Vancouver 18.-22.12.
18.12.
Den predtim bylo mensi rozluckove posezeni s Jonnym a Annikou, ze ktereho jsem se rozhodl „prchnout“ drive, abych se aspon trochu vyspal na muj primy let do Vancouveru v 7.15. Bohuzel den nezacal dobře. A to vubec.
Místo v jedenact vecer jsem usnul az něco po druhé v noci, coz vzhledem k tomu, ze jsem vstaval po pate, mi rozhodne nepomohlo. Rano jsem si tedy sbalil svých pet svestek a vydal jsem se do downtown autobusem, kde jsem chtel pote chytit taxi na letiste (holt jsem chtel usetrit nejake ty love). Bohuzel se tohle rozhodnuti neukazalo byt zrovna stastnym, neboť stalo a padalo na dochvilnosti autobusu i taxiku. Zatimco první zminovany vicemene nezklamal, ten druhy faktor se ukazal byt horsim. Pote, co zavolany taxik 15 minut neprijizdel, jsem zacal trochu (trochu vice) zmatkovat a mavat na nahodne projizdejici taxiky. Nastesti jsem po chvili „hajlovani“ jeden chytl a mohl jsem vyplaznout svých 15 babek za cestu na letiste (Nakonec se rozhodnuti vydat se do města a odtamtud chytit taxik ukazalo byt prece jenom stastnym. Vzhledem k tomu, ze počet taxiku jedoucich kolem koleji je téměř nulovy, tak si nedokazu predstavit, jak dlouho bych musel venku v mrazu (-32 stupnu) postavat, nez bych jeden chytil. K tomu mrazu – je to takova zima, ze se minutovy telefonat ukazuje byt pomerne bolestivy – vzhledem k tomu, ze tlacikta na mobilech jsou tak mrnava a v rukavicich cit prazadny, byl jsem rad, ze jsem po jedne minute svy prsty vubec citil.). Cesta taxalem rychle ubehla a ja se na letiste dostal zhruba pul hodiny před odletem (coz je hranice na check-in). Bohuzel me uvitala OBROVSKA fronta, kterou jsem o trictvrte na sedm rano rozhodne necekal. Snaha predbehnout ostatní, abych stihl svůj let, se ukazala byt marnou – pan securitak suse řekl, at si vystojim radu na security check. Takze jsem dvacet minut stal v rade a pote, co jsem uslysel svůj last-call a stále cekal v rade, se na to vybodl a sel jsem zmenit svůj let. Nakonec jsem letel v deset do Calgary a od tamtud v jednu do Vancouveru, kam jsem priletel nekdy po treti. Jinymi slovy, patnactiminutove cekani na pana taxikare me nakonec stalo něco kolem 8 hodin, které jsem mohl stravit ve Vancouveru. Ale co uz, hlavne ze jsem se tam dostal.
Během letu se nic vazneho nestalo, tedy az na odmrazovaci proces v Calgary, kde nas (samozrejme ne nas osobne, ale myslim jako nase letadlo) postrikaly horkou parou (para se strika???), abychom vubec mohli vzletet. No jo, Kanada.
Po priletu do Vancouveru me do oci zasahly dve věci – ze zde za rok a něco budou zimni olympijske hry (fakt, který jsem az dosud krasne ignoroval), coz jsem poznal diky rade giftshopu (at uz na letisti nebo ve meste) a také rada First Nations umeni vystavenych na letisti. K tomu prvnimu: muzu vam aspon dopredu prozradit, ze maskoty her budou tri pandulaci – holcina Miga, Quatchi (velkej chlupatej Saskquatch, takova obdoba ledniho muze, akorat hneda) a ještě jeden cyp, jehož jmeno si ted nepamatuji. A k tomu druhemu – samozrejme ze je tady spousta umeni First Nations (budu pouzivat anglickou terminologii, neboť prislusna ceska ještě poradne neexistuje. Ze by namet na magisterku?), neboť se nachazime na Severozapadnim pobrezi! Takze pro vsechny, co měli Native Class u nas doma – tohle je ta cast Ameriky, kde se staveli long houses, budovali se totemy (fungujici jako jmenovky ci vypravejici pribeh – samozrejme pouze za predpokladu, ze vite, jak totemy cist) a plavalo se v kanoich. Mezi dulezite narody patrili například Kwakiutl ci Nisqa'a, ti druzi jmenovani dosahli prelomoveho Nisqa'a Agreement, diky kteremu dostali zpet velkou cast svého puvodniho uzemi, stejne tak dosahli urcite miry self-government. Ale dost mentorovani (ano, o tomhle bych mohl povidat hodne dlouho). Jen ve zkratce – First Nations art miluji a prave narody Severozapadniho pobrezi byly obzvlaste produktivni...
Po chvili zmatkovani na letisti jsem konecne nasel odjezd autobusu a byl jsem mile prekvapen faktem, ze autobusaci jsou zde ještě pratelstejsi nez v Saskatoonu. Takze mi první z nich odpustil jizdne (coz se mi stalo nekolikrat) a druhy mi usetril nejakej ten cent. Coz je jedine dobře, nutnost zde mit presnou castku (oproti naší zemi nemaji drobne, takze vam nemuzou rozmenit) je nekdy docela frustrujici. A nedivim se tomu, ze jsou vsichni autobusaci téměř vždy pozitivne naladeni. Mit takovy „well-paid job“ jako pry mají oni, tak bych se usmival. Ja se se svým vysokoskolskym titulem muzu u nas jit akorat zahrabat.
Po chvili povidani si s jednim klucinou, ze ktereho se krome studenta University of British Columbia vyklubal také cestovatel po zemich evropskych (CR nevyjimaje) jsem se po nejakych dvaceti minutach dostal do vancouverskeho downtownu. A město je to opravdu krasne – vezaky se tyci do vyse, ale nepusobi nijak klaustrofobicky, prave naopak. Navíc ma mnoho ulic takovy „evropsky“ raz – male domky, v nich utulne hospudky, kavarny ci obchudky, venku na ulici krasne lampy, to vse peclive udrzovane. A když se zacne smrakat, tak krasne osvetleni člověka sevre do naruce a nepusti. Ano, Vancouver jsem si hned zamiloval.
Proto jsem byl mirne v soku pote, co jsem se dostavil k hostelu. Nejdriv jsem si myslel, ze jsem si opsal spatnou adresu, neboť jsem na 55 Powell Street nic vypadajiciho jako hostel nevidel. Ale pote si muj ostrizi zrak vsiml maleho napisu „Grand Trunk Hostel“ na venkovnim stitu a ja si uvedomil, ze ta ne zrovne udrzovane vypadajici budova s mrizemi kolem okem a chatrne vypadajicimi dvermy je muj domov pro pristich 5 dni. Uvnitr me, krome opravdu krivych schodu (troufam si tvrdit, ze bych lepsi udelal sam vlastnima rukama (a to jsem mozna na podobny věci lempl)), uvital podivne vyhlizejici pan domovni, který byl plesaty a kulhal a to v tak podivne konstelaci, ze to na me pusobilo mirne mafianskym dojmem. Pozdeji jsem se dozvedel, ze je to pry velky hacker nebo co (coz zni mirne nepravdepodobne, neboť si myslim, ze mu jeho tucne prstiky cini trochu potize při tukani do klavesnice). Tak jsem dostal svůj klicek a po nekolikaminutovem zapoleni se zamkem od naseho pokoje (branil se fakt silne, mrcha) jsem se konecne dostal do spartansky zarizeneho pokoje. Hodil jsem svých pet svestek na postel a po chvili dorazil Mohammed, který me místo ve tri odpolko cekal v 9 rano. Po mensi obchuzce hostelu – kuchyn hrozna (napocitali jsme celkove jednu vidlicku v priborniku (ale co clovek chce od hostelu za $15
na noc, ne?)), ale koupelny prekvapive slusne (na pomery hostelu bych nevahal pouzit slovo „luxusni“) jsme se vydali na mensi obchuzku po okoli. Bohuzel jsem netusil, ze i pres umisteni Vancouveru na ctvrtem miste co se kvality zivota ve svete tyce zde uvidim temnou stranu kapitalismu.
Nikdy jsem nevidel tolik ocividne chudych lidi bez domova jako kousek od vancouverskeho centra. Jsme se s Mohammedem prochazeli po okoli a najednou jsme sli kolem jedne back alley – takove te temne ulicky, kterou jiste znate z americkych filmu, kde nevede silnice a jsou v ni zadni vchody do budov, pozarni schodiste a konejnery. Tak v jedne takove se pohybovalo snad dvacet bezdomovcu, coz byl pohled opravdu depresivni. Hned na to me dorazil pohled na slecnu „nocniho remesla“ lezici na zemi a kolem ni par chlapku. A pohled na lidi spici v ulicich ci na lidi tlacici vsechen svůj majetek v nakupnich vozicich, to uz na moje socialisticke zazemi bylo az moc. Co me zarazilo byl počet mladych lidi, kteří se ocitli na ulici. Tohle se s CR proste neda srovnavat. A nejvice me dostalo, když mi jeden z bezdomovcu po me odmitave odpovedi na jeho otazku, zda-li nemam nejake ty drobne, uprimne popral vesele Vanoce.
K tomuhle musim něco dodat, nechci, aby Vancouver vypadal jako centrum chudych. Duvod, proc spousta lidi spi na ulici, je ten, ze je to socialnich zarizeni nepusti s jejich voziky, tedy s jejich majetkem. A samozrejme, místo toho, aby clovek riskl ztratu vseho (cti „toho malo“), co ma, radsi vymeni nepohodli za jistotu. A navíc zde existuje takovy ten americky pocit komunity a krestanska pomoc bliznim. Když jsme další den sli k veceru zminovanou casti města, videl jsem starsi par, jak vyklada ze svého auta bednu plnou jidla a nese ji nekolika tem mene stastnym, co sedeli na ulici opodal. Tohle jsem v CR taky nevidel a nevim, jestli ještě nejakou dobu uvidim...
Ale dost smutnych věci (takze se nebudu rozkecavat o obrnenem bankomatu a protestu proti olympiade na „stolen native land“, viz fotky). Ducha jsme si museli s Mohammedem zvednout v blizke pekarne/kavarne, kde jsem stastne zvolil ovocny salat s musli (holt jsem potreboval trosku vybarvit si život). Po obchuzce jsme navstivili mistni samosku (vedenou, jak jinak, Cinany :)), nakoupili nejake to krmivo a cekali na Janin prilet do Vancouveru. Vse jsme krasne vypocitali tak, ze vecere byla hotova nejakych 5 minut po jejim prichodu do hostelu, navíc mela tu vyhodu, ze se neucastnila vareni, takze nevidela krasneho broucka, co se plazil po kredenci, ani misku s jedem na krysy pod umyvadlem. S plnymi pandery jsme naplanovali nasledujici 4 dny (samozrejme jsme stihli sotva polovinu) a cekali na Kerstin, která kvuli zpodeni priletela az po pulnoci. Pote, co jsme ji informovali, ze je vse naplanovano (nacez odpovedela suse „ok“, aniz by se zeptala na detaily), jsme se vydali na kute.
Další den se nesl ve znameni chuze, chuze a ještě jednou chuze (to pro zmenu). Po vydatne snidani v nam objevene pekarne/kavarne jsme se vydali pesky směr Stanley Park. Po nejake době jsme se doplahocili do mistniho pristavu pro osobní lode a dostali se do vyse zminovanem parku. Krome faktu, ze park se nachazi u pobrezi (takze nasledkem je spousta skvelych fotek) me potesila pritomnost dalsich First Nations totemu a také malinkeho obchudku s nejakymi temi darciky (jak rikaji zle Slovenky (rikam zle neboť Slovenky jsou zle a basta, akorat ta jejich rec je roztomila, ale to je jen maska, bacha na to, chlapi)). Vysledek byl jasny – tricko pro me a krasny blize neupresneny darek pro mamku (to aby ji to někdo, třeba jistej prasak se zaluskem na zeny stredniho veku, nahodou nenapraskal). Hodlal jsem svou nakupni manii udrzet na uzde, takze jsem ani nekoupil krasny hrnicek ani knihu o umeni Severozapadniho pobrezi, cehoz, nutno podotknout, dost lituji. Po nejake dvouhodinove prochazce parkem byla nase vyprava znavena (hlavne vinou spatne obuvi – ve Vancouveru je prumerna teplota v prosinci nejakych 7 stupnu nad nulou, nahle ale bylo -12 a hodne snezilo), tak jsme zavitali zpet směr downtown. Zde jsme navstivili utulnou kavarnu, ve které byl Mohammed velmi prekvapen otevrenosti kanadskych homosexualu, no jo, holt je v Iranu vesi (90 rocne!!!). Obed jsme si dali v malem cinskem bistru, kde jsem se rozhodl, ze se naucim jist hulkami (a taky ze naucil). Pak nastali mensi nakupni orgie nas všech, během kterych si holky koupily kazda dvoje boty a ja nevim co ještě, zatimco ja si koupil „jen“ uzasne cerne gate a snad ještě lepsi sedou mikinu s ruzovymi prouzky (ano, taky jsem byl zaskocen, ze si kupuji něco ruzoveho. No jo, asi jsem konecne pochopil, ze jsme v 21. stoleti). Pak nejake to zevlovani na hostelu – osazenstvo tvorili prevazne Kanadani, Irove a Japonci, ale nasli se i Saudsti Arabove (je to tak spravne) ci Brazilci, Mohammedovo prekvapeni, ze se vyse zminovany Brazilec zajima o deni v Iranu a ja ze si chci koupit Obamovu autobiografii (cemuz jsem nakonec odolal...ale stejne si ji koupim) – ze by dedictvi zapadni civilizace poznamenanou touhou po poznani? – a slo se chrnet. Ještě pro parany musim zminit nalezeni pobocky Electronic Arts a to je tak vsechno.
V sobotu 20. jsme vstali opet brzo a po mensi snidani (opet iniciovanou mnou) jsme se vydali na mistni nadzemku Skytrain. Po necele hodine jsme se vratili, odkud jsme zacali a vydali se hledat mistni cinske mestecko, které jsme samozrejme nasli. Uvitalo nas krasnou branou a napisi vetsinou pouze v cinstine (prekvapive). Jako první jsme navstivili Klasickou cinskou zahradu Dr. Sun Yat-Sena, které nas potesilo vyhrivanou mistnosti s horkym cajem, neboť ten den byla opravdu zima. Ze zahrady jsem si odnesl spoustu fotek, ale obavam se, ze zdaleka nezachycuji krasu teto zahrady (jejiz budovani bylo mimojine pozehnane cinskou vladou během 70. let a veskere materialy byly privezeny z Ciny, to jen abyste si nemysleli, ze to je jen tak nejaka zahrada). Taky by me zajimalo, jak vypada v lete, bez snehu. Tato zahrada, Stanley Park a muzeum antropologie jsou duvody, proc bych se do Vancouveru ještě jednou rad podival.
Po Zahrade nastala prochazka cinskou ctvrti – navstivili jsme typickou restauraci/lahudkarstvi s opravdu podivnymi pokrmy (tak podivnymi, ze po neschopnosti identifikovat obsah jednoho zakusku ho Jana proste odmitla jist, buh vi, co to bylo), krasnou cajovnu a také typickou cinskou ovoce/zelenina trznici – je v ni zima a prodavaji se tam velmi bizarni prisady (jako například jesterka na klacku, kterou nastrouhate do caje). Zabavne také pusobilo umisteni masny do stejne prodejny jako lahudkarstvi, vune se tam pekne michaly. To uz se ale zacalo stmivat a me sice uz nebyla zima (koupil jsem si druhy par ponozek za tri dolary), za to jsem dostal ukrutny hlad. Na ten den jsme měli naplanovanou indickou restauraci v indicke ctvrti, do které se cesta ukazala byti velmi strastiplnou pro muj zaludek (jak rikam, ve Vancouveru normalne nesnezi, ale najednou měli 30 cisel snehu. Prekvapive doprava zkolabovala), ale rozhodne se vyplatila. Ty chute, aaaa! Hlavne jsem se zamiloval do jejich chleba a do jisteho koktejloviteho napoje, jehož nazev bohuzel z hlavy nevim. Pote nakupovani v mistnich kramcich, kde jsem koupil asi ten nejlepsi darek, který jsem vubec mohl. Obdarovana osoba bude jiste rada.
Pote nam na seznamu pro tento den zbyvala pouze jedina věc – Festival of Lights v mistnim botanickem parku. Před nim nas uvitala nejvetsi postovni schranka na svete, kterou ocividne vlastni Santa Claus. Ale nechme schranku schrankou a supky na svetylka. Bylo jich opravdu hodne a bohuzel tezce fotografovatelne. Snad vam bude stacit, když vam reknu, ze místy mozna vypadaly trosku kycovite, nicmene jako celek to bylo velmi pusobive a takove americko-vanocni. A tresnickou na dortu byl detsky sbor zpivajici koledy. Samozrejme sklidily ohromne ovace. Zaslouzily si je.
Další den ještě vice snezilo a downtown jsme si prosli ještě vice. Bohuzel jsme toho kvuli počasí a jaksi spatnemu odhadu vzdalenosti a nasich sil moc nestihli. Aspon jsme se poradne prosli po meste, udelali spoustu fotek vezaku a vubec panoramat Vancouveru. Dostali jsme se na ostruvek Granville Island, který je plny utulnych kramku a hlavne te nejlepsi trznice, kterou jsem kdy videl – pod jednou strechou bylo neuveritelne mnozstvi obchudku prevazne s potravinami – ovocem, zeleninou, cukrovinkami, chlebem – plus nejaka ta kavarnicka ci bistro. Tam bych chodil nakupovat každý tyden. Bohuzel jsme spatne odbocili a minuli jedno z mistnich muzei, coz nam nevadilo, neboť jsme další den chteli navstivit Museum of Antropology (bohuzel nam to mělo vadit a do muzea jsme se vidat měli, viz dale. Stejne tak jsem se nevydal na vystavu feministickeho umeni 60. - 80. let, coz me o den pozdeji opet zamrzelo. Ale jak rikam, viz dale). Na cestu zpet jsme byli prilis vycerpani, takze jsme se akorat vydali na jednu z hlavnich ulic Vancouveru – Broadway. Ještě musim zminit kontejner na obleceni, kam muzete hodit sve nepotrebne osaceni ci obuv a tyto budou darovany nekomu, kdo je potrebuje. Ano, taky mi to vyrazilo dech. Ale zpet k Broadwayi. Tam jsme se po pulhodinovem cekani (coz bylo nejspis diky jeho indickemu pojeti casu stejne jako naprosto zkolabovane doprave) shledali s Amitem a vydali se hledat nejblizsi restauraci. Po chvili trmaceni jsme se dostali do vyborne japonske restaurace, kde jsem si dal skveleho lososa. Az se vratim, tak nebudu chodit do hospody a místo toho se naucim varit exoticka jidla (a pak budu si budu k sobe domu zvat slecny na svou sbirku kastrolu a panvi). Bohuzel chudak Mohammed nemel odvahu se zeptat, co si to vlastne objednava, takze jako první dostal malinkou misku s takovym velkym japonskym hraskem (a ani nevedel jak se to ji, tak to zprvu jedl i s lusky :D) a pote 8 kosticek masa na spejli...No jo, hola huba...
Co dalsiho duleziteho se stalo? Nalez mistni pobocky Scientologicke církve (tm) (takova ta cirkev, která byla zalozena neuspesnym spisovatelem sci-fi jako masina na peníze, která ze svých clenu vyzdime vsechen majetek a pak je pripadne odkragluje. Jo a mají trademarkovany vsechny „nabozenske“ terminy, které pouzivaji. Jo a mezi jejich cleny patri magori Cruis a Travolta (a ten druhy jmenovany natocil o tomto „nabozenstvi“ sci-fi film Bojiste země, který je pocitan jako jeden z nejhorsich filmu všech dob.)) na Homer Street (v tomto pripade asi ne Homer tam ze Stredomori, ale Homer Simpson), navsteva hospody v te chudsi ctvrti (takze takova normalni ceska ctyrka, na Capa to fakt nemelo), navsteva Canada Centre, do ktereho jsme se nedostali, ale aspon jsem si vyfotil dalsich par totemu, parou pohanene hodiny...A to je vse.
Poslední den – Pondeli 22.
Cil byl jasny – dojed do University of B.C., mrknout se na areal a pak jit do univerzitniho Museum of Antropology na vystavu First Nations art. Bohuzel se ne vsechno vydarilo. Po nejake pul hodine jizdy autobusem jsme se do kampusu konecne dostali a shledali, ze je vskutku veliky (i když asi ne nijak vyrazne vetsi nez ten nas na U of S). Vydali jsme se (tedy zacli jsme se brodit snehem, neboť „silnicari byli opet zaskoceni“) smerem k museu a po ceste navstivili mensi parcik v japonskem stylu. Hm, ucit se na zkousky v krasne opecovavanem parciku s malym jezirkem a altankem...
Po hodine jsme dorazili k museu, jen abychom byli slecnou Realitou placnuti pres tvar mokrym hadrem pouzivanym pravdepodobne k vytirani panskych zachodu – Museum je az do brezna zavrene!!! Tohle mel byt pro me asi nejvetsi udalost me navstevy Vancouveru (samozrejme krome navstevy samotne) a takhle dostat pres noc...Tak jsme si spravili naladu v recke restauraci a po chvili jsem se s ostatnimi rozloucil – do odletu meho letadla směr Saskatoon sice zbyvaly 3 hodiny, ale tentokrat jsem nechtel ponechat nic nahode.
Po nejake te delsi době – ne, Vancouver opravdu nebyl pripraven na snih – jsem se opravdu na letiste dostal, kde jsem posleze upadl do naivniho klidu. Vzdyt uz jsem na letisti, uspesne jsem prosel check-inem i bezpecnostni prohlidkou (kde me mimojine securitak oslovil „Dobry den“, neboť rok pracoval jako vyucujici anglictiny ve Zline a rad by se do CR opet vratil), nic se mi prece nemuze stat! Tak jsem si hezky v klidu fotil něco ze soucasneho First Nations umeni (vetsina fotek bohuzel moc dobře nevysla) a cekal na muj let do Calgary. Bohuzel se ukazalo, ze Stesti si ze me nekdy opravdu rado strili. Nas let se zacal opozdovat a to vtipne kvuli tomu, ze nam chybeli piloti. Po dvou hodinach a něco se sice dostavili, ale zato jsme další hodinu a pul cekali v letadle na odmrazeni kridel (neboť místo toho, aby měli pojizdny odmrazovac jako v Calgary ci Saskatoonu, tak se odmrazovalo u jednoho hangaru, takze letadla musela stupidne rolovat po letisti a radit se do fronty jak na banany ci co) mi uz bylo jasne, ze se do Saskatoonu během nekolika pristich hodin nedostanu. Tak jsem si aspon kratil cas povidanim si s mymi sousedy v letadle – prijemnou Kanadankou nemeckeho puvodu a jednou rodilou Kanadankou. V letadle se nic nestalo – az na to, ze jedna z pasazerek se dvema detmi dostala nejaky zachvat a hodinu stravila na zachode a posleze s jednou z letusek vzadu v letadle, zatimco se ma sousedka a další letuska stridave starali o jeji deti – a do Calgary jsme se dostali nekdy o pul druhé v noci. Tak jsem udelal to, co jsem musel – svy věci jsem mrskl na zem, zul si sve cvachtave boty, sundal moje dvoje ponozky (nozky jsem si samozrejme oplachl, nehodlal jsem zpusobit plany poplach o uniku plynu) a na hodinu a pul ulehl na sedacky, kde jsem usnul zaslouzenym spankem. Před ctvrtou, coz byla doba, kdy se měli pracovnici schopni mi pomoci v me situaci dostavit do práce, jsem se tedy dostal do hlavni haly a byl jsem nemile prekvapen mnozstvim lidi v hale prede mnou – bylo jich MNOGO! Vsechny hlavni letecke uzly v Kanade – Vancouver nevyjimaje – byly silne zasazeny spatnym pocasim, takze letecka doprava naprosto zkolabovala. Spousta letu byla zrusena (v Edmontonu pry az polovina) ci mela velke zpodeni, takze lide, pokud vubec odleteli ze svého prvniho letiste, uvizli na letisti dalsim. Vzhledem k tomu, ze byly svatky = vsechny lety az do 26. byly vyprodany, byl jsem dan na stand-by list, coz znamena, ze v pripade nedostaveni se všech pasazeru budou lide ze stand-by listu podle neurcitych priorit prirazeni k danemu letu. To nebylo zrovna povzbudive – chlapik, co také letel do Saskatoonu (a který nakonec odletel stejnym letadlem jako ja) takhle cekal jiz od minuleho odpoledne.
