9 - Vancouver

Vancouver 18.-22.12.

18.12.
Den predtim bylo mensi rozluckove posezeni s Jonnym a Annikou, ze ktereho jsem se rozhodl „prchnout“ drive, abych se aspon trochu vyspal na muj primy let do Vancouveru v 7.15. Bohuzel den nezacal dobře. A to vubec.
Místo v jedenact vecer jsem usnul az něco po druhé v noci, coz vzhledem k tomu, ze jsem vstaval po pate, mi rozhodne nepomohlo. Rano jsem si tedy sbalil svých pet svestek a vydal jsem se do downtown autobusem, kde jsem chtel pote chytit taxi na letiste (holt jsem chtel usetrit nejake ty love). Bohuzel se tohle rozhodnuti neukazalo byt zrovna stastnym, neboť stalo a padalo na dochvilnosti autobusu i taxiku. Zatimco první zminovany vicemene nezklamal, ten druhy faktor se ukazal byt horsim. Pote, co zavolany taxik 15 minut neprijizdel, jsem zacal trochu (trochu vice) zmatkovat a mavat na nahodne projizdejici taxiky. Nastesti jsem po chvili „hajlovani“ jeden chytl a mohl jsem vyplaznout svých 15 babek za cestu na letiste (Nakonec se rozhodnuti vydat se do města a odtamtud chytit taxik ukazalo byt prece jenom stastnym. Vzhledem k tomu, ze počet taxiku jedoucich kolem koleji je téměř nulovy, tak si nedokazu predstavit, jak dlouho bych musel venku v mrazu (-32 stupnu) postavat, nez bych jeden chytil. K tomu mrazu – je to takova zima, ze se minutovy telefonat ukazuje byt pomerne bolestivy – vzhledem k tomu, ze tlacikta na mobilech jsou tak mrnava a v rukavicich cit prazadny, byl jsem rad, ze jsem po jedne minute svy prsty vubec citil.). Cesta taxalem rychle ubehla a ja se na letiste dostal zhruba pul hodiny před odletem (coz je hranice na check-in). Bohuzel me uvitala OBROVSKA fronta, kterou jsem o trictvrte na sedm rano rozhodne necekal. Snaha predbehnout ostatní, abych stihl svůj let, se ukazala byt marnou – pan securitak suse řekl, at si vystojim radu na security check. Takze jsem dvacet minut stal v rade a pote, co jsem uslysel svůj last-call a stále cekal v rade, se na to vybodl a sel jsem zmenit svůj let. Nakonec jsem letel v deset do Calgary a od tamtud v jednu do Vancouveru, kam jsem priletel nekdy po treti. Jinymi slovy, patnactiminutove cekani na pana taxikare me nakonec stalo něco kolem 8 hodin, které jsem mohl stravit ve Vancouveru. Ale co uz, hlavne ze jsem se tam dostal.
Během letu se nic vazneho nestalo, tedy az na odmrazovaci proces v Calgary, kde nas (samozrejme ne nas osobne, ale myslim jako nase letadlo) postrikaly horkou parou (para se strika???), abychom vubec mohli vzletet. No jo, Kanada.

