míjíme se jak ti anonymní chodci v ulicích

Jak je to jen možné? Dva lidé, kteří mají (snad) stejný cíl, a přitom dosahují spíš opaku?

Je to zvláštní. Ale asi je těžké odpustit. Najednou se někdo objeví, někdo, na koho člověk téměř zapomněl. Ne úplně, protože je na toho člověka spousta příjemných vzpomínek, ale téměř, neboť poslední rok zapomnění jedině napomáhal - nad něčím zůstává jen rozum stát. A srdce, to krvácelo dost. Ale aspoň získalo zkušenost, zkušenost do světa.

Jak se otevřít takovému člověku? Odpustit je holt těžké, po dlouhé době, která uplynula, už člověk zrácí důveru a zvlášť, když něco podobného probíhalo už několikrát se stejným koncem - špatným. "Stejně to dopadne jak předtím," říká tam vzadu v hlavě pan Našeptávač, stvořitel temných myšlenek.

I přesto mi odpouštění nedělá problémy. Rád bych odpustil, zvlášť některým lidem, neboť vím, jací jsou. Milí, inteligentní. A to, že jednali někdy dost zkratkovitě a ubližovali mi? Hm, co už. Život jde dál. Vždy je naděje, že se z chyb člověk poučí. A dokud existuje naděje, flinta do žita by se házet neměla.

U odpouštění musím mít ale pocit, že je opravdové. A to asi přes internet moc nemám. Jak mám něco cítit z šedívé plastové obludy? Jak mám vědět, že to co čtu, je opravdové, a ne sarkasmus? Komunikaci z očí do očí prostě nahradit nelze. A jak se můžeme opět vzájemně sblížit, když si každý mele to své, jeden o voze a druhý o koze? Někdy se mi zdá, že každý jsme si na toho druhého udělali svůj vlastní, pokřivený obraz, který si zuby nehty udržujeme. Tím se budeme motat jen v kruzích. Kdybychom se viděli "naživo", tohle by mělo odpadnout. A skepse se dá potlačit.

Ale nejhorší je podezření, které někdy mívám. Podezření, že to ten dotyčný dělá jen pro sebe. Tedy ne proto, že by mu na mě nějak záleželo a že by mu šlo o to, jak se cítím, ale že to dělá pro uklidnění svého ega. Pro pokoj své vlastní duše, neboť ví, že udělal něco špatného. Kdyby mu na mě orpavdu záleželo, nenapsal by mi něco upřímnějšího? Osobnějšího? To mě na tom nejvíc děsí. Vždyť nemohu odpustit, pokud není omluva upřímná.

A tyhle pochyby, všechny sečteny dohromady, jsou hodně silné. Ale nepřemůžou mě, to vím. Snad jsem jen trochu skeptičtější, ale jak jsem říkal: dokud existuje naděje, flinta do žita by se házet neměla.


Někdy je dobré vyjádřit svou myšlenku básní či skladbou. Našel jsem jednu, která je psána přesně na situace, jako je tahle. Je od skvělých A Perfect Circle a jmenuje se Thomas. Takže, pokud jsem se nevyjádřil dost jasně, Maynard James Keenan to řekne za mě:

Humble and helpless
Learning to pray
Praying for visions
to Show me the way
Show me the way to forgive you
Allow me to let it go
Allow me to be forgiven
Show me the way to let go
Show me the way to forgive you
Allow me to let it go
Allow me to be forgiven
Show me the way to let go

Illuminate me,
Illuminate me,
Illuminate me,
I'm just praying for you to show me
Where I'm to begin

Hoping to
Hoping to reconnect to you..