Ještě jednou - moc děkuji.
---
Probudil jsem se něco po druhé odpoledne, takhle pozdě jsem už dlouho nesnídal. Nevím, jestli to je tím počasím nebo prostě tím, že je mi dnes dvaadvacet, ale přišla na mě trochu posmutnělá nálada. Mám potřebu bilancovat, a taky že bilancovat budu.
Poslední rok mého života a zvlášť poslední půlrok byla doba velmi zvláštní. Doba nabitá emocemi, novými zkušenostmi a hledáním sebe sama.
Samota. Smutek. Deprese.
Nejistota.
Opravdová láska, která nevyšla.
Ale nevyšlapané cesty, po kterých jsem se vydal, mě nakonec zavedli i ke šťastným koncům.
Začal jsem si dělat pořádek v temných, pavučinami opředených koutech složitého bludiště jménem má hlava. To, co jsem v ní objevil, mě pořád bere dech. V samém centru tohoto bludiště ležel šest let starý ostnatý drát, obmotaný kolem základního kamene mého ega, mého já. Znal jsem ho z dřívějška, ale teď se změnil. Za těch šest let drát nejenže zrezivěl, ale jako kdyby se i zvětšil. Narostl do obludných rozměrů. Bál jsem se ho předtím, natož teď.
Ale konečně jsem se odhodlal s ním něco dělat. Vzal jsem ho do rukou a postupně, kousek po kousku jsem ho rozebíral. A jak jsem ho odstraňoval, můj základní kámen, který byl tím drátem zakryt, se postupně odhaloval. A já jsem jen žasnul, co jsem na něm spatřil. Tolik barev, tolik nového. A ty možnosti, které mi odhalil. Nekonečné. A jsem odhodlán, že z něj uvidím víc, že ho spatřím v celé jeho kráse. Občas mě ostnatý drát sice pořezal, ale to je to jediné, co mi může udělat. Jednoho dne nebude žádný drát a to celý svět spatří mnou nalezený základní kámen v celé jeho jedinečnosti.
A během oddělávání tohoto mého ostnatého drátu se začaly objevovat věci, které jsem nečekal.
Smutek a deprese nahradil úsměv.
Nejistotu z neznáma vystřídala touha po objevování, touha po dobrodružství.
Opravdová láska se změnila v opravdové přátelství.
Během posledního roku se toho stalo hodně. Některé věci špatné, jiné dobré. Ale takový je život, nebo ne? Určitě ale stál za to, i když to tak někdy nevypadalo. Spousta nezapomenutelných zážitků, noví přátelé...
Tragikomedie jménem život, hra, kterou hrajeme bez předepsaného scénáře a bez znalostí rolí, je plná tajemství. Člověk neví, co mu zítřek přinese. V The Patient od Tool se zpívá:
Já se na zítřek vždy těším. Dřív asi ne, ale teď určitě. A co ty?
Poslední rok mého života a zvlášť poslední půlrok byla doba velmi zvláštní. Doba nabitá emocemi, novými zkušenostmi a hledáním sebe sama.
Samota. Smutek. Deprese.
Nejistota.
Opravdová láska, která nevyšla.
Ale nevyšlapané cesty, po kterých jsem se vydal, mě nakonec zavedli i ke šťastným koncům.
Začal jsem si dělat pořádek v temných, pavučinami opředených koutech složitého bludiště jménem má hlava. To, co jsem v ní objevil, mě pořád bere dech. V samém centru tohoto bludiště ležel šest let starý ostnatý drát, obmotaný kolem základního kamene mého ega, mého já. Znal jsem ho z dřívějška, ale teď se změnil. Za těch šest let drát nejenže zrezivěl, ale jako kdyby se i zvětšil. Narostl do obludných rozměrů. Bál jsem se ho předtím, natož teď.
Ale konečně jsem se odhodlal s ním něco dělat. Vzal jsem ho do rukou a postupně, kousek po kousku jsem ho rozebíral. A jak jsem ho odstraňoval, můj základní kámen, který byl tím drátem zakryt, se postupně odhaloval. A já jsem jen žasnul, co jsem na něm spatřil. Tolik barev, tolik nového. A ty možnosti, které mi odhalil. Nekonečné. A jsem odhodlán, že z něj uvidím víc, že ho spatřím v celé jeho kráse. Občas mě ostnatý drát sice pořezal, ale to je to jediné, co mi může udělat. Jednoho dne nebude žádný drát a to celý svět spatří mnou nalezený základní kámen v celé jeho jedinečnosti.
A během oddělávání tohoto mého ostnatého drátu se začaly objevovat věci, které jsem nečekal.
Smutek a deprese nahradil úsměv.
Nejistotu z neznáma vystřídala touha po objevování, touha po dobrodružství.
Opravdová láska se změnila v opravdové přátelství.
Během posledního roku se toho stalo hodně. Některé věci špatné, jiné dobré. Ale takový je život, nebo ne? Určitě ale stál za to, i když to tak někdy nevypadalo. Spousta nezapomenutelných zážitků, noví přátelé...
Tragikomedie jménem život, hra, kterou hrajeme bez předepsaného scénáře a bez znalostí rolí, je plná tajemství. Člověk neví, co mu zítřek přinese. V The Patient od Tool se zpívá:
Pokud by nebylo žádné odměny,
žádného láskyplného objetí na konci této strastiplné cesty, po které jsem se vydal,
určitě bych z ní dávno sešel.
Ale já to přečkám.
žádného láskyplného objetí na konci této strastiplné cesty, po které jsem se vydal,
určitě bych z ní dávno sešel.
Ale já to přečkám.
...otevřete se sami sobě...
No comments:
Post a Comment