Po priletu do Vancouveru me do oci zasahly dve věci – ze zde za rok a něco budou zimni olympijske hry (fakt, který jsem az dosud krasne ignoroval), coz jsem poznal diky rade giftshopu (at uz na letisti nebo ve meste) a také rada First Nations umeni vystavenych na letisti. K tomu prvnimu: muzu vam aspon dopredu prozradit, ze maskoty her budou tri pandulaci – holcina Miga, Quatchi (velkej chlupatej Saskquatch, takova obdoba ledniho muze, akorat hneda) a ještě jeden cyp, jehož jmeno si ted nepamatuji. A k tomu druhemu – samozrejme ze je tady spousta umeni First Nations (budu pouzivat anglickou terminologii, neboť prislusna ceska ještě poradne neexistuje. Ze by namet na magisterku?), neboť se nachazime na Severozapadnim pobrezi! Takze pro vsechny, co měli Native Class u nas doma – tohle je ta cast Ameriky, kde se staveli long houses, budovali se totemy (fungujici jako jmenovky ci vypravejici pribeh – samozrejme pouze za predpokladu, ze vite, jak totemy cist) a plavalo se v kanoich. Mezi dulezite narody patrili například Kwakiutl ci Nisqa'a, ti druzi jmenovani dosahli prelomoveho Nisqa'a Agreement, diky kteremu dostali zpet velkou cast svého puvodniho uzemi, stejne tak dosahli urcite miry self-government. Ale dost mentorovani (ano, o tomhle bych mohl povidat hodne dlouho). Jen ve zkratce – First Nations art miluji a prave narody Severozapadniho pobrezi byly obzvlaste produktivni...

Po chvili zmatkovani na letisti jsem konecne nasel odjezd autobusu a byl jsem mile prekvapen faktem, ze autobusaci jsou zde ještě pratelstejsi nez v Saskatoonu. Takze mi první z nich odpustil jizdne (coz se mi stalo nekolikrat) a druhy mi usetril nejakej ten cent. Coz je jedine dobře, nutnost zde mit presnou castku (oproti naší zemi nemaji drobne, takze vam nemuzou rozmenit) je nekdy docela frustrujici. A nedivim se tomu, ze jsou vsichni autobusaci téměř vždy pozitivne naladeni. Mit takovy „well-paid job“ jako pry mají oni, tak bych se usmival. Ja se se svým vysokoskolskym titulem muzu u nas jit akorat zahrabat.
Po chvili povidani si s jednim klucinou, ze ktereho se krome studenta University of British Columbia vyklubal také cestovatel po zemich evropskych (CR nevyjimaje) jsem se po nejakych dvaceti minutach dostal do vancouverskeho downtownu. A město je to opravdu krasne – vezaky se tyci do vyse, ale nepusobi nijak klaustrofobicky, prave naopak. Navíc ma mnoho ulic takovy „evropsky“ raz – male domky, v nich utulne hospudky, kavarny ci obchudky, venku na ulici krasne lampy, to vse peclive udrzovane. A když se zacne smrakat, tak krasne osvetleni člověka sevre do naruce a nepusti. Ano, Vancouver jsem si hned zamiloval.
Proto jsem byl mirne v soku pote, co jsem se dostavil k hostelu. Nejdriv jsem si myslel, ze jsem si opsal spatnou adresu, neboť jsem na 55 Powell Street nic vypadajiciho jako hostel nevidel. Ale pote si muj ostrizi zrak vsiml maleho napisu „Grand Trunk Hostel“ na venkovnim stitu a ja si uvedomil, ze ta ne zrovne udrzovane vypadajici budova s mrizemi kolem okem a chatrne vypadajicimi dvermy je muj domov pro pristich 5 dni. Uvnitr me, krome opravdu krivych schodu (troufam si tvrdit, ze bych lepsi udelal sam vlastnima rukama (a to jsem mozna na podobny věci lempl)), uvital podivne vyhlizejici pan domovni, který byl plesaty a kulhal a to v tak podivne konstelaci, ze to na me pusobilo mirne mafianskym dojmem. Pozdeji jsem se dozvedel, ze je to pry velky hacker nebo co (coz zni mirne nepravdepodobne, neboť si myslim, ze mu jeho tucne prstiky cini trochu potize při tukani do klavesnice). Tak jsem dostal svůj klicek a po nekolikaminutovem zapoleni se zamkem od naseho pokoje (branil se fakt silne, mrcha) jsem se konecne dostal do spartansky zarizeneho pokoje. Hodil jsem svých pet svestek na postel a po chvili dorazil Mohammed, který me místo ve tri odpolko cekal v 9 rano. Po mensi obchuzce hostelu – kuchyn hrozna (napocitali jsme celkove jednu vidlicku v priborniku (ale co clovek chce od hostelu za $15
na noc, ne?)), ale koupelny prekvapive slusne (na pomery hostelu bych nevahal pouzit slovo „luxusni“) jsme se vydali na mensi obchuzku po okoli. Bohuzel jsem netusil, ze i pres umisteni Vancouveru na ctvrtem miste co se kvality zivota ve svete tyce zde uvidim temnou stranu kapitalismu.
