6

Ahoja!

Protože uplyn nějaký ten čas a navíc jsem zde již docela accustommed, tak nebudu psát zážitky z každého dne, ale jen z těch memorabilních...

Tedy začněme!

2. října
Nic moc se nedělo, tedy až na natočení jednoho vtipného videa. Hlavní hrdinkou je Nora („hot German chick“ by Shawn, pamatujete?) a ta nám předvádí, jak to vypadá, když se hraje Guitar Hero a ještě se u toho rodí (teda skoro). Video zde: http://www.youtube.com/watch?v=96Sb1Fu5I94

3. a 4. října
Teď nevím, v jaké posloupnosti mám tyto dva dny popsat, neboť jsou totiž spolu propojeny uzlem jistě Gordickým. No, nějak to snad zvládnu...
Páteční večer (3.10.) začal v apartment Skylera a Amitose. Po nějakém tom pitivu jsme – bylo nás celkem 8 myslím – začali hrát jednu mrkací hru. Princip spočíval v tom, že jeden z hráčů byl dealer a druhý policista, ostatní byli civilisti. Dealer má za úkol předat civilistům svou zásilku, načež civilista řekne „The deal has been made“ a vypadává ze hry. Dealer má za úkol samozřejmě prodat všechen fet, tedy všichni civilisti musí vypadnout, zatímco polda mu v tom má zabránit. Vtip je v tom, že dealer drogy prodává pomocí mrknutí na určitého hráče, což se právě policista pokouší odhalit. Tedy jinými slovy se všichni snaží dívat všem do očí a zkuste to v místnosti plné chlapů. „It is a bit gay but it is great,“ řekl kdosi. Stereotypy se občas hodí.
Pak jsem se stavil za Shawnem, který se vrátil z hockey ring (jak se to řekne v češtině, hokejové kluziště?), dali jsme si „šota“ whiskey (Brrrrr!), vzali každý po pivu a vydali se do nějakého baru v Downtown hned za University Bridge. No a můžu vám říct, že jsem se dlouho nezprasil tak, jak v tomto podniku. Po několika „pitchers“, tedy džbáncích piva, jsem byl již pěkně společensky znaven a stejně tak i ostatní. Mě pod vlivem nestály ani ty parohy, odhalovaly se bradavky (mužské, tak všeci chlapy pusťte z ruk to, co tam teď nejspíš držíte) a kreslilo se po briše (a i těch bradavkách). Poseldní věc, co si z tohoto večera pamatuji, je, že jsem pil dva panáky něčeho oranžového po sobě. To, že to byly 62,5 procentní paňďuláci, jsem se dozvěděl až další den.
Stejně tak jako to, že jsme se se Shawnem po odchodu z baru s někým půl hodiny na jejich dvoře. A stejně tak jsem si nepamatoval, že jsme někdě během cesty za těžce vysvětlitelných okolností sehnali stůl a nějakých 15 minut ho tahali až na koleje (momentálně je u Shawna v pokoji). Podle fotografií jsme z hospody vybrakovali i půlitry a něco podivného vyváděli na University Bridge, ale jak říkám, nepamatuji si to.
Další den jsem se totiž probudil v naprosto nemohoucím stavu. Světla byla rožnutá a měl jsem na sobě ještě oblečení, takže jsem musel do postele „krešnout“ hned potom, co jsem si vyndal z očí čočky (nikdy nepochopím, že jsem toho byl vůbec schopen). Celý den jsem ztrávil velmi originálně – zvracením. A jakmile to málo, co jsem do sebe ten den dostal (trocha vody, kola a vyprošťovák), bylo ven, tak si moje tělo vesele pokračovalo ve své činnosti zvracením žaludečních šťáv. Jestli jste někdo slyšel mou historku o cestování vlakem z Planet Festu, tak si dokážete udělat jistě obrázek. Ještě, že jsem nemusel nikam cestovat, další děravý sáček v kupéčku bych asi hanbou nepřežil.
Ale zpět k tomuto památnému dni (byl tak děsný, že na něj ještě budu dlouho pamatovat se slovy „Jé, teď jsem se nedávno dobře pogrcal, ale ne tak, jak v Kanadě.“ na rtech. Na rtech jsou lepší slova než zvratky, věřte mi, děcka.). Jak jsem již více než jen naznačil, celý den se nesl v né zrovna záviděníhodné činnosti. A zrovna to byl den, kdy se měla odehrát moje a Janina slavná Bramborák Party, na kterou jsme pozvali přes dvacet lidí. Takže kromě žaludku mě i bolelo svědomí, neboť jsem věděl, že Jana bude na bramboračení sama. Naštěstí vše dobře dopadlo, a i když se vystrouhalo 7 kg brambor, tak se nějací ti pomocníci našli a bramboračka i bramboráky byly hotovy. Trestem mi bylo poslouchání bujarých zvuků z následné afterparty na 202, zatímco jsem blinkal do umyvadla. No co, sám jsem si. A ano, „už nikdy nebudu pít!“

