2 + 2 = 22

Děkuji za skvělou včerejší party, děkuji všem, co přišli. Děkuji za úsměvy a dárky a panáky. Děkuji kapele Basta Masters Rock Forever za skvělé provedení jejího nového hitu "Leštič". Děkuji Evce za vtipy s Chuckem Norrisem a Tomovi za photobook NIN (hej bohužel jsem ho nechal ve Vertigu!). Děkuji Anetě za naši debatu o psychologii. Drž se holka! Děkuji Šárce za úsměv, kterým mě obdařila za The Dhol Foundation. Děkuji Ivánkovi, kamarádovi, za pomoc s placením sekyry, děkuji Keke a Zdenovi za skvělou buchtu, olizuji se ještě teď.

Ještě jednou - moc děkuji.

---

Probudil jsem se něco po druhé odpoledne, takhle pozdě jsem už dlouho nesnídal. Nevím, jestli to je tím počasím nebo prostě tím, že je mi dnes dvaadvacet, ale přišla na mě trochu posmutnělá nálada. Mám potřebu bilancovat, a taky že bilancovat budu.

Poslední rok mého života a zvlášť poslední půlrok byla doba velmi zvláštní. Doba nabitá emocemi, novými zkušenostmi a hledáním sebe sama.
Samota. Smutek. Deprese.
Nejistota.
Opravdová láska, která nevyšla.

Ale nevyšlapané cesty, po kterých jsem se vydal, mě nakonec zavedli i ke šťastným koncům.
Začal jsem si dělat pořádek v temných, pavučinami opředených koutech složitého bludiště jménem má hlava. To, co jsem v ní objevil, mě pořád bere dech. V samém centru tohoto bludiště ležel šest let starý ostnatý drát, obmotaný kolem základního kamene mého ega, mého já. Znal jsem ho z dřívějška, ale teď se změnil. Za těch šest let drát nejenže zrezivěl, ale jako kdyby se i zvětšil. Narostl do obludných rozměrů. Bál jsem se ho předtím, natož teď.
Ale konečně jsem se odhodlal s ním něco dělat. Vzal jsem ho do rukou a postupně, kousek po kousku jsem ho rozebíral. A jak jsem ho odstraňoval, můj základní kámen, který byl tím drátem zakryt, se postupně odhaloval. A já jsem jen žasnul, co jsem na něm spatřil. Tolik barev, tolik nového. A ty možnosti, které mi odhalil. Nekonečné. A jsem odhodlán, že z něj uvidím víc, že ho spatřím v celé jeho kráse. Občas mě ostnatý drát sice pořezal, ale to je to jediné, co mi může udělat. Jednoho dne nebude žádný drát a to celý svět spatří mnou nalezený základní kámen v celé jeho jedinečnosti.

A během oddělávání tohoto mého ostnatého drátu se začaly objevovat věci, které jsem nečekal.
Smutek a deprese nahradil úsměv.
Nejistotu z neznáma vystřídala touha po objevování, touha po dobrodružství.
Opravdová láska se změnila v opravdové přátelství.

Během posledního roku se toho stalo hodně. Některé věci špatné, jiné dobré. Ale takový je život, nebo ne? Určitě ale stál za to, i když to tak někdy nevypadalo. Spousta nezapomenutelných zážitků, noví přátelé...

Tragikomedie jménem život, hra, kterou hrajeme bez předepsaného scénáře a bez znalostí rolí, je plná tajemství. Člověk neví, co mu zítřek přinese. V The Patient od Tool se zpívá:

Pokud by nebylo žádné odměny,
žádného láskyplného objetí na konci této strastiplné cesty, po které jsem se vydal,
určitě bych z ní dávno sešel.

Ale já to přečkám.

Já se na zítřek vždy těším. Dřív asi ne, ale teď určitě. A co ty?

...otevřete se sami sobě...

