7

Hola hola,

toz se po nejake době opet ozyvam! Predem musim udelat dve prohlaseni:

1. omlouvam se za zpozdeni, ale holt je to skrz prodlevu (jen nekteri tohle pochopi, pokud tomu nerozumite, tak sui poklepejte na celo a ctete dale). Věci se tak nejak dostaly do svých koleji, takze jsem jiz necitil nutnost psat a psat a psat (coz rozhodne neznamena, ze bych na vas, deti, nemyslel!). A za druhé – byl jsem i relativne hodne busy – první zkousky a první „papers“ prisly znenadani a tise jako zelvy ninjove do Krangova sidla. Samozrejme jsou to jen vymluvy, které jsou jako prdele (= každý ma tu svou), ale holt se musim snazit nejak vykecat :]

2. (ano, az teprve ted je zadruhe, ne to „za druhe“ o par radku vic) – odmitam psat s ceskou klavesnici, neboť kdybyste vedeli, jak tezky je zvykat si na z/y a y/z...des. Takze pokud nekde vyjimecne uvidite diakritiku, tak je to dilo Open Office, ne me.

Tedy vzhuru do cteni!

Vezmu to opet letem svetem, neboť ma pamet neslouzi tak jak kdysi (no jo, vedel jsem, ze psat pravidelnejc mělo svůj duvod, ale asi jsem na to zapomnel. Jak rikam, pamet uz neslouzi...)

31.10.

No hadejte, co je tohle za den. Ano, Halloween!! A muzu vam rict, ze se tady slavi opravdu radne. Uz tak dva tydny před Halloweenem zacali na zahradkach domu vyrustat hallowenske ozdoby a nutno dodat, ze nektere zvlast vydarene! Par rukou cnici ze země, na lavici kostlivec, branka obehnana hruzostrasnou pavucinou a lebky na kulech, holt Halloween není az tak zkomercializovany, jak se nam, skeptickym a kacirskym Cechum muze zdat. Invence se totiž neukazuje jenom u ozdob domu, ale i kostymu. To se „obsadi“ blesak ci „thrift store“, tedy market s levnym, vetsinou pouzitym zbozim, a drapne se to, co se hodi do kramu. Takze zatimco třeba Amitos sel za cmelaka – cervene svitici antenky vhodne doplnoval cerny top a zluto-cerne pruhovany elastaky a zadecek (ano, pisu do Cosmopolitanu pod pseudonymem Brambora Varici) – Skyler sahnul po modelu, který nazyvam „andel kamionak“ a třeba Megali sla za kravu. Ne, to není urazka – mela takove bilo-cerne „neco“ na sobe a kravi usicka (fakt ji to seklo). Ale nejlepsi kostym mela teda Laura – jednoduse si udelala saty z papiru s napisem „Happy Birthday“. Sakra, taky bych chtel takovej darek... (tak, holky, když vam dojdou napady na darek k mym narozeninam...*nasadim lascivni usmev #nebot cekam, kolik lidi zas bude tohle slovo hledat ve slovniku# *). Ja jsem sel za „pimped Canadian army zombie“, coz ve vysledku nevypadalo tak dobře, jak jsem myslel. Stacilo si jednoduse priplatit 3 dolary a mel bych pravy military cepecek, který by se k tomu fakt hodil. No, nevadi, spravim si chute na pristim Halloweenu. Pry před nekolika lety sel někdo za vaginu, coz me privedlo na jeden napad (ale bojim se, ze mi budou koule zavazet při trsani...). Ale poporadku

Tak jsme se nejdriv spolecensky „nacali“ u Skylera a Amita a musim rict, ze alkohol jiste zabrany odstranil. Tak například Amitos hroziil vsem, ze je „opicha“ svým „zihadlem“, zatimco ja jsem chtel, aby vsichni „slapali“ v me „staji“ a Skyler s napisem „Jesus Is My Homeboy“ hrozil, ze na nas sesle pana Jesus H. Christ (tak schvalne, kdo tohle pochopi...googlujte, googlujte ;)). No a když se ukazalo, ze vsichni tri Francouzi budou „cross-dressers“ (tedy obleceni za zeny, ja jsem ti Saso rikal, ze jsou divni), tak se zabrany opravdu roz...(roz-neco, nevim jestli dava smysl rozmelnily, ale proste to napisu. Ja czeskhy neumhet.) Zvlast Arnaud byl k sezrani – sel za vezenkyni a když si nasadil paruku a stoupl si k vam zady, tak byste jej od holciny nerozpoznali. Ty nohy!!! Fakt byl dobrej :D

Tedy pote, co jsme se spolecensky dostatecne pripravili, jsme se, posileni o další lidi vcetne s Gudjonem a Malinou (sla za kocku a byla fakt vykockovana, mnau) vydali smerem k Louis'. Dorazili jsme tam relativne brzo, protože tam skoro nikdo nebyl, ale brzo se to zaplnilo vsemoznymi kreaturami a postavickami. Mezi nejoriginalnejsi kostymi jsem povazoval několik lidi, co se rozhodli jit za kostky z Tetrisu. Klobouk dolu, uz jen kvuli tomu, ze se v tom chodilo fakt blbe, a co teprv parilo! Na druhou stranu je mi lito lidi, kteří se oblekli jako Ledgeruv Joker. Bylo jich tam několik, ještě stesti, ze zdaleka nenatropili tolik neplechy, jak ten filmovy.

Takze jiz vite, ze se radne pilo a skotacilo! No a pak nadesel pro me a Gudjona zlaty hreb vecera, neboť se na scene objevila...ano, naprosto neznamej chlap oblecenej za neuveritelne kozatou zenskou. A to jsme my dva uz fakt nevydrzeli. Nejdriv se na ni vrhl Gudjon (filosof a budouci policista :)), obema rukama uchopil jeji vnady a za hlasiteho „budliky budliky“ se ponoril do jeho/jejiho vystrihu. Pote prisla rada na me. Obema rukama jsem také uchopil jeji „balony“ (neboť to vskutku balony byly) a za hlasiteho „blblblblbl!“ jsem se mezi ne ponoril a zacal se s nemi muchlovat. A to se opakovalo ještě parkrat. Verim, ze chudak chlapec za takovou pozornost vdecny asi nebyl, ale co se da holt delat. Prsa jsou holt prsa a velka prsa jsou...ano, veeelika. Takove dve nadra o velikosti me hlavy mit k dispozici 24 hodin denne...ano, Rimmere, naprosto ti rozumim.

No jak se rika, vse drive ci pozdeji konci a tak skoncil i nas Halloween. O pul druhé jsem se dostavil s Amitem do Seageru (cesta byla strastiplna, neboť jsem pod svymi krasne rozstrihanymi army monterkami nic nemel a venku fucelo a fucelo...), Jana nas vsechny pohostila jidlem a pote jsme se tak nejak rozutekli. Aspon tedy ja, na me to uz bylo dost.

P.S. Další den jsem zjistil, ze jsem ztratil dulezitou cast meho kostymu, a to pimping stick za 13 dolaru. Nastesti jsem ji o par dni pozdeji nasel. Rad bych ji privezl do cr, ale bojim se, ze by me na letisti zastrelili – uvnitr hole je totiž schovana skoro metrova cepel pripevnena k rukojeti klacku, coz by se asi lidem u detektoru moc nelibilo...

P.S. 2 – musim také zminit genialni kostym Hendrika – sel za takovyho toho typka, jak hraje na pistalu a u toho se mu sviji kobra. Jak se tomu rika...fakt nevim, kdo mi jako první napise, jak se tomu rika, tak ma u me...ja nevim, něco ;)

Další den jsme se vydali do multikina na Eagle Eye. Listek stal deset dolacu, tedy něco kolem 165 Kc, coz je v podstate stejne, jako u nas. Skoda, ze ty platy nejsou taky stejne. A asi dlouho nebudou, vzhledem k tomu, ze cela republika zoranzovela. Ale zpet k filmu. Je to typickej hollywoodskej blockbuster – tedy velmi efektni a s mnoha nelogicnostmi – ale prekvapive zabavny. Hlavni role = ten borec co hral v Transformers = prekvapive velmi dobry herec. Jsem zvedavy na další filmy...

7.11.

Tyden se s tydnem sesel a je tady další patek. Jiste se toho odehralo hodne – třeba historka Katherine o jejich Halloweenu, kdy jako mnoho dalsich tradicne chodili od domu k domu a jeden ctyricatnik je zval na něco dobreho v kuchyni, cemuz se holky uspesne vyhly – ale jak rikam, palice palice. A taky se obcas musim ucit, vime :)

Tento patek byl ve znameni parby v The Odeon, kde vystupovalo několik DJ's v cele s manikem jmenem Mat the Alien. Hrala se vetsinou poradna electronica slehla s funky presahy a poradnymi beaty, jinymi slovy vyborna hudba na maximalni stupeň parby, at uz bez drog ci s drogami. No a vzhledem k tomu, ze jsem se rozhodl pristoupit na druhou moznou variantu (i když v pomerne „light“ verzi ve srovnani s ostatnimi, bo jsem se musel další den ucit), tak jsem od jiste doby nepil nic jineho nez vodu u baru – která je samozrejme zadarmo, verim, ze v CR by si za to něco nauctovali. Nicmene když jsem si pro ni sel tak po seste (a to jsem ještě slouzil jako „vodonos“ i pro několik dalsich lidi), tak jsem se citil trosicku trapne. Ale zpet k veceru. Tanecni skupina spolu se mnou se vyborne bavila, zatimco netanecni grupa se rychle opila. Byl jsem mimo jiné pozvan do Provanc (nebo jak se to pise, nejaky místo v Zabozroutove), takze az se bude někdo z vas, mych ctenaru, v lete nudit, tak si muzem sbalit věci a vyrazit do Francie! Jinak se opilecka grupa relativne brzo odtrhla, a to bez rozlouceni, za coz si zaslouzili velkou kritiku, hlavne od Megali (no jo, holka ma holt vyridilku). Taky se v naší grupe vyskytovala ma draha „cougar“ (tedy starsi zena, co je na zajicky), ale to je na delsi vypraveni.