První letadlo letelo v 7...a na nej jsem se samozrejme nedostal. Snazil jsem se vyspat, ale kvuli ocekavani dalsiho letu to moc neslo. Další let v 10...a zase nic. Nahle me zachvatil zmatek. Co když zustanu tvrdnout v Calgary ne par hodin, ale par dni? Uvazoval jsem o trech variantach, jak z toho ven – bud budu dale cekat na volny let (měly byt ještě další 4 lety), nebo si necham zbytek letenky proplatit a pujdu na autobus (jede 11-13 hodin, ale je to aspon jistota), a nebo hodim vsemi vecmi o zem a odkracim do neznama a třeba venku zmrznu nebo něco, ale aspon budu mit klid – a kazda z variant mela něco do sebe. Také jsem premyslel, ze bych si mohl booknout místo v nejakem hostelu na par dni a stravit cas prohlidkou Calgary, ale na to jsem nemel ani silu, ani energii. Nastesti me osud prece jenom rad ma, takze jsem se po mensim zvruseni dostal na let ve dve hodiny odpoledne. Ve vysledku jsem do Saskatoonu dorazil ve ctyri hodiny odpoledne, tedy o 15 hodin pozdeji, nez jsem mel. Muzu vam rict, ze jsem nikdy nebyl tak rad, když jsem uvidel tuhle silene plochou a studenou provincii! At zije Saskatoon! (pote jsem se dozvedel, ze podobne problemy měli vsichni, co leteli zpet do Evropy. A také, ze „Air Canada sucks“, abych citoval Malin(u). No hlavne ze jsem se dostal domu.)
Takove tedy bylo moje další cestovani po Kanade, tentokrat do mestskeho prostredi.
Na další cestovani se tesi
Vas Tonik :)
Monday, December 29, 2008
Friday, December 26, 2008
8
Hola hola!
Tentokrat to bude nejspise bez dat, nejak se mi to vsechno v povanocnim nicnedelani rozmazava a sice bych se mohl mrknout na data fotek, ale to byste toho po me chteli moc :) (no, vlastne jsem se na ne nakonec dival. Toz snad to ocenite.)
Koncem listopadu jsme si s ostatnimi exchange studenty zasli do recke restaurace, myslim, ze se jmenovala Mykonos (pro ty z vas, kdo by si v ni chteli zaridit rezervaci, se to jiste bude hodit :)). Krome chutneho pokrmu jsme s Gudjonem hrali hru „Uhodni filosofa,“ která urcite vsechny milovniky moudrosti potesi. Uvedu jednoduchy priklad: první sklenicka vladne druhé a treti, druha hlida první a treti a treti pracuje pro první dve sklenicky. Kdo to je? Schvalne to zkuste uhodnout. Ale jak rikam, je to velmi jednoduche.
Jinak tento den byl vyznacny i tim, ze jsem v baru, kam jsme na jedno po veceri s par lidmi skocili, dostal ale neuveritelnou...nutnost jit na toaletu. Nastesti jsem vse ve zdravi prezil (Ale jen tak tak!) a mohu tedy pokracovat ve svých zapiscich. Ale teda decka, to vam povim, takova sracka, to jsem dlouho nemel.
2.12. byl koncert NIN, o tom se nicmene rozepisu v samostatnem mailu, to abych nenutil lidi cist to, co nechteji...(burani :D)
Nasledujici rano jsem mel svůj první test (ne zrovna stastna doba, ze, po koncertu). Vlastne druhy (ano, skacu dopredu a dozadu v case jak se mi zlibi, heh). Krome toho, ze zde každý při psani testu dostane zaznamovy arch, který musí poctive vyplnit (vypada to podobne jako TSPcka na MU), jsem u těchto dvou testu byl jednou „malickosti“ pomerne znacne sokovan. Radsi tu situaci popisu:
Byli jsme zrhuba v prostredku trihodinoveho testu, když se z niceho nic draha pani profesorka zvedla, omluvila se, ze musí na zachod a odesla z mistnosti. A vite co pak nasledovalo? Nic!!! Presne tak, nic! Normalne by na nasich skolach nastalo urychlene listovani zapisy z hodin a obcas by do toho někdo zasycel „nahod!“ Ale tady se proste nic nestalo! Ok, jedna hlava se zvedla a podivala se na zavirajici se dvere, ale to je vse! Predstavte si to, Oni (=Kanadani) u zkousek proste nepodvadi. A ne ze by nemohli, ale proste je to ani nenapadne! Jak si mohou dovolit nepodvadet u neceho, co muze rozhodnout jejich budouci zivoty?!? Nejsou nejak moc drzi, tihle Kanadani? A nejenze neopisuji, ale je normalni, ze se v hodinach za pritomnosti profesora mluvi. Takhle jsem se po odevzdani svého testu bavil při první zkousce s ještě pisici Samanthou Medvedi o nadchazejici kalbe a o tom, jestli nechce se mnou, Derekem Provazem (to je opravdove jmeno, Derek Rope! Husty pitcho!) a Erin zapit naší první zkousku. A profesorka si nas vubec nevsimala! No tohle, to je proste des, nepodvadet! Predstavte si to, tady jede každý za sebe a podle pravidel! Individuality a u nas? Pche, k tomu je ještě daleko. Dekomunizace je u nas vice nez nutna a to se tyka i lidoveho „ten umi to a ten zas tohle a vsichni dohromady udelame moc“ (nebo jak ta socialisticka sragora je, chudak Werich, jiste mu bylo při nataceni teto sceny vice nez nevolno).
Další věc co me trosku zarazila byla orientace testu. Místo typickeho biflovani informaci, jak je u nas zvykem, se zde klade duraz na schopnost propojit jednu informaci s druhou, i když třeba ne tak do hloubky. Vhled a rozhled jsou dve rozdilne věci a ja osobne uprednostnuji tu první (neboť vhled JE schopnost opravdu necemu porozumet a byt schopen tyto informace pouzit i v jinem kontextu, NE vedet kazdou malickost o spouste vecech, ale nebyt je schopen uchopit...nebo ne? Takze je to vlastne oboje? Hm, radsi nad tim nepremyslejte, holt jsem se chtel tvarit chytre.)
Patek toho tydne (tedy myslim 6.) jsme stravili s Gudjonem a Malin (Malinou, to je proste uzasne :)) plkanim, sledovanim The Crying Game (musel jsem si holt doplnit vzdelani) a v mem pripade i pojidanim svele (to je ta norska pochoutka, o které jsem psal). Tak jsem se dozvedel, ze Norove jsou fakt velky cunata (prej Malinina mamka je uplne nejhorsi, asi ji seznamim s tou mou, budou si rozumet) a taky ze Tri orisky pro popelku jsou v Norsku neuveritelne popularni, a to tak, ze bez teto pohadky Vanoce proste nejsou Vanoce. O tom se ostatne muzete presvedcit na teto strance facebooku: http://www.new.facebook.com/home.php#/pages/Tre-ntter-til-Askepott-Tri-orisky-pro-Popelku/49193556476 Je to norska stranka naší pohadky a ma skoro deset tisíc clenu. Slusny, ne?
Taky prisly první saskatoonske mrazy. -30 ve dne, -38 v noci. Pohoda, ne? Ještě, ze poradne nefouka, to by byl konec...Momentalne je krasnych -20, s vetrem asi -24, coz je opravdu teplo (Ne, vazne je!).
Vikendove sledovani Persepolis s nasimi iranskymi kamarady Afshinem a Mohammedem také prineslo mensi vhled do situace v soucasnem Iranu. Zeny jiz nedostavaji 50 ran bicem za nedostatecne zahalenou tvar, je to „jen“ napomenuti a v pripade neuposlechnuti pokuta ci vyslech na policejni stanici. A homosexualove? Ti se samozrejme popravuji, a to obesenim. A kolik? 90 rocne...Nevim, kde budu v budoucnosti chtit bydlet, ale rozhodne vim, kde bydlet chtit nebudu. A Iran figuruje na prednich mistech. Skoda, verim, ze je to krasna země...
Parba v Pat's se také ukazala byti zajimavou. Uz jen kvuli tomu, ze mi pripomnela jeden kanadsky jev (nastesti velmi ridky), o kterem jsem se zapomnel zminit. V tech „lepsich“ (rozumej lepe se tvaricich) barech je k videni nejhorsi zamestnani světa – pomocnik na zachode. Jeho pracovni naplni je stat cely vecer u umyvadel na zachodech, nakapat tekute mydlo na ruce umyvajicich se navstevniku baru a pote jim podat papirovy rucnik. Plus nabizi moznost koupeni vonavky ci kondomu. A to vse v Pat's ještě korunovano tim, ze umyvadla se zrcadly jsou sikovne umistena hned naproti pisoarum. Nikdy mi nebylo nikoho lito tolik, jak toho snedeho, postarsiho chlapika, co tuhle praci vykonaval. Brrr....
Jinak je Pat's trapnej bar, kde se hraje uchazejici az shitozni hudba a chodi do nej hip hoperi a fashion victims. Never more!
Panjabi Music Event – tedy tradicni indicka hudba – se stala neuveritelne skvelym predstavenim absurdniho humoru. Nevim, jak moc je tento zazitek prenositelny na papir, ale i tak se jej pokusim popsat. Když jsme před sedmou vecer (coz byl uvedeny zacatek vystoupeni) dorazili do prekvapive velikeho salu, tak me devcata (sel jsem s Janou, Kerstin a Mareike) upozornila, ze jsme jedini „white“ v celem sale. To je trosku prekvapilo a popravde musim priznat, ze i me. Ale rozhodne jsem tomuto detailu nehodlal venovat zadnou pozornost (coz se nakonec ukazalo jako spravne, holt mam vzdycky pravdu). V 8 to vypadalo, ze se jiz brzy zacne, a ja zacal konecne chapat indicke pojeti casu a to, proc Amitoz vari veceri kolem druhé v noci. Indove mají ten cas proste trosku posunuty, takze si ke vsemu muzete pricist tak 2-4 hodiny. No nic, zpet k predstaveni. Po 8 tedy ctyri roztomili klucici zazpivali kanadskou hymnu a udelali prostor uvadeci. První, co me zarazilo, bylo to, ze jsem mu nerozumel ani slovo. Az po chvili jsem desifroval, ze nemluvi anglicky se silnym indickym prizvukem, ale hindsky (coz samozrejme vysvetlovalo, proc jsme mu nerozumeli). Po chvili uvedl první ucinkujici (coz jsme poznali pouze podle intonace a jeho pazi ukazujici smerem k opone)...a nic. Po minute postavani za pultikem se pan uvadec rozhodl nakouknout za oponu a sicive se s nekym za oponou dorozumival. Nahle se ze zakulisi vynorili 4 vyse zminovani klucici a za doprovodu svých asi maminek se vydali pres podium hledat místo v hledisti. WTF? Nahle se opona roztahla a spustila první panjabi skladba a velevazenym panum s turbany a fusiskami to opravdu jelo jak po masle. Po teto skladbe jsme byli patricne naladeni na další, nicmene opet prisel pan uvadec a zacal něco povidat. Bohuzel jeho povidani trvalo asi tak ctvrt hodiny. Když uz to vypadalo, ze se zacne opet hrat, neboť se novy muzikanti rozhodli usadit na sva mista, resil se asi tak další ctvrt hodinu problem s mikrofony. Nejdriv byly moc hlasity, pak moc potichu, nejdriv moc blizko, posleze zas prilis daleko. Co me zarazilo při tomto mikrofonovem defile byli panove zvukari. Místo typickych dreadatych typku ci dlouhovlasych manicek totiž vsechno stelovali dva padesatnici v dobře padnoucich oblecich s vizazi pravniku ci lekaru (kterymi nejspise opravdu byli). Po uchazejicim vystoupeni, během ktereho se ze zakulisi vynorilo dalsich 6 lidi a proste si uprostred skladby odkracelo usadit se do hlediste, se opet nejakych deset minut uvadelo. Pak vystoupila pani zpevacka, která ocividne neumela text, neboť drzela v pacickach papirek, do ktereho neustale nahlizela. Po peti minutach jejiho zpevu, který mi prisel podivne repetitivni, se nahle hudba trosku zmenila a divaci zacali jasat a tleskat. V tu chvili mi doslo, ze to asi pani vzdycky zapominala, kterym radkem skoncila, tak skladbu zacala vždy zpivat od zacatku a tleskot si zaslouzila za jeji první dobelhani se (v jejim pripade dozpivani se) k refrenu. Bravo, bravissimo! Po tomto uspechu si jeden z pravniku/lekaru usmyslel, ze vystoupeni vytuni poradnym stroboskopem a zacal instalovat podivne osvetleni k podiu. Bohuzel místo na ucinkujici namiril osvetleni na nas, takze jsme nahle byli oslepeni cervenou, zelenou a modrou, pomalu se mihotajici a propletajici mezi sebou. To jeden z divaku nevydrzel a pristoupil ke svemu pravnikovi/lekari a ukazal mu, ze je lepsi oslepit muzikanty, neboť tech je prece jenom podstatne mene nez divaku. A to uz jsem nevydrzel a vybuchl jsem smichy tak, ze mi slzy pomalu tekly po tvari a malem jsem se udusil. Touto reakci jsem vhodne doplnil naší skupinku: zatimco ja jsem se smal, Kerstin (nebo je to Kirsten? Asi jo, kdo se ma v tech Austrianech vyznat, sakra) usnula, Jana byla nasrana a Mareike krasne zmatena. Nase rozhodnuti bylo jasne – utek domu. Skoda, docela jsem toho litoval. Absurdni komedie to byla vytecna.
No, jedeme dale.
Kanadani si pestuji klasy obili jako okrasny prvek před svým domkem (viz fotky). A vypada to prekvapive pekne!
Pak parba na Seageru a posleze v gay baru Diva's (coz mi pripomina, ze jsem v te olomoucke ještě nebyl). Jeden z nejlepsich baru, co jsem tady videl. V pohode muzika, dobry ceny, prijemna marka ze satny (kdyby tak byla lesbicka, o la la !). Akorat vyhazovac nosil takovej ten „ruskej“ kozesinovej cepec, Mohammed nevim proc dve hodiny tancil s jednim borcem a zda se mi, ze na me kdosi vrhal mlsny pohled, ale jinak v pohode. A je taky dost vtipny vlizt v peti muzich do taxiku a rict, ze chcete do gay baru :) Ale není to prece jenom jedno? Gay, transsexualni lesbicka nebo heterac, jsme vseci jedna rodina! Unite, jak stoji na plackach rozdavanych univerzitou...
Po Diva's jsem se vratil unaven, ale rozhodl jsem se od Daniela vyzebracit nejake to „zelene“ a stavit se za Shawnem. Chlapika jsem dlouho nevidel a dobře jsme si potlachali. Uz se tesim, az budu starej paprda a každý den budu sedet v parku na lavicce, plkat o nicem a hazet drobky holubum. Nekdy kolem ctvrte dorazila Laura a za chvili jsem se odebral na kute. Prece jenom, byla to asi jejich poslední noc – Laura se vraci do Britanie, neboť zde uspesne dokoncila studium, zatimco Shawn k tomu ještě nejaky ten patek ma...
No a pak potluck – opet se varilo, opet se jedlo. Někdo i opet pil, například Mareike se absolutne roztomile opila, byla jak kotatko (je vubec někdo, kdo nemá rad kocky) a s kapuckou pres hlavu vypadala trosicku jak Nastenka. Ano, kocka a ruska skoro-princezna, mel jsem hrisne myslenky. Bohuzel jiz zde dorazil jeji pritel informatik (smarja noho), se kterym pry nemá nic spolecneho. Tohle bude asi nejaka nemecka vlastnost, byt ve vztahu s s nekym, se kterym nemam nic spolecneho – Nora to se svým „Skopcakem“ taky tak ma. No jo, Nemci. Nejen ze nemaj smysl pro humor, ale ještě tohle...
Uprostred zkouskoveho velka parba v Louis' – poslední před velke casti exchange studentu domu (tedy tech, co zde byli pouze na jeden semestr). Samozrejme jsme si vsichni dali poradne do trumpety, a to vcetne me. Mezi mymi fotkami je z nejakeho nepochopitelneho (spis „nepochopitelneho“ ;)) duvodu fotka Norina zadecku a na nekterych fotkach delam ksichty – znameni opilosti. Taky jsem konecne potkal tu RA kocenu odvedle (sakra jak se jen jmenuje! Budu si muset vymyslet nejakou zaminku na navstevu), no ale hlavne jsme se vsichni bavili. A taky jsem na vlastni kuzi (spis rasy, viz dale) zazil saskatoonskou zimu. Uprostred cesty zpet na koleje me Suzanne s Anikou zastavily a poznamenaly, ze mam pekne rasy. Proc? Protože cele zmrzly! Ano, i takova je tady zima.
17. byl den louceni s Jonnym a Annikou. Bohuzel jsem dlouho nesetrval, neboť jsem se chtel poradne vychrapat na svůj ranni let do Vancouveru. Tak jsem se aspon od Joshe dozvedel, ze me rozlouceni s Annikou formou jemneho polibku na tvar (to zni strasne pekne, ne? Jemny polibek na tvar, citim se jako uplny Oldrich Novy :)) je velmi evropsky. No, však jsme Evropani, ne? Co tan javorosirupak cekal!
O mych postrezich z Vancouveru viz pristi mail (napisu jej během jednoho tydne, slibuji ;))!
Ciao!
Tentokrat to bude nejspise bez dat, nejak se mi to vsechno v povanocnim nicnedelani rozmazava a sice bych se mohl mrknout na data fotek, ale to byste toho po me chteli moc :) (no, vlastne jsem se na ne nakonec dival. Toz snad to ocenite.)
Koncem listopadu jsme si s ostatnimi exchange studenty zasli do recke restaurace, myslim, ze se jmenovala Mykonos (pro ty z vas, kdo by si v ni chteli zaridit rezervaci, se to jiste bude hodit :)). Krome chutneho pokrmu jsme s Gudjonem hrali hru „Uhodni filosofa,“ která urcite vsechny milovniky moudrosti potesi. Uvedu jednoduchy priklad: první sklenicka vladne druhé a treti, druha hlida první a treti a treti pracuje pro první dve sklenicky. Kdo to je? Schvalne to zkuste uhodnout. Ale jak rikam, je to velmi jednoduche.
Jinak tento den byl vyznacny i tim, ze jsem v baru, kam jsme na jedno po veceri s par lidmi skocili, dostal ale neuveritelnou...nutnost jit na toaletu. Nastesti jsem vse ve zdravi prezil (Ale jen tak tak!) a mohu tedy pokracovat ve svých zapiscich. Ale teda decka, to vam povim, takova sracka, to jsem dlouho nemel.
2.12. byl koncert NIN, o tom se nicmene rozepisu v samostatnem mailu, to abych nenutil lidi cist to, co nechteji...(burani :D)
Nasledujici rano jsem mel svůj první test (ne zrovna stastna doba, ze, po koncertu). Vlastne druhy (ano, skacu dopredu a dozadu v case jak se mi zlibi, heh). Krome toho, ze zde každý při psani testu dostane zaznamovy arch, který musí poctive vyplnit (vypada to podobne jako TSPcka na MU), jsem u těchto dvou testu byl jednou „malickosti“ pomerne znacne sokovan. Radsi tu situaci popisu:
Byli jsme zrhuba v prostredku trihodinoveho testu, když se z niceho nic draha pani profesorka zvedla, omluvila se, ze musí na zachod a odesla z mistnosti. A vite co pak nasledovalo? Nic!!! Presne tak, nic! Normalne by na nasich skolach nastalo urychlene listovani zapisy z hodin a obcas by do toho někdo zasycel „nahod!“ Ale tady se proste nic nestalo! Ok, jedna hlava se zvedla a podivala se na zavirajici se dvere, ale to je vse! Predstavte si to, Oni (=Kanadani) u zkousek proste nepodvadi. A ne ze by nemohli, ale proste je to ani nenapadne! Jak si mohou dovolit nepodvadet u neceho, co muze rozhodnout jejich budouci zivoty?!? Nejsou nejak moc drzi, tihle Kanadani? A nejenze neopisuji, ale je normalni, ze se v hodinach za pritomnosti profesora mluvi. Takhle jsem se po odevzdani svého testu bavil při první zkousce s ještě pisici Samanthou Medvedi o nadchazejici kalbe a o tom, jestli nechce se mnou, Derekem Provazem (to je opravdove jmeno, Derek Rope! Husty pitcho!) a Erin zapit naší první zkousku. A profesorka si nas vubec nevsimala! No tohle, to je proste des, nepodvadet! Predstavte si to, tady jede každý za sebe a podle pravidel! Individuality a u nas? Pche, k tomu je ještě daleko. Dekomunizace je u nas vice nez nutna a to se tyka i lidoveho „ten umi to a ten zas tohle a vsichni dohromady udelame moc“ (nebo jak ta socialisticka sragora je, chudak Werich, jiste mu bylo při nataceni teto sceny vice nez nevolno).
Další věc co me trosku zarazila byla orientace testu. Místo typickeho biflovani informaci, jak je u nas zvykem, se zde klade duraz na schopnost propojit jednu informaci s druhou, i když třeba ne tak do hloubky. Vhled a rozhled jsou dve rozdilne věci a ja osobne uprednostnuji tu první (neboť vhled JE schopnost opravdu necemu porozumet a byt schopen tyto informace pouzit i v jinem kontextu, NE vedet kazdou malickost o spouste vecech, ale nebyt je schopen uchopit...nebo ne? Takze je to vlastne oboje? Hm, radsi nad tim nepremyslejte, holt jsem se chtel tvarit chytre.)
Patek toho tydne (tedy myslim 6.) jsme stravili s Gudjonem a Malin (Malinou, to je proste uzasne :)) plkanim, sledovanim The Crying Game (musel jsem si holt doplnit vzdelani) a v mem pripade i pojidanim svele (to je ta norska pochoutka, o které jsem psal). Tak jsem se dozvedel, ze Norove jsou fakt velky cunata (prej Malinina mamka je uplne nejhorsi, asi ji seznamim s tou mou, budou si rozumet) a taky ze Tri orisky pro popelku jsou v Norsku neuveritelne popularni, a to tak, ze bez teto pohadky Vanoce proste nejsou Vanoce. O tom se ostatne muzete presvedcit na teto strance facebooku: http://www.new.facebook.com/home.php#/pages/Tre-ntter-til-Askepott-Tri-orisky-pro-Popelku/49193556476 Je to norska stranka naší pohadky a ma skoro deset tisíc clenu. Slusny, ne?
Taky prisly první saskatoonske mrazy. -30 ve dne, -38 v noci. Pohoda, ne? Ještě, ze poradne nefouka, to by byl konec...Momentalne je krasnych -20, s vetrem asi -24, coz je opravdu teplo (Ne, vazne je!).
Vikendove sledovani Persepolis s nasimi iranskymi kamarady Afshinem a Mohammedem také prineslo mensi vhled do situace v soucasnem Iranu. Zeny jiz nedostavaji 50 ran bicem za nedostatecne zahalenou tvar, je to „jen“ napomenuti a v pripade neuposlechnuti pokuta ci vyslech na policejni stanici. A homosexualove? Ti se samozrejme popravuji, a to obesenim. A kolik? 90 rocne...Nevim, kde budu v budoucnosti chtit bydlet, ale rozhodne vim, kde bydlet chtit nebudu. A Iran figuruje na prednich mistech. Skoda, verim, ze je to krasna země...
Parba v Pat's se také ukazala byti zajimavou. Uz jen kvuli tomu, ze mi pripomnela jeden kanadsky jev (nastesti velmi ridky), o kterem jsem se zapomnel zminit. V tech „lepsich“ (rozumej lepe se tvaricich) barech je k videni nejhorsi zamestnani světa – pomocnik na zachode. Jeho pracovni naplni je stat cely vecer u umyvadel na zachodech, nakapat tekute mydlo na ruce umyvajicich se navstevniku baru a pote jim podat papirovy rucnik. Plus nabizi moznost koupeni vonavky ci kondomu. A to vse v Pat's ještě korunovano tim, ze umyvadla se zrcadly jsou sikovne umistena hned naproti pisoarum. Nikdy mi nebylo nikoho lito tolik, jak toho snedeho, postarsiho chlapika, co tuhle praci vykonaval. Brrr....
Jinak je Pat's trapnej bar, kde se hraje uchazejici az shitozni hudba a chodi do nej hip hoperi a fashion victims. Never more!