7. října
Uvítací odpoledne pro mezinárodní studenty. Kromě jídla zadarma zde vystupoval jeden latinskoamerický kytarový virtuoz – a byl to fakt machr – a také zpívali a hráli dva studenti z Íránu. Předvedli tradiční íránské písně a můžu říct, že to kucííí zvládli na výbornou.

8. října
Justinovy narozeniny. Vzhledem k tomu, že měl další den mid-term exam, tak se až tak moc neslavilo. Ale i tak jsme si nemohli odpustit na nějaké to pivko zajít. Samozřejmě až po dortu, který jsem nepekl já, ale mohl bych, až tak byl dobrý :) (Samozřejmě to byl výtvor jeho lepší polovičky. Její falešná ID – v Kanadě se může pít až od 19 a jí je 18 – se jí však při vstupu do baru stala osudnou. Pánu vyhazovači se nějak nelíbila, tak se na ni koukal ze strany na stranu, až tomu přišel na kloub, draze padělanou ID rozlepil a chudáka holku do hospody nepustil. Docela kontrast oproti našim alkoholovým počátkům, že? Pivo 16 kaček, jsem byl rád, že jsem za stovku měl piv 6, a ještě abych si platil padělanou občanku. Tulele (nebo jak to je).) Jinak se nic zvláštního nestalo, a ani jsem se nepozvracel!

9. října
Tradičně vtipný a zábavný kurz Post-Modern Canadian Literature drahého Prof. Kevina Flynna („Je zde přítomna určitá fatalita, a to nemyslím v Mortal Kombatovském smyslu“ či „není normální vstoupit do výtahu plného lidí a náhodné osoby se zeptat „Co si myslíte o Kirkegaardových postulacích?““ rozhodně nebudou zapomenuty) (P.S. Pro Janču – jméno drahého K. Se vyslovuje trošku jinak, nežs říkala, vím to od Norů ;-) Víš jakej jsem perfekcionista, musel jsem si rejpnout :)) a tradičně okouzlující Katherine. Už jsem říkal, že Kanaďanky se Javorzemi povedly? Jo? Ale to, že Saskatoon je podle Maximu (jo, toho plátku pro velký „kundiče“) jedno z 5 měst světa s největšími kráskami, jsem nezmiňoval, že? Heh...