Nikdy jsem nevidel tolik ocividne chudych lidi bez domova jako kousek od vancouverskeho centra. Jsme se s Mohammedem prochazeli po okoli a najednou jsme sli kolem jedne back alley – takove te temne ulicky, kterou jiste znate z americkych filmu, kde nevede silnice a jsou v ni zadni vchody do budov, pozarni schodiste a konejnery. Tak v jedne takove se pohybovalo snad dvacet bezdomovcu, coz byl pohled opravdu depresivni. Hned na to me dorazil pohled na slecnu „nocniho remesla“ lezici na zemi a kolem ni par chlapku. A pohled na lidi spici v ulicich ci na lidi tlacici vsechen svůj majetek v nakupnich vozicich, to uz na moje socialisticke zazemi bylo az moc. Co me zarazilo byl počet mladych lidi, kteří se ocitli na ulici. Tohle se s CR proste neda srovnavat. A nejvice me dostalo, když mi jeden z bezdomovcu po me odmitave odpovedi na jeho otazku, zda-li nemam nejake ty drobne, uprimne popral vesele Vanoce.
K tomuhle musim něco dodat, nechci, aby Vancouver vypadal jako centrum chudych. Duvod, proc spousta lidi spi na ulici, je ten, ze je to socialnich zarizeni nepusti s jejich voziky, tedy s jejich majetkem. A samozrejme, místo toho, aby clovek riskl ztratu vseho (cti „toho malo“), co ma, radsi vymeni nepohodli za jistotu. A navíc zde existuje takovy ten americky pocit komunity a krestanska pomoc bliznim. Když jsme další den sli k veceru zminovanou casti města, videl jsem starsi par, jak vyklada ze svého auta bednu plnou jidla a nese ji nekolika tem mene stastnym, co sedeli na ulici opodal. Tohle jsem v CR taky nevidel a nevim, jestli ještě nejakou dobu uvidim...
Ale dost smutnych věci (takze se nebudu rozkecavat o obrnenem bankomatu a protestu proti olympiade na „stolen native land“, viz fotky). Ducha jsme si museli s Mohammedem zvednout v blizke pekarne/kavarne, kde jsem stastne zvolil ovocny salat s musli (holt jsem potreboval trosku vybarvit si život). Po obchuzce jsme navstivili mistni samosku (vedenou, jak jinak, Cinany :)), nakoupili nejake to krmivo a cekali na Janin prilet do Vancouveru. Vse jsme krasne vypocitali tak, ze vecere byla hotova nejakych 5 minut po jejim prichodu do hostelu, navíc mela tu vyhodu, ze se neucastnila vareni, takze nevidela krasneho broucka, co se plazil po kredenci, ani misku s jedem na krysy pod umyvadlem. S plnymi pandery jsme naplanovali nasledujici 4 dny (samozrejme jsme stihli sotva polovinu) a cekali na Kerstin, která kvuli zpodeni priletela az po pulnoci. Pote, co jsme ji informovali, ze je vse naplanovano (nacez odpovedela suse „ok“, aniz by se zeptala na detaily), jsme se vydali na kute.