Panjabi Music Event – tedy tradicni indicka hudba – se stala neuveritelne skvelym predstavenim absurdniho humoru. Nevim, jak moc je tento zazitek prenositelny na papir, ale i tak se jej pokusim popsat. Když jsme před sedmou vecer (coz byl uvedeny zacatek vystoupeni) dorazili do prekvapive velikeho salu, tak me devcata (sel jsem s Janou, Kerstin a Mareike) upozornila, ze jsme jedini „white“ v celem sale. To je trosku prekvapilo a popravde musim priznat, ze i me. Ale rozhodne jsem tomuto detailu nehodlal venovat zadnou pozornost (coz se nakonec ukazalo jako spravne, holt mam vzdycky pravdu). V 8 to vypadalo, ze se jiz brzy zacne, a ja zacal konecne chapat indicke pojeti casu a to, proc Amitoz vari veceri kolem druhé v noci. Indove mají ten cas proste trosku posunuty, takze si ke vsemu muzete pricist tak 2-4 hodiny. No nic, zpet k predstaveni. Po 8 tedy ctyri roztomili klucici zazpivali kanadskou hymnu a udelali prostor uvadeci. První, co me zarazilo, bylo to, ze jsem mu nerozumel ani slovo. Az po chvili jsem desifroval, ze nemluvi anglicky se silnym indickym prizvukem, ale hindsky (coz samozrejme vysvetlovalo, proc jsme mu nerozumeli). Po chvili uvedl první ucinkujici (coz jsme poznali pouze podle intonace a jeho pazi ukazujici smerem k opone)...a nic. Po minute postavani za pultikem se pan uvadec rozhodl nakouknout za oponu a sicive se s nekym za oponou dorozumival. Nahle se ze zakulisi vynorili 4 vyse zminovani klucici a za doprovodu svých asi maminek se vydali pres podium hledat místo v hledisti. WTF? Nahle se opona roztahla a spustila první panjabi skladba a velevazenym panum s turbany a fusiskami to opravdu jelo jak po masle. Po teto skladbe jsme byli patricne naladeni na další, nicmene opet prisel pan uvadec a zacal něco povidat. Bohuzel jeho povidani trvalo asi tak ctvrt hodiny. Když uz to vypadalo, ze se zacne opet hrat, neboť se novy muzikanti rozhodli usadit na sva mista, resil se asi tak další ctvrt hodinu problem s mikrofony. Nejdriv byly moc hlasity, pak moc potichu, nejdriv moc blizko, posleze zas prilis daleko. Co me zarazilo při tomto mikrofonovem defile byli panove zvukari. Místo typickych dreadatych typku ci dlouhovlasych manicek totiž vsechno stelovali dva padesatnici v dobře padnoucich oblecich s vizazi pravniku ci lekaru (kterymi nejspise opravdu byli). Po uchazejicim vystoupeni, během ktereho se ze zakulisi vynorilo dalsich 6 lidi a proste si uprostred skladby odkracelo usadit se do hlediste, se opet nejakych deset minut uvadelo. Pak vystoupila pani zpevacka, která ocividne neumela text, neboť drzela v pacickach papirek, do ktereho neustale nahlizela. Po peti minutach jejiho zpevu, který mi prisel podivne repetitivni, se nahle hudba trosku zmenila a divaci zacali jasat a tleskat. V tu chvili mi doslo, ze to asi pani vzdycky zapominala, kterym radkem skoncila, tak skladbu zacala vždy zpivat od zacatku a tleskot si zaslouzila za jeji první dobelhani se (v jejim pripade dozpivani se) k refrenu. Bravo, bravissimo! Po tomto uspechu si jeden z pravniku/lekaru usmyslel, ze vystoupeni vytuni poradnym stroboskopem a zacal instalovat podivne osvetleni k podiu. Bohuzel místo na ucinkujici namiril osvetleni na nas, takze jsme nahle byli oslepeni cervenou, zelenou a modrou, pomalu se mihotajici a propletajici mezi sebou. To jeden z divaku nevydrzel a pristoupil ke svemu pravnikovi/lekari a ukazal mu, ze je lepsi oslepit muzikanty, neboť tech je prece jenom podstatne mene nez divaku. A to uz jsem nevydrzel a vybuchl jsem smichy tak, ze mi slzy pomalu tekly po tvari a malem jsem se udusil. Touto reakci jsem vhodne doplnil naší skupinku: zatimco ja jsem se smal, Kerstin (nebo je to Kirsten? Asi jo, kdo se ma v tech Austrianech vyznat, sakra) usnula, Jana byla nasrana a Mareike krasne zmatena. Nase rozhodnuti bylo jasne – utek domu. Skoda, docela jsem toho litoval. Absurdni komedie to byla vytecna.
No, jedeme dale.
Kanadani si pestuji klasy obili jako okrasny prvek před svým domkem (viz fotky). A vypada to prekvapive pekne!
Pak parba na Seageru a posleze v gay baru Diva's (coz mi pripomina, ze jsem v te olomoucke ještě nebyl). Jeden z nejlepsich baru, co jsem tady videl. V pohode muzika, dobry ceny, prijemna marka ze satny (kdyby tak byla lesbicka, o la la !). Akorat vyhazovac nosil takovej ten „ruskej“ kozesinovej cepec, Mohammed nevim proc dve hodiny tancil s jednim borcem a zda se mi, ze na me kdosi vrhal mlsny pohled, ale jinak v pohode. A je taky dost vtipny vlizt v peti muzich do taxiku a rict, ze chcete do gay baru :) Ale není to prece jenom jedno? Gay, transsexualni lesbicka nebo heterac, jsme vseci jedna rodina! Unite, jak stoji na plackach rozdavanych univerzitou...
Po Diva's jsem se vratil unaven, ale rozhodl jsem se od Daniela vyzebracit nejake to „zelene“ a stavit se za Shawnem. Chlapika jsem dlouho nevidel a dobře jsme si potlachali. Uz se tesim, az budu starej paprda a každý den budu sedet v parku na lavicce, plkat o nicem a hazet drobky holubum. Nekdy kolem ctvrte dorazila Laura a za chvili jsem se odebral na kute. Prece jenom, byla to asi jejich poslední noc – Laura se vraci do Britanie, neboť zde uspesne dokoncila studium, zatimco Shawn k tomu ještě nejaky ten patek ma...
No a pak potluck – opet se varilo, opet se jedlo. Někdo i opet pil, například Mareike se absolutne roztomile opila, byla jak kotatko (je vubec někdo, kdo nemá rad kocky) a s kapuckou pres hlavu vypadala trosicku jak Nastenka. Ano, kocka a ruska skoro-princezna, mel jsem hrisne myslenky. Bohuzel jiz zde dorazil jeji pritel informatik (smarja noho), se kterym pry nemá nic spolecneho. Tohle bude asi nejaka nemecka vlastnost, byt ve vztahu s s nekym, se kterym nemam nic spolecneho – Nora to se svým „Skopcakem“ taky tak ma. No jo, Nemci. Nejen ze nemaj smysl pro humor, ale ještě tohle...
Uprostred zkouskoveho velka parba v Louis' – poslední před velke casti exchange studentu domu (tedy tech, co zde byli pouze na jeden semestr). Samozrejme jsme si vsichni dali poradne do trumpety, a to vcetne me. Mezi mymi fotkami je z nejakeho nepochopitelneho (spis „nepochopitelneho“ ;)) duvodu fotka Norina zadecku a na nekterych fotkach delam ksichty – znameni opilosti. Taky jsem konecne potkal tu RA kocenu odvedle (sakra jak se jen jmenuje! Budu si muset vymyslet nejakou zaminku na navstevu), no ale hlavne jsme se vsichni bavili. A taky jsem na vlastni kuzi (spis rasy, viz dale) zazil saskatoonskou zimu. Uprostred cesty zpet na koleje me Suzanne s Anikou zastavily a poznamenaly, ze mam pekne rasy. Proc? Protože cele zmrzly! Ano, i takova je tady zima.
17. byl den louceni s Jonnym a Annikou. Bohuzel jsem dlouho nesetrval, neboť jsem se chtel poradne vychrapat na svůj ranni let do Vancouveru. Tak jsem se aspon od Joshe dozvedel, ze me rozlouceni s Annikou formou jemneho polibku na tvar (to zni strasne pekne, ne? Jemny polibek na tvar, citim se jako uplny Oldrich Novy :)) je velmi evropsky. No, však jsme Evropani, ne? Co tan javorosirupak cekal!
O mych postrezich z Vancouveru viz pristi mail (napisu jej během jednoho tydne, slibuji ;))!
Ciao!
NIN
Ok, tak recenze na koncert z Lights In The Sky Tour je tady.
Upustim od introductions a vrhnu se revnou k samotnymu koncertu.
No vlastne docela kecam, nebot musim zminit merchandising. Takhle predrazeny koncertni veci jsem snad nikde nevidel - tricka za 40-55CAD a mikina za 80-95CAD? To se snad Trent zblaznil. Jen pro informaci - letenka do Vancouveru ze Saskatoonu me stala 119 CAD plust tak dvacku CAD za palivo, tak si to muzete domyslet sami (teda zpatecni byla skoro i tak drazsi, ale i tak...). Navic treba tricka se na nin.com prodavaji za 20USD, coz vychazi na 30CAD, ktery bych za triko klidne dal (i kdyz to je na triko i tak hodne). Ale ctyricet? Rozhodl jsem se nebyt ten "cool" clovek s trickem z US tour, staci mi byt ten "cool" clovek, co neni nucen stadem k nakupovani.
Tolik tedy k merchu a ted uz samotny koncert.
Predskakovali The Bug, ktere jsem videl az asi tak od druhe poloviny. Hala se teprve zaplnovala, ale i tak byla reakce divaku slusna, i kdyz ne nejak moc vyrazna. Pro ty z vas co The Bug znaji musim poznamenat, ze nezpival muzsky, ale zensky MC. Zpivala dobre a, jak kdosi poznamenal, trosku nadrzene, coz mi rozhodne nevadilo. Celkove me na koncert naladili, holt maji vyborne "bum bum" beaty, ale na tak velky prostor se nehodili. Navic nebyli az tak nahlas a zvuk nebyl cisty, jak bych si pral. Ale ja jsem zas perfekcionista, ja zkritizuji vsechno (o cemz se presvedcite dale).
Po necele pul hodine cekani nastoupili NIN. Pro jednoduchou orientaci nejdrive playlist:
999,999
1,000,000
Letting You
Discipline
March of the Pigs
Head Down
The Frail
The Wretched
Closer
Gave Up
The Warning
The Great Destroyer
Ghosts 1
Ghosts 28*
Ghosts 19
Ghosts Piggy
The Greater Good
Wish
Terrible Lie
Survivalism
The Big Come Down**
Ghosts 31
Only
The Hand That Feeds
Head Like a Hole
Encore***:
Echoplex
Reptile
The Good Soldier
Hurt
In This Twilight
Poznamky - vychazim z oficialniho playlistu, ale skutecny byl pritom jiny.
* Bud se misto jednoho z Ghosts, asi 28, hral jiny (ted nevim, nemam u sebe album), nebo se hrali 28 i ten jiny. Nemuzu to presne rict, nebot dojmu z vecera je tolik, ze si tohle presne nepamatuji.
** The Big Come Down se nehral, misto toho, pokud si to dobre pamatuji, zaznel Pinion, ktery pak presel do Ghosts 31.
*** Pridavek nebyl zadny! Viz dale.
Hala ztmavla a spustila se 999,999.
Pak postupne zacali objevovat jednotlivi hraci a zacali hrat 1,000,000. Je to slusny zacatek koncertu podobny The Beginning of the End, ktery, coz jsem jeste necekal, predznamenal tempo celeho koncertu. Po peknem otviraku zacal Letting You, coz je pekna koncertni vypalovacka. Nicmene divactvo cekalo na nejakou znamejsi skladbu, takze mosh pit byl relativne neaktivni. Tesim se, az se tahle skladba zacne po nejakem tom dalsim albu znenadani objevovat uprostred playlistu, uvidite, ze se spusti opravdova smrst. Hlavne konec je povedeny, staronovy kytarista ukazuje, ze v nem prece neco jenom je. Ale k zhodnoceni stavajici sestavy se dostanu.
Pak nasledovala Discipline, ktera je, slusne receno, veru sukezni. Troufam se tvrdit, a ted me odpurci The Slip a "pravoverni" fanousci jiste ukamenuji, ze je prinejmensim stejne fuckable jako Closer. Mozna o trosku vic, nebot zatimco Closer je ocividne perverzni, Discipline jde na to tak nejak skryteji, nenapadneji, at uz textove ci hudebne. A skryte perverze je v jistem ohledu mnohem perverznejsi nez ta otevrena, coz je mi velmi, velmi sympaticke. Bohuzel jsem nemel zadnou slecnu, o kterou bych se mohl "otirat", takze zadne hlubsi dojmy ( ) nemohu popsat. Coz se neda rict o mych spolukoncertnicich, ktere bohuzel meli tu "cest" nejakeho toho otirace potkat. Dale se jeste tesim, az Discipline bude mit trosku lepsi vizualni efekty. Ne ze by ty stavajici nebyli vyborne (nad kapelou je 7 sad otocnych svetel, kazda sada ma tak 20 "zarovek", ktere se jako lidske oko otaci sem a tam a oproti normalnim svetlum netvori kuzely svetla), ale chtelo by to neco...specialniho. Ano, mam hrisnou naladu. Ale s tim se u NIN holt musi pocitat.
Pak konecne (alespon pro vetsinu publika) se zahrala nejaka "ta od podlahy", konkretne March of the Pigs. Standart.
Po ni Head Down, vyborna strednetempa az rychla skladba s menicim se tempem, podle me cerny kun budoucich koncertu, podobne treba jako The Big Come Down. Navic doplnena efektnim vizualnim doprovodem v duchu bookletu The Slip.
Pote The Frail a The Wretched, o nich se moc rozepisovat nebudu. Obe skladby proste funguji, navic se tady myslim jeste vali moje recenze z videnskeho koncertu pred rokem a pu, kde jsem se o tom rozepisoval dele.
Closer byl doplnen skvelou vizualizaci, kdy na retezovou obrazovku v pozadi byl promitan Trentuv oblicej u mikrofonu..
Closer byl taky tradicne prolozen The Only Time (je to ta spravna skladba? ted se mi ti nazvy nejak pletou...). Po nem Gave Up, kterou spolu s Wish nemusim nejak extra moc, ale nazivo funguje. Vizualizace typicka, tedy navzajem se bijici modre a cervene reflektory.
Zatim tedy relativne ocekavany prubeh, pak ale nastal sok. The Warning, skladba, kterou jsem rozhodne necekal. Ji predchazelo spusteni zadni obrazovky a la The Great Destroyer. Vizualizace podobna jak u Me, I'm Not, jen s tim rozdilem, ze "pruhy" na pozadi byly cervene a prechazeli pak do celobledemodre obrazovky. Nazivo je vyborna, takova hodne intimni, zaverecne kytarove solo taky nebylo spatne. Pote nasledoval The Great Destroyer, stejny jak v Praze, az na to, ze misto hlukoveho lomozu jak je na albu poslednich tak 20 sekund patrilo jemnemu poducavani rytmu skladby, coz se hodilo do pomalejsiho vyzneni celeho koncertu.
Rikam pomalejsiho? Ano, pak totiz nastala cast, ktera naznacila soucasne smerovani NIN. Ghosts.
spustily se vsechny tri "mrize" - jedna v popredi mirne nad kapelu, dalsi dve za kapelou uplne dolu. Na prvni bylo promitano nebe, zatimco na druhou a treti pisecne duny, takze vznikla dkonala iluze 3d obrazu. Ghosts 1 zacala, jemna skladba, kdy se novopeceny basak chytl kontrabasu, zatimce Trent obsluhoval klavesy a mikrofon; zbytek kapely nepritomen. Ja jsem velky fanousek Ghosts, takze jsem tuhle skladbu naprosto hltal, dokazi si ji predstavit i na zacatku celeho setu. Je etericka a spolu s projekci dokaze cloveka opravdu unest do jineho sveta.
Pak zacala Ghosts 28 (ted si nejsem jist, ale je to skladba, ve ktere hraje xylofon). Projekce se zmenila, scena vsak zustala. Na horni cast a nejzadnejsi byly promitany "zmutovane rakosy", zatimco prostredni zobrazovala mihotani na hladine vody, opet "zmutovane" (viz fotky). Skladba opet skvela, ale ocekaval jsme nejakou rychlejsi. Cely set to ocividne zpomalilo, coz pro me nebylo na skodu, ale hodne "obycejnych posluchacu" ztratilo trpelivost a sli se necim posilnit. Jinak kapela byla jiz cela a Josh Freese obsluhoval mini xylofon u svych bici; velky xylofon u Trenta zustal jeste nedotcen.
Pak byl cas na Ghosts 19. Predni mriz se spustila a byl na ni promitan "zmutovany" dest. Posleze se v nem udelala dira a byla videt cela kapela. Trent busil do xylofonu, ostatni kapela zas do svejch nastroju , kytarista solo zvladl dobre. Tady (a jeste u Ghosts 31) se ukazal pravy duch soucasnych NIN - mene rockovy, vice orientovany na rytmus ci presneji receno na beaty (podobne jako treba The Bug). At uz The Slip ci Ghosts, novi NIN jsou vic ne tanecnejsi, ale vic "electronica", clovek vnima rytmus podobne jako u pomalejsiho metalu (znate to sverepe mlaceni hlavou ne?), nicmene akceptujici hip-hopove pouzivani rukou (znate ty boreczky, co tak mavaj vztycenou rukou, ale nacci to nejsou, ne?). Zvlast u Ghosts 31 to bylo nejznatelnejsi. Ano, skladba ma jasny metalovy zaklad, ale hlavni zvuk zde tvori beat. A ten je vyborny, vsklutku. Ale zpet k "Devatenactce". Na zivo super, beatova, paradni. Na misto v playlistu se fakt hodila, hodne ozivila a naladila, pritom ne nijak okate.
Pak NIN spustili Ghosts Piggy, tedy Piggy zacatou nejakou skladbou z Ghosts (tedy asi odtud prameni muj pocit, ze hrali jedny Ghosts navic, zjistim konkretni skladbu jak jen to bude mozne). Vizualizace podobna Me, I'm Not jen s tim rozdilem, ze mriz byla stale v popredi, tedy pred kapelou. Piggy mam rad, ale nijak ji nezeru. O to vice jsem byl tedy prekvapen, kdyz se jednalo o jeden z vrcholu koncertu. Ne ze by koncert byl spatny, prave naopak. To jen Josh Freese svym uzasnym a dlouhym solem skladbu vysperkoval k dokonalosti. Odchazet se ma ve velkem stylu a Freese tomu rozhodne dostal.
Po prekvapive vybornem Piggy, kdy jsem ocekaval zas nejakou tu "tancovacku", nastal dalsi sok. The Greater Good. Opet necekana skladba podtrhujici naladu celeho tour - elektronicke, temnejsi, melancholictejsi a i tajemnejsi. Vysledny dojem doplnen vybornou vizualni prezentaci, kdy cela predni byla pokryta modrym "necym", mezi kterym postupne vynikal oblicej zpivajiciho Trenta. Tedy vyborne, prekvapive intimni a takove "klubove", ve velkych sportovnich halach asi plne nedocenitelne.
Pak prisel pan se svetelnym "zmizikem" a postupne vyzmizikoval vsechnu modr z mrize. Ta se pak vyzdvehla nahoru, prostredni zustala v prostredni vysce a ta zadni v nejnizsi - prostor pro Wish. Karminove ruda se k teto skladbe vyborne hodi, jedna z nejlepsich vizualizaci vecera.
Pote Terrible Lie - jedna z mych nejoblibenejsich. Viz recenze z Vidne.
Survivalism byl doplnen o vybornou vizualizaci ve stylu samotneho videoklipu, kdy ruzne rozmistene kamery snimaly cleny NIN na obrazovky v pozadi, uprostred obrazovka s napisem Censored - For Your Protection. Opet vyborna vizualizace a skvela skladba, i kdyz zrovna nemela takovou stavu jako treba v Bratislave ci Praze. Hrala se standartni koncertni verze, tedy ta s prodlouzenym koncem.
Ghosts 31 - jedna z nejlepsich "ducharin" a jedna z nej skladeb koncertu. Pred kapelu se spustila predni mriz, na ni projekce modreho koure, vzadu take modra projekce. Silne metalova a pritom v podstate beatova skladba, tady jsem se uz neudrzel a tancil jsem ve svem paricim ctverci s neviditelnou kytarou v ruce. A paril jsem fakt dobre
Pak nasledovala Only. Stejne vyborna jak v Praze, jen s tim rozdilem, ze vizualizace byla jeste lepsi. Celou predni obrazovku pokryl opet sedobily sum, ale Trent nehral na kytaru, takze mohl volne pobihat za mrizi. Kdykoliv zamaval rukou smerem k obrazovce, sum se protrhl, takze kdyz mavl od jednoho konce ke druhemu, trhlina poslusne nasledovala jeho ruku a projela take od zacatku mrize az k jejimu konci. Slovy nepopsatelne, to se musi videt.
Pak uz The Hand That Feeds, doplnena nezvyklym kytarovym intrem, nasledovana Head Like a Hole. A pote jen tma a obri logo NIN, pro zmenu cervene.
Pote jsme se dozvedeli, ze se melo hrat dalsich pet skladeb, nicmene na ne z nejakeho duvodu nedoslo. Zvazuji dve varianty - unava kapely ci omezeni majitelu a osobne se priklanim k druhe variante, nebot se behem jedne z poslednich skladeb k Trentovi naklonil nejaky cip a neco mu suskal do ucha...
I tak byla delka koncertu vyborna - neco pres 100 minut - ale koncert by asi vyznel trosku jinak. Nezaziti Echoplex, Reptile a In This Twilight hodne mrzi.
Koncert byl rozhodne skvely, a to i pres nulovou komunikaci kapely. Prekvapive pomaly a zadumany, velmi prekvapivy vyber skladeb. Skoda jen toho pridavku a chybejici The Big Come Down, chtel bych videt koncert, ktery obe veci zahrnoval. To by pak byl jiste nejlepsi predstavitelny koncert NIN.
Nej skladby - Discipline, Terrible Lie,Piggy, Ghosts 31
Nej vizualizace - Closer, Ghosts 1, The Greater Good, Wish, Only.
Nova sestava je jiste kvalitni, ale neprijde mi tak sehrana a navzajem se doplnujici jak ta minula, tedy ta s Twiggym a Aaronem. Novy basak je sice nevyrazny, ale rozhodne schopny, coz nevadi. Horsi je to s kytaristou. Je sice schopny hrac a ma skvely paco, ale na Aarona proste nema, at uz prezentaci ci samotnou hrou.
Po samotnem koncertu jsem, notne vycerpan, ulehl s naprostou spokojenosti a nemel jsem absolutne zadne starosti ohledne dnesniho exam. A opravnene, podle me dopadne dobre.
Upustim od introductions a vrhnu se revnou k samotnymu koncertu.
No vlastne docela kecam, nebot musim zminit merchandising. Takhle predrazeny koncertni veci jsem snad nikde nevidel - tricka za 40-55CAD a mikina za 80-95CAD? To se snad Trent zblaznil. Jen pro informaci - letenka do Vancouveru ze Saskatoonu me stala 119 CAD plust tak dvacku CAD za palivo, tak si to muzete domyslet sami (teda zpatecni byla skoro i tak drazsi, ale i tak...). Navic treba tricka se na nin.com prodavaji za 20USD, coz vychazi na 30CAD, ktery bych za triko klidne dal (i kdyz to je na triko i tak hodne). Ale ctyricet? Rozhodl jsem se nebyt ten "cool" clovek s trickem z US tour, staci mi byt ten "cool" clovek, co neni nucen stadem k nakupovani.
Tolik tedy k merchu a ted uz samotny koncert.
Predskakovali The Bug, ktere jsem videl az asi tak od druhe poloviny. Hala se teprve zaplnovala, ale i tak byla reakce divaku slusna, i kdyz ne nejak moc vyrazna. Pro ty z vas co The Bug znaji musim poznamenat, ze nezpival muzsky, ale zensky MC. Zpivala dobre a, jak kdosi poznamenal, trosku nadrzene, coz mi rozhodne nevadilo. Celkove me na koncert naladili, holt maji vyborne "bum bum" beaty, ale na tak velky prostor se nehodili. Navic nebyli az tak nahlas a zvuk nebyl cisty, jak bych si pral. Ale ja jsem zas perfekcionista, ja zkritizuji vsechno (o cemz se presvedcite dale).
Po necele pul hodine cekani nastoupili NIN. Pro jednoduchou orientaci nejdrive playlist:
999,999
1,000,000
Letting You
Discipline
March of the Pigs
Head Down
The Frail
The Wretched
Closer
Gave Up
The Warning
The Great Destroyer
Ghosts 1
Ghosts 28*
Ghosts 19
Ghosts Piggy
The Greater Good
Wish
Terrible Lie
Survivalism
The Big Come Down**
Ghosts 31
Only
The Hand That Feeds
Head Like a Hole
Encore***:
Echoplex
Reptile
The Good Soldier
Hurt
In This Twilight
Poznamky - vychazim z oficialniho playlistu, ale skutecny byl pritom jiny.
* Bud se misto jednoho z Ghosts, asi 28, hral jiny (ted nevim, nemam u sebe album), nebo se hrali 28 i ten jiny. Nemuzu to presne rict, nebot dojmu z vecera je tolik, ze si tohle presne nepamatuji.
** The Big Come Down se nehral, misto toho, pokud si to dobre pamatuji, zaznel Pinion, ktery pak presel do Ghosts 31.
*** Pridavek nebyl zadny! Viz dale.
Hala ztmavla a spustila se 999,999.
Pak postupne zacali objevovat jednotlivi hraci a zacali hrat 1,000,000. Je to slusny zacatek koncertu podobny The Beginning of the End, ktery, coz jsem jeste necekal, predznamenal tempo celeho koncertu. Po peknem otviraku zacal Letting You, coz je pekna koncertni vypalovacka. Nicmene divactvo cekalo na nejakou znamejsi skladbu, takze mosh pit byl relativne neaktivni. Tesim se, az se tahle skladba zacne po nejakem tom dalsim albu znenadani objevovat uprostred playlistu, uvidite, ze se spusti opravdova smrst. Hlavne konec je povedeny, staronovy kytarista ukazuje, ze v nem prece neco jenom je. Ale k zhodnoceni stavajici sestavy se dostanu.