10. října
Tento den jsem potkal dalšího našince, tedy našinkyni (?). Náhodou jsem se doslechl o konferenci na téma Česká republika, tak jsem si tam prostě zašel. No a teda nechci rejpat do své kolegyně – bývalá studentka MU, v současnosti učí na nově vzniklé filosofické fakultě Univerzity Tomáše Bati – ale je teda poměrně neprofesionální. Kromě častých „hm“ a „ééé“, což by zkušený přednášející dělat neměl (JAK JISTĚ VŠICHNI VÍME!!! :D), je taky nějak podezřele zlínocentrická – na každým slidu prostě musel být Zlín. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že kousek od Toronta leží městečko založené Baťou. Zajímavé...
Také začal dlouhý víkend, neboť v pondělí byl Den Díkuvzdání. Takže většina mých přátel a známých se rozutekla do všelijakých končin Kanady – od Calgary až po Toronto. Ale než Jana stačila do „Téčka“ odjet, tak jsme ještě se skoro Indem Gokulem a Švédem Jonnym stihli zajít do nějakého toho podniku. Nejdřív jsme navštívili jeden, který, prý na kanadské poměry poměrně normální až dobrý, je na naše velmi „posh“, tedy takový...no prostě si vybavte nějakýho toho zbohatlickýho fracka, co vystudoval někde díky fotříkovi ekonomku a jezdí v Jaguárovi – tak přesně takovej typ lidí by chodil do tohot podniku, kdyby byl v ČR (a přesně takovej typ lidí je zodpovědnej za celosvětový selhání ekonomiky). Naštěstí jsme (ha, vidíte! Jsme! Už je ze mě Kanaďan!) v Kanadě, takže tam byli normální lidé z masa a kostí (a jeden nabíječ, co vypadal jak něco mezi Trentem Reznorem z NIN a Bono Voxem, co seděl se dvěma blonckama a na kterého jsem asi kvůli svým samčím teritoriálním pudům děsně, ale DĚSNĚ žárlil!). Uvítalo nás něco naprosto netypicky českého a typicky severoamerického – při vstupu do restaurace totiž jako první narazíte na dvě dámy za pultíkem, které vám řeknou, jestli jsou nějaké stoly volné a pak vás k takovému případnému stolu zavedou. To by se asi v Ponorce nestalo a i když proti tomuhle naprosto nic nemám, hned se mi zasteklo po staré dobré české knajpě s nejlepším pivem, jukeboxem a pánským záchodem na světě.
Naštěstí Gokul vyslechl mé a Janino volání po domově a po jedné sklenici piva Alexander's (překvapivě ne až tak tragického) nás zavedl do Irské hospody. Dal jsem si tmavý (měli deset piv, těžkej to výběr) a nechutnalo mi, asi jsem konzervativní staromilec. No, aspoň jsme zahlédli první vločky sněhu. Naštěstí stále poslední, neboť ještě nesněží...na „huhuláky“ si budu muset ještě počkat.

11. října
Kvůli svátkům byly celé koleje až podezřele tiché, jak ze Dne trifidů či nějakého hollywoodského horroru. A tento den se ukázal neuvěřitelně plodným – návštěva baru Beilie's s Gokulem a Jonnym, kde se střídala poměrně dobrá hudba s kýči typu „Barbie Girl“, se vskutku vyplatila. Jen napovím, že na Číňanky se „tichá voda břehy mele“ opravdu, ale opravdu hodí. Zbytek si domyslete sami. A ne, nečekám dítě s Číňankou, takhle plodný den to nebyl! (I když...no, na požádání upřesním :P)

12. října
Rodeo s drahou Samanthou Bearovou, sedmadvacetiletou Cree holčinou, která je fakt „gorgeous“. Tak abychom si něco o rodeu vyjasnili: Ano, umění jednotlivých kovbojů je obdivuhodné. Různé disciplíny – jízda na divokém koni a na býkovi, plus chytání telat do lasa, jejich zkrocení vlastníma rukama a chytání v páru – byli poměrné zajímavé sledovat. Stejně jako okolní diváctvo, kde bylo velké množství kovbojských klobouků. A ano, je to týrání zvířat. Hlavně telata jsou na tom nejhůř – zavřena v uzoučké kleci čekají, až budou ve strachu vypušťena do „arény“. Tu se na ně z koně vrhne „kauboj“, chytne je rukama za krk a kroutí jím tak dlouho, dokud tele nesloží na zem. Schválně bych si to chtěl vyzkoušet na jednom z těch chlapů, zajímalo by mě, jak by mu bylo.
Stejně tak mám nutnost filozofovat nad jedinou ženskou disciplínou – jízda na čas mezi barely. Na jednu stranu je to trochu divné, mít jen jednu disciplínu a ne zrovna takovou, která se nejeví až tak složitě (schválně říkám „nejeví“ místo „je“). Na druhou už chápu všechny holky, který rády jezdí na koni. Vidět slličnou slečnu, jak jasnými příkazy komanduje tu masu svalů a masa plnou energie pod sebou, hmmm 8) Jejda, nějak se mi odkrvuje mozek, raději pootočme list.
Jen závěrem nutno podotknout, že komunikace kovbojů, hlavně „vrchního“ klauna s publikem, je taky taková nečeská. Taková bližší, méně formální. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. Fakt ale je, že se v Kanadě asi i díky tomuto méně formálnímu soužití lidí cítím bezpečněji než v ČR...