Nicmene jsme se po treti v noci (rano? Cas je relativni!) vratili na Seager a zatimco ostatní vesele parili dal (no jo, po dvou az trech extoskach se asi blbe usina), ja jsem se rozhodl jit na kute (ja blbec mam totiž velky smysl pro zodpovednost). Ale i tak se muj „stav“ projevil, a to když jsem si cistil zuby a rozhodl se u toho bez jakekoliv logicke priciny vyfotit. No a jak se mi fotka nedarila, tak jsem se fotil dal a dal, az jsem si uvedomil, ze si cistim zuby skoro patnact minut v kuse. Však se mrknete na fotky.

13.11.

Pokud se nepletu, tak to byla tato streda, kdy jsme si s Erin a Derekem, mych spoluzacich z Native Canadian Literature rozhodli zajit na pivko. No a teda, uz dlouho jsem si takhle nepokecal. Jinymi slovy, sice jsem myslel, ze jdeme na jedno, ale jak jsme měli slinu, tak jsme objednavali další a další, az jsem se na Seager vratil uprostred noci. Hura, konecne někdo, kdo je AB+!

16.11.

Potluck!

Tedy akce, kdy každý z pozvanych donese nejake tradicni jidlo ze sve země, které se pak shromazdi na jednom stole a jednoduse sezere.

Takze jsem mel skvelou prilezitost ochutnat spoustu věci, které bych jinak asi jindy nejedl. Vselijake pomazanky a testoviny a livance a netradicni omacky, mnam! Bohuzel neznam jmena, takze nemohu referovat nijak blizeji, jedine, co vam zbyva, je slintat u obrazku. Ale co me opravdu dostalo: norske placky s takovou skoricovou pomazankou (mimochodem vune skorice je podle vedcu nejblize vuni vaginy, když uz jsme u toho), sladouckou a moc dobrou, opravdu jsem se ji nemohl nabazit. Jung by z toho asi vyvodil jiste zavery, ale co uz, holt nevedomi je potvora :)

S plnymi bruchy se samozrejme nijak velke fyzicke aktivity delat nedaji, ale i tak jsme rozhodne nesedeli na perdeli. Hrala se mrkaci hra a cepickova hra a pak ještě propletajda, anebo dukaz toho, ze se lide dokazou bavit i bez alkoholu. Skoda jen, ze si to spousta lidi neuvedomuje. Ale dosti mudrovani, jde se spat :)

20.11.

Novy Bond je vazne dobry. A to jsem ani nevidel ten predchozi dil, na který ma tento navazovat. Jen si na nej klidne zajdete ;)

21.11.

Znacne dekadentni zazitek bylo sledovani filmu Crash Davida Cronenberga (pozor, neplest se slataninou Crash z roku 2004! Nenechte se ani zmast vysokym hodnocenim – 8,1 na IMDb, je tedy na 190. pricce; na CSFD ma 87% – je to sragora!!! Lepsi nez Zkrocena hora (neboť tomuto jasnemu favoritovy na Oscara za nejlepsi film tuto cenu vyfoukl)? Pche, nenechte se vysmat!).

Conenberguv Crash – nas CSFD ma slusnych 69 procent – je, jednoduse receno, o lidech, které vzrusuji bouracky.

Mozna pro zacatek několik komentaru z csfd:

„Kdo někdy četl Ballardovu Bouračku a zná aspoň rámcově teorii transgrese George Batailla, ví, že líp už to snad natočit nešlo.“

„Cronenbergu, Cronenbergu, ty starej úchyle, já vim, že si libuješ v bizarních mutacích, nástrojích, úchylkách, a taky jistě víš proč, ale můj šálek kávy tenhle druh odreagování prostě není a přes bezchybnou řemeslnost tohoto filmu nemůžu dát partě, kterou bych nechtěla potkat ani jako sexuálně vyhladovělá pojišťovačka za volantem, víc.“

No, jinymi slovy, v první scene filmu vidite jednu bloncku, jak sedi na letadle v hangaru a masturbuje u toho. No a pak k ni zezadu pristoupi naprosto anonymni chlapek a zacne ji doslova lizat prdel. Nutno dodat, ze je vdana s hlavnim hrdinou, který o tom vi a stejne jako jeho manzelka i on provadi ruzne „eskapady“ a pak se o nich bavi.

Tak si predstavte, ze jsme se na tento film divali s moji Modern Contexts and Genres class v patek vecer. Prof navíc donesl nejakou tu lahvinku vina a ruzne crackery a syry a pomazanky. Takze si tak sedim v lavici, popijim vinecko a zajidam ho parmezanem a sleduji, jak si to dva chlapi rozdavaji a pak jeden nasedne do nepojizdneho vraku, zatimco druhy do nej ve svém aute boura. Vskutku dekadentni zazitek. Mohl by byt snad dekadentnejsi jedine kdyby se vedle platna polevaly dve prostitutky cokoladou a me pritom ovival eunuch palmovym listem. Vazne dekadentni...

A hlavne – Crash je veru dobry film. Stejne jako téměř vsechny Cronenbergovy filmy zkouma jeho vecna temata – telesna mutilace, zmena/ztrata identity, odcizeni od spolecnosti a dusevni transgrese – ale holt není pro kazdeho. A ano, je velky rozdil mezi scenami zobrazujicimi sex a scenami erotickymi. Nikdy jsem na platne nevidel tak nevzrusujici sex. Jj, je to smutny film o smutnem stavu naší spolecnosti.

A mimojine, Deborah Kara Unger, nase manzelka, je fakt „micinka“, jak by rekla Sarka :) No, však posudte sami: http://www.imdb.com/media/rm3329465600/nm0000679

Po Crashi jsme sli vsichni svorne do Alexander's a tam jsem slysel neuveritelne historky. Například Devinova prihoda z Indie, kde byl jednim muzem pod zaminkou prohlidky města odveden na pavlac, nacez byl obestoupen odnikud se vynorivsimi ctyrmi muzi, kteří ho slusne pozadali o „prispevek na chude“ – a co je ještě fascinujici je to, ze mu sice vsechny peníze vzali, ale pak ho nechali, at je hodi do kasicky „Prispevek na chude“. A taky Grahamova storka z Peru nebyla spatna – upalovani zaziva clovek jen tak nevidi. Ja jsem prispel do vinku svymi zazitky z Kanady, například nezastavujici autobus vsechny pobavil. Co pobavilo ještě vic byl popis naších pivnich „ritualu“ – podivat se do oci, tuknout si s kazdym u stolu a hlavne ne do krize!!! To pro nase drahe Kanadany a okouzlujici Kanadanky (ano, zacinam mit dojem, ze zde slecny jsou takove...kulantne receno „sympatictejsi“ :)) bylo vskutku exoticke. No jo, když jsme narod rasistu, co ani neumi poradne volit a pseudofilosofickou frasku debilniho Daniela „Merkuria“ Landy povazuje za vrchol kultury, tak aspon chlastat musime umet.

26.11.

Ha, tento den jsem uzavrel svůj první předmět. No vlastne ne tak uplne, protože je to multi-term předmět, tedy ho mam dva semestry, ale to bych se do toho uz moc zamotaval.

Zkouskove je tady uplne jiné nez v CR. Zasadni rozdil je v tom, ze kazda zkouska ma jen jeden termin. Ano, jen jeden. Proste tam musite jit a jestli to neudelate, tak to neudelate, něco jako opravny termin je tady velka neznama. Jedine, co vas omlouva, je nemoc nebo smrt v rodine.

Na jednu stranu je to znacne hekticke a o hodne narocnejsi nez u nas, kdy si zkouskovy muzete pohodlne rozlozit na vic dnu. Na druhou tak clovek podle me poda lepsi vykon, protože ma jen jednu sanci, ne zadny flakani typu „to se nejak ojeba“ jak u nas. Proste jak obecne v zivote. Ze by za timto konceptem stal uspech severoamericke civilizace?

Ale dosti handrkovani o broucich apod. No, pak jsme se s Erin a Derekem zase vtipne rozparili v Alexander's. A to tak, ze jsem se další den ani nedostavil do skoly, neboť bych byl naprosto nepouzitelny. Nicmene konecne vim, s kym pujdu na inkriminovany koncert NIN v pondeli, navíc uz vim, co delat na Boxing Day. Parada!

Toz tady skoncim. Mohl bych psat zazitky z dneska, ale pockam na fotky, at se mate na co cucet.

Drzte mi palce, v utery mam v 8 rano trihodinovy exam a ve stredu další.

Mejte se skvele a ještě jednou se omlouvam za prodlevu.

P.S. Byl jsem tak rad, když jsem uvidel cesky pivo v Liquor Store, ze jsem se ani nepodivoval nad jeho znackou. O zateckym pivu jsem nikdy neslysel a doufam, ze uz nikdy neuslysim. Je to brecka.

Fotky: http://samopal.rajce.idnes.cz/7/

Bei

6

Ahoja!

Protože uplyn nějaký ten čas a navíc jsem zde již docela accustommed, tak nebudu psát zážitky z každého dne, ale jen z těch memorabilních...

Tedy začněme!