Ale tohle je moc pěkné...škoda, že nevím, co tam stojí :-)

Trent寄语中国歌迷

我要在此感谢支持九寸钉的中国歌迷。对于这次中国之行我们由衷地感到兴奋和荣幸。为了使你们更了解我们乐队，我们为你们准备了以下关于我们乐队的信息。

九寸钉乐队期待在音乐节与你们的相聚！

最近一段时间以来，随着歌迷们选择去网上“剽窃”音乐而不是象从前一样去买CD,西方国家的唱片行业正在经历一个艰难时刻。这些歌迷，出于种种原因，觉得自己这么做是有道理的，而我并不完全反对他们的说法。

鉴 于中国的特殊情况，想从正当渠道获取西方音乐似乎不是件容易的事，所以我对我的歌迷有以下建议：如果你可以买到我们的正版专辑，我对你们的支持表示感谢。 如果你买不到，我认为从网上下载是比买盗版盘更可取的方式。我们的音乐很容易从网上找到，而且你们应该可以不费力地找到我们的大部分歌曲。如果你听了我们 的歌后觉得喜欢，请与你的朋友一起分享。我为我的音乐倾注了我所有的心血，所以我真心希望更多的人可以同我分享它们。

Trent Reznor

Netopejr

Teď jsme se vraceli z hospody a najednou na zemi něco leží. Hýbe se to. Mysleli jsme, že je to ježek nebo myš, ale co by dělala v centru města, že? Tak se k tomu skloním a zjistím, že je to netopýr. Dumáme "Co dělá na zemi?", jen tam tak ležel, občas trochu zamával křídly a poskočil o pár cenimetrů, ale jinak se nehýbal, asi měl něco s křídly. Pak se ozve borec, co postával před námi a slyšel, jak přemýšlíme nad tím, co se mu stalo. "To já jsem ho sestřelil!" hrdě povídá. Škoda, že moji odpověď "Tak to jsi ale pořádná p*ča" už neslyšel, zalezl do nějakýho domu...Já jsem se nikdy nebil, ale tomuhle borcovi bych rád dal do budky.

Původně jsem zde chtěl napsat něco úplně jinýho, ale to má čas. Ten netopýr ho moc nemá. Popravdě pochybuji, že vůbec ještě žije.

míjíme se jak ti anonymní chodci v ulicích

Jak je to jen možné? Dva lidé, kteří mají (snad) stejný cíl, a přitom dosahují spíš opaku?

Je to zvláštní. Ale asi je těžké odpustit. Najednou se někdo objeví, někdo, na koho člověk téměř zapomněl. Ne úplně, protože je na toho člověka spousta příjemných vzpomínek, ale téměř, neboť poslední rok zapomnění jedině napomáhal - nad něčím zůstává jen rozum stát. A srdce, to krvácelo dost. Ale aspoň získalo zkušenost, zkušenost do světa.

Jak se otevřít takovému člověku? Odpustit je holt těžké, po dlouhé době, která uplynula, už člověk zrácí důveru a zvlášť, když něco podobného probíhalo už několikrát se stejným koncem - špatným. "Stejně to dopadne jak předtím," říká tam vzadu v hlavě pan Našeptávač, stvořitel temných myšlenek.

I přesto mi odpouštění nedělá problémy. Rád bych odpustil, zvlášť některým lidem, neboť vím, jací jsou. Milí, inteligentní. A to, že jednali někdy dost zkratkovitě a ubližovali mi? Hm, co už. Život jde dál. Vždy je naděje, že se z chyb člověk poučí. A dokud existuje naděje, flinta do žita by se házet neměla.

U odpouštění musím mít ale pocit, že je opravdové. A to asi přes internet moc nemám. Jak mám něco cítit z šedívé plastové obludy? Jak mám vědět, že to co čtu, je opravdové, a ne sarkasmus? Komunikaci z očí do očí prostě nahradit nelze. A jak se můžeme opět vzájemně sblížit, když si každý mele to své, jeden o voze a druhý o koze? Někdy se mi zdá, že každý jsme si na toho druhého udělali svůj vlastní, pokřivený obraz, který si zuby nehty udržujeme. Tím se budeme motat jen v kruzích. Kdybychom se viděli "naživo", tohle by mělo odpadnout. A skepse se dá potlačit.