Další den se nesl ve znameni chuze, chuze a ještě jednou chuze (to pro zmenu). Po vydatne snidani v nam objevene pekarne/kavarne jsme se vydali pesky směr Stanley Park. Po nejake době jsme se doplahocili do mistniho pristavu pro osobní lode a dostali se do vyse zminovanem parku. Krome faktu, ze park se nachazi u pobrezi (takze nasledkem je spousta skvelych fotek) me potesila pritomnost dalsich First Nations totemu a také malinkeho obchudku s nejakymi temi darciky (jak rikaji zle Slovenky (rikam zle neboť Slovenky jsou zle a basta, akorat ta jejich rec je roztomila, ale to je jen maska, bacha na to, chlapi)). Vysledek byl jasny – tricko pro me a krasny blize neupresneny darek pro mamku (to aby ji to někdo, třeba jistej prasak se zaluskem na zeny stredniho veku, nahodou nenapraskal). Hodlal jsem svou nakupni manii udrzet na uzde, takze jsem ani nekoupil krasny hrnicek ani knihu o umeni Severozapadniho pobrezi, cehoz, nutno podotknout, dost lituji. Po nejake dvouhodinove prochazce parkem byla nase vyprava znavena (hlavne vinou spatne obuvi – ve Vancouveru je prumerna teplota v prosinci nejakych 7 stupnu nad nulou, nahle ale bylo -12 a hodne snezilo), tak jsme zavitali zpet směr downtown. Zde jsme navstivili utulnou kavarnu, ve které byl Mohammed velmi prekvapen otevrenosti kanadskych homosexualu, no jo, holt je v Iranu vesi (90 rocne!!!). Obed jsme si dali v malem cinskem bistru, kde jsem se rozhodl, ze se naucim jist hulkami (a taky ze naucil). Pak nastali mensi nakupni orgie nas všech, během kterych si holky koupily kazda dvoje boty a ja nevim co ještě, zatimco ja si koupil „jen“ uzasne cerne gate a snad ještě lepsi sedou mikinu s ruzovymi prouzky (ano, taky jsem byl zaskocen, ze si kupuji něco ruzoveho. No jo, asi jsem konecne pochopil, ze jsme v 21. stoleti). Pak nejake to zevlovani na hostelu – osazenstvo tvorili prevazne Kanadani, Irove a Japonci, ale nasli se i Saudsti Arabove (je to tak spravne) ci Brazilci, Mohammedovo prekvapeni, ze se vyse zminovany Brazilec zajima o deni v Iranu a ja ze si chci koupit Obamovu autobiografii (cemuz jsem nakonec odolal...ale stejne si ji koupim) – ze by dedictvi zapadni civilizace poznamenanou touhou po poznani? – a slo se chrnet. Ještě pro parany musim zminit nalezeni pobocky Electronic Arts a to je tak vsechno.

V sobotu 20. jsme vstali opet brzo a po mensi snidani (opet iniciovanou mnou) jsme se vydali na mistni nadzemku Skytrain. Po necele hodine jsme se vratili, odkud jsme zacali a vydali se hledat mistni cinske mestecko, které jsme samozrejme nasli. Uvitalo nas krasnou branou a napisi vetsinou pouze v cinstine (prekvapive). Jako první jsme navstivili Klasickou cinskou zahradu Dr. Sun Yat-Sena, které nas potesilo vyhrivanou mistnosti s horkym cajem, neboť ten den byla opravdu zima. Ze zahrady jsem si odnesl spoustu fotek, ale obavam se, ze zdaleka nezachycuji krasu teto zahrady (jejiz budovani bylo mimojine pozehnane cinskou vladou během 70. let a veskere materialy byly privezeny z Ciny, to jen abyste si nemysleli, ze to je jen tak nejaka zahrada). Taky by me zajimalo, jak vypada v lete, bez snehu. Tato zahrada, Stanley Park a muzeum antropologie jsou duvody, proc bych se do Vancouveru ještě jednou rad podival.