2. října
Nic moc se nedělo, tedy až na natočení jednoho vtipného videa. Hlavní hrdinkou je Nora („hot German chick“ by Shawn, pamatujete?) a ta nám předvádí, jak to vypadá, když se hraje Guitar Hero a ještě se u toho rodí (teda skoro). Video zde: http://www.youtube.com/watch?v=96Sb1Fu5I94

3. a 4. října
Teď nevím, v jaké posloupnosti mám tyto dva dny popsat, neboť jsou totiž spolu propojeny uzlem jistě Gordickým. No, nějak to snad zvládnu...
Páteční večer (3.10.) začal v apartment Skylera a Amitose. Po nějakém tom pitivu jsme – bylo nás celkem 8 myslím – začali hrát jednu mrkací hru. Princip spočíval v tom, že jeden z hráčů byl dealer a druhý policista, ostatní byli civilisti. Dealer má za úkol předat civilistům svou zásilku, načež civilista řekne „The deal has been made“ a vypadává ze hry. Dealer má za úkol samozřejmě prodat všechen fet, tedy všichni civilisti musí vypadnout, zatímco polda mu v tom má zabránit. Vtip je v tom, že dealer drogy prodává pomocí mrknutí na určitého hráče, což se právě policista pokouší odhalit. Tedy jinými slovy se všichni snaží dívat všem do očí a zkuste to v místnosti plné chlapů. „It is a bit gay but it is great,“ řekl kdosi. Stereotypy se občas hodí.
Pak jsem se stavil za Shawnem, který se vrátil z hockey ring (jak se to řekne v češtině, hokejové kluziště?), dali jsme si „šota“ whiskey (Brrrrr!), vzali každý po pivu a vydali se do nějakého baru v Downtown hned za University Bridge. No a můžu vám říct, že jsem se dlouho nezprasil tak, jak v tomto podniku. Po několika „pitchers“, tedy džbáncích piva, jsem byl již pěkně společensky znaven a stejně tak i ostatní. Mě pod vlivem nestály ani ty parohy, odhalovaly se bradavky (mužské, tak všeci chlapy pusťte z ruk to, co tam teď nejspíš držíte) a kreslilo se po briše (a i těch bradavkách). Poseldní věc, co si z tohoto večera pamatuji, je, že jsem pil dva panáky něčeho oranžového po sobě. To, že to byly 62,5 procentní paňďuláci, jsem se dozvěděl až další den.
Stejně tak jako to, že jsme se se Shawnem po odchodu z baru s někým půl hodiny na jejich dvoře. A stejně tak jsem si nepamatoval, že jsme někdě během cesty za těžce vysvětlitelných okolností sehnali stůl a nějakých 15 minut ho tahali až na koleje (momentálně je u Shawna v pokoji). Podle fotografií jsme z hospody vybrakovali i půlitry a něco podivného vyváděli na University Bridge, ale jak říkám, nepamatuji si to.
Další den jsem se totiž probudil v naprosto nemohoucím stavu. Světla byla rožnutá a měl jsem na sobě ještě oblečení, takže jsem musel do postele „krešnout“ hned potom, co jsem si vyndal z očí čočky (nikdy nepochopím, že jsem toho byl vůbec schopen). Celý den jsem ztrávil velmi originálně – zvracením. A jakmile to málo, co jsem do sebe ten den dostal (trocha vody, kola a vyprošťovák), bylo ven, tak si moje tělo vesele pokračovalo ve své činnosti zvracením žaludečních šťáv. Jestli jste někdo slyšel mou historku o cestování vlakem z Planet Festu, tak si dokážete udělat jistě obrázek. Ještě, že jsem nemusel nikam cestovat, další děravý sáček v kupéčku bych asi hanbou nepřežil.
Ale zpět k tomuto památnému dni (byl tak děsný, že na něj ještě budu dlouho pamatovat se slovy „Jé, teď jsem se nedávno dobře pogrcal, ale ne tak, jak v Kanadě.“ na rtech. Na rtech jsou lepší slova než zvratky, věřte mi, děcka.). Jak jsem již více než jen naznačil, celý den se nesl v né zrovna záviděníhodné činnosti. A zrovna to byl den, kdy se měla odehrát moje a Janina slavná Bramborák Party, na kterou jsme pozvali přes dvacet lidí. Takže kromě žaludku mě i bolelo svědomí, neboť jsem věděl, že Jana bude na bramboračení sama. Naštěstí vše dobře dopadlo, a i když se vystrouhalo 7 kg brambor, tak se nějací ti pomocníci našli a bramboračka i bramboráky byly hotovy. Trestem mi bylo poslouchání bujarých zvuků z následné afterparty na 202, zatímco jsem blinkal do umyvadla. No co, sám jsem si. A ano, „už nikdy nebudu pít!“

7. října
Uvítací odpoledne pro mezinárodní studenty. Kromě jídla zadarma zde vystupoval jeden latinskoamerický kytarový virtuoz – a byl to fakt machr – a také zpívali a hráli dva studenti z Íránu. Předvedli tradiční íránské písně a můžu říct, že to kucííí zvládli na výbornou.

8. října
Justinovy narozeniny. Vzhledem k tomu, že měl další den mid-term exam, tak se až tak moc neslavilo. Ale i tak jsme si nemohli odpustit na nějaké to pivko zajít. Samozřejmě až po dortu, který jsem nepekl já, ale mohl bych, až tak byl dobrý :) (Samozřejmě to byl výtvor jeho lepší polovičky. Její falešná ID – v Kanadě se může pít až od 19 a jí je 18 – se jí však při vstupu do baru stala osudnou. Pánu vyhazovači se nějak nelíbila, tak se na ni koukal ze strany na stranu, až tomu přišel na kloub, draze padělanou ID rozlepil a chudáka holku do hospody nepustil. Docela kontrast oproti našim alkoholovým počátkům, že? Pivo 16 kaček, jsem byl rád, že jsem za stovku měl piv 6, a ještě abych si platil padělanou občanku. Tulele (nebo jak to je).) Jinak se nic zvláštního nestalo, a ani jsem se nepozvracel!

9. října
Tradičně vtipný a zábavný kurz Post-Modern Canadian Literature drahého Prof. Kevina Flynna („Je zde přítomna určitá fatalita, a to nemyslím v Mortal Kombatovském smyslu“ či „není normální vstoupit do výtahu plného lidí a náhodné osoby se zeptat „Co si myslíte o Kirkegaardových postulacích?““ rozhodně nebudou zapomenuty) (P.S. Pro Janču – jméno drahého K. Se vyslovuje trošku jinak, nežs říkala, vím to od Norů ;-) Víš jakej jsem perfekcionista, musel jsem si rejpnout :)) a tradičně okouzlující Katherine. Už jsem říkal, že Kanaďanky se Javorzemi povedly? Jo? Ale to, že Saskatoon je podle Maximu (jo, toho plátku pro velký „kundiče“) jedno z 5 měst světa s největšími kráskami, jsem nezmiňoval, že? Heh...

10. října
Tento den jsem potkal dalšího našince, tedy našinkyni (?). Náhodou jsem se doslechl o konferenci na téma Česká republika, tak jsem si tam prostě zašel. No a teda nechci rejpat do své kolegyně – bývalá studentka MU, v současnosti učí na nově vzniklé filosofické fakultě Univerzity Tomáše Bati – ale je teda poměrně neprofesionální. Kromě častých „hm“ a „ééé“, což by zkušený přednášející dělat neměl (JAK JISTĚ VŠICHNI VÍME!!! :D), je taky nějak podezřele zlínocentrická – na každým slidu prostě musel být Zlín. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že kousek od Toronta leží městečko založené Baťou. Zajímavé...
Také začal dlouhý víkend, neboť v pondělí byl Den Díkuvzdání. Takže většina mých přátel a známých se rozutekla do všelijakých končin Kanady – od Calgary až po Toronto. Ale než Jana stačila do „Téčka“ odjet, tak jsme ještě se skoro Indem Gokulem a Švédem Jonnym stihli zajít do nějakého toho podniku. Nejdřív jsme navštívili jeden, který, prý na kanadské poměry poměrně normální až dobrý, je na naše velmi „posh“, tedy takový...no prostě si vybavte nějakýho toho zbohatlickýho fracka, co vystudoval někde díky fotříkovi ekonomku a jezdí v Jaguárovi – tak přesně takovej typ lidí by chodil do tohot podniku, kdyby byl v ČR (a přesně takovej typ lidí je zodpovědnej za celosvětový selhání ekonomiky). Naštěstí jsme (ha, vidíte! Jsme! Už je ze mě Kanaďan!) v Kanadě, takže tam byli normální lidé z masa a kostí (a jeden nabíječ, co vypadal jak něco mezi Trentem Reznorem z NIN a Bono Voxem, co seděl se dvěma blonckama a na kterého jsem asi kvůli svým samčím teritoriálním pudům děsně, ale DĚSNĚ žárlil!). Uvítalo nás něco naprosto netypicky českého a typicky severoamerického – při vstupu do restaurace totiž jako první narazíte na dvě dámy za pultíkem, které vám řeknou, jestli jsou nějaké stoly volné a pak vás k takovému případnému stolu zavedou. To by se asi v Ponorce nestalo a i když proti tomuhle naprosto nic nemám, hned se mi zasteklo po staré dobré české knajpě s nejlepším pivem, jukeboxem a pánským záchodem na světě.
Naštěstí Gokul vyslechl mé a Janino volání po domově a po jedné sklenici piva Alexander's (překvapivě ne až tak tragického) nás zavedl do Irské hospody. Dal jsem si tmavý (měli deset piv, těžkej to výběr) a nechutnalo mi, asi jsem konzervativní staromilec. No, aspoň jsme zahlédli první vločky sněhu. Naštěstí stále poslední, neboť ještě nesněží...na „huhuláky“ si budu muset ještě počkat.

11. října
Kvůli svátkům byly celé koleje až podezřele tiché, jak ze Dne trifidů či nějakého hollywoodského horroru. A tento den se ukázal neuvěřitelně plodným – návštěva baru Beilie's s Gokulem a Jonnym, kde se střídala poměrně dobrá hudba s kýči typu „Barbie Girl“, se vskutku vyplatila. Jen napovím, že na Číňanky se „tichá voda břehy mele“ opravdu, ale opravdu hodí. Zbytek si domyslete sami. A ne, nečekám dítě s Číňankou, takhle plodný den to nebyl! (I když...no, na požádání upřesním :P)

12. října
Rodeo s drahou Samanthou Bearovou, sedmadvacetiletou Cree holčinou, která je fakt „gorgeous“. Tak abychom si něco o rodeu vyjasnili: Ano, umění jednotlivých kovbojů je obdivuhodné. Různé disciplíny – jízda na divokém koni a na býkovi, plus chytání telat do lasa, jejich zkrocení vlastníma rukama a chytání v páru – byli poměrné zajímavé sledovat. Stejně jako okolní diváctvo, kde bylo velké množství kovbojských klobouků. A ano, je to týrání zvířat. Hlavně telata jsou na tom nejhůř – zavřena v uzoučké kleci čekají, až budou ve strachu vypušťena do „arény“. Tu se na ně z koně vrhne „kauboj“, chytne je rukama za krk a kroutí jím tak dlouho, dokud tele nesloží na zem. Schválně bych si to chtěl vyzkoušet na jednom z těch chlapů, zajímalo by mě, jak by mu bylo.
Stejně tak mám nutnost filozofovat nad jedinou ženskou disciplínou – jízda na čas mezi barely. Na jednu stranu je to trochu divné, mít jen jednu disciplínu a ne zrovna takovou, která se nejeví až tak složitě (schválně říkám „nejeví“ místo „je“). Na druhou už chápu všechny holky, který rády jezdí na koni. Vidět slličnou slečnu, jak jasnými příkazy komanduje tu masu svalů a masa plnou energie pod sebou, hmmm 8) Jejda, nějak se mi odkrvuje mozek, raději pootočme list.
Jen závěrem nutno podotknout, že komunikace kovbojů, hlavně „vrchního“ klauna s publikem, je taky taková nečeská. Taková bližší, méně formální. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. Fakt ale je, že se v Kanadě asi i díky tomuto méně formálnímu soužití lidí cítím bezpečněji než v ČR...