Pak nasledovala Discipline, ktera je, slusne receno, veru sukezni. Troufam se tvrdit, a ted me odpurci The Slip a "pravoverni" fanousci jiste ukamenuji, ze je prinejmensim stejne fuckable jako Closer. Mozna o trosku vic, nebot zatimco Closer je ocividne perverzni, Discipline jde na to tak nejak skryteji, nenapadneji, at uz textove ci hudebne. A skryte perverze je v jistem ohledu mnohem perverznejsi nez ta otevrena, coz je mi velmi, velmi sympaticke. Bohuzel jsem nemel zadnou slecnu, o kterou bych se mohl "otirat", takze zadne hlubsi dojmy ( ) nemohu popsat. Coz se neda rict o mych spolukoncertnicich, ktere bohuzel meli tu "cest" nejakeho toho otirace potkat. Dale se jeste tesim, az Discipline bude mit trosku lepsi vizualni efekty. Ne ze by ty stavajici nebyli vyborne (nad kapelou je 7 sad otocnych svetel, kazda sada ma tak 20 "zarovek", ktere se jako lidske oko otaci sem a tam a oproti normalnim svetlum netvori kuzely svetla), ale chtelo by to neco...specialniho. Ano, mam hrisnou naladu. Ale s tim se u NIN holt musi pocitat.
Pak konecne (alespon pro vetsinu publika) se zahrala nejaka "ta od podlahy", konkretne March of the Pigs. Standart.
Po ni Head Down, vyborna strednetempa az rychla skladba s menicim se tempem, podle me cerny kun budoucich koncertu, podobne treba jako The Big Come Down. Navic doplnena efektnim vizualnim doprovodem v duchu bookletu The Slip.
Pote The Frail a The Wretched, o nich se moc rozepisovat nebudu. Obe skladby proste funguji, navic se tady myslim jeste vali moje recenze z videnskeho koncertu pred rokem a pu, kde jsem se o tom rozepisoval dele.
Closer byl doplnen skvelou vizualizaci, kdy na retezovou obrazovku v pozadi byl promitan Trentuv oblicej u mikrofonu..
Closer byl taky tradicne prolozen The Only Time (je to ta spravna skladba? ted se mi ti nazvy nejak pletou...). Po nem Gave Up, kterou spolu s Wish nemusim nejak extra moc, ale nazivo funguje. Vizualizace typicka, tedy navzajem se bijici modre a cervene reflektory.
Zatim tedy relativne ocekavany prubeh, pak ale nastal sok. The Warning, skladba, kterou jsem rozhodne necekal. Ji predchazelo spusteni zadni obrazovky a la The Great Destroyer. Vizualizace podobna jak u Me, I'm Not, jen s tim rozdilem, ze "pruhy" na pozadi byly cervene a prechazeli pak do celobledemodre obrazovky. Nazivo je vyborna, takova hodne intimni, zaverecne kytarove solo taky nebylo spatne. Pote nasledoval The Great Destroyer, stejny jak v Praze, az na to, ze misto hlukoveho lomozu jak je na albu poslednich tak 20 sekund patrilo jemnemu poducavani rytmu skladby, coz se hodilo do pomalejsiho vyzneni celeho koncertu.
Rikam pomalejsiho? Ano, pak totiz nastala cast, ktera naznacila soucasne smerovani NIN. Ghosts.
spustily se vsechny tri "mrize" - jedna v popredi mirne nad kapelu, dalsi dve za kapelou uplne dolu. Na prvni bylo promitano nebe, zatimco na druhou a treti pisecne duny, takze vznikla dkonala iluze 3d obrazu. Ghosts 1 zacala, jemna skladba, kdy se novopeceny basak chytl kontrabasu, zatimce Trent obsluhoval klavesy a mikrofon; zbytek kapely nepritomen. Ja jsem velky fanousek Ghosts, takze jsem tuhle skladbu naprosto hltal, dokazi si ji predstavit i na zacatku celeho setu. Je etericka a spolu s projekci dokaze cloveka opravdu unest do jineho sveta.
Pak zacala Ghosts 28 (ted si nejsem jist, ale je to skladba, ve ktere hraje xylofon). Projekce se zmenila, scena vsak zustala. Na horni cast a nejzadnejsi byly promitany "zmutovane rakosy", zatimco prostredni zobrazovala mihotani na hladine vody, opet "zmutovane" (viz fotky). Skladba opet skvela, ale ocekaval jsme nejakou rychlejsi. Cely set to ocividne zpomalilo, coz pro me nebylo na skodu, ale hodne "obycejnych posluchacu" ztratilo trpelivost a sli se necim posilnit. Jinak kapela byla jiz cela a Josh Freese obsluhoval mini xylofon u svych bici; velky xylofon u Trenta zustal jeste nedotcen.
Pak byl cas na Ghosts 19. Predni mriz se spustila a byl na ni promitan "zmutovany" dest. Posleze se v nem udelala dira a byla videt cela kapela. Trent busil do xylofonu, ostatni kapela zas do svejch nastroju , kytarista solo zvladl dobre. Tady (a jeste u Ghosts 31) se ukazal pravy duch soucasnych NIN - mene rockovy, vice orientovany na rytmus ci presneji receno na beaty (podobne jako treba The Bug). At uz The Slip ci Ghosts, novi NIN jsou vic ne tanecnejsi, ale vic "electronica", clovek vnima rytmus podobne jako u pomalejsiho metalu (znate to sverepe mlaceni hlavou ne?), nicmene akceptujici hip-hopove pouzivani rukou (znate ty boreczky, co tak mavaj vztycenou rukou, ale nacci to nejsou, ne?). Zvlast u Ghosts 31 to bylo nejznatelnejsi. Ano, skladba ma jasny metalovy zaklad, ale hlavni zvuk zde tvori beat. A ten je vyborny, vsklutku. Ale zpet k "Devatenactce". Na zivo super, beatova, paradni. Na misto v playlistu se fakt hodila, hodne ozivila a naladila, pritom ne nijak okate.
Pak NIN spustili Ghosts Piggy, tedy Piggy zacatou nejakou skladbou z Ghosts (tedy asi odtud prameni muj pocit, ze hrali jedny Ghosts navic, zjistim konkretni skladbu jak jen to bude mozne). Vizualizace podobna Me, I'm Not jen s tim rozdilem, ze mriz byla stale v popredi, tedy pred kapelou. Piggy mam rad, ale nijak ji nezeru. O to vice jsem byl tedy prekvapen, kdyz se jednalo o jeden z vrcholu koncertu. Ne ze by koncert byl spatny, prave naopak. To jen Josh Freese svym uzasnym a dlouhym solem skladbu vysperkoval k dokonalosti. Odchazet se ma ve velkem stylu a Freese tomu rozhodne dostal.
Po prekvapive vybornem Piggy, kdy jsem ocekaval zas nejakou tu "tancovacku", nastal dalsi sok. The Greater Good. Opet necekana skladba podtrhujici naladu celeho tour - elektronicke, temnejsi, melancholictejsi a i tajemnejsi. Vysledny dojem doplnen vybornou vizualni prezentaci, kdy cela predni byla pokryta modrym "necym", mezi kterym postupne vynikal oblicej zpivajiciho Trenta. Tedy vyborne, prekvapive intimni a takove "klubove", ve velkych sportovnich halach asi plne nedocenitelne.
Pak prisel pan se svetelnym "zmizikem" a postupne vyzmizikoval vsechnu modr z mrize. Ta se pak vyzdvehla nahoru, prostredni zustala v prostredni vysce a ta zadni v nejnizsi - prostor pro Wish. Karminove ruda se k teto skladbe vyborne hodi, jedna z nejlepsich vizualizaci vecera.
Pote Terrible Lie - jedna z mych nejoblibenejsich. Viz recenze z Vidne.
Survivalism byl doplnen o vybornou vizualizaci ve stylu samotneho videoklipu, kdy ruzne rozmistene kamery snimaly cleny NIN na obrazovky v pozadi, uprostred obrazovka s napisem Censored - For Your Protection. Opet vyborna vizualizace a skvela skladba, i kdyz zrovna nemela takovou stavu jako treba v Bratislave ci Praze. Hrala se standartni koncertni verze, tedy ta s prodlouzenym koncem.
Ghosts 31 - jedna z nejlepsich "ducharin" a jedna z nej skladeb koncertu. Pred kapelu se spustila predni mriz, na ni projekce modreho koure, vzadu take modra projekce. Silne metalova a pritom v podstate beatova skladba, tady jsem se uz neudrzel a tancil jsem ve svem paricim ctverci s neviditelnou kytarou v ruce. A paril jsem fakt dobre
Pak nasledovala Only. Stejne vyborna jak v Praze, jen s tim rozdilem, ze vizualizace byla jeste lepsi. Celou predni obrazovku pokryl opet sedobily sum, ale Trent nehral na kytaru, takze mohl volne pobihat za mrizi. Kdykoliv zamaval rukou smerem k obrazovce, sum se protrhl, takze kdyz mavl od jednoho konce ke druhemu, trhlina poslusne nasledovala jeho ruku a projela take od zacatku mrize az k jejimu konci. Slovy nepopsatelne, to se musi videt.
Pak uz The Hand That Feeds, doplnena nezvyklym kytarovym intrem, nasledovana Head Like a Hole. A pote jen tma a obri logo NIN, pro zmenu cervene.
Pote jsme se dozvedeli, ze se melo hrat dalsich pet skladeb, nicmene na ne z nejakeho duvodu nedoslo. Zvazuji dve varianty - unava kapely ci omezeni majitelu a osobne se priklanim k druhe variante, nebot se behem jedne z poslednich skladeb k Trentovi naklonil nejaky cip a neco mu suskal do ucha...
I tak byla delka koncertu vyborna - neco pres 100 minut - ale koncert by asi vyznel trosku jinak. Nezaziti Echoplex, Reptile a In This Twilight hodne mrzi.
Koncert byl rozhodne skvely, a to i pres nulovou komunikaci kapely. Prekvapive pomaly a zadumany, velmi prekvapivy vyber skladeb. Skoda jen toho pridavku a chybejici The Big Come Down, chtel bych videt koncert, ktery obe veci zahrnoval. To by pak byl jiste nejlepsi predstavitelny koncert NIN.
Nej skladby - Discipline, Terrible Lie,Piggy, Ghosts 31
Nej vizualizace - Closer, Ghosts 1, The Greater Good, Wish, Only.
Nova sestava je jiste kvalitni, ale neprijde mi tak sehrana a navzajem se doplnujici jak ta minula, tedy ta s Twiggym a Aaronem. Novy basak je sice nevyrazny, ale rozhodne schopny, coz nevadi. Horsi je to s kytaristou. Je sice schopny hrac a ma skvely paco, ale na Aarona proste nema, at uz prezentaci ci samotnou hrou.
Po samotnem koncertu jsem, notne vycerpan, ulehl s naprostou spokojenosti a nemel jsem absolutne zadne starosti ohledne dnesniho exam. A opravnene, podle me dopadne dobre.
Saturday, November 29, 2008
7
Hola hola,
toz se po nejake době opet ozyvam! Predem musim udelat dve prohlaseni:
1. omlouvam se za zpozdeni, ale holt je to skrz prodlevu (jen nekteri tohle pochopi, pokud tomu nerozumite, tak sui poklepejte na celo a ctete dale). Věci se tak nejak dostaly do svých koleji, takze jsem jiz necitil nutnost psat a psat a psat (coz rozhodne neznamena, ze bych na vas, deti, nemyslel!). A za druhé – byl jsem i relativne hodne busy – první zkousky a první „papers“ prisly znenadani a tise jako zelvy ninjove do Krangova sidla. Samozrejme jsou to jen vymluvy, které jsou jako prdele (= každý ma tu svou), ale holt se musim snazit nejak vykecat :]
2. (ano, az teprve ted je zadruhe, ne to „za druhe“ o par radku vic) – odmitam psat s ceskou klavesnici, neboť kdybyste vedeli, jak tezky je zvykat si na z/y a y/z...des. Takze pokud nekde vyjimecne uvidite diakritiku, tak je to dilo Open Office, ne me.
Tedy vzhuru do cteni!
Vezmu to opet letem svetem, neboť ma pamet neslouzi tak jak kdysi (no jo, vedel jsem, ze psat pravidelnejc mělo svůj duvod, ale asi jsem na to zapomnel. Jak rikam, pamet uz neslouzi...)
31.10.
No hadejte, co je tohle za den. Ano, Halloween!! A muzu vam rict, ze se tady slavi opravdu radne. Uz tak dva tydny před Halloweenem zacali na zahradkach domu vyrustat hallowenske ozdoby a nutno dodat, ze nektere zvlast vydarene! Par rukou cnici ze země, na lavici kostlivec, branka obehnana hruzostrasnou pavucinou a lebky na kulech, holt Halloween není az tak zkomercializovany, jak se nam, skeptickym a kacirskym Cechum muze zdat. Invence se totiž neukazuje jenom u ozdob domu, ale i kostymu. To se „obsadi“ blesak ci „thrift store“, tedy market s levnym, vetsinou pouzitym zbozim, a drapne se to, co se hodi do kramu. Takze zatimco třeba Amitos sel za cmelaka – cervene svitici antenky vhodne doplnoval cerny top a zluto-cerne pruhovany elastaky a zadecek (ano, pisu do Cosmopolitanu pod pseudonymem Brambora Varici) – Skyler sahnul po modelu, který nazyvam „andel kamionak“ a třeba Megali sla za kravu. Ne, to není urazka – mela takove bilo-cerne „neco“ na sobe a kravi usicka (fakt ji to seklo). Ale nejlepsi kostym mela teda Laura – jednoduse si udelala saty z papiru s napisem „Happy Birthday“. Sakra, taky bych chtel takovej darek... (tak, holky, když vam dojdou napady na darek k mym narozeninam...*nasadim lascivni usmev #nebot cekam, kolik lidi zas bude tohle slovo hledat ve slovniku# *). Ja jsem sel za „pimped Canadian army zombie“, coz ve vysledku nevypadalo tak dobře, jak jsem myslel. Stacilo si jednoduse priplatit 3 dolary a mel bych pravy military cepecek, který by se k tomu fakt hodil. No, nevadi, spravim si chute na pristim Halloweenu. Pry před nekolika lety sel někdo za vaginu, coz me privedlo na jeden napad (ale bojim se, ze mi budou koule zavazet při trsani...). Ale poporadku
Tak jsme se nejdriv spolecensky „nacali“ u Skylera a Amita a musim rict, ze alkohol jiste zabrany odstranil. Tak například Amitos hroziil vsem, ze je „opicha“ svým „zihadlem“, zatimco ja jsem chtel, aby vsichni „slapali“ v me „staji“ a Skyler s napisem „Jesus Is My Homeboy“ hrozil, ze na nas sesle pana Jesus H. Christ (tak schvalne, kdo tohle pochopi...googlujte, googlujte ;)). No a když se ukazalo, ze vsichni tri Francouzi budou „cross-dressers“ (tedy obleceni za zeny, ja jsem ti Saso rikal, ze jsou divni), tak se zabrany opravdu roz...(roz-neco, nevim jestli dava smysl rozmelnily, ale proste to napisu. Ja czeskhy neumhet.) Zvlast Arnaud byl k sezrani – sel za vezenkyni a když si nasadil paruku a stoupl si k vam zady, tak byste jej od holciny nerozpoznali. Ty nohy!!! Fakt byl dobrej :D
Tedy pote, co jsme se spolecensky dostatecne pripravili, jsme se, posileni o další lidi vcetne s Gudjonem a Malinou (sla za kocku a byla fakt vykockovana, mnau) vydali smerem k Louis'. Dorazili jsme tam relativne brzo, protože tam skoro nikdo nebyl, ale brzo se to zaplnilo vsemoznymi kreaturami a postavickami. Mezi nejoriginalnejsi kostymi jsem povazoval několik lidi, co se rozhodli jit za kostky z Tetrisu. Klobouk dolu, uz jen kvuli tomu, ze se v tom chodilo fakt blbe, a co teprv parilo! Na druhou stranu je mi lito lidi, kteří se oblekli jako Ledgeruv Joker. Bylo jich tam několik, ještě stesti, ze zdaleka nenatropili tolik neplechy, jak ten filmovy.
Takze jiz vite, ze se radne pilo a skotacilo! No a pak nadesel pro me a Gudjona zlaty hreb vecera, neboť se na scene objevila...ano, naprosto neznamej chlap oblecenej za neuveritelne kozatou zenskou. A to jsme my dva uz fakt nevydrzeli. Nejdriv se na ni vrhl Gudjon (filosof a budouci policista :)), obema rukama uchopil jeji vnady a za hlasiteho „budliky budliky“ se ponoril do jeho/jejiho vystrihu. Pote prisla rada na me. Obema rukama jsem také uchopil jeji „balony“ (neboť to vskutku balony byly) a za hlasiteho „blblblblbl!“ jsem se mezi ne ponoril a zacal se s nemi muchlovat. A to se opakovalo ještě parkrat. Verim, ze chudak chlapec za takovou pozornost vdecny asi nebyl, ale co se da holt delat. Prsa jsou holt prsa a velka prsa jsou...ano, veeelika. Takove dve nadra o velikosti me hlavy mit k dispozici 24 hodin denne...ano, Rimmere, naprosto ti rozumim.
No jak se rika, vse drive ci pozdeji konci a tak skoncil i nas Halloween. O pul druhé jsem se dostavil s Amitem do Seageru (cesta byla strastiplna, neboť jsem pod svymi krasne rozstrihanymi army monterkami nic nemel a venku fucelo a fucelo...), Jana nas vsechny pohostila jidlem a pote jsme se tak nejak rozutekli. Aspon tedy ja, na me to uz bylo dost.
P.S. Další den jsem zjistil, ze jsem ztratil dulezitou cast meho kostymu, a to pimping stick za 13 dolaru. Nastesti jsem ji o par dni pozdeji nasel. Rad bych ji privezl do cr, ale bojim se, ze by me na letisti zastrelili – uvnitr hole je totiž schovana skoro metrova cepel pripevnena k rukojeti klacku, coz by se asi lidem u detektoru moc nelibilo...
P.S. 2 – musim také zminit genialni kostym Hendrika – sel za takovyho toho typka, jak hraje na pistalu a u toho se mu sviji kobra. Jak se tomu rika...fakt nevim, kdo mi jako první napise, jak se tomu rika, tak ma u me...ja nevim, něco ;)
Další den jsme se vydali do multikina na Eagle Eye. Listek stal deset dolacu, tedy něco kolem 165 Kc, coz je v podstate stejne, jako u nas. Skoda, ze ty platy nejsou taky stejne. A asi dlouho nebudou, vzhledem k tomu, ze cela republika zoranzovela. Ale zpet k filmu. Je to typickej hollywoodskej blockbuster – tedy velmi efektni a s mnoha nelogicnostmi – ale prekvapive zabavny. Hlavni role = ten borec co hral v Transformers = prekvapive velmi dobry herec. Jsem zvedavy na další filmy...
7.11.
Tyden se s tydnem sesel a je tady další patek. Jiste se toho odehralo hodne – třeba historka Katherine o jejich Halloweenu, kdy jako mnoho dalsich tradicne chodili od domu k domu a jeden ctyricatnik je zval na něco dobreho v kuchyni, cemuz se holky uspesne vyhly – ale jak rikam, palice palice. A taky se obcas musim ucit, vime :)
Tento patek byl ve znameni parby v The Odeon, kde vystupovalo několik DJ's v cele s manikem jmenem Mat the Alien. Hrala se vetsinou poradna electronica slehla s funky presahy a poradnymi beaty, jinymi slovy vyborna hudba na maximalni stupeň parby, at uz bez drog ci s drogami. No a vzhledem k tomu, ze jsem se rozhodl pristoupit na druhou moznou variantu (i když v pomerne „light“ verzi ve srovnani s ostatnimi, bo jsem se musel další den ucit), tak jsem od jiste doby nepil nic jineho nez vodu u baru – která je samozrejme zadarmo, verim, ze v CR by si za to něco nauctovali. Nicmene když jsem si pro ni sel tak po seste (a to jsem ještě slouzil jako „vodonos“ i pro několik dalsich lidi), tak jsem se citil trosicku trapne. Ale zpet k veceru. Tanecni skupina spolu se mnou se vyborne bavila, zatimco netanecni grupa se rychle opila. Byl jsem mimo jiné pozvan do Provanc (nebo jak se to pise, nejaky místo v Zabozroutove), takze az se bude někdo z vas, mych ctenaru, v lete nudit, tak si muzem sbalit věci a vyrazit do Francie! Jinak se opilecka grupa relativne brzo odtrhla, a to bez rozlouceni, za coz si zaslouzili velkou kritiku, hlavne od Megali (no jo, holka ma holt vyridilku). Taky se v naší grupe vyskytovala ma draha „cougar“ (tedy starsi zena, co je na zajicky), ale to je na delsi vypraveni.
Nicmene jsme se po treti v noci (rano? Cas je relativni!) vratili na Seager a zatimco ostatní vesele parili dal (no jo, po dvou az trech extoskach se asi blbe usina), ja jsem se rozhodl jit na kute (ja blbec mam totiž velky smysl pro zodpovednost). Ale i tak se muj „stav“ projevil, a to když jsem si cistil zuby a rozhodl se u toho bez jakekoliv logicke priciny vyfotit. No a jak se mi fotka nedarila, tak jsem se fotil dal a dal, az jsem si uvedomil, ze si cistim zuby skoro patnact minut v kuse. Však se mrknete na fotky.
13.11.
Pokud se nepletu, tak to byla tato streda, kdy jsme si s Erin a Derekem, mych spoluzacich z Native Canadian Literature rozhodli zajit na pivko. No a teda, uz dlouho jsem si takhle nepokecal. Jinymi slovy, sice jsem myslel, ze jdeme na jedno, ale jak jsme měli slinu, tak jsme objednavali další a další, az jsem se na Seager vratil uprostred noci. Hura, konecne někdo, kdo je AB+!
16.11.
Potluck!
Tedy akce, kdy každý z pozvanych donese nejake tradicni jidlo ze sve země, které se pak shromazdi na jednom stole a jednoduse sezere.
Takze jsem mel skvelou prilezitost ochutnat spoustu věci, které bych jinak asi jindy nejedl. Vselijake pomazanky a testoviny a livance a netradicni omacky, mnam! Bohuzel neznam jmena, takze nemohu referovat nijak blizeji, jedine, co vam zbyva, je slintat u obrazku. Ale co me opravdu dostalo: norske placky s takovou skoricovou pomazankou (mimochodem vune skorice je podle vedcu nejblize vuni vaginy, když uz jsme u toho), sladouckou a moc dobrou, opravdu jsem se ji nemohl nabazit. Jung by z toho asi vyvodil jiste zavery, ale co uz, holt nevedomi je potvora :)
S plnymi bruchy se samozrejme nijak velke fyzicke aktivity delat nedaji, ale i tak jsme rozhodne nesedeli na perdeli. Hrala se mrkaci hra a cepickova hra a pak ještě propletajda, anebo dukaz toho, ze se lide dokazou bavit i bez alkoholu. Skoda jen, ze si to spousta lidi neuvedomuje. Ale dosti mudrovani, jde se spat :)
20.11.
Novy Bond je vazne dobry. A to jsem ani nevidel ten predchozi dil, na který ma tento navazovat. Jen si na nej klidne zajdete ;)
21.11.
Znacne dekadentni zazitek bylo sledovani filmu Crash Davida Cronenberga (pozor, neplest se slataninou Crash z roku 2004! Nenechte se ani zmast vysokym hodnocenim – 8,1 na IMDb, je tedy na 190. pricce; na CSFD ma 87% – je to sragora!!! Lepsi nez Zkrocena hora (neboť tomuto jasnemu favoritovy na Oscara za nejlepsi film tuto cenu vyfoukl)? Pche, nenechte se vysmat!).
Conenberguv Crash – nas CSFD ma slusnych 69 procent – je, jednoduse receno, o lidech, které vzrusuji bouracky.
Mozna pro zacatek několik komentaru z csfd:
„Kdo někdy četl Ballardovu Bouračku a zná aspoň rámcově teorii transgrese George Batailla, ví, že líp už to snad natočit nešlo.“
„Cronenbergu, Cronenbergu, ty starej úchyle, já vim, že si libuješ v bizarních mutacích, nástrojích, úchylkách, a taky jistě víš proč, ale můj šálek kávy tenhle druh odreagování prostě není a přes bezchybnou řemeslnost tohoto filmu nemůžu dát partě, kterou bych nechtěla potkat ani jako sexuálně vyhladovělá pojišťovačka za volantem, víc.“
No, jinymi slovy, v první scene filmu vidite jednu bloncku, jak sedi na letadle v hangaru a masturbuje u toho. No a pak k ni zezadu pristoupi naprosto anonymni chlapek a zacne ji doslova lizat prdel. Nutno dodat, ze je vdana s hlavnim hrdinou, který o tom vi a stejne jako jeho manzelka i on provadi ruzne „eskapady“ a pak se o nich bavi.
Tak si predstavte, ze jsme se na tento film divali s moji Modern Contexts and Genres class v patek vecer. Prof navíc donesl nejakou tu lahvinku vina a ruzne crackery a syry a pomazanky. Takze si tak sedim v lavici, popijim vinecko a zajidam ho parmezanem a sleduji, jak si to dva chlapi rozdavaji a pak jeden nasedne do nepojizdneho vraku, zatimco druhy do nej ve svém aute boura. Vskutku dekadentni zazitek. Mohl by byt snad dekadentnejsi jedine kdyby se vedle platna polevaly dve prostitutky cokoladou a me pritom ovival eunuch palmovym listem. Vazne dekadentni...