Po Zahrade nastala prochazka cinskou ctvrti – navstivili jsme typickou restauraci/lahudkarstvi s opravdu podivnymi pokrmy (tak podivnymi, ze po neschopnosti identifikovat obsah jednoho zakusku ho Jana proste odmitla jist, buh vi, co to bylo), krasnou cajovnu a také typickou cinskou ovoce/zelenina trznici – je v ni zima a prodavaji se tam velmi bizarni prisady (jako například jesterka na klacku, kterou nastrouhate do caje). Zabavne také pusobilo umisteni masny do stejne prodejny jako lahudkarstvi, vune se tam pekne michaly. To uz se ale zacalo stmivat a me sice uz nebyla zima (koupil jsem si druhy par ponozek za tri dolary), za to jsem dostal ukrutny hlad. Na ten den jsme měli naplanovanou indickou restauraci v indicke ctvrti, do které se cesta ukazala byti velmi strastiplnou pro muj zaludek (jak rikam, ve Vancouveru normalne nesnezi, ale najednou měli 30 cisel snehu. Prekvapive doprava zkolabovala), ale rozhodne se vyplatila. Ty chute, aaaa! Hlavne jsem se zamiloval do jejich chleba a do jisteho koktejloviteho napoje, jehož nazev bohuzel z hlavy nevim. Pote nakupovani v mistnich kramcich, kde jsem koupil asi ten nejlepsi darek, který jsem vubec mohl. Obdarovana osoba bude jiste rada.
Pote nam na seznamu pro tento den zbyvala pouze jedina věc – Festival of Lights v mistnim botanickem parku. Před nim nas uvitala nejvetsi postovni schranka na svete, kterou ocividne vlastni Santa Claus. Ale nechme schranku schrankou a supky na svetylka. Bylo jich opravdu hodne a bohuzel tezce fotografovatelne. Snad vam bude stacit, když vam reknu, ze místy mozna vypadaly trosku kycovite, nicmene jako celek to bylo velmi pusobive a takove americko-vanocni. A tresnickou na dortu byl detsky sbor zpivajici koledy. Samozrejme sklidily ohromne ovace. Zaslouzily si je.

Další den ještě vice snezilo a downtown jsme si prosli ještě vice. Bohuzel jsme toho kvuli počasí a jaksi spatnemu odhadu vzdalenosti a nasich sil moc nestihli. Aspon jsme se poradne prosli po meste, udelali spoustu fotek vezaku a vubec panoramat Vancouveru. Dostali jsme se na ostruvek Granville Island, který je plny utulnych kramku a hlavne te nejlepsi trznice, kterou jsem kdy videl – pod jednou strechou bylo neuveritelne mnozstvi obchudku prevazne s potravinami – ovocem, zeleninou, cukrovinkami, chlebem – plus nejaka ta kavarnicka ci bistro. Tam bych chodil nakupovat každý tyden. Bohuzel jsme spatne odbocili a minuli jedno z mistnich muzei, coz nam nevadilo, neboť jsme další den chteli navstivit Museum of Antropology (bohuzel nam to mělo vadit a do muzea jsme se vidat měli, viz dale. Stejne tak jsem se nevydal na vystavu feministickeho umeni 60. - 80. let, coz me o den pozdeji opet zamrzelo. Ale jak rikam, viz dale). Na cestu zpet jsme byli prilis vycerpani, takze jsme se akorat vydali na jednu z hlavnich ulic Vancouveru – Broadway. Ještě musim zminit kontejner na obleceni, kam muzete hodit sve nepotrebne osaceni ci obuv a tyto budou darovany nekomu, kdo je potrebuje. Ano, taky mi to vyrazilo dech. Ale zpet k Broadwayi. Tam jsme se po pulhodinovem cekani (coz bylo nejspis diky jeho indickemu pojeti casu stejne jako naprosto zkolabovane doprave) shledali s Amitem a vydali se hledat nejblizsi restauraci. Po chvili trmaceni jsme se dostali do vyborne japonske restaurace, kde jsem si dal skveleho lososa. Az se vratim, tak nebudu chodit do hospody a místo toho se naucim varit exoticka jidla (a pak budu si budu k sobe domu zvat slecny na svou sbirku kastrolu a panvi). Bohuzel chudak Mohammed nemel odvahu se zeptat, co si to vlastne objednava, takze jako první dostal malinkou misku s takovym velkym japonskym hraskem (a ani nevedel jak se to ji, tak to zprvu jedl i s lusky :D) a pote 8 kosticek masa na spejli...No jo, hola huba...