13. října
Thanksgiving Day! Já s Norkou Malin (ano, s Malinou, nevím proč, ale to jméno je děsně skvělé. Asi svou potencionální dceru pojmenuji Borůvka. A její budoucí přítel mi bude jistě za to vděčný. Ale dost už orálního sexu.) a s jejím přítelem Godjunem z Islandu (všimněte si, že říkám „ona s jejím přítelem“ a ne „on se svou přítelkyní“, drahé ženy, doufám, že mi postavíte doma pomník nebo něco) jsem se zapsali na oslavy Dne díkuvzdání pořádané místní křesťanskou organizací InterVision (nebo tak nějak). Zpočátku jsem se tohoto náboženského elementu trochu bál, ale naštěstí skladby typu „Ó, děkujeme, Nejvyšší / Žes nám dal Svůj cenný dar / Tvého syna, Ježíše“ zazněly za celý večer jen dvě. Víc mě děsil jeden kluk, shodou okolností syn vedoucích organizace. Jeho tričko „Bible Camp“ mě bude strašit ještě dlouho.
Krocan byl dobrej, některý to stuffing taky, jiný zas ne (jí k tomu i želé, představte si!). Dýňovej koláč u mě nezafungoval, aspoň jsem slízal smetanu, přesněji řečenu smlsl (zkuste to vyslovit třikrát po sobě :)) šlehačku. Některé věci mě trošku pobavili, např. otázka, jestli jsme někdy viděli kombajn. No jo, hrdí farmáří Prairies zapomínají, že zemědělství bylo v bývalém Východním bloku nedílnou součástí kultury. Do práce, soudružko, ať překonáme plán o dvacet procent! Potkal jsem svého prvního Iráčana, mě a Gudjona pobavili křesťanské fantasy knihy, chtěl jsem vzít výtisk Bible v čínštině, ale jaksi jsem na to zapomněl. Sorry Šárko!

14. října
Tento den byl den voleb! A bohužel podstatnou část hlasů získali konzervativci, až za nimi byly liberálové a noví demokraté. Politika a volby je tady věc více veřejná, stejně jako v USA zde před domy uvidíte ceduly a stojany s názvy politických stran podporovaných čičmundy v baráku ke stojanu přislušujícímu.
Ad volby: můžete mi říct, co se to u vás děje??? Jak ste to mohli dopustit. Teda povím vám, že když jsem viděl barevnou mapku vítězů krajských voleb, tak jsem viděl rudě (vím, že mapka je celá oranžová, nebojte). Jak se ti zasraní populisti, demagogové a mafoši mohli takhle vyšvihnout? Pokud tento vývoj bude pokračovat dál, tak vážně začnu zvažovat, že zde zůstanu. Teda samozřejmě pokud s tím něco neuděláte, že. Chlapi, někdo sbalte tu bloncku našeho drahého „Sexy mozka“ nebo něco, ale hlavně rychle!

BTW:
Rath ještě v roce 2003 chtěl vysokou spoluúčast pacientů v lékařství (http://www.novinky.cz/clanek/9339-rath-pozaduje-vysokou-spoluucast-pacientu.html)

A kdo neznáte pořad „Je nás pět“ na Stream.cz, tak jedině dopuručuji. úhttp://www.stream.cz/porad/jenaspet)

15. října
Večer fajn party v Louis', vytáhl jsem po Samanthu po naší večerní hodině na jedno, po delší době jsem viděl Megali a Laura a hlavně jsem konečně viděl posledního Čecha do party, Jana. Je to takovej trochu frajírek a „party animal“, ale nejni to špatnej kluk. Jeho historka z České spořky, kde mu zabavili a rozstřihli jeho kanadskou kartu a ještě navíc zablokovali účet byla více než děsivá....brr, banky jsou lichváři.

17. a 18 října
Pátek – chill out na kolejích, sobota – návštěva country baru Longbranch. Country muzika je fakt fajn a cowgirls taky. Když jsem spatřil jednu blonďatou cowgirl (co mám dnes furt s těma blonckama?), jak s kovbojským kloboukem naraženým na hlavě a s podvazky proklatě vysoko tančí na stole, tak se mi sbíhali všechny sliny (a možná i další tělní tekutiny).

19. října
KONEČNĚ!!! (heh, nebuďte zvědaví ;)

Tak to je vše, pamět mi již tak neslouží, jak za mých mladých let, tak je to trošku kratší, než dříve. I tak doufám, že se vám to líbilo a u dalšího čtení zase načtenou!

T.

A ať nám všem stojí (neboť Viagru mohou brát i ženy ;))

Volby USA

Tak až doteď jsem si neuvědomoval, jaké zlo představují republikání. Kromě válečného šílence McCaina bychom totiž měli naprostou naivku, blbku a já nevím co jako více prezidentku stále ještě nejmocnější země světa. No, posuďte sami.

5

Hey!
Vzhledem k povaze věcí v tomto dopisu popisovaných budu v některých místech stručný...fotky hovoří za vše.

17. září
Nothing important happened. I když...viz další den.

18. září
Staly se dvě důležité věci: Powwow a mé rozhodnutí zůčastnit se výpravy do Rockies.
Ad jedna:
Lingua Lexikon uvádí k heslu „powwow“:
1.shromáždění/obřad severoamerických indiánů (ano, opravdu tam mají to ohavné slovo „indián“, navíc ještě s malým písmenem, jak kdyby se nejednalo o příslušníka/příslušnici etnika, ale o nějaké povolání nebo něco. Dokážete si to představit třeba na daňovém přiznání?)
2. schůzka, setkání, diskuze
Tedy se dá čekat, že tam budou lidé. Hm, to je dobrý začátek, ne?
Tento powwow, odehrávající se v Kinesiology Centre U of S (ano, tam kde hraji squash např.), byl vlastně soutěží v tanci a hře na buben mezi jednotlivými národy původních obyvatel tzv. Nového kontinentu. Takže taková pěkný přehlídka folkloru pro Vašeho zapisovatele (tedy mě, ne Jindry Hojera. Proč Jindry Hojera? Protože je blonďák. Blonďák, tedy Árijec. Árijská idea byla zneužita nacisty před Druhou světovou. Kdo nenávidí nácky? Já aneb odvození Jindry Hojera. Nedává to smysl, že?). Bohužel jsem to ve své občasné zapomnětlivosti trošku zaspal, takže jsem dorazil do haly až v odpoledních hodinách těsně před mou Modern Genres and Contexts in Literature 2 class a při vstupu na místo dění mě uvítala poloplná hala (ne poloprázdná, jsem optimista), nicméně i tak to byl pamětihodný zážitek.
Abych přiblížil typ soutěže. Soutěžilo se vždy zároveň na dvou úrovních – tanec a hra na buben. Obě úrovně byly přitom v různých věkových kategoriích, většinou youth a adult, plus u tance se rozlišovalo pohlaví (bubny jsou – pravděpodobně kvůli typu zpěvu a fyzické náročnosti – téměř výhradně mužskou záležitostí), tančily z 60 procent ženy. Něco k tanci: tančí se vždy jeden specifický tanec k hudebnímu doprovodu určítého bubnu (viz níže) a každý tanečník je porotou hodnocen zvlášť. K tanci je potřeba patřičné oblečení a to, které jsem viděl na powwow, mi vskutku bralo dech. Nemá smysl jej moc popisovat, mrkněte se na (rozmazané) fotky. Něco ale na fotkách vidět není: každý z tanečníků a tanečnic má spoustu ulit, lastur či rolniček na svém ošacení, a to i dokonce úzký pruh rolniček u kotníku. Tohle je velmi důmyslné, neboť tyto zvuk vydávající nástroje plní hned dvě funkce: kromě fuknce doprovodu k hudbě indikují také chyby v tanci – prostě pokud člověk tančí blbě, tak jeho zvonění/štěrchání vypadne z rytmu, případně působí naprosto disharmonicky. Prostě dva v jednom, jako z Teleshoppingu Horsta Fuchse.
Bubnování: každý buben se hodnotil zvlášť. A když říkám buben, myslím jeden kurevsky velký buben – většinou kolem něm sedělo deset lidí. Tito hudebníci kromě bubnování ještě zpívají a tady se projevuje kouzlo jejich hudby: do rychlého až velmi rychlého a monotónního rytmu bubnu totiž zní vysoké, silně melodické nápěvy – součet těchto dvou protikladů působí velmi harmonicky a kouzelně. A pak přijde krátká změna rytmu bubnu, několik silných úděrů, a rytmus je zase ten samý. Zní to nejspíše jednoduše, ale ta síla jdoucí z několika páru rukou a několika hrdel je opravdu, opravdu veliká. Do toho si ještě musítě představit jednotlivé tance – velký důraz je kladen na pohyb ramen, rukou a chodidel (celek vypadá jako mix foxtrotu a opravdu vytůněného puknového poga, nicméně mnohem umírněnější a technicky na úrovni) a jsou poměrně složité a velmi krásné. Do toho jejich nádherné šaty...prostě lahoda pro uši a oči.
A nejlepší na tom bylo, že tyto tradice se očividně přenáší z generaci na generaci bez větších problémů. V tanci stejně jako bubnech bylo velké množství mladých lidí a pohled na mladého Native, jak si před svým tancem předcvičuje kroky (a taky po zásluze vyhrál) byl vskutku příjemný. Vrchol této soutěže bylo, když v přestávce začali hrát uprostřed haly dva bubny mladistvých, nažeč lidé sešli z tribun, vytvořili kolečko a tančili. A to jakkoliv – padesátiletý Native ve svém tradičným ošacení tančil svůj tanec, zatímco děti z místní školky se drželi za ruce a prostě tančili tak, jak to cítili – chlapci i děvčata, běloši či asiaté...všichni ruku v ruce tančící do jednoho rytmu. Potřebovali bychom nějaký globální powwow, nemyslíte?