A hlavne – Crash je veru dobry film. Stejne jako téměř vsechny Cronenbergovy filmy zkouma jeho vecna temata – telesna mutilace, zmena/ztrata identity, odcizeni od spolecnosti a dusevni transgrese – ale holt není pro kazdeho. A ano, je velky rozdil mezi scenami zobrazujicimi sex a scenami erotickymi. Nikdy jsem na platne nevidel tak nevzrusujici sex. Jj, je to smutny film o smutnem stavu naší spolecnosti.
A mimojine, Deborah Kara Unger, nase manzelka, je fakt „micinka“, jak by rekla Sarka :) No, však posudte sami: http://www.imdb.com/media/rm3329465600/nm0000679
Po Crashi jsme sli vsichni svorne do Alexander's a tam jsem slysel neuveritelne historky. Například Devinova prihoda z Indie, kde byl jednim muzem pod zaminkou prohlidky města odveden na pavlac, nacez byl obestoupen odnikud se vynorivsimi ctyrmi muzi, kteří ho slusne pozadali o „prispevek na chude“ – a co je ještě fascinujici je to, ze mu sice vsechny peníze vzali, ale pak ho nechali, at je hodi do kasicky „Prispevek na chude“. A taky Grahamova storka z Peru nebyla spatna – upalovani zaziva clovek jen tak nevidi. Ja jsem prispel do vinku svymi zazitky z Kanady, například nezastavujici autobus vsechny pobavil. Co pobavilo ještě vic byl popis naších pivnich „ritualu“ – podivat se do oci, tuknout si s kazdym u stolu a hlavne ne do krize!!! To pro nase drahe Kanadany a okouzlujici Kanadanky (ano, zacinam mit dojem, ze zde slecny jsou takove...kulantne receno „sympatictejsi“ :)) bylo vskutku exoticke. No jo, když jsme narod rasistu, co ani neumi poradne volit a pseudofilosofickou frasku debilniho Daniela „Merkuria“ Landy povazuje za vrchol kultury, tak aspon chlastat musime umet.
26.11.
Ha, tento den jsem uzavrel svůj první předmět. No vlastne ne tak uplne, protože je to multi-term předmět, tedy ho mam dva semestry, ale to bych se do toho uz moc zamotaval.
Zkouskove je tady uplne jiné nez v CR. Zasadni rozdil je v tom, ze kazda zkouska ma jen jeden termin. Ano, jen jeden. Proste tam musite jit a jestli to neudelate, tak to neudelate, něco jako opravny termin je tady velka neznama. Jedine, co vas omlouva, je nemoc nebo smrt v rodine.
Na jednu stranu je to znacne hekticke a o hodne narocnejsi nez u nas, kdy si zkouskovy muzete pohodlne rozlozit na vic dnu. Na druhou tak clovek podle me poda lepsi vykon, protože ma jen jednu sanci, ne zadny flakani typu „to se nejak ojeba“ jak u nas. Proste jak obecne v zivote. Ze by za timto konceptem stal uspech severoamericke civilizace?
Ale dosti handrkovani o broucich apod. No, pak jsme se s Erin a Derekem zase vtipne rozparili v Alexander's. A to tak, ze jsem se další den ani nedostavil do skoly, neboť bych byl naprosto nepouzitelny. Nicmene konecne vim, s kym pujdu na inkriminovany koncert NIN v pondeli, navíc uz vim, co delat na Boxing Day. Parada!
Toz tady skoncim. Mohl bych psat zazitky z dneska, ale pockam na fotky, at se mate na co cucet.
Drzte mi palce, v utery mam v 8 rano trihodinovy exam a ve stredu další.
Mejte se skvele a ještě jednou se omlouvam za prodlevu.
P.S. Byl jsem tak rad, když jsem uvidel cesky pivo v Liquor Store, ze jsem se ani nepodivoval nad jeho znackou. O zateckym pivu jsem nikdy neslysel a doufam, ze uz nikdy neuslysim. Je to brecka.
Fotky: http://samopal.rajce.idnes.cz/7/
Monday, October 27, 2008
Tuesday, October 21, 2008
6
Ahoja!
Protože uplyn nějaký ten čas a navíc jsem zde již docela accustommed, tak nebudu psát zážitky z každého dne, ale jen z těch memorabilních...
Tedy začněme!
2. října
Nic moc se nedělo, tedy až na natočení jednoho vtipného videa. Hlavní hrdinkou je Nora („hot German chick“ by Shawn, pamatujete?) a ta nám předvádí, jak to vypadá, když se hraje Guitar Hero a ještě se u toho rodí (teda skoro). Video zde: http://www.youtube.com/watch?v=96Sb1Fu5I94
3. a 4. října
Teď nevím, v jaké posloupnosti mám tyto dva dny popsat, neboť jsou totiž spolu propojeny uzlem jistě Gordickým. No, nějak to snad zvládnu...
Páteční večer (3.10.) začal v apartment Skylera a Amitose. Po nějakém tom pitivu jsme – bylo nás celkem 8 myslím – začali hrát jednu mrkací hru. Princip spočíval v tom, že jeden z hráčů byl dealer a druhý policista, ostatní byli civilisti. Dealer má za úkol předat civilistům svou zásilku, načež civilista řekne „The deal has been made“ a vypadává ze hry. Dealer má za úkol samozřejmě prodat všechen fet, tedy všichni civilisti musí vypadnout, zatímco polda mu v tom má zabránit. Vtip je v tom, že dealer drogy prodává pomocí mrknutí na určitého hráče, což se právě policista pokouší odhalit. Tedy jinými slovy se všichni snaží dívat všem do očí a zkuste to v místnosti plné chlapů. „It is a bit gay but it is great,“ řekl kdosi. Stereotypy se občas hodí.
Pak jsem se stavil za Shawnem, který se vrátil z hockey ring (jak se to řekne v češtině, hokejové kluziště?), dali jsme si „šota“ whiskey (Brrrrr!), vzali každý po pivu a vydali se do nějakého baru v Downtown hned za University Bridge. No a můžu vám říct, že jsem se dlouho nezprasil tak, jak v tomto podniku. Po několika „pitchers“, tedy džbáncích piva, jsem byl již pěkně společensky znaven a stejně tak i ostatní. Mě pod vlivem nestály ani ty parohy, odhalovaly se bradavky (mužské, tak všeci chlapy pusťte z ruk to, co tam teď nejspíš držíte) a kreslilo se po briše (a i těch bradavkách). Poseldní věc, co si z tohoto večera pamatuji, je, že jsem pil dva panáky něčeho oranžového po sobě. To, že to byly 62,5 procentní paňďuláci, jsem se dozvěděl až další den.
Stejně tak jako to, že jsme se se Shawnem po odchodu z baru s někým půl hodiny na jejich dvoře. A stejně tak jsem si nepamatoval, že jsme někdě během cesty za těžce vysvětlitelných okolností sehnali stůl a nějakých 15 minut ho tahali až na koleje (momentálně je u Shawna v pokoji). Podle fotografií jsme z hospody vybrakovali i půlitry a něco podivného vyváděli na University Bridge, ale jak říkám, nepamatuji si to.
Další den jsem se totiž probudil v naprosto nemohoucím stavu. Světla byla rožnutá a měl jsem na sobě ještě oblečení, takže jsem musel do postele „krešnout“ hned potom, co jsem si vyndal z očí čočky (nikdy nepochopím, že jsem toho byl vůbec schopen). Celý den jsem ztrávil velmi originálně – zvracením. A jakmile to málo, co jsem do sebe ten den dostal (trocha vody, kola a vyprošťovák), bylo ven, tak si moje tělo vesele pokračovalo ve své činnosti zvracením žaludečních šťáv. Jestli jste někdo slyšel mou historku o cestování vlakem z Planet Festu, tak si dokážete udělat jistě obrázek. Ještě, že jsem nemusel nikam cestovat, další děravý sáček v kupéčku bych asi hanbou nepřežil.
Ale zpět k tomuto památnému dni (byl tak děsný, že na něj ještě budu dlouho pamatovat se slovy „Jé, teď jsem se nedávno dobře pogrcal, ale ne tak, jak v Kanadě.“ na rtech. Na rtech jsou lepší slova než zvratky, věřte mi, děcka.). Jak jsem již více než jen naznačil, celý den se nesl v né zrovna záviděníhodné činnosti. A zrovna to byl den, kdy se měla odehrát moje a Janina slavná Bramborák Party, na kterou jsme pozvali přes dvacet lidí. Takže kromě žaludku mě i bolelo svědomí, neboť jsem věděl, že Jana bude na bramboračení sama. Naštěstí vše dobře dopadlo, a i když se vystrouhalo 7 kg brambor, tak se nějací ti pomocníci našli a bramboračka i bramboráky byly hotovy. Trestem mi bylo poslouchání bujarých zvuků z následné afterparty na 202, zatímco jsem blinkal do umyvadla. No co, sám jsem si. A ano, „už nikdy nebudu pít!“
7. října
Uvítací odpoledne pro mezinárodní studenty. Kromě jídla zadarma zde vystupoval jeden latinskoamerický kytarový virtuoz – a byl to fakt machr – a také zpívali a hráli dva studenti z Íránu. Předvedli tradiční íránské písně a můžu říct, že to kucííí zvládli na výbornou.
8. října
Justinovy narozeniny. Vzhledem k tomu, že měl další den mid-term exam, tak se až tak moc neslavilo. Ale i tak jsme si nemohli odpustit na nějaké to pivko zajít. Samozřejmě až po dortu, který jsem nepekl já, ale mohl bych, až tak byl dobrý :) (Samozřejmě to byl výtvor jeho lepší polovičky. Její falešná ID – v Kanadě se může pít až od 19 a jí je 18 – se jí však při vstupu do baru stala osudnou. Pánu vyhazovači se nějak nelíbila, tak se na ni koukal ze strany na stranu, až tomu přišel na kloub, draze padělanou ID rozlepil a chudáka holku do hospody nepustil. Docela kontrast oproti našim alkoholovým počátkům, že? Pivo 16 kaček, jsem byl rád, že jsem za stovku měl piv 6, a ještě abych si platil padělanou občanku. Tulele (nebo jak to je).) Jinak se nic zvláštního nestalo, a ani jsem se nepozvracel!
9. října
Tradičně vtipný a zábavný kurz Post-Modern Canadian Literature drahého Prof. Kevina Flynna („Je zde přítomna určitá fatalita, a to nemyslím v Mortal Kombatovském smyslu“ či „není normální vstoupit do výtahu plného lidí a náhodné osoby se zeptat „Co si myslíte o Kirkegaardových postulacích?““ rozhodně nebudou zapomenuty) (P.S. Pro Janču – jméno drahého K. Se vyslovuje trošku jinak, nežs říkala, vím to od Norů ;-) Víš jakej jsem perfekcionista, musel jsem si rejpnout :)) a tradičně okouzlující Katherine. Už jsem říkal, že Kanaďanky se Javorzemi povedly? Jo? Ale to, že Saskatoon je podle Maximu (jo, toho plátku pro velký „kundiče“) jedno z 5 měst světa s největšími kráskami, jsem nezmiňoval, že? Heh...
10. října
Tento den jsem potkal dalšího našince, tedy našinkyni (?). Náhodou jsem se doslechl o konferenci na téma Česká republika, tak jsem si tam prostě zašel. No a teda nechci rejpat do své kolegyně – bývalá studentka MU, v současnosti učí na nově vzniklé filosofické fakultě Univerzity Tomáše Bati – ale je teda poměrně neprofesionální. Kromě častých „hm“ a „ééé“, což by zkušený přednášející dělat neměl (JAK JISTĚ VŠICHNI VÍME!!! :D), je taky nějak podezřele zlínocentrická – na každým slidu prostě musel být Zlín. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že kousek od Toronta leží městečko založené Baťou. Zajímavé...
Také začal dlouhý víkend, neboť v pondělí byl Den Díkuvzdání. Takže většina mých přátel a známých se rozutekla do všelijakých končin Kanady – od Calgary až po Toronto. Ale než Jana stačila do „Téčka“ odjet, tak jsme ještě se skoro Indem Gokulem a Švédem Jonnym stihli zajít do nějakého toho podniku. Nejdřív jsme navštívili jeden, který, prý na kanadské poměry poměrně normální až dobrý, je na naše velmi „posh“, tedy takový...no prostě si vybavte nějakýho toho zbohatlickýho fracka, co vystudoval někde díky fotříkovi ekonomku a jezdí v Jaguárovi – tak přesně takovej typ lidí by chodil do tohot podniku, kdyby byl v ČR (a přesně takovej typ lidí je zodpovědnej za celosvětový selhání ekonomiky). Naštěstí jsme (ha, vidíte! Jsme! Už je ze mě Kanaďan!) v Kanadě, takže tam byli normální lidé z masa a kostí (a jeden nabíječ, co vypadal jak něco mezi Trentem Reznorem z NIN a Bono Voxem, co seděl se dvěma blonckama a na kterého jsem asi kvůli svým samčím teritoriálním pudům děsně, ale DĚSNĚ žárlil!). Uvítalo nás něco naprosto netypicky českého a typicky severoamerického – při vstupu do restaurace totiž jako první narazíte na dvě dámy za pultíkem, které vám řeknou, jestli jsou nějaké stoly volné a pak vás k takovému případnému stolu zavedou. To by se asi v Ponorce nestalo a i když proti tomuhle naprosto nic nemám, hned se mi zasteklo po staré dobré české knajpě s nejlepším pivem, jukeboxem a pánským záchodem na světě.
Naštěstí Gokul vyslechl mé a Janino volání po domově a po jedné sklenici piva Alexander's (překvapivě ne až tak tragického) nás zavedl do Irské hospody. Dal jsem si tmavý (měli deset piv, těžkej to výběr) a nechutnalo mi, asi jsem konzervativní staromilec. No, aspoň jsme zahlédli první vločky sněhu. Naštěstí stále poslední, neboť ještě nesněží...na „huhuláky“ si budu muset ještě počkat.
11. října
Kvůli svátkům byly celé koleje až podezřele tiché, jak ze Dne trifidů či nějakého hollywoodského horroru. A tento den se ukázal neuvěřitelně plodným – návštěva baru Beilie's s Gokulem a Jonnym, kde se střídala poměrně dobrá hudba s kýči typu „Barbie Girl“, se vskutku vyplatila. Jen napovím, že na Číňanky se „tichá voda břehy mele“ opravdu, ale opravdu hodí. Zbytek si domyslete sami. A ne, nečekám dítě s Číňankou, takhle plodný den to nebyl! (I když...no, na požádání upřesním :P)
12. října
Rodeo s drahou Samanthou Bearovou, sedmadvacetiletou Cree holčinou, která je fakt „gorgeous“. Tak abychom si něco o rodeu vyjasnili: Ano, umění jednotlivých kovbojů je obdivuhodné. Různé disciplíny – jízda na divokém koni a na býkovi, plus chytání telat do lasa, jejich zkrocení vlastníma rukama a chytání v páru – byli poměrné zajímavé sledovat. Stejně jako okolní diváctvo, kde bylo velké množství kovbojských klobouků. A ano, je to týrání zvířat. Hlavně telata jsou na tom nejhůř – zavřena v uzoučké kleci čekají, až budou ve strachu vypušťena do „arény“. Tu se na ně z koně vrhne „kauboj“, chytne je rukama za krk a kroutí jím tak dlouho, dokud tele nesloží na zem. Schválně bych si to chtěl vyzkoušet na jednom z těch chlapů, zajímalo by mě, jak by mu bylo.
Stejně tak mám nutnost filozofovat nad jedinou ženskou disciplínou – jízda na čas mezi barely. Na jednu stranu je to trochu divné, mít jen jednu disciplínu a ne zrovna takovou, která se nejeví až tak složitě (schválně říkám „nejeví“ místo „je“). Na druhou už chápu všechny holky, který rády jezdí na koni. Vidět slličnou slečnu, jak jasnými příkazy komanduje tu masu svalů a masa plnou energie pod sebou, hmmm 8) Jejda, nějak se mi odkrvuje mozek, raději pootočme list.
Jen závěrem nutno podotknout, že komunikace kovbojů, hlavně „vrchního“ klauna s publikem, je taky taková nečeská. Taková bližší, méně formální. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. Fakt ale je, že se v Kanadě asi i díky tomuto méně formálnímu soužití lidí cítím bezpečněji než v ČR...
13. října
Thanksgiving Day! Já s Norkou Malin (ano, s Malinou, nevím proč, ale to jméno je děsně skvělé. Asi svou potencionální dceru pojmenuji Borůvka. A její budoucí přítel mi bude jistě za to vděčný. Ale dost už orálního sexu.) a s jejím přítelem Godjunem z Islandu (všimněte si, že říkám „ona s jejím přítelem“ a ne „on se svou přítelkyní“, drahé ženy, doufám, že mi postavíte doma pomník nebo něco) jsem se zapsali na oslavy Dne díkuvzdání pořádané místní křesťanskou organizací InterVision (nebo tak nějak). Zpočátku jsem se tohoto náboženského elementu trochu bál, ale naštěstí skladby typu „Ó, děkujeme, Nejvyšší / Žes nám dal Svůj cenný dar / Tvého syna, Ježíše“ zazněly za celý večer jen dvě. Víc mě děsil jeden kluk, shodou okolností syn vedoucích organizace. Jeho tričko „Bible Camp“ mě bude strašit ještě dlouho.
Krocan byl dobrej, některý to stuffing taky, jiný zas ne (jí k tomu i želé, představte si!). Dýňovej koláč u mě nezafungoval, aspoň jsem slízal smetanu, přesněji řečenu smlsl (zkuste to vyslovit třikrát po sobě :)) šlehačku. Některé věci mě trošku pobavili, např. otázka, jestli jsme někdy viděli kombajn. No jo, hrdí farmáří Prairies zapomínají, že zemědělství bylo v bývalém Východním bloku nedílnou součástí kultury. Do práce, soudružko, ať překonáme plán o dvacet procent! Potkal jsem svého prvního Iráčana, mě a Gudjona pobavili křesťanské fantasy knihy, chtěl jsem vzít výtisk Bible v čínštině, ale jaksi jsem na to zapomněl. Sorry Šárko!
14. října
Tento den byl den voleb! A bohužel podstatnou část hlasů získali konzervativci, až za nimi byly liberálové a noví demokraté. Politika a volby je tady věc více veřejná, stejně jako v USA zde před domy uvidíte ceduly a stojany s názvy politických stran podporovaných čičmundy v baráku ke stojanu přislušujícímu.
Ad volby: můžete mi říct, co se to u vás děje??? Jak ste to mohli dopustit. Teda povím vám, že když jsem viděl barevnou mapku vítězů krajských voleb, tak jsem viděl rudě (vím, že mapka je celá oranžová, nebojte). Jak se ti zasraní populisti, demagogové a mafoši mohli takhle vyšvihnout? Pokud tento vývoj bude pokračovat dál, tak vážně začnu zvažovat, že zde zůstanu. Teda samozřejmě pokud s tím něco neuděláte, že. Chlapi, někdo sbalte tu bloncku našeho drahého „Sexy mozka“ nebo něco, ale hlavně rychle!
BTW:
Rath ještě v roce 2003 chtěl vysokou spoluúčast pacientů v lékařství (http://www.novinky.cz/clanek/9339-rath-pozaduje-vysokou-spoluucast-pacientu.html)
A kdo neznáte pořad „Je nás pět“ na Stream.cz, tak jedině dopuručuji. úhttp://www.stream.cz/porad/jenaspet)
15. října
Večer fajn party v Louis', vytáhl jsem po Samanthu po naší večerní hodině na jedno, po delší době jsem viděl Megali a Laura a hlavně jsem konečně viděl posledního Čecha do party, Jana. Je to takovej trochu frajírek a „party animal“, ale nejni to špatnej kluk. Jeho historka z České spořky, kde mu zabavili a rozstřihli jeho kanadskou kartu a ještě navíc zablokovali účet byla více než děsivá....brr, banky jsou lichváři.
17. a 18 října
Pátek – chill out na kolejích, sobota – návštěva country baru Longbranch. Country muzika je fakt fajn a cowgirls taky. Když jsem spatřil jednu blonďatou cowgirl (co mám dnes furt s těma blonckama?), jak s kovbojským kloboukem naraženým na hlavě a s podvazky proklatě vysoko tančí na stole, tak se mi sbíhali všechny sliny (a možná i další tělní tekutiny).
19. října
KONEČNĚ!!! (heh, nebuďte zvědaví ;)
Tak to je vše, pamět mi již tak neslouží, jak za mých mladých let, tak je to trošku kratší, než dříve. I tak doufám, že se vám to líbilo a u dalšího čtení zase načtenou!
T.
A ať nám všem stojí (neboť Viagru mohou brát i ženy ;))
Protože uplyn nějaký ten čas a navíc jsem zde již docela accustommed, tak nebudu psát zážitky z každého dne, ale jen z těch memorabilních...
Tedy začněme!
2. října
Nic moc se nedělo, tedy až na natočení jednoho vtipného videa. Hlavní hrdinkou je Nora („hot German chick“ by Shawn, pamatujete?) a ta nám předvádí, jak to vypadá, když se hraje Guitar Hero a ještě se u toho rodí (teda skoro). Video zde: http://www.youtube.com/watch?v=96Sb1Fu5I94
3. a 4. října
Teď nevím, v jaké posloupnosti mám tyto dva dny popsat, neboť jsou totiž spolu propojeny uzlem jistě Gordickým. No, nějak to snad zvládnu...
Páteční večer (3.10.) začal v apartment Skylera a Amitose. Po nějakém tom pitivu jsme – bylo nás celkem 8 myslím – začali hrát jednu mrkací hru. Princip spočíval v tom, že jeden z hráčů byl dealer a druhý policista, ostatní byli civilisti. Dealer má za úkol předat civilistům svou zásilku, načež civilista řekne „The deal has been made“ a vypadává ze hry. Dealer má za úkol samozřejmě prodat všechen fet, tedy všichni civilisti musí vypadnout, zatímco polda mu v tom má zabránit. Vtip je v tom, že dealer drogy prodává pomocí mrknutí na určitého hráče, což se právě policista pokouší odhalit. Tedy jinými slovy se všichni snaží dívat všem do očí a zkuste to v místnosti plné chlapů. „It is a bit gay but it is great,“ řekl kdosi. Stereotypy se občas hodí.
Pak jsem se stavil za Shawnem, který se vrátil z hockey ring (jak se to řekne v češtině, hokejové kluziště?), dali jsme si „šota“ whiskey (Brrrrr!), vzali každý po pivu a vydali se do nějakého baru v Downtown hned za University Bridge. No a můžu vám říct, že jsem se dlouho nezprasil tak, jak v tomto podniku. Po několika „pitchers“, tedy džbáncích piva, jsem byl již pěkně společensky znaven a stejně tak i ostatní. Mě pod vlivem nestály ani ty parohy, odhalovaly se bradavky (mužské, tak všeci chlapy pusťte z ruk to, co tam teď nejspíš držíte) a kreslilo se po briše (a i těch bradavkách). Poseldní věc, co si z tohoto večera pamatuji, je, že jsem pil dva panáky něčeho oranžového po sobě. To, že to byly 62,5 procentní paňďuláci, jsem se dozvěděl až další den.
Stejně tak jako to, že jsme se se Shawnem po odchodu z baru s někým půl hodiny na jejich dvoře. A stejně tak jsem si nepamatoval, že jsme někdě během cesty za těžce vysvětlitelných okolností sehnali stůl a nějakých 15 minut ho tahali až na koleje (momentálně je u Shawna v pokoji). Podle fotografií jsme z hospody vybrakovali i půlitry a něco podivného vyváděli na University Bridge, ale jak říkám, nepamatuji si to.
Další den jsem se totiž probudil v naprosto nemohoucím stavu. Světla byla rožnutá a měl jsem na sobě ještě oblečení, takže jsem musel do postele „krešnout“ hned potom, co jsem si vyndal z očí čočky (nikdy nepochopím, že jsem toho byl vůbec schopen). Celý den jsem ztrávil velmi originálně – zvracením. A jakmile to málo, co jsem do sebe ten den dostal (trocha vody, kola a vyprošťovák), bylo ven, tak si moje tělo vesele pokračovalo ve své činnosti zvracením žaludečních šťáv. Jestli jste někdo slyšel mou historku o cestování vlakem z Planet Festu, tak si dokážete udělat jistě obrázek. Ještě, že jsem nemusel nikam cestovat, další děravý sáček v kupéčku bych asi hanbou nepřežil.
Ale zpět k tomuto památnému dni (byl tak děsný, že na něj ještě budu dlouho pamatovat se slovy „Jé, teď jsem se nedávno dobře pogrcal, ale ne tak, jak v Kanadě.“ na rtech. Na rtech jsou lepší slova než zvratky, věřte mi, děcka.). Jak jsem již více než jen naznačil, celý den se nesl v né zrovna záviděníhodné činnosti. A zrovna to byl den, kdy se měla odehrát moje a Janina slavná Bramborák Party, na kterou jsme pozvali přes dvacet lidí. Takže kromě žaludku mě i bolelo svědomí, neboť jsem věděl, že Jana bude na bramboračení sama. Naštěstí vše dobře dopadlo, a i když se vystrouhalo 7 kg brambor, tak se nějací ti pomocníci našli a bramboračka i bramboráky byly hotovy. Trestem mi bylo poslouchání bujarých zvuků z následné afterparty na 202, zatímco jsem blinkal do umyvadla. No co, sám jsem si. A ano, „už nikdy nebudu pít!“
7. října
Uvítací odpoledne pro mezinárodní studenty. Kromě jídla zadarma zde vystupoval jeden latinskoamerický kytarový virtuoz – a byl to fakt machr – a také zpívali a hráli dva studenti z Íránu. Předvedli tradiční íránské písně a můžu říct, že to kucííí zvládli na výbornou.