Ale nejhorší je podezření, které někdy mívám. Podezření, že to ten dotyčný dělá jen pro sebe. Tedy ne proto, že by mu na mě nějak záleželo a že by mu šlo o to, jak se cítím, ale že to dělá pro uklidnění svého ega. Pro pokoj své vlastní duše, neboť ví, že udělal něco špatného. Kdyby mu na mě orpavdu záleželo, nenapsal by mi něco upřímnějšího? Osobnějšího? To mě na tom nejvíc děsí. Vždyť nemohu odpustit, pokud není omluva upřímná.

A tyhle pochyby, všechny sečteny dohromady, jsou hodně silné. Ale nepřemůžou mě, to vím. Snad jsem jen trochu skeptičtější, ale jak jsem říkal: dokud existuje naděje, flinta do žita by se házet neměla.


Někdy je dobré vyjádřit svou myšlenku básní či skladbou. Našel jsem jednu, která je psána přesně na situace, jako je tahle. Je od skvělých A Perfect Circle a jmenuje se Thomas. Takže, pokud jsem se nevyjádřil dost jasně, Maynard James Keenan to řekne za mě:

Humble and helpless
Learning to pray
Praying for visions
to Show me the way
Show me the way to forgive you
Allow me to let it go
Allow me to be forgiven
Show me the way to let go
Show me the way to forgive you
Allow me to let it go
Allow me to be forgiven
Show me the way to let go

Illuminate me,
Illuminate me,
Illuminate me,
I'm just praying for you to show me
Where I'm to begin

Hoping to
Hoping to reconnect to you..

The Fountain

Nesmrtelnost. Lidstvo o ní od pradávna touží. Přání být navždy s někým, koho milujeme, a nikdy o něj nepřijít. Každý z nás alespoň jednou pomyslel na to, jaké by to bylo žít navěky.

Ale je to opravdu to, co chceme? Není lepší žít život takový, jaký je?



Fontána je snímek, který je často považován za romantický nebo dokonce sci-fi film. Ne, že by nebyl. Určité prvky vědecko-fantastického filmu zde jsou a o lásce Fontána určitě je, ale je to právě otázka věčného života, která je podle mě ústředním motivem celého snímku. Film sleduje dvě hlavní dějové linie. Ve zkratce: muži zemře jeho milovaná žena a on se s tím buď vyrovná, anebo se za pomocí věčného života snaží najít lék proti smrti, aby mohl svou drahou vzkřísit. Možná to zní banálně, ale vždyť jsem říkal, že to je ve zkratce...



Ale film jako takový rozhodně banální není. Je toho spousta, co by šlo vyzdvihovat. Tak například herecký výkon Hugha Jackmana je naprosto výborný, už dlouho jsem na obrazovce neviděl takhle hluboce propracovanou postavu. Hudba je další pilíř, který tento film odlišuje od ostatní produkce - hudba je nedílnou součástí tohoto filmu a dokáže být tesknivá stejně jako bouřlivá, smutná i plná naděje. Zajímavé také je, že se na soundtracku podíleli i Mogwai. A vizuální stránka filmu, to je kapitola sama pro sebe. Pokud jste si sehnali nějaký cinema rip nebo nějaký jiný nekvalitní šmejd, tak se na něj ani nedívejte, připravíte se o jedinečný, meditativní zážitek.

Režisér Darren Aronofsky, který natočil i vynikající Requiem for a Dream, vytvořil dílo, které je nejen svým zpracováním, ale hlavně svou náplní a myšlenkou (téměř) nesmrtelné. Povedlo se mu natočit dojímavý snímek o lásce a o touze být se svým milým, což je přeci jenom nehynoucí téma lidské tragikomedie. Carl Gustav Jung by byl z tohoto archetypu příběhu o lásce nadšen, stejně tak jako z motivu hledání nesmrtelnosti a stálosti. Tyto archetypy se vyskytují již v prvních lidských mýtech a Aronofsky je úspěšně zakomponoval do současnosti. A Robert Bly by byl Tomem, postavou Hugha Jackmana, také potěšen. Konečně se totiž našel film, kde není mužská postava zobrazena tak stereotypně, jak je v současné kultuře jednadvacátého století zvykem. Jackman zobrazil muže takového, jaký doopravdy je, ne jen jeho přehnaně maskulinní, plochý derivát, právě naopak. Tom je pevný i citlivý, rozhodný i milující, oddaný, prostě konečně doopravdy lidský, trojrozměrný charakter. A Jackman jej zahrál výborně.