13. října
Thanksgiving Day! Já s Norkou Malin (ano, s Malinou, nevím proč, ale to jméno je děsně skvělé. Asi svou potencionální dceru pojmenuji Borůvka. A její budoucí přítel mi bude jistě za to vděčný. Ale dost už orálního sexu.) a s jejím přítelem Godjunem z Islandu (všimněte si, že říkám „ona s jejím přítelem“ a ne „on se svou přítelkyní“, drahé ženy, doufám, že mi postavíte doma pomník nebo něco) jsem se zapsali na oslavy Dne díkuvzdání pořádané místní křesťanskou organizací InterVision (nebo tak nějak). Zpočátku jsem se tohoto náboženského elementu trochu bál, ale naštěstí skladby typu „Ó, děkujeme, Nejvyšší / Žes nám dal Svůj cenný dar / Tvého syna, Ježíše“ zazněly za celý večer jen dvě. Víc mě děsil jeden kluk, shodou okolností syn vedoucích organizace. Jeho tričko „Bible Camp“ mě bude strašit ještě dlouho.
Krocan byl dobrej, některý to stuffing taky, jiný zas ne (jí k tomu i želé, představte si!). Dýňovej koláč u mě nezafungoval, aspoň jsem slízal smetanu, přesněji řečenu smlsl (zkuste to vyslovit třikrát po sobě :)) šlehačku. Některé věci mě trošku pobavili, např. otázka, jestli jsme někdy viděli kombajn. No jo, hrdí farmáří Prairies zapomínají, že zemědělství bylo v bývalém Východním bloku nedílnou součástí kultury. Do práce, soudružko, ať překonáme plán o dvacet procent! Potkal jsem svého prvního Iráčana, mě a Gudjona pobavili křesťanské fantasy knihy, chtěl jsem vzít výtisk Bible v čínštině, ale jaksi jsem na to zapomněl. Sorry Šárko!

14. října
Tento den byl den voleb! A bohužel podstatnou část hlasů získali konzervativci, až za nimi byly liberálové a noví demokraté. Politika a volby je tady věc více veřejná, stejně jako v USA zde před domy uvidíte ceduly a stojany s názvy politických stran podporovaných čičmundy v baráku ke stojanu přislušujícímu.
Ad volby: můžete mi říct, co se to u vás děje??? Jak ste to mohli dopustit. Teda povím vám, že když jsem viděl barevnou mapku vítězů krajských voleb, tak jsem viděl rudě (vím, že mapka je celá oranžová, nebojte). Jak se ti zasraní populisti, demagogové a mafoši mohli takhle vyšvihnout? Pokud tento vývoj bude pokračovat dál, tak vážně začnu zvažovat, že zde zůstanu. Teda samozřejmě pokud s tím něco neuděláte, že. Chlapi, někdo sbalte tu bloncku našeho drahého „Sexy mozka“ nebo něco, ale hlavně rychle!

BTW:
Rath ještě v roce 2003 chtěl vysokou spoluúčast pacientů v lékařství (http://www.novinky.cz/clanek/9339-rath-pozaduje-vysokou-spoluucast-pacientu.html)

A kdo neznáte pořad „Je nás pět“ na Stream.cz, tak jedině dopuručuji. úhttp://www.stream.cz/porad/jenaspet)

15. října
Večer fajn party v Louis', vytáhl jsem po Samanthu po naší večerní hodině na jedno, po delší době jsem viděl Megali a Laura a hlavně jsem konečně viděl posledního Čecha do party, Jana. Je to takovej trochu frajírek a „party animal“, ale nejni to špatnej kluk. Jeho historka z České spořky, kde mu zabavili a rozstřihli jeho kanadskou kartu a ještě navíc zablokovali účet byla více než děsivá....brr, banky jsou lichváři.

17. a 18 října
Pátek – chill out na kolejích, sobota – návštěva country baru Longbranch. Country muzika je fakt fajn a cowgirls taky. Když jsem spatřil jednu blonďatou cowgirl (co mám dnes furt s těma blonckama?), jak s kovbojským kloboukem naraženým na hlavě a s podvazky proklatě vysoko tančí na stole, tak se mi sbíhali všechny sliny (a možná i další tělní tekutiny).

19. října
KONEČNĚ!!! (heh, nebuďte zvědaví ;)

Tak to je vše, pamět mi již tak neslouží, jak za mých mladých let, tak je to trošku kratší, než dříve. I tak doufám, že se vám to líbilo a u dalšího čtení zase načtenou!

T.

A ať nám všem stojí (neboť Viagru mohou brát i ženy ;))