8. října
Justinovy narozeniny. Vzhledem k tomu, že měl další den mid-term exam, tak se až tak moc neslavilo. Ale i tak jsme si nemohli odpustit na nějaké to pivko zajít. Samozřejmě až po dortu, který jsem nepekl já, ale mohl bych, až tak byl dobrý :) (Samozřejmě to byl výtvor jeho lepší polovičky. Její falešná ID – v Kanadě se může pít až od 19 a jí je 18 – se jí však při vstupu do baru stala osudnou. Pánu vyhazovači se nějak nelíbila, tak se na ni koukal ze strany na stranu, až tomu přišel na kloub, draze padělanou ID rozlepil a chudáka holku do hospody nepustil. Docela kontrast oproti našim alkoholovým počátkům, že? Pivo 16 kaček, jsem byl rád, že jsem za stovku měl piv 6, a ještě abych si platil padělanou občanku. Tulele (nebo jak to je).) Jinak se nic zvláštního nestalo, a ani jsem se nepozvracel!
9. října
Tradičně vtipný a zábavný kurz Post-Modern Canadian Literature drahého Prof. Kevina Flynna („Je zde přítomna určitá fatalita, a to nemyslím v Mortal Kombatovském smyslu“ či „není normální vstoupit do výtahu plného lidí a náhodné osoby se zeptat „Co si myslíte o Kirkegaardových postulacích?““ rozhodně nebudou zapomenuty) (P.S. Pro Janču – jméno drahého K. Se vyslovuje trošku jinak, nežs říkala, vím to od Norů ;-) Víš jakej jsem perfekcionista, musel jsem si rejpnout :)) a tradičně okouzlující Katherine. Už jsem říkal, že Kanaďanky se Javorzemi povedly? Jo? Ale to, že Saskatoon je podle Maximu (jo, toho plátku pro velký „kundiče“) jedno z 5 měst světa s největšími kráskami, jsem nezmiňoval, že? Heh...
10. října
Tento den jsem potkal dalšího našince, tedy našinkyni (?). Náhodou jsem se doslechl o konferenci na téma Česká republika, tak jsem si tam prostě zašel. No a teda nechci rejpat do své kolegyně – bývalá studentka MU, v současnosti učí na nově vzniklé filosofické fakultě Univerzity Tomáše Bati – ale je teda poměrně neprofesionální. Kromě častých „hm“ a „ééé“, což by zkušený přednášející dělat neměl (JAK JISTĚ VŠICHNI VÍME!!! :D), je taky nějak podezřele zlínocentrická – na každým slidu prostě musel být Zlín. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že kousek od Toronta leží městečko založené Baťou. Zajímavé...
Také začal dlouhý víkend, neboť v pondělí byl Den Díkuvzdání. Takže většina mých přátel a známých se rozutekla do všelijakých končin Kanady – od Calgary až po Toronto. Ale než Jana stačila do „Téčka“ odjet, tak jsme ještě se skoro Indem Gokulem a Švédem Jonnym stihli zajít do nějakého toho podniku. Nejdřív jsme navštívili jeden, který, prý na kanadské poměry poměrně normální až dobrý, je na naše velmi „posh“, tedy takový...no prostě si vybavte nějakýho toho zbohatlickýho fracka, co vystudoval někde díky fotříkovi ekonomku a jezdí v Jaguárovi – tak přesně takovej typ lidí by chodil do tohot podniku, kdyby byl v ČR (a přesně takovej typ lidí je zodpovědnej za celosvětový selhání ekonomiky). Naštěstí jsme (ha, vidíte! Jsme! Už je ze mě Kanaďan!) v Kanadě, takže tam byli normální lidé z masa a kostí (a jeden nabíječ, co vypadal jak něco mezi Trentem Reznorem z NIN a Bono Voxem, co seděl se dvěma blonckama a na kterého jsem asi kvůli svým samčím teritoriálním pudům děsně, ale DĚSNĚ žárlil!). Uvítalo nás něco naprosto netypicky českého a typicky severoamerického – při vstupu do restaurace totiž jako první narazíte na dvě dámy za pultíkem, které vám řeknou, jestli jsou nějaké stoly volné a pak vás k takovému případnému stolu zavedou. To by se asi v Ponorce nestalo a i když proti tomuhle naprosto nic nemám, hned se mi zasteklo po staré dobré české knajpě s nejlepším pivem, jukeboxem a pánským záchodem na světě.
Naštěstí Gokul vyslechl mé a Janino volání po domově a po jedné sklenici piva Alexander's (překvapivě ne až tak tragického) nás zavedl do Irské hospody. Dal jsem si tmavý (měli deset piv, těžkej to výběr) a nechutnalo mi, asi jsem konzervativní staromilec. No, aspoň jsme zahlédli první vločky sněhu. Naštěstí stále poslední, neboť ještě nesněží...na „huhuláky“ si budu muset ještě počkat.
11. října
Kvůli svátkům byly celé koleje až podezřele tiché, jak ze Dne trifidů či nějakého hollywoodského horroru. A tento den se ukázal neuvěřitelně plodným – návštěva baru Beilie's s Gokulem a Jonnym, kde se střídala poměrně dobrá hudba s kýči typu „Barbie Girl“, se vskutku vyplatila. Jen napovím, že na Číňanky se „tichá voda břehy mele“ opravdu, ale opravdu hodí. Zbytek si domyslete sami. A ne, nečekám dítě s Číňankou, takhle plodný den to nebyl! (I když...no, na požádání upřesním :P)
12. října
Rodeo s drahou Samanthou Bearovou, sedmadvacetiletou Cree holčinou, která je fakt „gorgeous“. Tak abychom si něco o rodeu vyjasnili: Ano, umění jednotlivých kovbojů je obdivuhodné. Různé disciplíny – jízda na divokém koni a na býkovi, plus chytání telat do lasa, jejich zkrocení vlastníma rukama a chytání v páru – byli poměrné zajímavé sledovat. Stejně jako okolní diváctvo, kde bylo velké množství kovbojských klobouků. A ano, je to týrání zvířat. Hlavně telata jsou na tom nejhůř – zavřena v uzoučké kleci čekají, až budou ve strachu vypušťena do „arény“. Tu se na ně z koně vrhne „kauboj“, chytne je rukama za krk a kroutí jím tak dlouho, dokud tele nesloží na zem. Schválně bych si to chtěl vyzkoušet na jednom z těch chlapů, zajímalo by mě, jak by mu bylo.
Stejně tak mám nutnost filozofovat nad jedinou ženskou disciplínou – jízda na čas mezi barely. Na jednu stranu je to trochu divné, mít jen jednu disciplínu a ne zrovna takovou, která se nejeví až tak složitě (schválně říkám „nejeví“ místo „je“). Na druhou už chápu všechny holky, který rády jezdí na koni. Vidět slličnou slečnu, jak jasnými příkazy komanduje tu masu svalů a masa plnou energie pod sebou, hmmm 8) Jejda, nějak se mi odkrvuje mozek, raději pootočme list.
Jen závěrem nutno podotknout, že komunikace kovbojů, hlavně „vrchního“ klauna s publikem, je taky taková nečeská. Taková bližší, méně formální. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. Fakt ale je, že se v Kanadě asi i díky tomuto méně formálnímu soužití lidí cítím bezpečněji než v ČR...
13. října
Thanksgiving Day! Já s Norkou Malin (ano, s Malinou, nevím proč, ale to jméno je děsně skvělé. Asi svou potencionální dceru pojmenuji Borůvka. A její budoucí přítel mi bude jistě za to vděčný. Ale dost už orálního sexu.) a s jejím přítelem Godjunem z Islandu (všimněte si, že říkám „ona s jejím přítelem“ a ne „on se svou přítelkyní“, drahé ženy, doufám, že mi postavíte doma pomník nebo něco) jsem se zapsali na oslavy Dne díkuvzdání pořádané místní křesťanskou organizací InterVision (nebo tak nějak). Zpočátku jsem se tohoto náboženského elementu trochu bál, ale naštěstí skladby typu „Ó, děkujeme, Nejvyšší / Žes nám dal Svůj cenný dar / Tvého syna, Ježíše“ zazněly za celý večer jen dvě. Víc mě děsil jeden kluk, shodou okolností syn vedoucích organizace. Jeho tričko „Bible Camp“ mě bude strašit ještě dlouho.
Krocan byl dobrej, některý to stuffing taky, jiný zas ne (jí k tomu i želé, představte si!). Dýňovej koláč u mě nezafungoval, aspoň jsem slízal smetanu, přesněji řečenu smlsl (zkuste to vyslovit třikrát po sobě :)) šlehačku. Některé věci mě trošku pobavili, např. otázka, jestli jsme někdy viděli kombajn. No jo, hrdí farmáří Prairies zapomínají, že zemědělství bylo v bývalém Východním bloku nedílnou součástí kultury. Do práce, soudružko, ať překonáme plán o dvacet procent! Potkal jsem svého prvního Iráčana, mě a Gudjona pobavili křesťanské fantasy knihy, chtěl jsem vzít výtisk Bible v čínštině, ale jaksi jsem na to zapomněl. Sorry Šárko!
14. října
Tento den byl den voleb! A bohužel podstatnou část hlasů získali konzervativci, až za nimi byly liberálové a noví demokraté. Politika a volby je tady věc více veřejná, stejně jako v USA zde před domy uvidíte ceduly a stojany s názvy politických stran podporovaných čičmundy v baráku ke stojanu přislušujícímu.
Ad volby: můžete mi říct, co se to u vás děje??? Jak ste to mohli dopustit. Teda povím vám, že když jsem viděl barevnou mapku vítězů krajských voleb, tak jsem viděl rudě (vím, že mapka je celá oranžová, nebojte). Jak se ti zasraní populisti, demagogové a mafoši mohli takhle vyšvihnout? Pokud tento vývoj bude pokračovat dál, tak vážně začnu zvažovat, že zde zůstanu. Teda samozřejmě pokud s tím něco neuděláte, že. Chlapi, někdo sbalte tu bloncku našeho drahého „Sexy mozka“ nebo něco, ale hlavně rychle!
BTW:
Rath ještě v roce 2003 chtěl vysokou spoluúčast pacientů v lékařství (http://www.novinky.cz/clanek/9339-rath-pozaduje-vysokou-spoluucast-pacientu.html)
A kdo neznáte pořad „Je nás pět“ na Stream.cz, tak jedině dopuručuji. úhttp://www.stream.cz/porad/jenaspet)
15. října
Večer fajn party v Louis', vytáhl jsem po Samanthu po naší večerní hodině na jedno, po delší době jsem viděl Megali a Laura a hlavně jsem konečně viděl posledního Čecha do party, Jana. Je to takovej trochu frajírek a „party animal“, ale nejni to špatnej kluk. Jeho historka z České spořky, kde mu zabavili a rozstřihli jeho kanadskou kartu a ještě navíc zablokovali účet byla více než děsivá....brr, banky jsou lichváři.
17. a 18 října
Pátek – chill out na kolejích, sobota – návštěva country baru Longbranch. Country muzika je fakt fajn a cowgirls taky. Když jsem spatřil jednu blonďatou cowgirl (co mám dnes furt s těma blonckama?), jak s kovbojským kloboukem naraženým na hlavě a s podvazky proklatě vysoko tančí na stole, tak se mi sbíhali všechny sliny (a možná i další tělní tekutiny).
19. října
KONEČNĚ!!! (heh, nebuďte zvědaví ;)
Tak to je vše, pamět mi již tak neslouží, jak za mých mladých let, tak je to trošku kratší, než dříve. I tak doufám, že se vám to líbilo a u dalšího čtení zase načtenou!
T.
A ať nám všem stojí (neboť Viagru mohou brát i ženy ;))
Tuesday, October 7, 2008
Volby USA
Tak až doteď jsem si neuvědomoval, jaké zlo představují republikání. Kromě válečného šílence McCaina bychom totiž měli naprostou naivku, blbku a já nevím co jako více prezidentku stále ještě nejmocnější země světa. No, posuďte sami.
Monday, September 29, 2008
5
Hey!
Vzhledem k povaze věcí v tomto dopisu popisovaných budu v některých místech stručný...fotky hovoří za vše.
17. září
Nothing important happened. I když...viz další den.
18. září
Staly se dvě důležité věci: Powwow a mé rozhodnutí zůčastnit se výpravy do Rockies.
Ad jedna:
Lingua Lexikon uvádí k heslu „powwow“:
1.shromáždění/obřad severoamerických indiánů (ano, opravdu tam mají to ohavné slovo „indián“, navíc ještě s malým písmenem, jak kdyby se nejednalo o příslušníka/příslušnici etnika, ale o nějaké povolání nebo něco. Dokážete si to představit třeba na daňovém přiznání?)
2. schůzka, setkání, diskuze
Tedy se dá čekat, že tam budou lidé. Hm, to je dobrý začátek, ne?
Tento powwow, odehrávající se v Kinesiology Centre U of S (ano, tam kde hraji squash např.), byl vlastně soutěží v tanci a hře na buben mezi jednotlivými národy původních obyvatel tzv. Nového kontinentu. Takže taková pěkný přehlídka folkloru pro Vašeho zapisovatele (tedy mě, ne Jindry Hojera. Proč Jindry Hojera? Protože je blonďák. Blonďák, tedy Árijec. Árijská idea byla zneužita nacisty před Druhou světovou. Kdo nenávidí nácky? Já aneb odvození Jindry Hojera. Nedává to smysl, že?). Bohužel jsem to ve své občasné zapomnětlivosti trošku zaspal, takže jsem dorazil do haly až v odpoledních hodinách těsně před mou Modern Genres and Contexts in Literature 2 class a při vstupu na místo dění mě uvítala poloplná hala (ne poloprázdná, jsem optimista), nicméně i tak to byl pamětihodný zážitek.
Abych přiblížil typ soutěže. Soutěžilo se vždy zároveň na dvou úrovních – tanec a hra na buben. Obě úrovně byly přitom v různých věkových kategoriích, většinou youth a adult, plus u tance se rozlišovalo pohlaví (bubny jsou – pravděpodobně kvůli typu zpěvu a fyzické náročnosti – téměř výhradně mužskou záležitostí), tančily z 60 procent ženy. Něco k tanci: tančí se vždy jeden specifický tanec k hudebnímu doprovodu určítého bubnu (viz níže) a každý tanečník je porotou hodnocen zvlášť. K tanci je potřeba patřičné oblečení a to, které jsem viděl na powwow, mi vskutku bralo dech. Nemá smysl jej moc popisovat, mrkněte se na (rozmazané) fotky. Něco ale na fotkách vidět není: každý z tanečníků a tanečnic má spoustu ulit, lastur či rolniček na svém ošacení, a to i dokonce úzký pruh rolniček u kotníku. Tohle je velmi důmyslné, neboť tyto zvuk vydávající nástroje plní hned dvě funkce: kromě fuknce doprovodu k hudbě indikují také chyby v tanci – prostě pokud člověk tančí blbě, tak jeho zvonění/štěrchání vypadne z rytmu, případně působí naprosto disharmonicky. Prostě dva v jednom, jako z Teleshoppingu Horsta Fuchse.
Bubnování: každý buben se hodnotil zvlášť. A když říkám buben, myslím jeden kurevsky velký buben – většinou kolem něm sedělo deset lidí. Tito hudebníci kromě bubnování ještě zpívají a tady se projevuje kouzlo jejich hudby: do rychlého až velmi rychlého a monotónního rytmu bubnu totiž zní vysoké, silně melodické nápěvy – součet těchto dvou protikladů působí velmi harmonicky a kouzelně. A pak přijde krátká změna rytmu bubnu, několik silných úděrů, a rytmus je zase ten samý. Zní to nejspíše jednoduše, ale ta síla jdoucí z několika páru rukou a několika hrdel je opravdu, opravdu veliká. Do toho si ještě musítě představit jednotlivé tance – velký důraz je kladen na pohyb ramen, rukou a chodidel (celek vypadá jako mix foxtrotu a opravdu vytůněného puknového poga, nicméně mnohem umírněnější a technicky na úrovni) a jsou poměrně složité a velmi krásné. Do toho jejich nádherné šaty...prostě lahoda pro uši a oči.
A nejlepší na tom bylo, že tyto tradice se očividně přenáší z generaci na generaci bez větších problémů. V tanci stejně jako bubnech bylo velké množství mladých lidí a pohled na mladého Native, jak si před svým tancem předcvičuje kroky (a taky po zásluze vyhrál) byl vskutku příjemný. Vrchol této soutěže bylo, když v přestávce začali hrát uprostřed haly dva bubny mladistvých, nažeč lidé sešli z tribun, vytvořili kolečko a tančili. A to jakkoliv – padesátiletý Native ve svém tradičným ošacení tančil svůj tanec, zatímco děti z místní školky se drželi za ruce a prostě tančili tak, jak to cítili – chlapci i děvčata, běloši či asiaté...všichni ruku v ruce tančící do jednoho rytmu. Potřebovali bychom nějaký globální powwow, nemyslíte?
(na youtube jsem našel krásné video: http://www.youtube.com/watch?v=VuuG8Njavlk
první část ukazuje typickou hru na buben – všimněte si měnící se dynamiky skladby, druhá část zase jeden z mnoha tanců – pro změnu si povšimněte „rolniček“ (současná náhrada lastur) a tance soustřeďujícího se na chodidla a ramena)
(tohle video je taky super, další drum: http://www.youtube.com/watch?v=Sk8wWWUfzW4)
ad dvě) po noci plné přemítání, zda jet či ne, jsem se rozhodl se nakonec ve středu naplánované výpravy do Rockies jet. Vše bylo narychlo, takže jsme si až teď, den před odjezdem, naplánovali trasu, zabookovali hostely (jeden až v pátek) a zařídili pronajatí auta. A propos, „my“ jsme byli: já, Daniel („dumb-looking German...actually every German looks dumb“ by Shawn), Nora („hot-looking German chick“), Kirsten (holka z Rakouska) a Fin Matti. V plánu byly dva kanadské národní parky – Banff a Jasper...
A jak to dopadlo?
19. září – 20. září
Po koncertě Bad Religion (spolu s The Bronx a jednou nejmenovanou saskatoonskou kapelou, jejíž skladba Cone of Silence byla geniální i podle frontmana „Špatný víry“) (který byl mimojiné opět výborný, holt Bad Religion umí. A btw texty mají velmi povedené, tak to holt vypadá, když má textař PhD.) jsme se tedy někdy kolem půlnoci vydali směr Calgary. Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, jsem byl ušetřen nepříjemné povinnosti řídit auto (já věděl, že se mi někdy bude hodit řidičák NEmít), takže zatímco ti zodpovědní – Daniel, Nora a Matti – řídili, já s Kirsten jsme se snažili užít si trochu nezaslouženého spánku. Po nějakých těch peripetiích jsme se o půl sedmé dostali do Calgary (která jse mimochodem obrovská, má něco kolem milionu, ale je mnohem větší než Praha), kterou jsme úspěšně objeli a konečně se mohli vydat na pravý cíl naší cesty, Banff National Park. Po natankování na benzince (50 litrů za něco mále přes 1000 Kč :-)) a zaplacení „parkovného“ (tedy poplatku za vstupu do parků v Rockies, ne za parkování) jsme byli vpuštěni do BNP. Značky „70 km/h max – divoká zvěř“ s obrázky jelenů či muflonů úspěšně vedly k městě Banff a cesty do tohoto města jsem se rozhodl využít studováním brožury s mapami parku a určitými pravidly chování v těchto parcích. Zaujala mě stránková příloha „Co dělat při střetu s medvědem“, přesněji jeden z prvních pokynů, a to „hrát mrtvého.“ „To by mi mohlo jít,“ zabručel jsem si a mírně znepokojen jsem pokračoval v čtení. „Pokud defenzivní útok medvěda přejde v útok agresivní, nehrajte mrtvého, ale s medvědem bojujte!“ Kurňa, vždyť já nejsem Chuck Norris!!! (video zde: http://www.youtube.com/watch?v=z2XUgE6g7XU) Trochu jsem si pozasteskl, že jsem bojová umění nestudoval ani trochu (maximálně z videoher a la Street Fighter či Mortal Kombat) a že se mnou Váša, mistr to v judu, nebyl (využil bych ho jako štít proti medvědovi – on by se nažral a kozel by zůstal celý. Co Váša? To nevím, asi by si užíval medvedova trávícího ústrojí.), ale to už jsme byli ve městě Banff.
Malebné městečko nás okouzlilo svým okolím, nýbrž to byl jen začátek. Po snídani a menším pózováním jsme se vydali k prvnímu bodu naší výpravy – Bow Falls. Po nich následovala cesta na vrchol Sulphur Mountain (2451 m), která, protože jsme se rozhodli nevést si zadky v Banff Gondola (prostě lanovka, co vás vezme nahoru), trvala něco kolem dvou hodin. Během výstupu jsem asi zhodil nějakou tu unci (v uncích je zde dokonce i pití, považte, vždyť je to jednotka hmotnosti!!! Jedna unce = 29 g (téměř)), protože mám v gatích najednou nějak víc místa (v pase, samozřejmě) a taky jsme během cesty byli přivítani delegací přímo z přírody – zlatou veverkou (přesněji Golden-mantled Ground Squirrel), oproti těm českým méně ostýchavou. Po pár dalších zastávkách jsme se vydali k našemu hostelu Mosquito Creek. Všechny nás čekalo překvapení ve formě cedule na hlavní chatce: „No electricity, no water.“ Toto ostatní zrovna nepotěšilo, jenom já jsem to přivítal s radostí a pocitem dobrodružství (což se samozřejmě vyplnilo, jsem prostě dobrej). Po počátečním šoku i ostatní zjistili, že urpostřed lesa národního parku Banff elektřinu ani vodu moc potřebovat nebudeme, zvlášť, když je v hostelu sauna a blízko potok. Vidina sauny všechny ledy mých spolucestujících evidentně zbořila, neboť jsme se rozhodli hezky se svléci, vlézti do sauny, osvěžovati se pivem a pak, o půl osmé večer, vyběhnout jak nás příroda stvořila ven a skočiti do potoka. Voda byla velmi, velmi studená (5-6 stupňů), naštěstí jsem já i všechny mé tělesné partie v pořádku. A můžu vám říct, že pohled na tři nahá těla (neboť Matti a Kirsten do vody nevlezli) utíkající směrem k potoku, skotačící v něm a nadávající, jak je studený, překvapil jistého Němce, který si u potoku čistil zuby. „To je ale silná zubní pasta,“ musel si nejprve myslet. Zbytek večera proběhl klidně – konverzací s několika spoluložníky a s vedoucím hostelu, Brianem (myslím). „Snad si nás tady nikdo nesplete s medvědy a nezastřelí nás...“ „V národních parcích jsou pušky zakázané, takže jedinej, kdo má široko daleko pušku jsem já. A já vás přece střílet nebudu, šéfům by se nelíbilo, že jim střílím zákazníky.“ nás uklidnilo a šli jsme na kutě.
21. září
Po naprosto příšerném spánku (tak špatně jsem se dlouho nevyspal, možná ani vůbec. Zdá se mi, že i tehdy, kdy jsem na chvíli vytuhl na záchodě, jsem si odpočal víc.) přišel nejnáročnější den, což se samozřejmě ukázalo být naprosto děsivou kombinací. Přidejte taky špatné počasí – zima plus déšť – a máte asi obrázek o tomto dni. No, tak si ho radši změntě, protože i když se počasí nevyvedlo a všichni jsme byli unaveni, i tak návštěva Jasper National Park stála za to. Lake Louise (ta je ještě v Banffu), Athabasca Falls, Columbia Icefield a hlavně Bow Summit naprosto vynahradili celkovou nevydařenost počasí a nedostatek spánku. Na Kolumbijský ledovec jsme se sice nevypravili (počasí se na chození po ledovci fakt nehodilo, navíc jsme chtěli ušetřit a byli jsme značne znaveni), nicméně jsme měli více než plnohodnotnou náhradu. Výhled z dvoutisícového Bow Summit na krásně tyrkysově zbarvenou Peyto Lake, za kterou se tyčily majestátné hory, jejíž vrcholky mizely v mracích tam někde nahoře....pokud existuje Bůh, tady ji jistě najdete.
Spali jsme v hostelu Maligne Canyon, což byl hostel velmi podobný tomu předešlému jen s tím rozdílem, že zde byla elektřina. Po souhře několika náhod – spráce hostelu byl Němec, který se do Kanady odstěhoval v roce 1982 a shodou okolností pocházel ze stejného města jako Nora s Danielem + můj šťastný nákup šesti importovaných plzní z jasperského liquor store (za čtrnáct dolarů, tedy 40 korun za láhev! Ale co bych pro pivíčko neudělal...) jsme šli opět po troše socializace spát. A co taky, že?
22. září
Krásný Maligne Canyon + několik viewpointů, cesta do Edmontonu, večerní ubytování v hostelu., seznámení s Kanaďanem, co procestoval skoro celou Asii (Laos je prý jedna z posledních zemí, která je rájem pro baťůžkáře), Horned melon (více obrázky, chutná jako něco mezi okurkou a banánem, tedy moc dobře – bohužel stojí 5 dolarů), překvapivě ábavný film The Forbidden Kingdom (vidět na plátně Jackieho Chana a Jeta Li = epická rvačka), usměvavá Korejka Lucy, spánek...