Fontána není film, který by byl snadno uchopitelný. Je poměrně náročný na sledování, stejně tak jako na divákovu pozornost. Ale rozhodně za trochu snahy stojí, ta se pak totiž mnohonásobně vrátí v podobě ojedinělé filmové meditace. A nejen to. Tento film má totiž takové to něco, co si člověk odnese s sebou zpátky do života, takové to něco, co člověka povznese. Sice jen nepatrně, ale i to je hodně. Zvláště dnes.

to Anonymous pt. 2

Nazdar, kurážný Anonyme, nakonec bych ti měl i poděkovat. Díky tobě jsem totiž konečně pochopil, o čem přesně je skladba Reload od Ministry. O tobě, "snajpře", jak vtipně poznamenala moje drahá Sestřička. Ale pokud si myslíš, žes mě nějak dostal, to e!e. Primitivy si znepříjemňovat život nenechám :-)

ENJOY :-D

Ministry - Reload

You got something to say you better jump in my face
Got something to hide you're scared as shit and should die
Aim
Aim
Reload
You say it's time to collect I'll kick your ass and eject
Time to settle the score, throw your ass through the door
Aim
Aim
Reload
You wanna lie like a dog you're gonna wake up with fleas
Inside a world full of shit you're still an asshole to me
Aim
Aim
Reload

to Anonymous

https://www.blogger.com/comment.g?blogID=33804673&postID=5905401961082278761

Co to kurva má být? Co mě kurva poučuješ? Kdo jsi, co jsi? Pokud mě neznáš, tak vůbec nevíš, nevíš, kriple! A pokud jo, tak měj aspoň ty koule se tam podepsat. Zbaběle někoho pomlouvat na internetu, to umím taky. Ale to umí každej primitiv! Ale podepsat se, na to nemáš, co? Vzhledem k tomu, že jsi napsal/a, že jsem ubohý, předpokládám, že ses aspoň jednou na můj blog podíval/a. Tak sem hezky napiš, kdo jsi, ať si to můžem vyříkat jak dospělý s dospělým!

Ale na to ty nemáš, co???

Jak zpívá Jaz Coleman: "Eat shit, die!"

Tohle si zasloužíš: http://www.stfu.se/stfu.swf

Ale něco se ti povedlo: dlouho mě nikdo takhle nevytočil. Ubožáku/ubožačko!

chjo...

No, dlouho jsem nepsal. Ne, že by nebylo o čem. Mohl bych třeba psát o pražským koncertu NIN, který byl přinejmenším stejně famózní, jak řekl jeden čtyřicátník vycházející z Edenu, jako ten bratislavský. Přinejmenším bych se moh zmínit o tom, že Me, I'm Not byla mnohem lepší v Praze než v Blavě a že zatímco na Slovensku byl vrcholem večera TDTWWA, v Praze to bylo No, You Don't. Nebo bych moh zmínit Trutnov a výborný Olomouc City, který jsme tam měli. Já, Eva, Keke, Zdena, Šára, Mira, Gita, Honzík, Kuba, Psychyn, Honza, Verča, druhá Eva, Terka, Monča, Hela, Ája + lidi z Dubu - Jirka, Michal s chotí, Honza Princ...snad jsem na nikoho nezapomněl..A co třeba výborní The Young Gods, od kterých jsem čekal hodně, ale že to bude tak skvělý, to mě fakt zaskočilo. V listopadu hrají ve Vídni za 20 euro, že bych jel? A následující Plastici s Agon orchestrou byli taky výborní, skvěle se tyhle dvě kapely doplňovaly. Taky dobrodružná cesta domů a zevlování s blanickým rytířem v Pardubicích na nádraží...Bylo toho hodně.

Ale ne, o tom psát nechci. Nemám na to náladu. Poslední dobou moc rejpám a už se to začíná projevovat, už je to zlý. Zrovna teď...naprostá zbytečnost.

Půjdu spát, snad se z toho dostanu. A taky bych měl konečně začít cvičit, sakra!