(na youtube jsem našel krásné video: http://www.youtube.com/watch?v=VuuG8Njavlk
první část ukazuje typickou hru na buben – všimněte si měnící se dynamiky skladby, druhá část zase jeden z mnoha tanců – pro změnu si povšimněte „rolniček“ (současná náhrada lastur) a tance soustřeďujícího se na chodidla a ramena)

(tohle video je taky super, další drum: http://www.youtube.com/watch?v=Sk8wWWUfzW4)


ad dvě) po noci plné přemítání, zda jet či ne, jsem se rozhodl se nakonec ve středu naplánované výpravy do Rockies jet. Vše bylo narychlo, takže jsme si až teď, den před odjezdem, naplánovali trasu, zabookovali hostely (jeden až v pátek) a zařídili pronajatí auta. A propos, „my“ jsme byli: já, Daniel („dumb-looking German...actually every German looks dumb“ by Shawn), Nora („hot-looking German chick“), Kirsten (holka z Rakouska) a Fin Matti. V plánu byly dva kanadské národní parky – Banff a Jasper...

A jak to dopadlo?

19. září – 20. září
Po koncertě Bad Religion (spolu s The Bronx a jednou nejmenovanou saskatoonskou kapelou, jejíž skladba Cone of Silence byla geniální i podle frontmana „Špatný víry“) (který byl mimojiné opět výborný, holt Bad Religion umí. A btw texty mají velmi povedené, tak to holt vypadá, když má textař PhD.) jsme se tedy někdy kolem půlnoci vydali směr Calgary. Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, jsem byl ušetřen nepříjemné povinnosti řídit auto (já věděl, že se mi někdy bude hodit řidičák NEmít), takže zatímco ti zodpovědní – Daniel, Nora a Matti – řídili, já s Kirsten jsme se snažili užít si trochu nezaslouženého spánku. Po nějakých těch peripetiích jsme se o půl sedmé dostali do Calgary (která jse mimochodem obrovská, má něco kolem milionu, ale je mnohem větší než Praha), kterou jsme úspěšně objeli a konečně se mohli vydat na pravý cíl naší cesty, Banff National Park. Po natankování na benzince (50 litrů za něco mále přes 1000 Kč :-)) a zaplacení „parkovného“ (tedy poplatku za vstupu do parků v Rockies, ne za parkování) jsme byli vpuštěni do BNP. Značky „70 km/h max – divoká zvěř“ s obrázky jelenů či muflonů úspěšně vedly k městě Banff a cesty do tohoto města jsem se rozhodl využít studováním brožury s mapami parku a určitými pravidly chování v těchto parcích. Zaujala mě stránková příloha „Co dělat při střetu s medvědem“, přesněji jeden z prvních pokynů, a to „hrát mrtvého.“ „To by mi mohlo jít,“ zabručel jsem si a mírně znepokojen jsem pokračoval v čtení. „Pokud defenzivní útok medvěda přejde v útok agresivní, nehrajte mrtvého, ale s medvědem bojujte!“ Kurňa, vždyť já nejsem Chuck Norris!!! (video zde: http://www.youtube.com/watch?v=z2XUgE6g7XU) Trochu jsem si pozasteskl, že jsem bojová umění nestudoval ani trochu (maximálně z videoher a la Street Fighter či Mortal Kombat) a že se mnou Váša, mistr to v judu, nebyl (využil bych ho jako štít proti medvědovi – on by se nažral a kozel by zůstal celý. Co Váša? To nevím, asi by si užíval medvedova trávícího ústrojí.), ale to už jsme byli ve městě Banff.
Malebné městečko nás okouzlilo svým okolím, nýbrž to byl jen začátek. Po snídani a menším pózováním jsme se vydali k prvnímu bodu naší výpravy – Bow Falls. Po nich následovala cesta na vrchol Sulphur Mountain (2451 m), která, protože jsme se rozhodli nevést si zadky v Banff Gondola (prostě lanovka, co vás vezme nahoru), trvala něco kolem dvou hodin. Během výstupu jsem asi zhodil nějakou tu unci (v uncích je zde dokonce i pití, považte, vždyť je to jednotka hmotnosti!!! Jedna unce = 29 g (téměř)), protože mám v gatích najednou nějak víc místa (v pase, samozřejmě) a taky jsme během cesty byli přivítani delegací přímo z přírody – zlatou veverkou (přesněji Golden-mantled Ground Squirrel), oproti těm českým méně ostýchavou. Po pár dalších zastávkách jsme se vydali k našemu hostelu Mosquito Creek. Všechny nás čekalo překvapení ve formě cedule na hlavní chatce: „No electricity, no water.“ Toto ostatní zrovna nepotěšilo, jenom já jsem to přivítal s radostí a pocitem dobrodružství (což se samozřejmě vyplnilo, jsem prostě dobrej). Po počátečním šoku i ostatní zjistili, že urpostřed lesa národního parku Banff elektřinu ani vodu moc potřebovat nebudeme, zvlášť, když je v hostelu sauna a blízko potok. Vidina sauny všechny ledy mých spolucestujících evidentně zbořila, neboť jsme se rozhodli hezky se svléci, vlézti do sauny, osvěžovati se pivem a pak, o půl osmé večer, vyběhnout jak nás příroda stvořila ven a skočiti do potoka. Voda byla velmi, velmi studená (5-6 stupňů), naštěstí jsem já i všechny mé tělesné partie v pořádku. A můžu vám říct, že pohled na tři nahá těla (neboť Matti a Kirsten do vody nevlezli) utíkající směrem k potoku, skotačící v něm a nadávající, jak je studený, překvapil jistého Němce, který si u potoku čistil zuby. „To je ale silná zubní pasta,“ musel si nejprve myslet. Zbytek večera proběhl klidně – konverzací s několika spoluložníky a s vedoucím hostelu, Brianem (myslím). „Snad si nás tady nikdo nesplete s medvědy a nezastřelí nás...“ „V národních parcích jsou pušky zakázané, takže jedinej, kdo má široko daleko pušku jsem já. A já vás přece střílet nebudu, šéfům by se nelíbilo, že jim střílím zákazníky.“ nás uklidnilo a šli jsme na kutě.

21. září
Po naprosto příšerném spánku (tak špatně jsem se dlouho nevyspal, možná ani vůbec. Zdá se mi, že i tehdy, kdy jsem na chvíli vytuhl na záchodě, jsem si odpočal víc.) přišel nejnáročnější den, což se samozřejmě ukázalo být naprosto děsivou kombinací. Přidejte taky špatné počasí – zima plus déšť – a máte asi obrázek o tomto dni. No, tak si ho radši změntě, protože i když se počasí nevyvedlo a všichni jsme byli unaveni, i tak návštěva Jasper National Park stála za to. Lake Louise (ta je ještě v Banffu), Athabasca Falls, Columbia Icefield a hlavně Bow Summit naprosto vynahradili celkovou nevydařenost počasí a nedostatek spánku. Na Kolumbijský ledovec jsme se sice nevypravili (počasí se na chození po ledovci fakt nehodilo, navíc jsme chtěli ušetřit a byli jsme značne znaveni), nicméně jsme měli více než plnohodnotnou náhradu. Výhled z dvoutisícového Bow Summit na krásně tyrkysově zbarvenou Peyto Lake, za kterou se tyčily majestátné hory, jejíž vrcholky mizely v mracích tam někde nahoře....pokud existuje Bůh, tady ji jistě najdete.
Spali jsme v hostelu Maligne Canyon, což byl hostel velmi podobný tomu předešlému jen s tím rozdílem, že zde byla elektřina. Po souhře několika náhod – spráce hostelu byl Němec, který se do Kanady odstěhoval v roce 1982 a shodou okolností pocházel ze stejného města jako Nora s Danielem + můj šťastný nákup šesti importovaných plzní z jasperského liquor store (za čtrnáct dolarů, tedy 40 korun za láhev! Ale co bych pro pivíčko neudělal...) jsme šli opět po troše socializace spát. A co taky, že?

22. září
Krásný Maligne Canyon + několik viewpointů, cesta do Edmontonu, večerní ubytování v hostelu., seznámení s Kanaďanem, co procestoval skoro celou Asii (Laos je prý jedna z posledních zemí, která je rájem pro baťůžkáře), Horned melon (více obrázky, chutná jako něco mezi okurkou a banánem, tedy moc dobře – bohužel stojí 5 dolarů), překvapivě ábavný film The Forbidden Kingdom (vidět na plátně Jackieho Chana a Jeta Li = epická rvačka), usměvavá Korejka Lucy, spánek...

23. září
Většinu dne jsme nakonec strávili v West Edmonton Mall, což je největší nákupní centrum v Severní Americe. Kromě řady obchodů je zde například i aquapark nebo největší indoor horská dráha světa (kterou jsme promptně zkusili, viz. foto:
http://img150.imageshack.us/my.php?image=m2309200830600fgd6.jpg
Ano, tvářím se jako Joker, tedy šašek. Aspoň se mě němusí nikdo ptát „Why so serious?“)...jo, bylo to veliký. Bohužel jsme v této Babylónské věži, do které jsem vtrhl se slovy „ať žije konzum!“, strávili až příliš mnoho času (aspoň jsem si to kompenzoval návštěvou Comic Book Storu, kde jsem si hned koupil mangu Gunsmith Cats, mohu jedině doporučit) (mimochodem, v tomto Comic Kingu – tak se tento obchod jmenoval – byl dva dny po našem odjezdu samozný Kevin Smith (Clerks, Dogma, Mallrats, Jay and Silent Bob Strike Back). Což mi připomíná, že Edmonton má samé výborné koncerty – The Bug, Baroness (do Saskatoonu nepřijedou! Ale hlavně že hrajou v Regině (ne „Vagině“, i když je to výslovnostně blíže, než se zdá.), Opeth (ti hrají v úterý spolu s High on Fire v Saskatoonu, možná si tam na ně zajdu), Stanton Warriors + nějaký to elektro...tady o kulturu nouze není), takže jsme z nějakých dalších pamětihodností (které jsme stejně naplánované neměli) jako třeba historické parky či Ukrainian Heritage Center kousek od Edmontonu moc neměli...vlastně nic. Ale těžko říct, jestli by z nich něco bylo – na výpravě se začali projevovat známky únavy a vyčerpání, navíc mi Matti začal lézt pěkně na nervy (a nejen mě).
Tento člověk je vlastně velmi zajímavý lingvistický materiál, neboť kromě toho, že jeho výslovnost je k posr...má silný finský přízvuk (místo „sure“ říká „sir“, tak jsem chvíli myslel, že mám soukromého otroka), tak hlavně říká věci naprosto out of the blue, tedy „z ničeho nic“ či „z čistajasna“ (doufám, že se to tak píše). Prostě je stejný jako detektiv Colombo: když je Colombo na odchodu z pracovny či domu zbohatlického vraha, tak vždy zničehonic řekne něco jako „Deštník?“ A v tu chvíli se náš upper-class hajzlík či hajzlice zarazí a zeptá se „cože?“, načež Colombo řekně něco jako „deštník vašeho syna, který na sobě nesl stopy šlehačky od Dr. Oetkera. Jste přece na mléko alergický, ne?“ Tak takto mluví Matti – naprosto ignoruje jakoukoliv logickou návaznost narativity, čili promluvy, stejně tak ignoruje jakékoliv „linking ideas“. Velmi, velmi zajímavý subjekt ke studování jazyka, škoda, že ho nemohu zavřít někam do klece a studovat, doktore Frankensteine...
Přesně o půlnoci jsme dorazili živi a zdrávi k Seageru, hurá!

