-

Tak loučení s Ondrou probíhalo naprosto chlapácky:
"Tak to se asi jen tak neuvidíme, co?"
"Hm, to asi ne."
"Hm."
"Tak čau, ať se ti daří ve škole, ať zvládneš bakalářku a najdeš si pořádnou babu."
"Jj, díkec. A ty si najdi nějakou dobrou práci a ať vám to s Klárou vyjde. Čau."
"Čau."
"Jo a pokud se budeš v Budějkách nudit, tak stačí říct."
"Ty bys přijel?"
"No jasně."
"Tak až budem trochu zabydlení, tak to není problém."
"Super."
"Tak čau."
"Čau a pozdravuj Kláru."

Toť vše. Žádné srdceryvné scény, žádné utírání uslzených očí do kapesníku. A přitom se s Ondrou znám již od dětství, vždyť jsme si spolu hráli na pískovišti.

Ale někdy se emoce nemusí vyjadřovat slovy. Než jsme se rozloučili, přijeli jsme Ondrovým autem z brigády před náš společný barák. Byli jsme oba utahaní a těšili jsme se, až si odpočineme. Ondra zaparkoval, otočil klíčem v zapalování, motor trochu zavrčel a pak konečně ztichl. A my...my nic. Jen jsme tak seděli zařezaní v sedadlech. Nepadlo ani slovo.

Přitom jsme oba věděli, o co jde. Něco nového končí a něco nového začíná. Tímhle dnem se nenávratně uzavřela jedna kapitola našich životů. Teď se budeme každý protloukat tím svým. Na tohle jsme oba v autě mysleli. A přesto jsme oba déle než minutu jen seděli a mlčeli. Nebo přesněji právě proto. Někdy si člověk vystačí i beze slov.

A navíc ten parchant by nikdy otevřeně nepřipustil, že mu budu chybět :-) Je to holt zatracenej paličák :-)

Mám tě rád a už se těším, až spolu zakalíme, jak včera!

Mimochodem, přesně tohle řešil Randall s Dantem v Clerks 2. Mrkněte se na tenhle film, je geniální, má originální humor a je naprosto přirozeně lidský. Takových se moc nedělá...