Nine Inch Nails - Bratislava 12.8.07

I když nám bylo řečeno, že hala Incheba je od hlavního nádraží daleko, byli jsme tam ve složení já, Laky a Matěj během pouhých dvaceti minut. Po cestě jsme míjeli plakáty NIN. Byly opravdu všude - kolem každého rohu i stromu. Po příchodu do haly a po zanadávání si na naprosto dementní systém žetonů (1 žeton = 50 Sk = jedno pivo) jsme si zase pochválili velikost Incheby - byla poměrně malá, asi stejně jako vídeňský Gasometer. Záchody byly taky blízko, stejně tak jako pivo i žetonky, pohoda. Ale to už začal samotný koncert.

Jako předskokani se uvedli slovenští Noise Cut (nebo Noisecut?). A poměrně překvapili - bylo to příjemné na poslech...a ostatně i na pohled, zpěvačka byla sympaťanda. Hudebně to byla taková rychlejší a trochu popovější Khoiba, nebyli vtíraví a zároveň dokázali zaujmout. Ale i tak jsem byl rád, že po necelých 40 minutách odešli ze stage - přece jenom jsem přijel na NIN že. Zhruba dvacet minut se na podiu motali zvukaři a tahali kabely, nosili kytary a zvučili a zvučili. Pak se setmělo a za obrovského jásotu fanoušků začal asi nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byl.

HYPERPOWER! se ukázalo být tím, co jsem od něj očekával - výborné intro, které všechny navnadí a přivede do varu. Ale něco tam chybělo. Nebo spíš někdo - Trent Reznor. Ať jsem napínal zrak, jak jsem mohl, nikde nebyl vidět. Jinak všechno sedělo - rozevlátý Aaron do kytary řezal jak do nezdárného syna, co přinesl domů dvě koule na vysvědčení a ještě stihl sousedce rozbít okno, ledově klidný Jeordie spolu s Alessandrem mu zdárně sekundovali, Freese bil kotle hlava nehlava; Trent však nikde. HYPERPOWER! dohrála a Freese začal hrát The Beginning of the End, když tu se z mlhy vynořil pan principál. Nástup měl perfektně načasovaný, pomalým, ale rázným krokem došel k mikrofonu, chopil se jej a hned začal zpívat úvodní verše: "Down on your knees /You'll be left behind /This is the beginning." A dav šílel. Ale to nikdo nevěděl, co ještě přijde. No, teda aspoň ten, kdo se nepodíval na setlist, který se během evropské části turné téměř neobměňuje :-). Pak spustili Sin a to už jsem nevydržel a vydal jsem se směrem ke kotli. Pak March of the Pigs...marast.

No a takhle to bylo celý koncert - prostě jízda. Zaujala mě image kapely - obsahuje totiž elementy obou "stran" na Year Zero - napůl fašistické stejnokroje, napůl výstroj odboje. I když bych pár chybek našel - např. Me, I'm Not určitě nebyla tak dobrá jak v Praze, navíc během ní bedny dunily až moc - koncert jako celek byl dokonalý. NIN samotní určitě takovou odezvu fanoušků, jaká byla v Blavě, nečekali - po třetí skladbě Trent hlastiě zvolal "Thank You" a po čtvrtě "That's a big fuckin' surprise!". Co jsem nikde neviděl zmíněné, je to, že Trent představil celou kapelu. Řekl něco v smyslu: "Obvykle všechny zásluhy za hudbu dostávám jen já, ale to je špatně - jsme tady jako celá kapela, tak vám ji představím." Tohle bylo zvláštní, protože jsem si to, že naživo se nejedná jen o Trenta a spol., ale o celou kapelu, sám říkal. Zvlášť Aaron dostává od Trenta spoustu prostoru - kolikrát zašel do pozadí, jen aby pan Kytarista mohl zběsile lítat po celém podiu jak čamrda. Stačí taky pozorovat výkony kapely jako celku - je na nich poznat, že to jsou profesionálové a že opravdu umí. V Bratislavě byla snad každá skladba aspoň trochu upravená - ať už se jednalo o delší Survivalism nebo o Freesovi vyhrávky v Suck (myslím) - a všechny byly určitě lepší než originál. Pánové muzikanti byli naprosto skvěle sehraní, řekl bych, že tahle sestava vydrží dlouho. Bravo.