24. a 25. září
...se neslo v duchu dohánění četby a spánku, hej! Konečně jsem také dočetl novelu The Imperialist od Sara Jeannette Duncan a můžu vám tuto knihu jedině doporučit. Je totiž tak špatná, že si to nedokážete představit! No posuďte sami: zatímco hlavnímu hrdinovi – místo překonávíní úskalí – se daří stále lépe a lépe, jistý Hugh Finlay na 200 stranách řeší problém, jestli holce říct, že ji miluje, nebo ne. Člověk u toho téměř kříčí „tak už něco udělej, sakra!“, ale on si v klidu filosofuje dál...Jak říkám, prostě must-read!!!

26. září
Koncert Sheepdogs se stal důležitým z několika důvodů:
1.První návštěva kulturního zařízení na legendární Broadway.
2.První shledání s Lenkou, češkou, co v Saskatoonu je již druhým rokem. Takže nám chybí čtvrtý člověk do našeho českého týmu a budeme kompletní!
3.Domluva s Janou na bramborák party – již několik lidí mělo tu čest ochutnat pokrm bohů...a bramborák taky.
4.Samotný koncert, Sheepdogs hrají takový indie jižanský rock a je to fakt dop pohody muzika
5.Ach, K.!

27. září a 28. září
Tak nějak normálka. Nějaké to popíjení na Seageru, návštěva přátel, bramborák pro Shawna, který utrpěl otřes mozku, Japonka Yang Wei (určitě to píšu blbě) s typickou „japonskostí“ (nevím, jak to jinak nazvat), chystaná party na první říjnovou sobotu na 202 (shodou okolností den naší bramborák party, asi se bude pařit s plným břichem) – po shledání dnešního testu aparatury („Tak jsem si tak seděl a najednou všechno začalo vybrovat“ = Pat o patro výše) to bude asi VELKÁ, slovy velká, party...rave někdy v listopadu (Mac the Alien nebo tak nějak)...shlédnutí The Thing (prostě genialita), čtení Neuromancera (ten jazyk je prostě skvělý, řekl bych, že skoro tak dobrý, jako Markéta Lazarová, ale to by znělo snad i kacířsky)...Občas jsem si i upšoukl, najedl se, napil, nějakej ten nádech a výdech, znáte to...

Tak zas někdy příště!

P.S. Přeji krásný den k oslavám české státnosti. Jsem rád, že jsem Čech (teda Moravák, sorry).

4

Hola hej!
zdravím tam do Central Europe. Ale nejen tam, ale taky i jednu bloncku ve Slovinsku a další různě zatoulané lidi...Enjoy!

8.září
Ve snaze najít nejbližší Co-op (supermarket), Value Village (obchod s levným oblečením) a liquor store (nemusím snad překládat) jsem se po napsání třetího mailu vydal na 14th Street. Stejně jako v USA i v Kanadě mají názvy ulic buď přídomek Street nebo Avenue, to podle toho, jestli jsou orientováný od západu k východu (Street) nebo od severu k jihu (Ave.). A můžu vám říct, že se to často i hodí, stačí totiž vidět název ulice a aspoň víte, jakým směrem se máte vydat. Toto značení jsem náležitě ocenil právě na mé „obchůzce“, neboť jsem se naprosto ztratil a místo k obchodům jsem došel k řece. Po zpětné konzultaci na google.maps jsem zjistil, že jsem sice šel dobře, ale starý (ne)dobrý google holt dovoluje snad každému označit cokoliv jakkoliv. Takže Co-op, který tam podle mapy je, není velký supermarket, jak jsem se domníval, ale nějaká asociace vozíčkářů, kterou jsem samozřejmě přehlédl. Někdy kolem večerních hodin jsem vytuhl a spal jsem a spal...

9. září
Teď už jsem OPRAVDU našel na mapě ten pravý Value Village a po škole – která byla úmorná, neboť předmět NS263 (Aboriginal People and Canadian Politics) se učí od 8:30 do 11:20... Sice jsem byl značně vyhládlý – a sedmidolarová pseudobageta to moc nenapravila – ale i tak jsem se vydal za vytouženým cílem = nakupováním. Po prvotním šoku z cesty – jeli jsme přes industriální zónu, a to vskutku velikou – a počáteční nesmělostí při vystupování – na žlutý provázek jsem si ještě moc nezvykl – jsem do svého cíle dorazil a opravdu se to vyplatilo. Mikina na sport, skvělé černé gatě a ultra super retro hnědočerná lehká bunda (zdravím Aneťáka a její „Baki, poď mrdat!“) + 1984 od Orwella a The Magus od Fowlese (zdravím všechny úspěšné absolventy kurzu Moderni britská literatura Ms. Frankové) za 20 (slovy „dvacet“) dolarů! Tož dobře to čistí! V obchodě jsem si také všiml několika mennonitů. To je taková kanadská odboba amishů (takoví ti lidé s plnovousy co jezdí na koňském povozu), takže všechny paní nosily sukni až k zemi, šátek přes hlavu, brýle (to víte, svíčky) a nevím proč i břicho jak pro Otesánka. Pro doplnění pár odkazů: http://farm1.static.flickr.com/15/21572146_8c9ba60d6d.jpg?v=0 či http://forums.mvgroup.org/release.images/jvt40/farmwork.jpg . Nechci nikoho odsuzovat, ale tento kult (ano, je to kult) je velmi, velmi směšný. Před realitou se neutíká, děvčata (a chlapci).
Večer se nesl ve znamení návštěvy Louis', hospody na campusu. Po menších problémech s mými doklady – ISIC je tady relativně zbytečný – jsme se dostali dovnitř. Teda, to pivo, to vám je, chlapci (a děvčata, ať žije Igor Tříska!), děs. Chuťově to nebylo hrozné, ale deset dolarů za jeden pitcher – džbánek – který má tak 1,25 litrů (víc ne a to už možná přeháním)...Naštěstí jsou Kanaďané a Kanaďanky sorta vynalézavá, takže jsme po hraní jisté drinking game docela „ušetřili“ ;-) . Už se těším, až si zahraji i s vámi tam v tom mírném klimatu! Po několika hodinách jsme se, příjemně společensky unaveni, odebrali na kutě. Samozřejmě každý na své kutě (jakého rodu je vlastně kutě? To kutě? Ta kutě? Ty kotě!) :)

10. září + 11. září
Nic zvláštního se nedělo – jen jsem měl problém s účtem, naštěstí se Záhada chybějících peněz rychle vyřešila (bylo to vskutku elementární, drahý Watsone). Trošku jsem si zanadával na systém MHD – autobus jede jednou za půl hodiny, takže se všude dostanete p-po.....m-m-m-ma....l-l-ůůůůůů. Ale zase to bylo docela příjemné jen tak si sedět na lavičce, slunit se a poslouchat do toho PJ Harvey (This is love I'm feelin')... Ad busy – nastupuje se předními dveřmi a buď se k bus driverovi (ach, rodově neutrální slova mají své kouzlo) dají peníze či kupóny do takové kasičky, nebo mu/jí ukážete Student ID s přelepkou na dopravu zdarma. On/ona se na vás usměje a jdete si sednout. Připomíná mi to mé pravidelné cestování na vesnici, akorát bez těch úsměvů.
Taky jsem si všiml zajímavých sandalobot (spodek sandále, vršek bota), které si brzo koupím a pak se jimi po mém příletu můžete i kochat (ale nešahat!). Možná to zní trochu jako kočkopes (prasopes, pudlovepř, kozokur či mastodon na můřích nohách, říkejte tomu, jak chcete), ale jsou fakt dobré. Jo a taky jsem si koupil nějaké ty hadříky, ale o tom se tady nebudu rozepisovat (Tak proč to vlastně zmiňuji?! Teď jsem si vzpomněl na špendlíkovou nástěnku v učebně ARTS 210, na které je lihovkou napsáno „Na tuto tabuli se nesmí psát.“ Geniální a přitom jednoduché).
Taky by stálo zmínit moji evening class, tedy večerní hodinu. Mám ji ve středu, začíná v 19:00 a končí v 21:50. Takže pokud budete někdo vstávat kolem šesté hodiny ranní (Kooki, sem se mi dívej!), tak si na mě vzpomeňte. Tou dobou totiž budu na cestě do apartment...