23. září
Většinu dne jsme nakonec strávili v West Edmonton Mall, což je největší nákupní centrum v Severní Americe. Kromě řady obchodů je zde například i aquapark nebo největší indoor horská dráha světa (kterou jsme promptně zkusili, viz. foto:
http://img150.imageshack.us/my.php?image=m2309200830600fgd6.jpg
Ano, tvářím se jako Joker, tedy šašek. Aspoň se mě němusí nikdo ptát „Why so serious?“)...jo, bylo to veliký. Bohužel jsme v této Babylónské věži, do které jsem vtrhl se slovy „ať žije konzum!“, strávili až příliš mnoho času (aspoň jsem si to kompenzoval návštěvou Comic Book Storu, kde jsem si hned koupil mangu Gunsmith Cats, mohu jedině doporučit) (mimochodem, v tomto Comic Kingu – tak se tento obchod jmenoval – byl dva dny po našem odjezdu samozný Kevin Smith (Clerks, Dogma, Mallrats, Jay and Silent Bob Strike Back). Což mi připomíná, že Edmonton má samé výborné koncerty – The Bug, Baroness (do Saskatoonu nepřijedou! Ale hlavně že hrajou v Regině (ne „Vagině“, i když je to výslovnostně blíže, než se zdá.), Opeth (ti hrají v úterý spolu s High on Fire v Saskatoonu, možná si tam na ně zajdu), Stanton Warriors + nějaký to elektro...tady o kulturu nouze není), takže jsme z nějakých dalších pamětihodností (které jsme stejně naplánované neměli) jako třeba historické parky či Ukrainian Heritage Center kousek od Edmontonu moc neměli...vlastně nic. Ale těžko říct, jestli by z nich něco bylo – na výpravě se začali projevovat známky únavy a vyčerpání, navíc mi Matti začal lézt pěkně na nervy (a nejen mě).
Tento člověk je vlastně velmi zajímavý lingvistický materiál, neboť kromě toho, že jeho výslovnost je k posr...má silný finský přízvuk (místo „sure“ říká „sir“, tak jsem chvíli myslel, že mám soukromého otroka), tak hlavně říká věci naprosto out of the blue, tedy „z ničeho nic“ či „z čistajasna“ (doufám, že se to tak píše). Prostě je stejný jako detektiv Colombo: když je Colombo na odchodu z pracovny či domu zbohatlického vraha, tak vždy zničehonic řekne něco jako „Deštník?“ A v tu chvíli se náš upper-class hajzlík či hajzlice zarazí a zeptá se „cože?“, načež Colombo řekně něco jako „deštník vašeho syna, který na sobě nesl stopy šlehačky od Dr. Oetkera. Jste přece na mléko alergický, ne?“ Tak takto mluví Matti – naprosto ignoruje jakoukoliv logickou návaznost narativity, čili promluvy, stejně tak ignoruje jakékoliv „linking ideas“. Velmi, velmi zajímavý subjekt ke studování jazyka, škoda, že ho nemohu zavřít někam do klece a studovat, doktore Frankensteine...
Přesně o půlnoci jsme dorazili živi a zdrávi k Seageru, hurá!
24. a 25. září
...se neslo v duchu dohánění četby a spánku, hej! Konečně jsem také dočetl novelu The Imperialist od Sara Jeannette Duncan a můžu vám tuto knihu jedině doporučit. Je totiž tak špatná, že si to nedokážete představit! No posuďte sami: zatímco hlavnímu hrdinovi – místo překonávíní úskalí – se daří stále lépe a lépe, jistý Hugh Finlay na 200 stranách řeší problém, jestli holce říct, že ji miluje, nebo ne. Člověk u toho téměř kříčí „tak už něco udělej, sakra!“, ale on si v klidu filosofuje dál...Jak říkám, prostě must-read!!!
26. září
Koncert Sheepdogs se stal důležitým z několika důvodů:
1.První návštěva kulturního zařízení na legendární Broadway.
2.První shledání s Lenkou, češkou, co v Saskatoonu je již druhým rokem. Takže nám chybí čtvrtý člověk do našeho českého týmu a budeme kompletní!
3.Domluva s Janou na bramborák party – již několik lidí mělo tu čest ochutnat pokrm bohů...a bramborák taky.
4.Samotný koncert, Sheepdogs hrají takový indie jižanský rock a je to fakt dop pohody muzika
5.Ach, K.!
27. září a 28. září
Tak nějak normálka. Nějaké to popíjení na Seageru, návštěva přátel, bramborák pro Shawna, který utrpěl otřes mozku, Japonka Yang Wei (určitě to píšu blbě) s typickou „japonskostí“ (nevím, jak to jinak nazvat), chystaná party na první říjnovou sobotu na 202 (shodou okolností den naší bramborák party, asi se bude pařit s plným břichem) – po shledání dnešního testu aparatury („Tak jsem si tak seděl a najednou všechno začalo vybrovat“ = Pat o patro výše) to bude asi VELKÁ, slovy velká, party...rave někdy v listopadu (Mac the Alien nebo tak nějak)...shlédnutí The Thing (prostě genialita), čtení Neuromancera (ten jazyk je prostě skvělý, řekl bych, že skoro tak dobrý, jako Markéta Lazarová, ale to by znělo snad i kacířsky)...Občas jsem si i upšoukl, najedl se, napil, nějakej ten nádech a výdech, znáte to...
Tak zas někdy příště!
P.S. Přeji krásný den k oslavám české státnosti. Jsem rád, že jsem Čech (teda Moravák, sorry).
Vzhledem k povaze věcí v tomto dopisu popisovaných budu v některých místech stručný...fotky hovoří za vše.
17. září
Nothing important happened. I když...viz další den.
18. září
Staly se dvě důležité věci: Powwow a mé rozhodnutí zůčastnit se výpravy do Rockies.
Ad jedna:
Lingua Lexikon uvádí k heslu „powwow“:
1.shromáždění/obřad severoamerických indiánů (ano, opravdu tam mají to ohavné slovo „indián“, navíc ještě s malým písmenem, jak kdyby se nejednalo o příslušníka/příslušnici etnika, ale o nějaké povolání nebo něco. Dokážete si to představit třeba na daňovém přiznání?)
2. schůzka, setkání, diskuze
Tedy se dá čekat, že tam budou lidé. Hm, to je dobrý začátek, ne?
Tento powwow, odehrávající se v Kinesiology Centre U of S (ano, tam kde hraji squash např.), byl vlastně soutěží v tanci a hře na buben mezi jednotlivými národy původních obyvatel tzv. Nového kontinentu. Takže taková pěkný přehlídka folkloru pro Vašeho zapisovatele (tedy mě, ne Jindry Hojera. Proč Jindry Hojera? Protože je blonďák. Blonďák, tedy Árijec. Árijská idea byla zneužita nacisty před Druhou světovou. Kdo nenávidí nácky? Já aneb odvození Jindry Hojera. Nedává to smysl, že?). Bohužel jsem to ve své občasné zapomnětlivosti trošku zaspal, takže jsem dorazil do haly až v odpoledních hodinách těsně před mou Modern Genres and Contexts in Literature 2 class a při vstupu na místo dění mě uvítala poloplná hala (ne poloprázdná, jsem optimista), nicméně i tak to byl pamětihodný zážitek.
Abych přiblížil typ soutěže. Soutěžilo se vždy zároveň na dvou úrovních – tanec a hra na buben. Obě úrovně byly přitom v různých věkových kategoriích, většinou youth a adult, plus u tance se rozlišovalo pohlaví (bubny jsou – pravděpodobně kvůli typu zpěvu a fyzické náročnosti – téměř výhradně mužskou záležitostí), tančily z 60 procent ženy. Něco k tanci: tančí se vždy jeden specifický tanec k hudebnímu doprovodu určítého bubnu (viz níže) a každý tanečník je porotou hodnocen zvlášť. K tanci je potřeba patřičné oblečení a to, které jsem viděl na powwow, mi vskutku bralo dech. Nemá smysl jej moc popisovat, mrkněte se na (rozmazané) fotky. Něco ale na fotkách vidět není: každý z tanečníků a tanečnic má spoustu ulit, lastur či rolniček na svém ošacení, a to i dokonce úzký pruh rolniček u kotníku. Tohle je velmi důmyslné, neboť tyto zvuk vydávající nástroje plní hned dvě funkce: kromě fuknce doprovodu k hudbě indikují také chyby v tanci – prostě pokud člověk tančí blbě, tak jeho zvonění/štěrchání vypadne z rytmu, případně působí naprosto disharmonicky. Prostě dva v jednom, jako z Teleshoppingu Horsta Fuchse.
Bubnování: každý buben se hodnotil zvlášť. A když říkám buben, myslím jeden kurevsky velký buben – většinou kolem něm sedělo deset lidí. Tito hudebníci kromě bubnování ještě zpívají a tady se projevuje kouzlo jejich hudby: do rychlého až velmi rychlého a monotónního rytmu bubnu totiž zní vysoké, silně melodické nápěvy – součet těchto dvou protikladů působí velmi harmonicky a kouzelně. A pak přijde krátká změna rytmu bubnu, několik silných úděrů, a rytmus je zase ten samý. Zní to nejspíše jednoduše, ale ta síla jdoucí z několika páru rukou a několika hrdel je opravdu, opravdu veliká. Do toho si ještě musítě představit jednotlivé tance – velký důraz je kladen na pohyb ramen, rukou a chodidel (celek vypadá jako mix foxtrotu a opravdu vytůněného puknového poga, nicméně mnohem umírněnější a technicky na úrovni) a jsou poměrně složité a velmi krásné. Do toho jejich nádherné šaty...prostě lahoda pro uši a oči.
A nejlepší na tom bylo, že tyto tradice se očividně přenáší z generaci na generaci bez větších problémů. V tanci stejně jako bubnech bylo velké množství mladých lidí a pohled na mladého Native, jak si před svým tancem předcvičuje kroky (a taky po zásluze vyhrál) byl vskutku příjemný. Vrchol této soutěže bylo, když v přestávce začali hrát uprostřed haly dva bubny mladistvých, nažeč lidé sešli z tribun, vytvořili kolečko a tančili. A to jakkoliv – padesátiletý Native ve svém tradičným ošacení tančil svůj tanec, zatímco děti z místní školky se drželi za ruce a prostě tančili tak, jak to cítili – chlapci i děvčata, běloši či asiaté...všichni ruku v ruce tančící do jednoho rytmu. Potřebovali bychom nějaký globální powwow, nemyslíte?
(na youtube jsem našel krásné video: http://www.youtube.com/watch?v=VuuG8Njavlk
první část ukazuje typickou hru na buben – všimněte si měnící se dynamiky skladby, druhá část zase jeden z mnoha tanců – pro změnu si povšimněte „rolniček“ (současná náhrada lastur) a tance soustřeďujícího se na chodidla a ramena)
(tohle video je taky super, další drum: http://www.youtube.com/watch?v=Sk8wWWUfzW4)
ad dvě) po noci plné přemítání, zda jet či ne, jsem se rozhodl se nakonec ve středu naplánované výpravy do Rockies jet. Vše bylo narychlo, takže jsme si až teď, den před odjezdem, naplánovali trasu, zabookovali hostely (jeden až v pátek) a zařídili pronajatí auta. A propos, „my“ jsme byli: já, Daniel („dumb-looking German...actually every German looks dumb“ by Shawn), Nora („hot-looking German chick“), Kirsten (holka z Rakouska) a Fin Matti. V plánu byly dva kanadské národní parky – Banff a Jasper...
A jak to dopadlo?
19. září – 20. září
Po koncertě Bad Religion (spolu s The Bronx a jednou nejmenovanou saskatoonskou kapelou, jejíž skladba Cone of Silence byla geniální i podle frontmana „Špatný víry“) (který byl mimojiné opět výborný, holt Bad Religion umí. A btw texty mají velmi povedené, tak to holt vypadá, když má textař PhD.) jsme se tedy někdy kolem půlnoci vydali směr Calgary. Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, jsem byl ušetřen nepříjemné povinnosti řídit auto (já věděl, že se mi někdy bude hodit řidičák NEmít), takže zatímco ti zodpovědní – Daniel, Nora a Matti – řídili, já s Kirsten jsme se snažili užít si trochu nezaslouženého spánku. Po nějakých těch peripetiích jsme se o půl sedmé dostali do Calgary (která jse mimochodem obrovská, má něco kolem milionu, ale je mnohem větší než Praha), kterou jsme úspěšně objeli a konečně se mohli vydat na pravý cíl naší cesty, Banff National Park. Po natankování na benzince (50 litrů za něco mále přes 1000 Kč :-)) a zaplacení „parkovného“ (tedy poplatku za vstupu do parků v Rockies, ne za parkování) jsme byli vpuštěni do BNP. Značky „70 km/h max – divoká zvěř“ s obrázky jelenů či muflonů úspěšně vedly k městě Banff a cesty do tohoto města jsem se rozhodl využít studováním brožury s mapami parku a určitými pravidly chování v těchto parcích. Zaujala mě stránková příloha „Co dělat při střetu s medvědem“, přesněji jeden z prvních pokynů, a to „hrát mrtvého.“ „To by mi mohlo jít,“ zabručel jsem si a mírně znepokojen jsem pokračoval v čtení. „Pokud defenzivní útok medvěda přejde v útok agresivní, nehrajte mrtvého, ale s medvědem bojujte!“ Kurňa, vždyť já nejsem Chuck Norris!!! (video zde: http://www.youtube.com/watch?v=z2XUgE6g7XU) Trochu jsem si pozasteskl, že jsem bojová umění nestudoval ani trochu (maximálně z videoher a la Street Fighter či Mortal Kombat) a že se mnou Váša, mistr to v judu, nebyl (využil bych ho jako štít proti medvědovi – on by se nažral a kozel by zůstal celý. Co Váša? To nevím, asi by si užíval medvedova trávícího ústrojí.), ale to už jsme byli ve městě Banff.
Malebné městečko nás okouzlilo svým okolím, nýbrž to byl jen začátek. Po snídani a menším pózováním jsme se vydali k prvnímu bodu naší výpravy – Bow Falls. Po nich následovala cesta na vrchol Sulphur Mountain (2451 m), která, protože jsme se rozhodli nevést si zadky v Banff Gondola (prostě lanovka, co vás vezme nahoru), trvala něco kolem dvou hodin. Během výstupu jsem asi zhodil nějakou tu unci (v uncích je zde dokonce i pití, považte, vždyť je to jednotka hmotnosti!!! Jedna unce = 29 g (téměř)), protože mám v gatích najednou nějak víc místa (v pase, samozřejmě) a taky jsme během cesty byli přivítani delegací přímo z přírody – zlatou veverkou (přesněji Golden-mantled Ground Squirrel), oproti těm českým méně ostýchavou. Po pár dalších zastávkách jsme se vydali k našemu hostelu Mosquito Creek. Všechny nás čekalo překvapení ve formě cedule na hlavní chatce: „No electricity, no water.“ Toto ostatní zrovna nepotěšilo, jenom já jsem to přivítal s radostí a pocitem dobrodružství (což se samozřejmě vyplnilo, jsem prostě dobrej). Po počátečním šoku i ostatní zjistili, že urpostřed lesa národního parku Banff elektřinu ani vodu moc potřebovat nebudeme, zvlášť, když je v hostelu sauna a blízko potok. Vidina sauny všechny ledy mých spolucestujících evidentně zbořila, neboť jsme se rozhodli hezky se svléci, vlézti do sauny, osvěžovati se pivem a pak, o půl osmé večer, vyběhnout jak nás příroda stvořila ven a skočiti do potoka. Voda byla velmi, velmi studená (5-6 stupňů), naštěstí jsem já i všechny mé tělesné partie v pořádku. A můžu vám říct, že pohled na tři nahá těla (neboť Matti a Kirsten do vody nevlezli) utíkající směrem k potoku, skotačící v něm a nadávající, jak je studený, překvapil jistého Němce, který si u potoku čistil zuby. „To je ale silná zubní pasta,“ musel si nejprve myslet. Zbytek večera proběhl klidně – konverzací s několika spoluložníky a s vedoucím hostelu, Brianem (myslím). „Snad si nás tady nikdo nesplete s medvědy a nezastřelí nás...“ „V národních parcích jsou pušky zakázané, takže jedinej, kdo má široko daleko pušku jsem já. A já vás přece střílet nebudu, šéfům by se nelíbilo, že jim střílím zákazníky.“ nás uklidnilo a šli jsme na kutě.
21. září
Po naprosto příšerném spánku (tak špatně jsem se dlouho nevyspal, možná ani vůbec. Zdá se mi, že i tehdy, kdy jsem na chvíli vytuhl na záchodě, jsem si odpočal víc.) přišel nejnáročnější den, což se samozřejmě ukázalo být naprosto děsivou kombinací. Přidejte taky špatné počasí – zima plus déšť – a máte asi obrázek o tomto dni. No, tak si ho radši změntě, protože i když se počasí nevyvedlo a všichni jsme byli unaveni, i tak návštěva Jasper National Park stála za to. Lake Louise (ta je ještě v Banffu), Athabasca Falls, Columbia Icefield a hlavně Bow Summit naprosto vynahradili celkovou nevydařenost počasí a nedostatek spánku. Na Kolumbijský ledovec jsme se sice nevypravili (počasí se na chození po ledovci fakt nehodilo, navíc jsme chtěli ušetřit a byli jsme značne znaveni), nicméně jsme měli více než plnohodnotnou náhradu. Výhled z dvoutisícového Bow Summit na krásně tyrkysově zbarvenou Peyto Lake, za kterou se tyčily majestátné hory, jejíž vrcholky mizely v mracích tam někde nahoře....pokud existuje Bůh, tady ji jistě najdete.
Spali jsme v hostelu Maligne Canyon, což byl hostel velmi podobný tomu předešlému jen s tím rozdílem, že zde byla elektřina. Po souhře několika náhod – spráce hostelu byl Němec, který se do Kanady odstěhoval v roce 1982 a shodou okolností pocházel ze stejného města jako Nora s Danielem + můj šťastný nákup šesti importovaných plzní z jasperského liquor store (za čtrnáct dolarů, tedy 40 korun za láhev! Ale co bych pro pivíčko neudělal...) jsme šli opět po troše socializace spát. A co taky, že?
22. září
Krásný Maligne Canyon + několik viewpointů, cesta do Edmontonu, večerní ubytování v hostelu., seznámení s Kanaďanem, co procestoval skoro celou Asii (Laos je prý jedna z posledních zemí, která je rájem pro baťůžkáře), Horned melon (více obrázky, chutná jako něco mezi okurkou a banánem, tedy moc dobře – bohužel stojí 5 dolarů), překvapivě ábavný film The Forbidden Kingdom (vidět na plátně Jackieho Chana a Jeta Li = epická rvačka), usměvavá Korejka Lucy, spánek...
23. září
Většinu dne jsme nakonec strávili v West Edmonton Mall, což je největší nákupní centrum v Severní Americe. Kromě řady obchodů je zde například i aquapark nebo největší indoor horská dráha světa (kterou jsme promptně zkusili, viz. foto:
http://img150.imageshack.us/my.php?image=m2309200830600fgd6.jpg
Ano, tvářím se jako Joker, tedy šašek. Aspoň se mě němusí nikdo ptát „Why so serious?“)...jo, bylo to veliký. Bohužel jsme v této Babylónské věži, do které jsem vtrhl se slovy „ať žije konzum!“, strávili až příliš mnoho času (aspoň jsem si to kompenzoval návštěvou Comic Book Storu, kde jsem si hned koupil mangu Gunsmith Cats, mohu jedině doporučit) (mimochodem, v tomto Comic Kingu – tak se tento obchod jmenoval – byl dva dny po našem odjezdu samozný Kevin Smith (Clerks, Dogma, Mallrats, Jay and Silent Bob Strike Back). Což mi připomíná, že Edmonton má samé výborné koncerty – The Bug, Baroness (do Saskatoonu nepřijedou! Ale hlavně že hrajou v Regině (ne „Vagině“, i když je to výslovnostně blíže, než se zdá.), Opeth (ti hrají v úterý spolu s High on Fire v Saskatoonu, možná si tam na ně zajdu), Stanton Warriors + nějaký to elektro...tady o kulturu nouze není), takže jsme z nějakých dalších pamětihodností (které jsme stejně naplánované neměli) jako třeba historické parky či Ukrainian Heritage Center kousek od Edmontonu moc neměli...vlastně nic. Ale těžko říct, jestli by z nich něco bylo – na výpravě se začali projevovat známky únavy a vyčerpání, navíc mi Matti začal lézt pěkně na nervy (a nejen mě).
Tento člověk je vlastně velmi zajímavý lingvistický materiál, neboť kromě toho, že jeho výslovnost je k posr...má silný finský přízvuk (místo „sure“ říká „sir“, tak jsem chvíli myslel, že mám soukromého otroka), tak hlavně říká věci naprosto out of the blue, tedy „z ničeho nic“ či „z čistajasna“ (doufám, že se to tak píše). Prostě je stejný jako detektiv Colombo: když je Colombo na odchodu z pracovny či domu zbohatlického vraha, tak vždy zničehonic řekne něco jako „Deštník?“ A v tu chvíli se náš upper-class hajzlík či hajzlice zarazí a zeptá se „cože?“, načež Colombo řekně něco jako „deštník vašeho syna, který na sobě nesl stopy šlehačky od Dr. Oetkera. Jste přece na mléko alergický, ne?“ Tak takto mluví Matti – naprosto ignoruje jakoukoliv logickou návaznost narativity, čili promluvy, stejně tak ignoruje jakékoliv „linking ideas“. Velmi, velmi zajímavý subjekt ke studování jazyka, škoda, že ho nemohu zavřít někam do klece a studovat, doktore Frankensteine...
Přesně o půlnoci jsme dorazili živi a zdrávi k Seageru, hurá!
24. a 25. září
...se neslo v duchu dohánění četby a spánku, hej! Konečně jsem také dočetl novelu The Imperialist od Sara Jeannette Duncan a můžu vám tuto knihu jedině doporučit. Je totiž tak špatná, že si to nedokážete představit! No posuďte sami: zatímco hlavnímu hrdinovi – místo překonávíní úskalí – se daří stále lépe a lépe, jistý Hugh Finlay na 200 stranách řeší problém, jestli holce říct, že ji miluje, nebo ne. Člověk u toho téměř kříčí „tak už něco udělej, sakra!“, ale on si v klidu filosofuje dál...Jak říkám, prostě must-read!!!
26. září
Koncert Sheepdogs se stal důležitým z několika důvodů:
1.První návštěva kulturního zařízení na legendární Broadway.
2.První shledání s Lenkou, češkou, co v Saskatoonu je již druhým rokem. Takže nám chybí čtvrtý člověk do našeho českého týmu a budeme kompletní!
3.Domluva s Janou na bramborák party – již několik lidí mělo tu čest ochutnat pokrm bohů...a bramborák taky.
4.Samotný koncert, Sheepdogs hrají takový indie jižanský rock a je to fakt dop pohody muzika
5.Ach, K.!
27. září a 28. září
Tak nějak normálka. Nějaké to popíjení na Seageru, návštěva přátel, bramborák pro Shawna, který utrpěl otřes mozku, Japonka Yang Wei (určitě to píšu blbě) s typickou „japonskostí“ (nevím, jak to jinak nazvat), chystaná party na první říjnovou sobotu na 202 (shodou okolností den naší bramborák party, asi se bude pařit s plným břichem) – po shledání dnešního testu aparatury („Tak jsem si tak seděl a najednou všechno začalo vybrovat“ = Pat o patro výše) to bude asi VELKÁ, slovy velká, party...rave někdy v listopadu (Mac the Alien nebo tak nějak)...shlédnutí The Thing (prostě genialita), čtení Neuromancera (ten jazyk je prostě skvělý, řekl bych, že skoro tak dobrý, jako Markéta Lazarová, ale to by znělo snad i kacířsky)...Občas jsem si i upšoukl, najedl se, napil, nějakej ten nádech a výdech, znáte to...
Tak zas někdy příště!
P.S. Přeji krásný den k oslavám české státnosti. Jsem rád, že jsem Čech (teda Moravák, sorry).
Thursday, September 18, 2008
4
Hola hej!
zdravím tam do Central Europe. Ale nejen tam, ale taky i jednu bloncku ve Slovinsku a další různě zatoulané lidi...Enjoy!
8.září
Ve snaze najít nejbližší Co-op (supermarket), Value Village (obchod s levným oblečením) a liquor store (nemusím snad překládat) jsem se po napsání třetího mailu vydal na 14th Street. Stejně jako v USA i v Kanadě mají názvy ulic buď přídomek Street nebo Avenue, to podle toho, jestli jsou orientováný od západu k východu (Street) nebo od severu k jihu (Ave.). A můžu vám říct, že se to často i hodí, stačí totiž vidět název ulice a aspoň víte, jakým směrem se máte vydat. Toto značení jsem náležitě ocenil právě na mé „obchůzce“, neboť jsem se naprosto ztratil a místo k obchodům jsem došel k řece. Po zpětné konzultaci na google.maps jsem zjistil, že jsem sice šel dobře, ale starý (ne)dobrý google holt dovoluje snad každému označit cokoliv jakkoliv. Takže Co-op, který tam podle mapy je, není velký supermarket, jak jsem se domníval, ale nějaká asociace vozíčkářů, kterou jsem samozřejmě přehlédl. Někdy kolem večerních hodin jsem vytuhl a spal jsem a spal...