Co ještě zmínit? Trentovo "Throw me away!" a následný pád na zem? Aaronovi kytarové eskapády? Nebo že Survivalism naživo je prostě úžasná? Skvělou projekci i osvětlení? Je toho hodně. Určo ale musím říct o nej skladbě večera - The Day The Whole World Went Away. Tu zahráli naprosto perfektně, od druhé poloviny skladby jsem jen s pusou dokořán nevěřícně zíral na podium a vychutnával jsem si tu nádhernou symfonii, co se rozléhala celou halou. A po ní Dead Souls, prostě paráda. Jediné, co mě trochu mrzelo, je přítomnost Eraser v playlistu. Skladba je to super, jedna z mých nejoblíbenějších, ale Trentovi "Kill me! Kill me!" už prostě nevěřím.

A po koncertě třešnička na dortu - procházka noční Bratislavou, která je opravdu krásná, a hlavně náhodný střet s celou kapelou (skoro). Trent zrovna vycházel z tourbusu zaparkovaného u nejdražšího hotelu v Blavě a když jsem to viděl, řekl jsem si: "Teď nebo nikdy!" Ochranka mě sice nechtěla pustit, ale Trent jim řekl "That's ok". Sotva jsem se stačil omluvit, že ho ruším takhle pozdě, přišel ke mně, podal mi ruku a řekl "I'm pleased to meet you. Do you want to sign something?" Tohle mě fakt dorazilo, tak tak jsem ze sebe vykoktal, že jo, chtěl bych podpis na lístek. Trent byl absolutně klidný, mluvil tichým, ale pevným hlasem, opravdu sympaťák. Choval se přirozeně, žádné hvězdné manýry, bylo vidět, že ho fanoušci jako já opravdu zajímají. Pak už šlo všechno hladce. Řekl jsem mu, že jsem je viděl ve Vídni a že byli parádní, ale tenhle koncert byl prostě lepší, a on na to odpověděl "Jo, taky si to myslím." Ještě jedno podání ruky, rozloučení, a to už z tourbusu vycházejí i ostatní. Jako prvního jsem odchytil Alessandra - je docela malý a hlavně strašně veselý, celou dobu se usmíval. Vedle něj stál Josh Frees, kterého jsem málem přehlídl. Na podiu působí poměrně energicky, ale doopravdy je takový zamlklý, hloubavý tip. Alessandor pak slovy "Hey, where are you going? I've got a job for you" zastavil i Joerdieho, který je taky úplně jiný, než jak ho znám z fotek. Není to takový ten typ rozomilého hezounka, právě naopak, vypadá jak nějaký vyhazovač, nechtěl bych si ho proti sobě poštvat..Tak jsme chvíli mluvili, z Jeordieho vyšlo, že chození po památkách fakt nemusí, Joshovi jsem vyprávěl o americké ambasádě a o tom, proč je obehnána třímetrovým plotem a Alessandro se celou dobu usmíval. Ale už bylo pozdě, tak jsme se rozloučili, každy jsme šli svou cestou. Oni do svých hotelových pokojů, zatímco jsem já držel lístek NIN se čtyřmi podpisy. Aarona jsem nevychytal, myslel jsem, že třeba v Praze, ale tam to fakt nešlo. Aspoň mám důvod, proč jít na další koncert NIN. Snad se brzo uvidíme, Aarone.



Plakáty visely snad na každém kroku.


Josh Freese - soundcheck. Možná na promo fotkách vypadá jak největší drsoň, ale doopravdy je spíš introvertním flegmatikem.


Fans před koncertem.


Trent - March of the Pigs


Jeordie - The Day The World Went Away - pro mě vrchol bratislavského koncertu.