12. září
Po škole a dalších peripetiích jsme se večer my, exchange studenti (minus německá část), vydali k Mario's. Italská restaurace překvapila příjemným prostředím, kvalitním personálem (normálně když chcete navíc sýr, tak za vámi přiskotačí slečna s takovým strojkem, ze kterého strouhá sýr! Připadal jsem si jak buran, kterej, protože nikdy neviděl výtah, se musí projet nahoru a dolů aspoň pětkrát.) a nelíbivým Budweiserem (tzv. „Bud“) za 5 doláčů. Asi si udělám tunel do olomoucké Ponorky nebo jinak asi zhebnu, velebnosti.
Vzhledem k tomu, že německá část exchange studentů s námi nebyla (pak jsem se dozvěděl, že byli pozváni na grilování k jednomu německému profesorovi, holt jsme pro ně plebs :)), jsem se aspoň mohl seznámit s dalšími lidmi. Kromě mě a Jany žádný zástupce slovanského jazyka přítomen nebyl, neboť zbytek byl tvořen výhradně Finy, Švédy a Nory (a jedním již skoro kanaďanem Gokulem původem odněkud z Tichomoří či co). Díky Norovi Gudjonovi (nad tim „o“ má být taková ta rovná čárka, ale hledejte to v Open Officech) znám již druhého člověka, který studujie filosofii a chce se stát policistou (jo, ségra blonďatá, s tebou mluvím). Svět snad získá dalšího uvědomělého Strážce (vesmíru?), Platón by měl radost. I když Gudjon se asi nebude chtít o svou Malinu (ano, to je vskutku norské ženské jméno! Celým je to Malin Anitadatter Karlstad) chtít dělit tak, jak pan Pé pro Strážce zamýšlel.
Po Mario's se část skupiny (včetně mě) odtrhla s tím, že už pokračovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsem si do krabičky vzla zbytek „pasta“ (zbytek je nepřesné, porce to byla naprosto dostačující na oběd další den), tak jsem nijak moc pařit nechtěl. Možná by to byla dobrá známka punku pařit se špagetami v ruce (a posléze třeba i na hlavě a za trikem), ale punk je přeci jinde...teda aspoň lidi to říkaj. Nicméně jsem tak brzo na kutě přeci jenom nešel. Nakonec jsme Shawnem a jedním klučinou jen tak zevlili a bavili se o prostituci, AIDS a dalších příjemných věcech. A taky jsem pochopil, proč je tady voda v koupelnách tak horká (na požádání opět vysvětlím) (na tanga se mě kromě Michala nikdo nezeptal! Že vy to nečtete!).

13. září
Špatný den v Kanadě je asi 13. sobota, neboť tento den byl fakt mizerný. Vstal jsem o půl jedné, oběd ve čtyři, večeře o půl desáte, prostě troska. Aspoň jsem měl čas nafotit, jak to u nás vlastně vypadá, tak se pak můžete aspoň mrknout na fotky. A můžu vám říct, že v kanadských záchodech je strašně hodně vody, ale fakt! Shodli jsme se na tom s Gudjonem i Malinou (Jahodu jsem nepotkal. Ani jahodu na jahodu (za tento interní vtip jen a pouze pro dzj a Kookiho se omlouvám.)), takže nejsem jediný, kdo si to myslí :)

14. září
Podruhé jsem si zahrál squash, jen abych zjistil, že ten padouch Daniel to i přes svá slova „já to neumím“ umí rozhodně líp než já. Sice jsem byl po zápase relativně mrtvolný, ale i tak jsem zvládl se stavit na pokoj 401 za grupou lidí (ne, žížal, blbe). Večer to byl mile poklidný, panoval mezinárodní klid a mír. Všichni, nehledě na původ či rasu, vyznání nebo jazyko, jsme boží tvorové a jako takoví bychom se tak i měli chovat. Což se nám v tento den opravdu povedlo. A když Kanaďané dokážou být vstřícní k absolutně komukoliv (viz. předchozí dopisy), tak to jistě dokážeme i my, co děláme pivo ze chmelu. Nebo ne?

15. září
Konečně jsem viděl něco z města, a to jen díky sličné Katherine Schwetz (takže Katka Šveců, má ukrajinské předky, ale tohle je prostě Kanada). Tak jsme šli od kampusu ke mně na pokoj a tam... Ano, tam jsem si sundal batoh, ve kterém jsem měl svých 8 čerstvých úlovků z řad učebnicových, vzal peněženku do Alpine Pro tašky a šli jmse s Katkou na „sightseeing“. Nebo jste copak čekali nějaké muchlování?
Poprvé jsem se dostal na Broadway, ulici pro „Arts“ lidi – spousta (prý) skvělých hospod, klubů, ale taky i kino hrající nezávislé filmy, nejlepší Vinyl (vyslovuj „vajnl“) Store v Saskatoonu (jj, LPčka v Americe frčí. Asi si jich taky pár koupím), fajn obchod s piercingem, tetováním a mj. I červenou palestinou (ta je v ČR poměrně těžko sehnatelná) a pěkný bookstore s mírně excentrickým prodavačem. Příští týden mají na Broadway být nějaké lokální kapelky, už se nemůžu dočkat! Taky jsme se prošli bohatou čtvrtí města (viz. fotky, škoda, že jsem ten největší dům nevyfotil. To není dům, ale palác!) i kolem řeky Saskatchewan, což doprovázel všudypřítomný dialog (jejíž, ty nemůžeš říct prostě, že jste u toho kecali, že? Ty musíš říct „dialog“, snobe. Ještě si nasaď čapku a zapal fajfku, explicitní narativito.) Tak jsem se dozvěděl něco o Kanadě (v javorzemi existují prakticky tři odlišné kultury – quebecká, First Nations a „zbytek“ Kanady, teda anglo-americká), stejně jak jsem využil možnosti k poučování (to dělám rád) o historii naší matičky. Ještě za zmínku stojí Katčino tetování „fiction“ („fikce“, rozumíte mi? Myslím si, že jen jeden či dva lidé naplno ocení tohle tetování), které je prostě geniální. Vážně uvažuji o „Non-fiction“, vždyť přece nejsem imaginární, ale skutečný (doplňte si podmět podle své vůle)!

16. září
Tento den byl důležitý kvůli třem věcem: koupě lístku na koncert Bad Religion v pátek (a to koupě přímo ve škole!!!), druhý squash s Danielem (zase jsem dostal výprask, ale zlepšuji se), první laundry (sušičky jsem se zprvu bál, ale neukousla mi ani jeden prst, je to v suchu (doslova :)) a opětovné navštívení Louis' (tentokrát s občankou, ne ISICem). Pak jsme skončili seancí u vodní dýmky u Laurenta na pokoji a kolem druhé to rozpustili. Sice jsem měl dělat nějaké ty readingy, ale řekl jsem si „monkey shit“ a bylo rozhodnuto.
S Laurou jsme se domluvili, že ona přijede na prázdniny do ČR a já do Skotska, s Brendonem jdeme i s Kirsten na koncert Nine Inch Nails 1.12. (vtipně mám dva dny potom zkoušky), užili jsme si Shawnova telefonování pro pizzu („A jak se máte vy? Máte hodně práce? Já jsem teď opilý...Au“ *zakopne o patník*) a dalších věcí...

Sice je to trošku kratší než dva první maily, ale řekl bych, že i tak je čtení dost. O automobilových honičkách příště. Jen nápověda – souvisí to s Platónovým Symposiem. Nevěříte :) ?

Mějte se skvěle!

A víte co...
Ano, to :)

T.

3

Ok, zdravím vás v pokračování mých postřehů a zápisků. Tak s chutí do toho, tentokrát opět s diakritikou :-)

4. září

Vstal jsem velmi ráno, abych stihl takzvaný Big Flipping Pancake Breakfest, tedy snídani s typickými plackami a ano, pro Kanadu typickým javorovým sirupem. K tomu se jí párky a sice to zní hrozně (asi stejně jako rajčatový džus), ale je to (opět) pěkná pochutina. Hlavně jsem měl čas si víc popovídat s Ahmedem. Tak jsem se dozvěděl, že je tady jako všichni imigranti velmi, velmi šťastný. Také jsem se dozvěděl, že je z Afghánistánu, země, která je posledních třicet let neustále ve válečném stavu. Když na tohle přišla řeč, tak se viditelně rozesmutnil, ale mé ujištění, že my jsme byli v řiti 40 let a že jim tedy zbývá „jen“ let deset, ho, troufám si říci, rozveselilo.
Tento den jsem také měl první hodinu a...vypadá to, že to bude pohodka. Učí nás jistý Kevin (Kevin Flynn pro ty, co to chtějí plným jménem. Tituly nevím, ale nějaký to PhD tam je) a budem brát Gibsonova Neuromancera, takže to bude určitě gut.
Sliboval jsem taky něco o SIM kartách, takže tady to je:
Můžete si koupit buď SIMky na smlouvu nebo na kredit, tzv. Pre-paid. Nejdřív se mrkneme na ty se smlouvou. Smlouvu lze minimálně uzavřít na dva roky, což je pro lidi jako já naprosto naprd. Navíc odstoupením od smlouvy sice už volat nemůžete, nicméně musíte platit penále, které jsou téměř stejně vysoké jako samotný měsíční poplatek.
Kredit: pokud si chcete koupit SIMku na kredit, musíte si ji určitým množstvím peněz dobít. To není až tak neobvyklé, ale to, že za samotnou kartu platíte nějakých $25, neobvyklé už je. Navíc každý kredit ($10/$20/$40) má omezenou dobu platnosti na jeden měsíc, kdy, pokud jej neprovoláte, se vám SIM karta zablokuje a vy si ji musíte nabít minimálně deseti dolary, abyste ji aktivovali. Vychcané, že?