Co dalsiho duleziteho se stalo? Nalez mistni pobocky Scientologicke církve (tm) (takova ta cirkev, která byla zalozena neuspesnym spisovatelem sci-fi jako masina na peníze, která ze svých clenu vyzdime vsechen majetek a pak je pripadne odkragluje. Jo a mají trademarkovany vsechny „nabozenske“ terminy, které pouzivaji. Jo a mezi jejich cleny patri magori Cruis a Travolta (a ten druhy jmenovany natocil o tomto „nabozenstvi“ sci-fi film Bojiste země, který je pocitan jako jeden z nejhorsich filmu všech dob.)) na Homer Street (v tomto pripade asi ne Homer tam ze Stredomori, ale Homer Simpson), navsteva hospody v te chudsi ctvrti (takze takova normalni ceska ctyrka, na Capa to fakt nemelo), navsteva Canada Centre, do ktereho jsme se nedostali, ale aspon jsem si vyfotil dalsich par totemu, parou pohanene hodiny...A to je vse.

Poslední den – Pondeli 22.
Cil byl jasny – dojed do University of B.C., mrknout se na areal a pak jit do univerzitniho Museum of Antropology na vystavu First Nations art. Bohuzel se ne vsechno vydarilo. Po nejake pul hodine jizdy autobusem jsme se do kampusu konecne dostali a shledali, ze je vskutku veliky (i když asi ne nijak vyrazne vetsi nez ten nas na U of S). Vydali jsme se (tedy zacli jsme se brodit snehem, neboť „silnicari byli opet zaskoceni“) smerem k museu a po ceste navstivili mensi parcik v japonskem stylu. Hm, ucit se na zkousky v krasne opecovavanem parciku s malym jezirkem a altankem...
Po hodine jsme dorazili k museu, jen abychom byli slecnou Realitou placnuti pres tvar mokrym hadrem pouzivanym pravdepodobne k vytirani panskych zachodu – Museum je az do brezna zavrene!!! Tohle mel byt pro me asi nejvetsi udalost me navstevy Vancouveru (samozrejme krome navstevy samotne) a takhle dostat pres noc...Tak jsme si spravili naladu v recke restauraci a po chvili jsem se s ostatnimi rozloucil – do odletu meho letadla směr Saskatoon sice zbyvaly 3 hodiny, ale tentokrat jsem nechtel ponechat nic nahode.