9. září
Teď už jsem OPRAVDU našel na mapě ten pravý Value Village a po škole – která byla úmorná, neboť předmět NS263 (Aboriginal People and Canadian Politics) se učí od 8:30 do 11:20... Sice jsem byl značně vyhládlý – a sedmidolarová pseudobageta to moc nenapravila – ale i tak jsem se vydal za vytouženým cílem = nakupováním. Po prvotním šoku z cesty – jeli jsme přes industriální zónu, a to vskutku velikou – a počáteční nesmělostí při vystupování – na žlutý provázek jsem si ještě moc nezvykl – jsem do svého cíle dorazil a opravdu se to vyplatilo. Mikina na sport, skvělé černé gatě a ultra super retro hnědočerná lehká bunda (zdravím Aneťáka a její „Baki, poď mrdat!“) + 1984 od Orwella a The Magus od Fowlese (zdravím všechny úspěšné absolventy kurzu Moderni britská literatura Ms. Frankové) za 20 (slovy „dvacet“) dolarů! Tož dobře to čistí! V obchodě jsem si také všiml několika mennonitů. To je taková kanadská odboba amishů (takoví ti lidé s plnovousy co jezdí na koňském povozu), takže všechny paní nosily sukni až k zemi, šátek přes hlavu, brýle (to víte, svíčky) a nevím proč i břicho jak pro Otesánka. Pro doplnění pár odkazů: http://farm1.static.flickr.com/15/21572146_8c9ba60d6d.jpg?v=0 či http://forums.mvgroup.org/release.images/jvt40/farmwork.jpg . Nechci nikoho odsuzovat, ale tento kult (ano, je to kult) je velmi, velmi směšný. Před realitou se neutíká, děvčata (a chlapci).
Večer se nesl ve znamení návštěvy Louis', hospody na campusu. Po menších problémech s mými doklady – ISIC je tady relativně zbytečný – jsme se dostali dovnitř. Teda, to pivo, to vám je, chlapci (a děvčata, ať žije Igor Tříska!), děs. Chuťově to nebylo hrozné, ale deset dolarů za jeden pitcher – džbánek – který má tak 1,25 litrů (víc ne a to už možná přeháním)...Naštěstí jsou Kanaďané a Kanaďanky sorta vynalézavá, takže jsme po hraní jisté drinking game docela „ušetřili“ ;-) . Už se těším, až si zahraji i s vámi tam v tom mírném klimatu! Po několika hodinách jsme se, příjemně společensky unaveni, odebrali na kutě. Samozřejmě každý na své kutě (jakého rodu je vlastně kutě? To kutě? Ta kutě? Ty kotě!) :)
10. září + 11. září
Nic zvláštního se nedělo – jen jsem měl problém s účtem, naštěstí se Záhada chybějících peněz rychle vyřešila (bylo to vskutku elementární, drahý Watsone). Trošku jsem si zanadával na systém MHD – autobus jede jednou za půl hodiny, takže se všude dostanete p-po.....m-m-m-ma....l-l-ůůůůůů. Ale zase to bylo docela příjemné jen tak si sedět na lavičce, slunit se a poslouchat do toho PJ Harvey (This is love I'm feelin')... Ad busy – nastupuje se předními dveřmi a buď se k bus driverovi (ach, rodově neutrální slova mají své kouzlo) dají peníze či kupóny do takové kasičky, nebo mu/jí ukážete Student ID s přelepkou na dopravu zdarma. On/ona se na vás usměje a jdete si sednout. Připomíná mi to mé pravidelné cestování na vesnici, akorát bez těch úsměvů.
Taky jsem si všiml zajímavých sandalobot (spodek sandále, vršek bota), které si brzo koupím a pak se jimi po mém příletu můžete i kochat (ale nešahat!). Možná to zní trochu jako kočkopes (prasopes, pudlovepř, kozokur či mastodon na můřích nohách, říkejte tomu, jak chcete), ale jsou fakt dobré. Jo a taky jsem si koupil nějaké ty hadříky, ale o tom se tady nebudu rozepisovat (Tak proč to vlastně zmiňuji?! Teď jsem si vzpomněl na špendlíkovou nástěnku v učebně ARTS 210, na které je lihovkou napsáno „Na tuto tabuli se nesmí psát.“ Geniální a přitom jednoduché).
Taky by stálo zmínit moji evening class, tedy večerní hodinu. Mám ji ve středu, začíná v 19:00 a končí v 21:50. Takže pokud budete někdo vstávat kolem šesté hodiny ranní (Kooki, sem se mi dívej!), tak si na mě vzpomeňte. Tou dobou totiž budu na cestě do apartment...
12. září
Po škole a dalších peripetiích jsme se večer my, exchange studenti (minus německá část), vydali k Mario's. Italská restaurace překvapila příjemným prostředím, kvalitním personálem (normálně když chcete navíc sýr, tak za vámi přiskotačí slečna s takovým strojkem, ze kterého strouhá sýr! Připadal jsem si jak buran, kterej, protože nikdy neviděl výtah, se musí projet nahoru a dolů aspoň pětkrát.) a nelíbivým Budweiserem (tzv. „Bud“) za 5 doláčů. Asi si udělám tunel do olomoucké Ponorky nebo jinak asi zhebnu, velebnosti.
Vzhledem k tomu, že německá část exchange studentů s námi nebyla (pak jsem se dozvěděl, že byli pozváni na grilování k jednomu německému profesorovi, holt jsme pro ně plebs :)), jsem se aspoň mohl seznámit s dalšími lidmi. Kromě mě a Jany žádný zástupce slovanského jazyka přítomen nebyl, neboť zbytek byl tvořen výhradně Finy, Švédy a Nory (a jedním již skoro kanaďanem Gokulem původem odněkud z Tichomoří či co). Díky Norovi Gudjonovi (nad tim „o“ má být taková ta rovná čárka, ale hledejte to v Open Officech) znám již druhého člověka, který studujie filosofii a chce se stát policistou (jo, ségra blonďatá, s tebou mluvím). Svět snad získá dalšího uvědomělého Strážce (vesmíru?), Platón by měl radost. I když Gudjon se asi nebude chtít o svou Malinu (ano, to je vskutku norské ženské jméno! Celým je to Malin Anitadatter Karlstad) chtít dělit tak, jak pan Pé pro Strážce zamýšlel.
Po Mario's se část skupiny (včetně mě) odtrhla s tím, že už pokračovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsem si do krabičky vzla zbytek „pasta“ (zbytek je nepřesné, porce to byla naprosto dostačující na oběd další den), tak jsem nijak moc pařit nechtěl. Možná by to byla dobrá známka punku pařit se špagetami v ruce (a posléze třeba i na hlavě a za trikem), ale punk je přeci jinde...teda aspoň lidi to říkaj. Nicméně jsem tak brzo na kutě přeci jenom nešel. Nakonec jsme Shawnem a jedním klučinou jen tak zevlili a bavili se o prostituci, AIDS a dalších příjemných věcech. A taky jsem pochopil, proč je tady voda v koupelnách tak horká (na požádání opět vysvětlím) (na tanga se mě kromě Michala nikdo nezeptal! Že vy to nečtete!).
13. září
Špatný den v Kanadě je asi 13. sobota, neboť tento den byl fakt mizerný. Vstal jsem o půl jedné, oběd ve čtyři, večeře o půl desáte, prostě troska. Aspoň jsem měl čas nafotit, jak to u nás vlastně vypadá, tak se pak můžete aspoň mrknout na fotky. A můžu vám říct, že v kanadských záchodech je strašně hodně vody, ale fakt! Shodli jsme se na tom s Gudjonem i Malinou (Jahodu jsem nepotkal. Ani jahodu na jahodu (za tento interní vtip jen a pouze pro dzj a Kookiho se omlouvám.)), takže nejsem jediný, kdo si to myslí :)
14. září
Podruhé jsem si zahrál squash, jen abych zjistil, že ten padouch Daniel to i přes svá slova „já to neumím“ umí rozhodně líp než já. Sice jsem byl po zápase relativně mrtvolný, ale i tak jsem zvládl se stavit na pokoj 401 za grupou lidí (ne, žížal, blbe). Večer to byl mile poklidný, panoval mezinárodní klid a mír. Všichni, nehledě na původ či rasu, vyznání nebo jazyko, jsme boží tvorové a jako takoví bychom se tak i měli chovat. Což se nám v tento den opravdu povedlo. A když Kanaďané dokážou být vstřícní k absolutně komukoliv (viz. předchozí dopisy), tak to jistě dokážeme i my, co děláme pivo ze chmelu. Nebo ne?
15. září
Konečně jsem viděl něco z města, a to jen díky sličné Katherine Schwetz (takže Katka Šveců, má ukrajinské předky, ale tohle je prostě Kanada). Tak jsme šli od kampusu ke mně na pokoj a tam... Ano, tam jsem si sundal batoh, ve kterém jsem měl svých 8 čerstvých úlovků z řad učebnicových, vzal peněženku do Alpine Pro tašky a šli jmse s Katkou na „sightseeing“. Nebo jste copak čekali nějaké muchlování?
Poprvé jsem se dostal na Broadway, ulici pro „Arts“ lidi – spousta (prý) skvělých hospod, klubů, ale taky i kino hrající nezávislé filmy, nejlepší Vinyl (vyslovuj „vajnl“) Store v Saskatoonu (jj, LPčka v Americe frčí. Asi si jich taky pár koupím), fajn obchod s piercingem, tetováním a mj. I červenou palestinou (ta je v ČR poměrně těžko sehnatelná) a pěkný bookstore s mírně excentrickým prodavačem. Příští týden mají na Broadway být nějaké lokální kapelky, už se nemůžu dočkat! Taky jsme se prošli bohatou čtvrtí města (viz. fotky, škoda, že jsem ten největší dům nevyfotil. To není dům, ale palác!) i kolem řeky Saskatchewan, což doprovázel všudypřítomný dialog (jejíž, ty nemůžeš říct prostě, že jste u toho kecali, že? Ty musíš říct „dialog“, snobe. Ještě si nasaď čapku a zapal fajfku, explicitní narativito.) Tak jsem se dozvěděl něco o Kanadě (v javorzemi existují prakticky tři odlišné kultury – quebecká, First Nations a „zbytek“ Kanady, teda anglo-americká), stejně jak jsem využil možnosti k poučování (to dělám rád) o historii naší matičky. Ještě za zmínku stojí Katčino tetování „fiction“ („fikce“, rozumíte mi? Myslím si, že jen jeden či dva lidé naplno ocení tohle tetování), které je prostě geniální. Vážně uvažuji o „Non-fiction“, vždyť přece nejsem imaginární, ale skutečný (doplňte si podmět podle své vůle)!
16. září
Tento den byl důležitý kvůli třem věcem: koupě lístku na koncert Bad Religion v pátek (a to koupě přímo ve škole!!!), druhý squash s Danielem (zase jsem dostal výprask, ale zlepšuji se), první laundry (sušičky jsem se zprvu bál, ale neukousla mi ani jeden prst, je to v suchu (doslova :)) a opětovné navštívení Louis' (tentokrát s občankou, ne ISICem). Pak jsme skončili seancí u vodní dýmky u Laurenta na pokoji a kolem druhé to rozpustili. Sice jsem měl dělat nějaké ty readingy, ale řekl jsem si „monkey shit“ a bylo rozhodnuto.
S Laurou jsme se domluvili, že ona přijede na prázdniny do ČR a já do Skotska, s Brendonem jdeme i s Kirsten na koncert Nine Inch Nails 1.12. (vtipně mám dva dny potom zkoušky), užili jsme si Shawnova telefonování pro pizzu („A jak se máte vy? Máte hodně práce? Já jsem teď opilý...Au“ *zakopne o patník*) a dalších věcí...
Sice je to trošku kratší než dva první maily, ale řekl bych, že i tak je čtení dost. O automobilových honičkách příště. Jen nápověda – souvisí to s Platónovým Symposiem. Nevěříte :) ?
Mějte se skvěle!
A víte co...
Ano, to :)
T.
zdravím tam do Central Europe. Ale nejen tam, ale taky i jednu bloncku ve Slovinsku a další různě zatoulané lidi...Enjoy!
8.září
Ve snaze najít nejbližší Co-op (supermarket), Value Village (obchod s levným oblečením) a liquor store (nemusím snad překládat) jsem se po napsání třetího mailu vydal na 14th Street. Stejně jako v USA i v Kanadě mají názvy ulic buď přídomek Street nebo Avenue, to podle toho, jestli jsou orientováný od západu k východu (Street) nebo od severu k jihu (Ave.). A můžu vám říct, že se to často i hodí, stačí totiž vidět název ulice a aspoň víte, jakým směrem se máte vydat. Toto značení jsem náležitě ocenil právě na mé „obchůzce“, neboť jsem se naprosto ztratil a místo k obchodům jsem došel k řece. Po zpětné konzultaci na google.maps jsem zjistil, že jsem sice šel dobře, ale starý (ne)dobrý google holt dovoluje snad každému označit cokoliv jakkoliv. Takže Co-op, který tam podle mapy je, není velký supermarket, jak jsem se domníval, ale nějaká asociace vozíčkářů, kterou jsem samozřejmě přehlédl. Někdy kolem večerních hodin jsem vytuhl a spal jsem a spal...
9. září
Teď už jsem OPRAVDU našel na mapě ten pravý Value Village a po škole – která byla úmorná, neboť předmět NS263 (Aboriginal People and Canadian Politics) se učí od 8:30 do 11:20... Sice jsem byl značně vyhládlý – a sedmidolarová pseudobageta to moc nenapravila – ale i tak jsem se vydal za vytouženým cílem = nakupováním. Po prvotním šoku z cesty – jeli jsme přes industriální zónu, a to vskutku velikou – a počáteční nesmělostí při vystupování – na žlutý provázek jsem si ještě moc nezvykl – jsem do svého cíle dorazil a opravdu se to vyplatilo. Mikina na sport, skvělé černé gatě a ultra super retro hnědočerná lehká bunda (zdravím Aneťáka a její „Baki, poď mrdat!“) + 1984 od Orwella a The Magus od Fowlese (zdravím všechny úspěšné absolventy kurzu Moderni britská literatura Ms. Frankové) za 20 (slovy „dvacet“) dolarů! Tož dobře to čistí! V obchodě jsem si také všiml několika mennonitů. To je taková kanadská odboba amishů (takoví ti lidé s plnovousy co jezdí na koňském povozu), takže všechny paní nosily sukni až k zemi, šátek přes hlavu, brýle (to víte, svíčky) a nevím proč i břicho jak pro Otesánka. Pro doplnění pár odkazů: http://farm1.static.flickr.com/15/21572146_8c9ba60d6d.jpg?v=0 či http://forums.mvgroup.org/release.images/jvt40/farmwork.jpg . Nechci nikoho odsuzovat, ale tento kult (ano, je to kult) je velmi, velmi směšný. Před realitou se neutíká, děvčata (a chlapci).
Večer se nesl ve znamení návštěvy Louis', hospody na campusu. Po menších problémech s mými doklady – ISIC je tady relativně zbytečný – jsme se dostali dovnitř. Teda, to pivo, to vám je, chlapci (a děvčata, ať žije Igor Tříska!), děs. Chuťově to nebylo hrozné, ale deset dolarů za jeden pitcher – džbánek – který má tak 1,25 litrů (víc ne a to už možná přeháním)...Naštěstí jsou Kanaďané a Kanaďanky sorta vynalézavá, takže jsme po hraní jisté drinking game docela „ušetřili“ ;-) . Už se těším, až si zahraji i s vámi tam v tom mírném klimatu! Po několika hodinách jsme se, příjemně společensky unaveni, odebrali na kutě. Samozřejmě každý na své kutě (jakého rodu je vlastně kutě? To kutě? Ta kutě? Ty kotě!) :)
10. září + 11. září
Nic zvláštního se nedělo – jen jsem měl problém s účtem, naštěstí se Záhada chybějících peněz rychle vyřešila (bylo to vskutku elementární, drahý Watsone). Trošku jsem si zanadával na systém MHD – autobus jede jednou za půl hodiny, takže se všude dostanete p-po.....m-m-m-ma....l-l-ůůůůůů. Ale zase to bylo docela příjemné jen tak si sedět na lavičce, slunit se a poslouchat do toho PJ Harvey (This is love I'm feelin')... Ad busy – nastupuje se předními dveřmi a buď se k bus driverovi (ach, rodově neutrální slova mají své kouzlo) dají peníze či kupóny do takové kasičky, nebo mu/jí ukážete Student ID s přelepkou na dopravu zdarma. On/ona se na vás usměje a jdete si sednout. Připomíná mi to mé pravidelné cestování na vesnici, akorát bez těch úsměvů.
Taky jsem si všiml zajímavých sandalobot (spodek sandále, vršek bota), které si brzo koupím a pak se jimi po mém příletu můžete i kochat (ale nešahat!). Možná to zní trochu jako kočkopes (prasopes, pudlovepř, kozokur či mastodon na můřích nohách, říkejte tomu, jak chcete), ale jsou fakt dobré. Jo a taky jsem si koupil nějaké ty hadříky, ale o tom se tady nebudu rozepisovat (Tak proč to vlastně zmiňuji?! Teď jsem si vzpomněl na špendlíkovou nástěnku v učebně ARTS 210, na které je lihovkou napsáno „Na tuto tabuli se nesmí psát.“ Geniální a přitom jednoduché).
Taky by stálo zmínit moji evening class, tedy večerní hodinu. Mám ji ve středu, začíná v 19:00 a končí v 21:50. Takže pokud budete někdo vstávat kolem šesté hodiny ranní (Kooki, sem se mi dívej!), tak si na mě vzpomeňte. Tou dobou totiž budu na cestě do apartment...
12. září
Po škole a dalších peripetiích jsme se večer my, exchange studenti (minus německá část), vydali k Mario's. Italská restaurace překvapila příjemným prostředím, kvalitním personálem (normálně když chcete navíc sýr, tak za vámi přiskotačí slečna s takovým strojkem, ze kterého strouhá sýr! Připadal jsem si jak buran, kterej, protože nikdy neviděl výtah, se musí projet nahoru a dolů aspoň pětkrát.) a nelíbivým Budweiserem (tzv. „Bud“) za 5 doláčů. Asi si udělám tunel do olomoucké Ponorky nebo jinak asi zhebnu, velebnosti.
Vzhledem k tomu, že německá část exchange studentů s námi nebyla (pak jsem se dozvěděl, že byli pozváni na grilování k jednomu německému profesorovi, holt jsme pro ně plebs :)), jsem se aspoň mohl seznámit s dalšími lidmi. Kromě mě a Jany žádný zástupce slovanského jazyka přítomen nebyl, neboť zbytek byl tvořen výhradně Finy, Švédy a Nory (a jedním již skoro kanaďanem Gokulem původem odněkud z Tichomoří či co). Díky Norovi Gudjonovi (nad tim „o“ má být taková ta rovná čárka, ale hledejte to v Open Officech) znám již druhého člověka, který studujie filosofii a chce se stát policistou (jo, ségra blonďatá, s tebou mluvím). Svět snad získá dalšího uvědomělého Strážce (vesmíru?), Platón by měl radost. I když Gudjon se asi nebude chtít o svou Malinu (ano, to je vskutku norské ženské jméno! Celým je to Malin Anitadatter Karlstad) chtít dělit tak, jak pan Pé pro Strážce zamýšlel.
Po Mario's se část skupiny (včetně mě) odtrhla s tím, že už pokračovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsem si do krabičky vzla zbytek „pasta“ (zbytek je nepřesné, porce to byla naprosto dostačující na oběd další den), tak jsem nijak moc pařit nechtěl. Možná by to byla dobrá známka punku pařit se špagetami v ruce (a posléze třeba i na hlavě a za trikem), ale punk je přeci jinde...teda aspoň lidi to říkaj. Nicméně jsem tak brzo na kutě přeci jenom nešel. Nakonec jsme Shawnem a jedním klučinou jen tak zevlili a bavili se o prostituci, AIDS a dalších příjemných věcech. A taky jsem pochopil, proč je tady voda v koupelnách tak horká (na požádání opět vysvětlím) (na tanga se mě kromě Michala nikdo nezeptal! Že vy to nečtete!).
13. září
Špatný den v Kanadě je asi 13. sobota, neboť tento den byl fakt mizerný. Vstal jsem o půl jedné, oběd ve čtyři, večeře o půl desáte, prostě troska. Aspoň jsem měl čas nafotit, jak to u nás vlastně vypadá, tak se pak můžete aspoň mrknout na fotky. A můžu vám říct, že v kanadských záchodech je strašně hodně vody, ale fakt! Shodli jsme se na tom s Gudjonem i Malinou (Jahodu jsem nepotkal. Ani jahodu na jahodu (za tento interní vtip jen a pouze pro dzj a Kookiho se omlouvám.)), takže nejsem jediný, kdo si to myslí :)
14. září
Podruhé jsem si zahrál squash, jen abych zjistil, že ten padouch Daniel to i přes svá slova „já to neumím“ umí rozhodně líp než já. Sice jsem byl po zápase relativně mrtvolný, ale i tak jsem zvládl se stavit na pokoj 401 za grupou lidí (ne, žížal, blbe). Večer to byl mile poklidný, panoval mezinárodní klid a mír. Všichni, nehledě na původ či rasu, vyznání nebo jazyko, jsme boží tvorové a jako takoví bychom se tak i měli chovat. Což se nám v tento den opravdu povedlo. A když Kanaďané dokážou být vstřícní k absolutně komukoliv (viz. předchozí dopisy), tak to jistě dokážeme i my, co děláme pivo ze chmelu. Nebo ne?
15. září
Konečně jsem viděl něco z města, a to jen díky sličné Katherine Schwetz (takže Katka Šveců, má ukrajinské předky, ale tohle je prostě Kanada). Tak jsme šli od kampusu ke mně na pokoj a tam... Ano, tam jsem si sundal batoh, ve kterém jsem měl svých 8 čerstvých úlovků z řad učebnicových, vzal peněženku do Alpine Pro tašky a šli jmse s Katkou na „sightseeing“. Nebo jste copak čekali nějaké muchlování?
Poprvé jsem se dostal na Broadway, ulici pro „Arts“ lidi – spousta (prý) skvělých hospod, klubů, ale taky i kino hrající nezávislé filmy, nejlepší Vinyl (vyslovuj „vajnl“) Store v Saskatoonu (jj, LPčka v Americe frčí. Asi si jich taky pár koupím), fajn obchod s piercingem, tetováním a mj. I červenou palestinou (ta je v ČR poměrně těžko sehnatelná) a pěkný bookstore s mírně excentrickým prodavačem. Příští týden mají na Broadway být nějaké lokální kapelky, už se nemůžu dočkat! Taky jsme se prošli bohatou čtvrtí města (viz. fotky, škoda, že jsem ten největší dům nevyfotil. To není dům, ale palác!) i kolem řeky Saskatchewan, což doprovázel všudypřítomný dialog (jejíž, ty nemůžeš říct prostě, že jste u toho kecali, že? Ty musíš říct „dialog“, snobe. Ještě si nasaď čapku a zapal fajfku, explicitní narativito.) Tak jsem se dozvěděl něco o Kanadě (v javorzemi existují prakticky tři odlišné kultury – quebecká, First Nations a „zbytek“ Kanady, teda anglo-americká), stejně jak jsem využil možnosti k poučování (to dělám rád) o historii naší matičky. Ještě za zmínku stojí Katčino tetování „fiction“ („fikce“, rozumíte mi? Myslím si, že jen jeden či dva lidé naplno ocení tohle tetování), které je prostě geniální. Vážně uvažuji o „Non-fiction“, vždyť přece nejsem imaginární, ale skutečný (doplňte si podmět podle své vůle)!
16. září
Tento den byl důležitý kvůli třem věcem: koupě lístku na koncert Bad Religion v pátek (a to koupě přímo ve škole!!!), druhý squash s Danielem (zase jsem dostal výprask, ale zlepšuji se), první laundry (sušičky jsem se zprvu bál, ale neukousla mi ani jeden prst, je to v suchu (doslova :)) a opětovné navštívení Louis' (tentokrát s občankou, ne ISICem). Pak jsme skončili seancí u vodní dýmky u Laurenta na pokoji a kolem druhé to rozpustili. Sice jsem měl dělat nějaké ty readingy, ale řekl jsem si „monkey shit“ a bylo rozhodnuto.
S Laurou jsme se domluvili, že ona přijede na prázdniny do ČR a já do Skotska, s Brendonem jdeme i s Kirsten na koncert Nine Inch Nails 1.12. (vtipně mám dva dny potom zkoušky), užili jsme si Shawnova telefonování pro pizzu („A jak se máte vy? Máte hodně práce? Já jsem teď opilý...Au“ *zakopne o patník*) a dalších věcí...
Sice je to trošku kratší než dva první maily, ale řekl bych, že i tak je čtení dost. O automobilových honičkách příště. Jen nápověda – souvisí to s Platónovým Symposiem. Nevěříte :) ?
Mějte se skvěle!
A víte co...
Ano, to :)
T.
Subscribe to:
Posts (Atom)