A kovbojský bar? Hm...to je taky vtipná „stórka“. A hraje v ni hlavní roli Saskatoonské MHD. Už jsem se o něm zmiňoval jednou. Teď k dalšímu šílenému aspektu zdejšího transportu. Kromě toho, že je v každém autobuse velmi vtipné upozornění („Žádáme cestující, aby s ohledem na ostatní nejedli v autobuse slunečnicová semínka. Udržujte autobus čistý.“), se zde zastavuje na znamení, a to ne tlačítkem, ale takovým žlutým špagátem. Pokud totiž na zastávce nikdo není a řidič nedostane od cestujícího signál, že někdo chce na příští zastávce vystupovat, tak se prostě kolem zastávky projede. Všechno je to ještě „usnadněno“ tím, že v autobusech není žádná obrazovka indikující příští zastávku či směr jízdy. To se ukázalo pro mě, poměrů neznalého mezinárodního studenta, jako velmi fatální. Chystal jsem se vystoupit, nicméně jsme kolem ze tmy se vyloupnuvší zastávky jen projeli. Říkal jsem si „to je asi zastávka pro jinou linku“. Jenže když jsme odbočili doprava a stejným způsobem projeli kolem další zastávky, začal jsem mít menší pochybnosti. Mé pochybnosti se potvrdili a změnili v nasraniku (tedy mix nasranosti a paniky), když jsme vjeli na něco, co se tvářilo jako dálniční nadjezd. Naštěstí jsme se blížili k další zastávce, která byla již čičmundou obydlena, takže autobus bohulibě zastavil a já jsem v devět večer vystoupil před benzinkou ležící u tříproudové silnice nevěda, kde to vůbec jsem. Naštěstí hned z opačného směru přijížděl autobus a pan „strojvůdce“ mi i zastavil.
Tedy jsem se po menších peripetiích dostal k baru The Long Branch. Úlevu z dosáhnutí mého vytouženého cíle vytřídalo nasrání (panika tentokrát ne), když jsem zpozoroval frontu před barem. Byla totiž tááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle dlouhá a ještě o něco víc. Kdo mi nevěří, ať se směle podívá na fotky na rajčeti. Takže po ujištění, že všichni jsou už vevnitř a že já se k nim nemám šanci dostat, jsem se rozhodl si koupit lahváče (vedle baru bylo totiž „okýnko“ s alkoholem) a jít na koleje. Mezitím jsem byl však svědek zásahu policejní hlídky dohlížející na pořádek ve frontě. To takhle procházeli kolem dva příslušnící, když tu najednou na něco ve frontě posvítili baterkou. Že by tam někdo spal? Někdo někoho znásilňoval? Ne, viníkem bylo pivo, které na žádost uniformovaného jeden z davu obrátil a tím vylil jeho obsah. Ano, jak snad již víte, konzumace alkoholu je na veřejnosti v Kanadě zakázána. Holt drogy jsou špatné, áno?
Po cestě na koleje, které předcházelo odchytnutí mé osoby Migall a Laurentem, kteří postávali na rauchenpauze venku před vchodem pro tyto účely určený (fuj, ta věta, jak kdybych měl v kalhotech třicet slimáků), jsem se tedy po dobrodružné výpravě dostal zpět na Bohem zaslíbený pokoj 302. Sice jsem nebyl v baru, ale za to jsem konečně potkal mého posledního spolubydlícího. Jmenuje se Prapjot (určitě se to píše úplně jinak) a je, stejně jako Čól (tady jsem absolutně mimo), Keňan, a to dokonce sikh. Tedy složení našeho apartmá (podle pokojů): Keňa, Keňa, Kanada, ČR, Německo, Kanada. Pěkné, že? Tož jsme aspoň hodili řeč a s Danielem zahráli Rockband. Taky se zničeho nic objevil Francouz Julien, který mě vážne prudil. Ta jeho výslovnost, brrr, to je jako třicet piraní v gatích!!! No, pak jsem toho ale měl už dost (jestli Rockbandu, alkoholu nebo Žabožrouta nechám jen na vás) a šel na kutě. Na to, abych ještě pokračoval, jsem vážně neměl sil.

5. září
Druhá hodina, tentokrát Canadian Fiction, na české poměry neobvykle vyučovaná dva semestry, a to navíc třikrát týdně. Nicméně se systém výuky nijak neliší od té na MU (ještě že jsem nešel do Olomouce!), takže bych s tím neměl mít žádné problémy. Nicméně kupovat každou knihu, brrr, na to teda zvyklý nejsem. Ať žije elektronický formát (a to říkám i přes to, že jsem jednou kvůli mému kvalitnímu harddisku jednu práci ztratil)! Ať žije industriál!
Dále jsem se šel trochu podívat do Recreation Center. Na vybavení si zde člověk stěžovat nemůže: posilovny, bazén a i horolezecká stěna. By mě zajímalo, kdy se MU vyšvihne a taky vybuduje něco takového. Je sice pěkné, že medici (nebo co to je) dostanou pěkný kampus za x stovek miliónů, ale na rozpadající se budovy A a B na fildě a na nějaká Pentia II v počítačových učebnách tamtéž se jaksi nedostává...Taky jsem viděl černoužlutou chlupatou pídalku (byla fakt rozkošná) a pořádně zapařil na kolejích, konkrétně na 202 (jak mi řekl Ahmed, Shawn a spol. „are very social people.“). Takže jednu dobu bylo v apartmá více než dvacet lidí, tedy se v něm nedalo ani moc hnout. Hrála se chlastací hrá „Social People“, se Shawnem jsme si udělali svítící „war paint“ a pak jsme si ho sloupali, abychom vypadali obzvláště nechutně (slovy Migall „Antonin, you look disgusting!“). No ale všechno jednou končí (prostě to nebylo „Jezero bez břehu,“ jak zpívaj Šrouby) a stejně tak i tato party musela někdy skončit. Já šel spát někdy kolem půl třetí, ale prý se pařilo až do čtyř. Jsem zvedavý, jak vypadají ty akce, kde se paří do osmi do rána...

6. září
Ráno opět brzké vstávání a šup na International Students Day. Kromě snídaně, obědu a večeře zdarma se diskutovalo s ostatními studenty u stolu a poslouchaly se více či méně důležité (pro mě jako velmi šikovného spíš méně) přednášky o životě v Saskatoonu a o důležitých věcech spjatých se studiem. Docela mě překvapilo množství studentů, kteří ani neměli zaregistrované předměty. No jo, ti Francouzi (jo, fakt je nemám rád, furt by jen pili kávu a stávkovali. Což potvrdil i jeden Francouz během diskuze o cen učebnic: „Když se nám zdají moc drahé, tak jdeme stávkovat!“). Překvapilo množství studentů z Číny (čínština je tady slyšet snad na každém kroku) a taky i to, že jsem poprvé v mém životě něco vyhrál. Ano ano, něco jsem vyhrál, a to dokonce něco typicky kanadského – dvě vstupenky na rodeo. Takže pokud budete někdo chtít, můžete jít se mnou.
Jinak se den nesl ve znamení poznávání nových lidí, takže jsem poznal Paula, který momentálně žije s Lenkou Š., účastnicí výměného pobytu z minulého roku, Naheda, velmi vstřícného Egypťana (který mi trochu připomíná jistého Chorvata, co hrál za Chorvatsku první ligu v hokeji – prohráli 2:7 s Kazachstánem) a hlavně „Deepyho“. To se takhle mí němečtí známí baví s nějakým čičmundou, který vypadá, že je z Indie (což se i potvrdilo) když on se na mě obrátí a plynulou češtinou se mě zepta: „Ty jsi Čech?“ Tak tohle jsem vážně nečekal. Nakonec jsem zjistil, že umí skvěle česky, protože v 90. letech studoval v Plzni osm let medicínu (tam je pobočka UK). Bylo tak fajn si konečně s někým zanadávat na místní pivo v mateřském jazyce. Když mi řekl „Teda člověče, tyhle piva jsou tak hrozná, že se mi z nich někdy dělá zle,“ tak jsem byl opravdu, ale opravdu dojat. Slyšet v češtině ódy na „zlatavý mok“ (ne déšť) od Inda, o tom se mi vážně nesnilo.
Po návratu na koleje (den to byl bohužel velmi dlouhý – celé toto trvalo deset hodin, proto ty jídla zdarma) jsem se nakonec stejně „socializoval“ (ne, to s Paroubkem a spol. nijak nesouvisí, jen mě nebaví pořád opakovat slovo „pařit“; ach, zlatá angličtina, která nepotřebuje synonyma). Někteří lidé se i přesocializovali – třeba Daniel a po něm i Kirsten – ale i tak to bylo vydařené. Využil jsem svých znalostí, abych mluvil o historii československa (no jo, pán je učitel), hrál se Texas Hold 'Em Poker (který jsem hrál poprvé a taky jsem ho rychle dohrál (nechci říct, že jsem prohrál, takhle to totiž zní, že jsem ho mohl i rychle vyhrát)...sice byla ve vedlejším apartmá mega pařba (a stejně jako při té páteční i teď musela zasahovat kolejní služba, aby to tam trochu ztišila – chudák Ahmed, ještě že tento týden nepracuje), ale rozhodně jsem neměl náladu na nic velkého. Takže zase po druhé zase na kutě.

7. září
Vychytal jsem garage sale – typickou severoamerickou záležitost, kdy se otevře garáž a do ní se naskládají veškeré nepotřebné věci a tyto věci se náhodným i nenáhodným (jako třeba já) okolojedoucím/chodícím/běhajícím prodávají. Tak jsem si koupil povlečení na postel, deku a pár dalších věcí za pouhých 8 dolarů. Taky jsem si koupil dreamcatcher, další typicky kanadskou věc. No není to krásné, že se tak odlišné zvyklosti jako výprodej nepotřebných věcí na jedné straně a chytač snů od Prvních národů na straně druhé dokážou spojit a vytvořit jeden národ, jednu identitu? Tohle je, prosím, Kanada :-) Prodávající byli velmi milý a jak se ukázalo, prodávají věci, neboť se stěhují do svého domu, protože jsou od počátku sprna čerstvě svoji (tedy married, abychom zůstali genderově vyvážení). Přeji tedy Ericovi a jeho sličné manželce (bohužel si nepamatuji její jméno, ale co, hlavně že to je blondýnka...vrrrr. Mimochodem, právě ten dreamcatcher a mnou zakoupenou čepku – tzv. toque a rukavice – tzv. Mittens – vyráběla právě ona) vše nejlepší do jejich společného života a ať mu stojí...a jí ostatně taky :-)
Jinak se nic moc nedělo. Četl jsem něco do školy, šel jsem si zahrát se Shawnem squash (na hru, kterou vedl 10-2 a která pak skončila 17-15 v můj prospěch jen tak nezapomenu...a on asi taky ne), bylo něco jako sraz spolubydličů (na který dorazila přesně polovina lidí, takže jmse řešili hlavně věci typu „kdo koupí toaleťák“ nebo „kdo bude kdy a co uklízet“; všechno jsme vyřešili slovy „prostě se uvidí“), pár taktů Rockbandu a šel jsem chrnět.

8. září...ještě neskončilo, takže se nechci nijak ukvapit. Sice se nic vážného nestalo – až na to, že mé boty za 79 dolarů jsou naprd (vynásobte si to 16,91 Kč...koruna pořád klesá, já vám říkám, ať víc pijete, neboť to je asi jediný způsob, jak zastavit úpadek naší měny), takže za ně snad zítra dostanu refund – ale nechci se ukvapit. Taky jsem chtěl rozvést svou teorii automobilových honiček, ale o tom někdy příště.

Tož brzy ahoj, doufám, že si čtení mých zápisků užíváte tak, jako já jejich psaní

T.