Fans po koncertě - jsem tam i já, jen mě najít :-)

the day the whole world went...away

Nemám sil na to, abych se nějak zdlouhavě rozepisoval o koncertech NIN v Bratislavě a Praze. Rozhodně ne teď - jsem maximálně vysílený, potřebuji se po 5 dnech mizerného spánku konečně prospat. Zítra sem něco pisnu. Do té doby musí stačit aspoň tyhle články:

http://www.novinky.cz/kultura/strhujici-vystoupeni-nine-inch-nails_120719_esbev.html

http://bleskove.centrum.cz/utf/udalosti/clanek.phtml?id=35413

http://musicserver.cz/clanek/19647/Nine-Inch-Nails-Dandy-Warhols-Zimni-stadion-Eden-Praha-13-8-2007/

The Hand That Feeds - Prague 07
http://www.youtube.com/watch?v=Wilo5z7RSuE

Čas! Čas!

- stejně jako Bilbo ho nemám! Takže se nemůžu věnovat skvělé akci Silver Rocket - chyba všech, kdo nejeli (tedy všech). Rozepíšu se příští týden. Zítra jedu na NIN do Bratislavi (nebo -y?) a pozítří do Prahy, momentálně řeším dopravu a fakt nevím, co bude. Možná budu spát v Bratislavě pod mostem. Tak sem aspoň hodím fotky z SP + odkazy na recenze. Ciao.

http://www.novinky.cz/kultura/skinny-puppy-nabidli-sokujici-performanci_120550_ro0pd.html
http://musicserver.cz/clanek/19621/Skinny-Puppy-Otto-von-Schirach-Roxy-Praha-9-8-2007/

Kvůli tomuhle vypadl na půl hodiny proud:
http://klub.roxy.cz/index.php?dok=00190000000736,det

Výborné fotky:
http://www.techno.cz/party/report/fotky.php?dir=rav/2007/0809_skinny_puppy

A pár fotek na ukázku/ochutnávku:



Začátek za "plentou"...



A pak se Ogre ukázal v celé své kráse...



Dokonalá stínohra parádní masky.



Tohle je kybergothica!

silent noise silent voice

Tak jsem se vrátil z Hradu, přesněji řečeno z tvrze jménem Roxy, kterou dobyli kanadští "elektrikáři" Skinny Puppy. Koncert byl...neřeknu fenomenální, to nebyl. Čekal jsem od toho něco víc, jak kdyby tam něco chybělo. Ale pravděpodobně jde o chybu ve mně. Jak kdybych čekal nějaké spasení, přitom se jedná "jen" o kapelu, ať už je sebevíc geniálnější. Takže spasení se nedostavilo, ale velmi dobrý koncert ano.
A to i přes to, že jednu dobu to vypadalo bledě. Po druhé skladbě došlo k nějakým blíže nespecifikovaným problémům s elektřinou a nějakých dvacet, pětadvacet minut se nehrálo. Naštěstí se vše zvládlo, takže se mohlo pokračovat.
SP nejsou tak pařící kapela jak třeba Front Line Assembly nebo Front 242, ale i tak jsem se pořádně zapotil. Vystoupení Skinny Puppy v sobě kombinuje to nejlepší z brutální elektroniky a temného, zvráceného kyberpunkového divadla. Zpěvák Nivek Ogre první dvě skladby odzpíval za zkrvavenou plentou, jeho stín byl jediným důkazem, že tam vůbec někdo je. Pak vyšel na stage v celé své kráse: zakrvavená ústa a tričko, těžké boty a robotické dráty omotané kolem jeho rukou a těla je sice stylizace, kterou normálně neuznávám, ale zde, na tento koncert, byla naprosto vhodná. Občas si Nivek odskočil za "plentu", svou siluetou tak vytvářel mozaiku lidské tragédie, věčného to tématu SP. Každou chvíli měnil masky, ať už za plentou nebo přímo na stage. Tak se například ukázal v masce, která měla obličej vzadu, nebo v post-apokalypticky vypadající helmě se zabudovaným mikrofonem. Klávesák cEVIN Key, druhý člen SP, i no name bicman ho skvěle doplňovali. Bohužel chyběl kytarista, který by koncert svou přítomností jedině vylepšil.
Za nejlepší skladby večera považuji Dig It, Im'mortal, Testure, Tormentor, ale vrcholem byla Hardset Head. Tu když spustili, tak se v celé Roxy rozpoutalo nefalšované peklo.
Škoda, že jen nehráli Tin Omen - skladbu o masakru na Tien An Men (nevím, jak se to píše česky, anglicky je to dohromady, tak pokud je to špatně, nekamenujte mě) - snad na žádnou jinou skladbu jsem se tolik netěšil jako na tuhle.