Po nejake te delsi době – ne, Vancouver opravdu nebyl pripraven na snih – jsem se opravdu na letiste dostal, kde jsem posleze upadl do naivniho klidu. Vzdyt uz jsem na letisti, uspesne jsem prosel check-inem i bezpecnostni prohlidkou (kde me mimojine securitak oslovil „Dobry den“, neboť rok pracoval jako vyucujici anglictiny ve Zline a rad by se do CR opet vratil), nic se mi prece nemuze stat! Tak jsem si hezky v klidu fotil něco ze soucasneho First Nations umeni (vetsina fotek bohuzel moc dobře nevysla) a cekal na muj let do Calgary. Bohuzel se ukazalo, ze Stesti si ze me nekdy opravdu rado strili. Nas let se zacal opozdovat a to vtipne kvuli tomu, ze nam chybeli piloti. Po dvou hodinach a něco se sice dostavili, ale zato jsme další hodinu a pul cekali v letadle na odmrazeni kridel (neboť místo toho, aby měli pojizdny odmrazovac jako v Calgary ci Saskatoonu, tak se odmrazovalo u jednoho hangaru, takze letadla musela stupidne rolovat po letisti a radit se do fronty jak na banany ci co) mi uz bylo jasne, ze se do Saskatoonu během nekolika pristich hodin nedostanu. Tak jsem si aspon kratil cas povidanim si s mymi sousedy v letadle – prijemnou Kanadankou nemeckeho puvodu a jednou rodilou Kanadankou. V letadle se nic nestalo – az na to, ze jedna z pasazerek se dvema detmi dostala nejaky zachvat a hodinu stravila na zachode a posleze s jednou z letusek vzadu v letadle, zatimco se ma sousedka a další letuska stridave starali o jeji deti – a do Calgary jsme se dostali nekdy o pul druhé v noci. Tak jsem udelal to, co jsem musel – svy věci jsem mrskl na zem, zul si sve cvachtave boty, sundal moje dvoje ponozky (nozky jsem si samozrejme oplachl, nehodlal jsem zpusobit plany poplach o uniku plynu) a na hodinu a pul ulehl na sedacky, kde jsem usnul zaslouzenym spankem. Před ctvrtou, coz byla doba, kdy se měli pracovnici schopni mi pomoci v me situaci dostavit do práce, jsem se tedy dostal do hlavni haly a byl jsem nemile prekvapen mnozstvim lidi v hale prede mnou – bylo jich MNOGO! Vsechny hlavni letecke uzly v Kanade – Vancouver nevyjimaje – byly silne zasazeny spatnym pocasim, takze letecka doprava naprosto zkolabovala. Spousta letu byla zrusena (v Edmontonu pry az polovina) ci mela velke zpodeni, takze lide, pokud vubec odleteli ze svého prvniho letiste, uvizli na letisti dalsim. Vzhledem k tomu, ze byly svatky = vsechny lety az do 26. byly vyprodany, byl jsem dan na stand-by list, coz znamena, ze v pripade nedostaveni se všech pasazeru budou lide ze stand-by listu podle neurcitych priorit prirazeni k danemu letu. To nebylo zrovna povzbudive – chlapik, co také letel do Saskatoonu (a který nakonec odletel stejnym letadlem jako ja) takhle cekal jiz od minuleho odpoledne.
První letadlo letelo v 7...a na nej jsem se samozrejme nedostal. Snazil jsem se vyspat, ale kvuli ocekavani dalsiho letu to moc neslo. Další let v 10...a zase nic. Nahle me zachvatil zmatek. Co když zustanu tvrdnout v Calgary ne par hodin, ale par dni? Uvazoval jsem o trech variantach, jak z toho ven – bud budu dale cekat na volny let (měly byt ještě další 4 lety), nebo si necham zbytek letenky proplatit a pujdu na autobus (jede 11-13 hodin, ale je to aspon jistota), a nebo hodim vsemi vecmi o zem a odkracim do neznama a třeba venku zmrznu nebo něco, ale aspon budu mit klid – a kazda z variant mela něco do sebe. Také jsem premyslel, ze bych si mohl booknout místo v nejakem hostelu na par dni a stravit cas prohlidkou Calgary, ale na to jsem nemel ani silu, ani energii. Nastesti me osud prece jenom rad ma, takze jsem se po mensim zvruseni dostal na let ve dve hodiny odpoledne. Ve vysledku jsem do Saskatoonu dorazil ve ctyri hodiny odpoledne, tedy o 15 hodin pozdeji, nez jsem mel. Muzu vam rict, ze jsem nikdy nebyl tak rad, když jsem uvidel tuhle silene plochou a studenou provincii! At zije Saskatoon! (pote jsem se dozvedel, ze podobne problemy měli vsichni, co leteli zpet do Evropy. A také, ze „Air Canada sucks“, abych citoval Malin(u). No hlavne ze jsem se dostal domu.)

Takove tedy bylo moje další cestovani po Kanade, tentokrat do mestskeho prostredi.
Na další cestovani se tesi

Vas Tonik :)