A na závěr: v Reflexu je rozhovor s Mr. Charisma - Trentem Reznorem, frontmanem Nine Inch Nails. Určitě doporučuji koupit, článek jde poměrně do hloubky a člověk se dozví, co si Reznor myslí o současném hudebním byznysu. Škoda jen, že svůj jsem si zapomněl u Martinky, no nic, snad ho ještě uvidím.

Jo a taky jsem před koncertem totálně zmokl. Už při mé poslední cestě do Prahy na Isis pršelo, ale teď lilo nehorázným způsobem. A taky jsem dost bloudil, než jsem Roxy našel. A je skoro 6 ráno, jdu spát.











Všechny fotky jsou z DVD The Greater Wrong of the Right Live (můj suvenýr z koncertu), ale fotky z koncertu budou, budou...

Excuses are like assholes - everyone got one

Pár pěkných fotografií, co se mi válely na disku:









Bohužel jména fotografů nevím, zkusím je vypátrat..

Plus link na fotografie jistého Jedovatého břečťanu :-)
http://www.poisonivy.dphoto.com/#/

A co jinak dělám? Naposlouchávám Skinny Puppy, je to pěkně vidět z mého profilu na last.fm :-) Za 3 dny bude Den D, napětí stoupá...

P.S.:
Titulek pochází z filmu Četa Olivera Stonea, válečný to film z Vietnamu o dobru a zlu. Mohu jedině doporučit.

Jim

Doufám, že se sem Tomáš s Mončou kouknou, ať ví, co je v Paříži čeká :-)

konečně...

...jsem se byl schopný odlepit od internetu a zamakat na tomhle blogu. Uff, ten internet, nebo, jak by řekl George Bush, "the internet" (člen se používat nemá), je děsně nakažlivá věc. Člověk si k němu sedne, řekne si "vyberu si mail" a opravdu, vybere si mail. Ale pak se podívá na zprávy a přečte si třeba o tom, že někdo chce zavřít osmdesátiletou stařenku za zločin, který provedla před padesáti lety (http://www.lidovky.cz/ln-polednova-a-kdo-rika-ze-je-nevinna-d70-/). Potom se zase zasměje výborné obálce Respektu a řekne si, že si ho musí koupit. Jenže to neví, že u toho internetu bude lapět aspoň další 2 hodiny a pak jde do práce, takže na tohle úplně zapomene...

Za posledních 7 dní se toho stalo moc moc moc, jen namátkou zmíním aspoň výborný koncert kapelky Loser Superhero. Tahle věc mě opravdu překvapila, moc jsem od nich nečekal, skladby na myspace byly sice hezké, ale to je tak všechno - nijak mě nezaujaly. Ale naživo, naživo to je něco - proud energie, který člověka uchopí, vleze mu pod kůži pěkně hluboko, pronikne až do kostí, do každé buňky. Zapomenul jsem na veškeré útrapy a veškeré starosti typu "objednat se k doktorce", ego na chvíli opustilo mé tělo, které se po dobu koncertu instinktivně řídilo větou: "Užij si to, chlape!" A taky, že jsem si to užil :-)

Jinak parádní sraz nás borců ze Slovanu, krásné vzpomínky na příhody a historky, co jsem dávno zapomněl. Lajbrova věta "Umíš umělé dýchání z úst do úst? Pojď, lehni si na zem, já ti to ukážu" mě totálně odrovnala, samozřejmě smíchem. Docela kontrast s tím, co jsem viděl u Mutola na pitevně. První mrtvý člověk, kterého jsem v životě viděl, nemuselo být zrovna dítě. Utopilo se...

Ať neskončím tak smutně - geniální video pro všechny, kdo mají smysl pro humor ( a umí anglicky :-) ) http://www.youtube.com/watch?v=VABSoHYQr6k&eurl=http%3A%2F%2Fwww%2Eloljesus%2Ecom%2F

A ta pěkná obálka Respektu: