Hey!
Vzhledem k povaze věcí v tomto dopisu popisovaných budu v některých místech stručný...fotky hovoří za vše.
17. září
Nothing important happened. I když...viz další den.
18. září
Staly se dvě důležité věci: Powwow a mé rozhodnutí zůčastnit se výpravy do Rockies.
Ad jedna:
Lingua Lexikon uvádí k heslu „powwow“:
1.shromáždění/obřad severoamerických indiánů (ano, opravdu tam mají to ohavné slovo „indián“, navíc ještě s malým písmenem, jak kdyby se nejednalo o příslušníka/příslušnici etnika, ale o nějaké povolání nebo něco. Dokážete si to představit třeba na daňovém přiznání?)
2. schůzka, setkání, diskuze
Tedy se dá čekat, že tam budou lidé. Hm, to je dobrý začátek, ne?
Tento powwow, odehrávající se v Kinesiology Centre U of S (ano, tam kde hraji squash např.), byl vlastně soutěží v tanci a hře na buben mezi jednotlivými národy původních obyvatel tzv. Nového kontinentu. Takže taková pěkný přehlídka folkloru pro Vašeho zapisovatele (tedy mě, ne Jindry Hojera. Proč Jindry Hojera? Protože je blonďák. Blonďák, tedy Árijec. Árijská idea byla zneužita nacisty před Druhou světovou. Kdo nenávidí nácky? Já aneb odvození Jindry Hojera. Nedává to smysl, že?). Bohužel jsem to ve své občasné zapomnětlivosti trošku zaspal, takže jsem dorazil do haly až v odpoledních hodinách těsně před mou Modern Genres and Contexts in Literature 2 class a při vstupu na místo dění mě uvítala poloplná hala (ne poloprázdná, jsem optimista), nicméně i tak to byl pamětihodný zážitek.
Abych přiblížil typ soutěže. Soutěžilo se vždy zároveň na dvou úrovních – tanec a hra na buben. Obě úrovně byly přitom v různých věkových kategoriích, většinou youth a adult, plus u tance se rozlišovalo pohlaví (bubny jsou – pravděpodobně kvůli typu zpěvu a fyzické náročnosti – téměř výhradně mužskou záležitostí), tančily z 60 procent ženy. Něco k tanci: tančí se vždy jeden specifický tanec k hudebnímu doprovodu určítého bubnu (viz níže) a každý tanečník je porotou hodnocen zvlášť. K tanci je potřeba patřičné oblečení a to, které jsem viděl na powwow, mi vskutku bralo dech. Nemá smysl jej moc popisovat, mrkněte se na (rozmazané) fotky. Něco ale na fotkách vidět není: každý z tanečníků a tanečnic má spoustu ulit, lastur či rolniček na svém ošacení, a to i dokonce úzký pruh rolniček u kotníku. Tohle je velmi důmyslné, neboť tyto zvuk vydávající nástroje plní hned dvě funkce: kromě fuknce doprovodu k hudbě indikují také chyby v tanci – prostě pokud člověk tančí blbě, tak jeho zvonění/štěrchání vypadne z rytmu, případně působí naprosto disharmonicky. Prostě dva v jednom, jako z Teleshoppingu Horsta Fuchse.
Bubnování: každý buben se hodnotil zvlášť. A když říkám buben, myslím jeden kurevsky velký buben – většinou kolem něm sedělo deset lidí. Tito hudebníci kromě bubnování ještě zpívají a tady se projevuje kouzlo jejich hudby: do rychlého až velmi rychlého a monotónního rytmu bubnu totiž zní vysoké, silně melodické nápěvy – součet těchto dvou protikladů působí velmi harmonicky a kouzelně. A pak přijde krátká změna rytmu bubnu, několik silných úděrů, a rytmus je zase ten samý. Zní to nejspíše jednoduše, ale ta síla jdoucí z několika páru rukou a několika hrdel je opravdu, opravdu veliká. Do toho si ještě musítě představit jednotlivé tance – velký důraz je kladen na pohyb ramen, rukou a chodidel (celek vypadá jako mix foxtrotu a opravdu vytůněného puknového poga, nicméně mnohem umírněnější a technicky na úrovni) a jsou poměrně složité a velmi krásné. Do toho jejich nádherné šaty...prostě lahoda pro uši a oči.
A nejlepší na tom bylo, že tyto tradice se očividně přenáší z generaci na generaci bez větších problémů. V tanci stejně jako bubnech bylo velké množství mladých lidí a pohled na mladého Native, jak si před svým tancem předcvičuje kroky (a taky po zásluze vyhrál) byl vskutku příjemný. Vrchol této soutěže bylo, když v přestávce začali hrát uprostřed haly dva bubny mladistvých, nažeč lidé sešli z tribun, vytvořili kolečko a tančili. A to jakkoliv – padesátiletý Native ve svém tradičným ošacení tančil svůj tanec, zatímco děti z místní školky se drželi za ruce a prostě tančili tak, jak to cítili – chlapci i děvčata, běloši či asiaté...všichni ruku v ruce tančící do jednoho rytmu. Potřebovali bychom nějaký globální powwow, nemyslíte?
(na youtube jsem našel krásné video: http://www.youtube.com/watch?v=VuuG8Njavlk
první část ukazuje typickou hru na buben – všimněte si měnící se dynamiky skladby, druhá část zase jeden z mnoha tanců – pro změnu si povšimněte „rolniček“ (současná náhrada lastur) a tance soustřeďujícího se na chodidla a ramena)
(tohle video je taky super, další drum: http://www.youtube.com/watch?v=Sk8wWWUfzW4)
ad dvě) po noci plné přemítání, zda jet či ne, jsem se rozhodl se nakonec ve středu naplánované výpravy do Rockies jet. Vše bylo narychlo, takže jsme si až teď, den před odjezdem, naplánovali trasu, zabookovali hostely (jeden až v pátek) a zařídili pronajatí auta. A propos, „my“ jsme byli: já, Daniel („dumb-looking German...actually every German looks dumb“ by Shawn), Nora („hot-looking German chick“), Kirsten (holka z Rakouska) a Fin Matti. V plánu byly dva kanadské národní parky – Banff a Jasper...
A jak to dopadlo?
19. září – 20. září
Po koncertě Bad Religion (spolu s The Bronx a jednou nejmenovanou saskatoonskou kapelou, jejíž skladba Cone of Silence byla geniální i podle frontmana „Špatný víry“) (který byl mimojiné opět výborný, holt Bad Religion umí. A btw texty mají velmi povedené, tak to holt vypadá, když má textař PhD.) jsme se tedy někdy kolem půlnoci vydali směr Calgary. Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, jsem byl ušetřen nepříjemné povinnosti řídit auto (já věděl, že se mi někdy bude hodit řidičák NEmít), takže zatímco ti zodpovědní – Daniel, Nora a Matti – řídili, já s Kirsten jsme se snažili užít si trochu nezaslouženého spánku. Po nějakých těch peripetiích jsme se o půl sedmé dostali do Calgary (která jse mimochodem obrovská, má něco kolem milionu, ale je mnohem větší než Praha), kterou jsme úspěšně objeli a konečně se mohli vydat na pravý cíl naší cesty, Banff National Park. Po natankování na benzince (50 litrů za něco mále přes 1000 Kč :-)) a zaplacení „parkovného“ (tedy poplatku za vstupu do parků v Rockies, ne za parkování) jsme byli vpuštěni do BNP. Značky „70 km/h max – divoká zvěř“ s obrázky jelenů či muflonů úspěšně vedly k městě Banff a cesty do tohoto města jsem se rozhodl využít studováním brožury s mapami parku a určitými pravidly chování v těchto parcích. Zaujala mě stránková příloha „Co dělat při střetu s medvědem“, přesněji jeden z prvních pokynů, a to „hrát mrtvého.“ „To by mi mohlo jít,“ zabručel jsem si a mírně znepokojen jsem pokračoval v čtení. „Pokud defenzivní útok medvěda přejde v útok agresivní, nehrajte mrtvého, ale s medvědem bojujte!“ Kurňa, vždyť já nejsem Chuck Norris!!! (video zde: http://www.youtube.com/watch?v=z2XUgE6g7XU) Trochu jsem si pozasteskl, že jsem bojová umění nestudoval ani trochu (maximálně z videoher a la Street Fighter či Mortal Kombat) a že se mnou Váša, mistr to v judu, nebyl (využil bych ho jako štít proti medvědovi – on by se nažral a kozel by zůstal celý. Co Váša? To nevím, asi by si užíval medvedova trávícího ústrojí.), ale to už jsme byli ve městě Banff.
Malebné městečko nás okouzlilo svým okolím, nýbrž to byl jen začátek. Po snídani a menším pózováním jsme se vydali k prvnímu bodu naší výpravy – Bow Falls. Po nich následovala cesta na vrchol Sulphur Mountain (2451 m), která, protože jsme se rozhodli nevést si zadky v Banff Gondola (prostě lanovka, co vás vezme nahoru), trvala něco kolem dvou hodin. Během výstupu jsem asi zhodil nějakou tu unci (v uncích je zde dokonce i pití, považte, vždyť je to jednotka hmotnosti!!! Jedna unce = 29 g (téměř)), protože mám v gatích najednou nějak víc místa (v pase, samozřejmě) a taky jsme během cesty byli přivítani delegací přímo z přírody – zlatou veverkou (přesněji Golden-mantled Ground Squirrel), oproti těm českým méně ostýchavou. Po pár dalších zastávkách jsme se vydali k našemu hostelu Mosquito Creek. Všechny nás čekalo překvapení ve formě cedule na hlavní chatce: „No electricity, no water.“ Toto ostatní zrovna nepotěšilo, jenom já jsem to přivítal s radostí a pocitem dobrodružství (což se samozřejmě vyplnilo, jsem prostě dobrej). Po počátečním šoku i ostatní zjistili, že urpostřed lesa národního parku Banff elektřinu ani vodu moc potřebovat nebudeme, zvlášť, když je v hostelu sauna a blízko potok. Vidina sauny všechny ledy mých spolucestujících evidentně zbořila, neboť jsme se rozhodli hezky se svléci, vlézti do sauny, osvěžovati se pivem a pak, o půl osmé večer, vyběhnout jak nás příroda stvořila ven a skočiti do potoka. Voda byla velmi, velmi studená (5-6 stupňů), naštěstí jsem já i všechny mé tělesné partie v pořádku. A můžu vám říct, že pohled na tři nahá těla (neboť Matti a Kirsten do vody nevlezli) utíkající směrem k potoku, skotačící v něm a nadávající, jak je studený, překvapil jistého Němce, který si u potoku čistil zuby. „To je ale silná zubní pasta,“ musel si nejprve myslet. Zbytek večera proběhl klidně – konverzací s několika spoluložníky a s vedoucím hostelu, Brianem (myslím). „Snad si nás tady nikdo nesplete s medvědy a nezastřelí nás...“ „V národních parcích jsou pušky zakázané, takže jedinej, kdo má široko daleko pušku jsem já. A já vás přece střílet nebudu, šéfům by se nelíbilo, že jim střílím zákazníky.“ nás uklidnilo a šli jsme na kutě.
21. září
Po naprosto příšerném spánku (tak špatně jsem se dlouho nevyspal, možná ani vůbec. Zdá se mi, že i tehdy, kdy jsem na chvíli vytuhl na záchodě, jsem si odpočal víc.) přišel nejnáročnější den, což se samozřejmě ukázalo být naprosto děsivou kombinací. Přidejte taky špatné počasí – zima plus déšť – a máte asi obrázek o tomto dni. No, tak si ho radši změntě, protože i když se počasí nevyvedlo a všichni jsme byli unaveni, i tak návštěva Jasper National Park stála za to. Lake Louise (ta je ještě v Banffu), Athabasca Falls, Columbia Icefield a hlavně Bow Summit naprosto vynahradili celkovou nevydařenost počasí a nedostatek spánku. Na Kolumbijský ledovec jsme se sice nevypravili (počasí se na chození po ledovci fakt nehodilo, navíc jsme chtěli ušetřit a byli jsme značne znaveni), nicméně jsme měli více než plnohodnotnou náhradu. Výhled z dvoutisícového Bow Summit na krásně tyrkysově zbarvenou Peyto Lake, za kterou se tyčily majestátné hory, jejíž vrcholky mizely v mracích tam někde nahoře....pokud existuje Bůh, tady ji jistě najdete.
Spali jsme v hostelu Maligne Canyon, což byl hostel velmi podobný tomu předešlému jen s tím rozdílem, že zde byla elektřina. Po souhře několika náhod – spráce hostelu byl Němec, který se do Kanady odstěhoval v roce 1982 a shodou okolností pocházel ze stejného města jako Nora s Danielem + můj šťastný nákup šesti importovaných plzní z jasperského liquor store (za čtrnáct dolarů, tedy 40 korun za láhev! Ale co bych pro pivíčko neudělal...) jsme šli opět po troše socializace spát. A co taky, že?
22. září
Krásný Maligne Canyon + několik viewpointů, cesta do Edmontonu, večerní ubytování v hostelu., seznámení s Kanaďanem, co procestoval skoro celou Asii (Laos je prý jedna z posledních zemí, která je rájem pro baťůžkáře), Horned melon (více obrázky, chutná jako něco mezi okurkou a banánem, tedy moc dobře – bohužel stojí 5 dolarů), překvapivě ábavný film The Forbidden Kingdom (vidět na plátně Jackieho Chana a Jeta Li = epická rvačka), usměvavá Korejka Lucy, spánek...
23. září
Většinu dne jsme nakonec strávili v West Edmonton Mall, což je největší nákupní centrum v Severní Americe. Kromě řady obchodů je zde například i aquapark nebo největší indoor horská dráha světa (kterou jsme promptně zkusili, viz. foto:
http://img150.imageshack.us/my.php?image=m2309200830600fgd6.jpg
Ano, tvářím se jako Joker, tedy šašek. Aspoň se mě němusí nikdo ptát „Why so serious?“)...jo, bylo to veliký. Bohužel jsme v této Babylónské věži, do které jsem vtrhl se slovy „ať žije konzum!“, strávili až příliš mnoho času (aspoň jsem si to kompenzoval návštěvou Comic Book Storu, kde jsem si hned koupil mangu Gunsmith Cats, mohu jedině doporučit) (mimochodem, v tomto Comic Kingu – tak se tento obchod jmenoval – byl dva dny po našem odjezdu samozný Kevin Smith (Clerks, Dogma, Mallrats, Jay and Silent Bob Strike Back). Což mi připomíná, že Edmonton má samé výborné koncerty – The Bug, Baroness (do Saskatoonu nepřijedou! Ale hlavně že hrajou v Regině (ne „Vagině“, i když je to výslovnostně blíže, než se zdá.), Opeth (ti hrají v úterý spolu s High on Fire v Saskatoonu, možná si tam na ně zajdu), Stanton Warriors + nějaký to elektro...tady o kulturu nouze není), takže jsme z nějakých dalších pamětihodností (které jsme stejně naplánované neměli) jako třeba historické parky či Ukrainian Heritage Center kousek od Edmontonu moc neměli...vlastně nic. Ale těžko říct, jestli by z nich něco bylo – na výpravě se začali projevovat známky únavy a vyčerpání, navíc mi Matti začal lézt pěkně na nervy (a nejen mě).
Tento člověk je vlastně velmi zajímavý lingvistický materiál, neboť kromě toho, že jeho výslovnost je k posr...má silný finský přízvuk (místo „sure“ říká „sir“, tak jsem chvíli myslel, že mám soukromého otroka), tak hlavně říká věci naprosto out of the blue, tedy „z ničeho nic“ či „z čistajasna“ (doufám, že se to tak píše). Prostě je stejný jako detektiv Colombo: když je Colombo na odchodu z pracovny či domu zbohatlického vraha, tak vždy zničehonic řekne něco jako „Deštník?“ A v tu chvíli se náš upper-class hajzlík či hajzlice zarazí a zeptá se „cože?“, načež Colombo řekně něco jako „deštník vašeho syna, který na sobě nesl stopy šlehačky od Dr. Oetkera. Jste přece na mléko alergický, ne?“ Tak takto mluví Matti – naprosto ignoruje jakoukoliv logickou návaznost narativity, čili promluvy, stejně tak ignoruje jakékoliv „linking ideas“. Velmi, velmi zajímavý subjekt ke studování jazyka, škoda, že ho nemohu zavřít někam do klece a studovat, doktore Frankensteine...
Přesně o půlnoci jsme dorazili živi a zdrávi k Seageru, hurá!
24. a 25. září
...se neslo v duchu dohánění četby a spánku, hej! Konečně jsem také dočetl novelu The Imperialist od Sara Jeannette Duncan a můžu vám tuto knihu jedině doporučit. Je totiž tak špatná, že si to nedokážete představit! No posuďte sami: zatímco hlavnímu hrdinovi – místo překonávíní úskalí – se daří stále lépe a lépe, jistý Hugh Finlay na 200 stranách řeší problém, jestli holce říct, že ji miluje, nebo ne. Člověk u toho téměř kříčí „tak už něco udělej, sakra!“, ale on si v klidu filosofuje dál...Jak říkám, prostě must-read!!!
26. září
Koncert Sheepdogs se stal důležitým z několika důvodů:
1.První návštěva kulturního zařízení na legendární Broadway.
2.První shledání s Lenkou, češkou, co v Saskatoonu je již druhým rokem. Takže nám chybí čtvrtý člověk do našeho českého týmu a budeme kompletní!
3.Domluva s Janou na bramborák party – již několik lidí mělo tu čest ochutnat pokrm bohů...a bramborák taky.
4.Samotný koncert, Sheepdogs hrají takový indie jižanský rock a je to fakt dop pohody muzika
5.Ach, K.!
27. září a 28. září
Tak nějak normálka. Nějaké to popíjení na Seageru, návštěva přátel, bramborák pro Shawna, který utrpěl otřes mozku, Japonka Yang Wei (určitě to píšu blbě) s typickou „japonskostí“ (nevím, jak to jinak nazvat), chystaná party na první říjnovou sobotu na 202 (shodou okolností den naší bramborák party, asi se bude pařit s plným břichem) – po shledání dnešního testu aparatury („Tak jsem si tak seděl a najednou všechno začalo vybrovat“ = Pat o patro výše) to bude asi VELKÁ, slovy velká, party...rave někdy v listopadu (Mac the Alien nebo tak nějak)...shlédnutí The Thing (prostě genialita), čtení Neuromancera (ten jazyk je prostě skvělý, řekl bych, že skoro tak dobrý, jako Markéta Lazarová, ale to by znělo snad i kacířsky)...Občas jsem si i upšoukl, najedl se, napil, nějakej ten nádech a výdech, znáte to...
Tak zas někdy příště!
P.S. Přeji krásný den k oslavám české státnosti. Jsem rád, že jsem Čech (teda Moravák, sorry).
Monday, September 29, 2008
Thursday, September 18, 2008
4
Hola hej!
zdravím tam do Central Europe. Ale nejen tam, ale taky i jednu bloncku ve Slovinsku a další různě zatoulané lidi...Enjoy!
8.září
Ve snaze najít nejbližší Co-op (supermarket), Value Village (obchod s levným oblečením) a liquor store (nemusím snad překládat) jsem se po napsání třetího mailu vydal na 14th Street. Stejně jako v USA i v Kanadě mají názvy ulic buď přídomek Street nebo Avenue, to podle toho, jestli jsou orientováný od západu k východu (Street) nebo od severu k jihu (Ave.). A můžu vám říct, že se to často i hodí, stačí totiž vidět název ulice a aspoň víte, jakým směrem se máte vydat. Toto značení jsem náležitě ocenil právě na mé „obchůzce“, neboť jsem se naprosto ztratil a místo k obchodům jsem došel k řece. Po zpětné konzultaci na google.maps jsem zjistil, že jsem sice šel dobře, ale starý (ne)dobrý google holt dovoluje snad každému označit cokoliv jakkoliv. Takže Co-op, který tam podle mapy je, není velký supermarket, jak jsem se domníval, ale nějaká asociace vozíčkářů, kterou jsem samozřejmě přehlédl. Někdy kolem večerních hodin jsem vytuhl a spal jsem a spal...
9. září
Teď už jsem OPRAVDU našel na mapě ten pravý Value Village a po škole – která byla úmorná, neboť předmět NS263 (Aboriginal People and Canadian Politics) se učí od 8:30 do 11:20... Sice jsem byl značně vyhládlý – a sedmidolarová pseudobageta to moc nenapravila – ale i tak jsem se vydal za vytouženým cílem = nakupováním. Po prvotním šoku z cesty – jeli jsme přes industriální zónu, a to vskutku velikou – a počáteční nesmělostí při vystupování – na žlutý provázek jsem si ještě moc nezvykl – jsem do svého cíle dorazil a opravdu se to vyplatilo. Mikina na sport, skvělé černé gatě a ultra super retro hnědočerná lehká bunda (zdravím Aneťáka a její „Baki, poď mrdat!“) + 1984 od Orwella a The Magus od Fowlese (zdravím všechny úspěšné absolventy kurzu Moderni britská literatura Ms. Frankové) za 20 (slovy „dvacet“) dolarů! Tož dobře to čistí! V obchodě jsem si také všiml několika mennonitů. To je taková kanadská odboba amishů (takoví ti lidé s plnovousy co jezdí na koňském povozu), takže všechny paní nosily sukni až k zemi, šátek přes hlavu, brýle (to víte, svíčky) a nevím proč i břicho jak pro Otesánka. Pro doplnění pár odkazů: http://farm1.static.flickr.com/15/21572146_8c9ba60d6d.jpg?v=0 či http://forums.mvgroup.org/release.images/jvt40/farmwork.jpg . Nechci nikoho odsuzovat, ale tento kult (ano, je to kult) je velmi, velmi směšný. Před realitou se neutíká, děvčata (a chlapci).
Večer se nesl ve znamení návštěvy Louis', hospody na campusu. Po menších problémech s mými doklady – ISIC je tady relativně zbytečný – jsme se dostali dovnitř. Teda, to pivo, to vám je, chlapci (a děvčata, ať žije Igor Tříska!), děs. Chuťově to nebylo hrozné, ale deset dolarů za jeden pitcher – džbánek – který má tak 1,25 litrů (víc ne a to už možná přeháním)...Naštěstí jsou Kanaďané a Kanaďanky sorta vynalézavá, takže jsme po hraní jisté drinking game docela „ušetřili“ ;-) . Už se těším, až si zahraji i s vámi tam v tom mírném klimatu! Po několika hodinách jsme se, příjemně společensky unaveni, odebrali na kutě. Samozřejmě každý na své kutě (jakého rodu je vlastně kutě? To kutě? Ta kutě? Ty kotě!) :)
10. září + 11. září
Nic zvláštního se nedělo – jen jsem měl problém s účtem, naštěstí se Záhada chybějících peněz rychle vyřešila (bylo to vskutku elementární, drahý Watsone). Trošku jsem si zanadával na systém MHD – autobus jede jednou za půl hodiny, takže se všude dostanete p-po.....m-m-m-ma....l-l-ůůůůůů. Ale zase to bylo docela příjemné jen tak si sedět na lavičce, slunit se a poslouchat do toho PJ Harvey (This is love I'm feelin')... Ad busy – nastupuje se předními dveřmi a buď se k bus driverovi (ach, rodově neutrální slova mají své kouzlo) dají peníze či kupóny do takové kasičky, nebo mu/jí ukážete Student ID s přelepkou na dopravu zdarma. On/ona se na vás usměje a jdete si sednout. Připomíná mi to mé pravidelné cestování na vesnici, akorát bez těch úsměvů.
Taky jsem si všiml zajímavých sandalobot (spodek sandále, vršek bota), které si brzo koupím a pak se jimi po mém příletu můžete i kochat (ale nešahat!). Možná to zní trochu jako kočkopes (prasopes, pudlovepř, kozokur či mastodon na můřích nohách, říkejte tomu, jak chcete), ale jsou fakt dobré. Jo a taky jsem si koupil nějaké ty hadříky, ale o tom se tady nebudu rozepisovat (Tak proč to vlastně zmiňuji?! Teď jsem si vzpomněl na špendlíkovou nástěnku v učebně ARTS 210, na které je lihovkou napsáno „Na tuto tabuli se nesmí psát.“ Geniální a přitom jednoduché).
Taky by stálo zmínit moji evening class, tedy večerní hodinu. Mám ji ve středu, začíná v 19:00 a končí v 21:50. Takže pokud budete někdo vstávat kolem šesté hodiny ranní (Kooki, sem se mi dívej!), tak si na mě vzpomeňte. Tou dobou totiž budu na cestě do apartment...
12. září
Po škole a dalších peripetiích jsme se večer my, exchange studenti (minus německá část), vydali k Mario's. Italská restaurace překvapila příjemným prostředím, kvalitním personálem (normálně když chcete navíc sýr, tak za vámi přiskotačí slečna s takovým strojkem, ze kterého strouhá sýr! Připadal jsem si jak buran, kterej, protože nikdy neviděl výtah, se musí projet nahoru a dolů aspoň pětkrát.) a nelíbivým Budweiserem (tzv. „Bud“) za 5 doláčů. Asi si udělám tunel do olomoucké Ponorky nebo jinak asi zhebnu, velebnosti.
Vzhledem k tomu, že německá část exchange studentů s námi nebyla (pak jsem se dozvěděl, že byli pozváni na grilování k jednomu německému profesorovi, holt jsme pro ně plebs :)), jsem se aspoň mohl seznámit s dalšími lidmi. Kromě mě a Jany žádný zástupce slovanského jazyka přítomen nebyl, neboť zbytek byl tvořen výhradně Finy, Švédy a Nory (a jedním již skoro kanaďanem Gokulem původem odněkud z Tichomoří či co). Díky Norovi Gudjonovi (nad tim „o“ má být taková ta rovná čárka, ale hledejte to v Open Officech) znám již druhého člověka, který studujie filosofii a chce se stát policistou (jo, ségra blonďatá, s tebou mluvím). Svět snad získá dalšího uvědomělého Strážce (vesmíru?), Platón by měl radost. I když Gudjon se asi nebude chtít o svou Malinu (ano, to je vskutku norské ženské jméno! Celým je to Malin Anitadatter Karlstad) chtít dělit tak, jak pan Pé pro Strážce zamýšlel.
Po Mario's se část skupiny (včetně mě) odtrhla s tím, že už pokračovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsem si do krabičky vzla zbytek „pasta“ (zbytek je nepřesné, porce to byla naprosto dostačující na oběd další den), tak jsem nijak moc pařit nechtěl. Možná by to byla dobrá známka punku pařit se špagetami v ruce (a posléze třeba i na hlavě a za trikem), ale punk je přeci jinde...teda aspoň lidi to říkaj. Nicméně jsem tak brzo na kutě přeci jenom nešel. Nakonec jsme Shawnem a jedním klučinou jen tak zevlili a bavili se o prostituci, AIDS a dalších příjemných věcech. A taky jsem pochopil, proč je tady voda v koupelnách tak horká (na požádání opět vysvětlím) (na tanga se mě kromě Michala nikdo nezeptal! Že vy to nečtete!).
13. září
Špatný den v Kanadě je asi 13. sobota, neboť tento den byl fakt mizerný. Vstal jsem o půl jedné, oběd ve čtyři, večeře o půl desáte, prostě troska. Aspoň jsem měl čas nafotit, jak to u nás vlastně vypadá, tak se pak můžete aspoň mrknout na fotky. A můžu vám říct, že v kanadských záchodech je strašně hodně vody, ale fakt! Shodli jsme se na tom s Gudjonem i Malinou (Jahodu jsem nepotkal. Ani jahodu na jahodu (za tento interní vtip jen a pouze pro dzj a Kookiho se omlouvám.)), takže nejsem jediný, kdo si to myslí :)
14. září
Podruhé jsem si zahrál squash, jen abych zjistil, že ten padouch Daniel to i přes svá slova „já to neumím“ umí rozhodně líp než já. Sice jsem byl po zápase relativně mrtvolný, ale i tak jsem zvládl se stavit na pokoj 401 za grupou lidí (ne, žížal, blbe). Večer to byl mile poklidný, panoval mezinárodní klid a mír. Všichni, nehledě na původ či rasu, vyznání nebo jazyko, jsme boží tvorové a jako takoví bychom se tak i měli chovat. Což se nám v tento den opravdu povedlo. A když Kanaďané dokážou být vstřícní k absolutně komukoliv (viz. předchozí dopisy), tak to jistě dokážeme i my, co děláme pivo ze chmelu. Nebo ne?
15. září
Konečně jsem viděl něco z města, a to jen díky sličné Katherine Schwetz (takže Katka Šveců, má ukrajinské předky, ale tohle je prostě Kanada). Tak jsme šli od kampusu ke mně na pokoj a tam... Ano, tam jsem si sundal batoh, ve kterém jsem měl svých 8 čerstvých úlovků z řad učebnicových, vzal peněženku do Alpine Pro tašky a šli jmse s Katkou na „sightseeing“. Nebo jste copak čekali nějaké muchlování?
Poprvé jsem se dostal na Broadway, ulici pro „Arts“ lidi – spousta (prý) skvělých hospod, klubů, ale taky i kino hrající nezávislé filmy, nejlepší Vinyl (vyslovuj „vajnl“) Store v Saskatoonu (jj, LPčka v Americe frčí. Asi si jich taky pár koupím), fajn obchod s piercingem, tetováním a mj. I červenou palestinou (ta je v ČR poměrně těžko sehnatelná) a pěkný bookstore s mírně excentrickým prodavačem. Příští týden mají na Broadway být nějaké lokální kapelky, už se nemůžu dočkat! Taky jsme se prošli bohatou čtvrtí města (viz. fotky, škoda, že jsem ten největší dům nevyfotil. To není dům, ale palác!) i kolem řeky Saskatchewan, což doprovázel všudypřítomný dialog (jejíž, ty nemůžeš říct prostě, že jste u toho kecali, že? Ty musíš říct „dialog“, snobe. Ještě si nasaď čapku a zapal fajfku, explicitní narativito.) Tak jsem se dozvěděl něco o Kanadě (v javorzemi existují prakticky tři odlišné kultury – quebecká, First Nations a „zbytek“ Kanady, teda anglo-americká), stejně jak jsem využil možnosti k poučování (to dělám rád) o historii naší matičky. Ještě za zmínku stojí Katčino tetování „fiction“ („fikce“, rozumíte mi? Myslím si, že jen jeden či dva lidé naplno ocení tohle tetování), které je prostě geniální. Vážně uvažuji o „Non-fiction“, vždyť přece nejsem imaginární, ale skutečný (doplňte si podmět podle své vůle)!
16. září
Tento den byl důležitý kvůli třem věcem: koupě lístku na koncert Bad Religion v pátek (a to koupě přímo ve škole!!!), druhý squash s Danielem (zase jsem dostal výprask, ale zlepšuji se), první laundry (sušičky jsem se zprvu bál, ale neukousla mi ani jeden prst, je to v suchu (doslova :)) a opětovné navštívení Louis' (tentokrát s občankou, ne ISICem). Pak jsme skončili seancí u vodní dýmky u Laurenta na pokoji a kolem druhé to rozpustili. Sice jsem měl dělat nějaké ty readingy, ale řekl jsem si „monkey shit“ a bylo rozhodnuto.
S Laurou jsme se domluvili, že ona přijede na prázdniny do ČR a já do Skotska, s Brendonem jdeme i s Kirsten na koncert Nine Inch Nails 1.12. (vtipně mám dva dny potom zkoušky), užili jsme si Shawnova telefonování pro pizzu („A jak se máte vy? Máte hodně práce? Já jsem teď opilý...Au“ *zakopne o patník*) a dalších věcí...
Sice je to trošku kratší než dva první maily, ale řekl bych, že i tak je čtení dost. O automobilových honičkách příště. Jen nápověda – souvisí to s Platónovým Symposiem. Nevěříte :) ?
Mějte se skvěle!
A víte co...
Ano, to :)
T.
zdravím tam do Central Europe. Ale nejen tam, ale taky i jednu bloncku ve Slovinsku a další různě zatoulané lidi...Enjoy!
8.září
Ve snaze najít nejbližší Co-op (supermarket), Value Village (obchod s levným oblečením) a liquor store (nemusím snad překládat) jsem se po napsání třetího mailu vydal na 14th Street. Stejně jako v USA i v Kanadě mají názvy ulic buď přídomek Street nebo Avenue, to podle toho, jestli jsou orientováný od západu k východu (Street) nebo od severu k jihu (Ave.). A můžu vám říct, že se to často i hodí, stačí totiž vidět název ulice a aspoň víte, jakým směrem se máte vydat. Toto značení jsem náležitě ocenil právě na mé „obchůzce“, neboť jsem se naprosto ztratil a místo k obchodům jsem došel k řece. Po zpětné konzultaci na google.maps jsem zjistil, že jsem sice šel dobře, ale starý (ne)dobrý google holt dovoluje snad každému označit cokoliv jakkoliv. Takže Co-op, který tam podle mapy je, není velký supermarket, jak jsem se domníval, ale nějaká asociace vozíčkářů, kterou jsem samozřejmě přehlédl. Někdy kolem večerních hodin jsem vytuhl a spal jsem a spal...
9. září
Teď už jsem OPRAVDU našel na mapě ten pravý Value Village a po škole – která byla úmorná, neboť předmět NS263 (Aboriginal People and Canadian Politics) se učí od 8:30 do 11:20... Sice jsem byl značně vyhládlý – a sedmidolarová pseudobageta to moc nenapravila – ale i tak jsem se vydal za vytouženým cílem = nakupováním. Po prvotním šoku z cesty – jeli jsme přes industriální zónu, a to vskutku velikou – a počáteční nesmělostí při vystupování – na žlutý provázek jsem si ještě moc nezvykl – jsem do svého cíle dorazil a opravdu se to vyplatilo. Mikina na sport, skvělé černé gatě a ultra super retro hnědočerná lehká bunda (zdravím Aneťáka a její „Baki, poď mrdat!“) + 1984 od Orwella a The Magus od Fowlese (zdravím všechny úspěšné absolventy kurzu Moderni britská literatura Ms. Frankové) za 20 (slovy „dvacet“) dolarů! Tož dobře to čistí! V obchodě jsem si také všiml několika mennonitů. To je taková kanadská odboba amishů (takoví ti lidé s plnovousy co jezdí na koňském povozu), takže všechny paní nosily sukni až k zemi, šátek přes hlavu, brýle (to víte, svíčky) a nevím proč i břicho jak pro Otesánka. Pro doplnění pár odkazů: http://farm1.static.flickr.com/15/21572146_8c9ba60d6d.jpg?v=0 či http://forums.mvgroup.org/release.images/jvt40/farmwork.jpg . Nechci nikoho odsuzovat, ale tento kult (ano, je to kult) je velmi, velmi směšný. Před realitou se neutíká, děvčata (a chlapci).
Večer se nesl ve znamení návštěvy Louis', hospody na campusu. Po menších problémech s mými doklady – ISIC je tady relativně zbytečný – jsme se dostali dovnitř. Teda, to pivo, to vám je, chlapci (a děvčata, ať žije Igor Tříska!), děs. Chuťově to nebylo hrozné, ale deset dolarů za jeden pitcher – džbánek – který má tak 1,25 litrů (víc ne a to už možná přeháním)...Naštěstí jsou Kanaďané a Kanaďanky sorta vynalézavá, takže jsme po hraní jisté drinking game docela „ušetřili“ ;-) . Už se těším, až si zahraji i s vámi tam v tom mírném klimatu! Po několika hodinách jsme se, příjemně společensky unaveni, odebrali na kutě. Samozřejmě každý na své kutě (jakého rodu je vlastně kutě? To kutě? Ta kutě? Ty kotě!) :)
10. září + 11. září
Nic zvláštního se nedělo – jen jsem měl problém s účtem, naštěstí se Záhada chybějících peněz rychle vyřešila (bylo to vskutku elementární, drahý Watsone). Trošku jsem si zanadával na systém MHD – autobus jede jednou za půl hodiny, takže se všude dostanete p-po.....m-m-m-ma....l-l-ůůůůůů. Ale zase to bylo docela příjemné jen tak si sedět na lavičce, slunit se a poslouchat do toho PJ Harvey (This is love I'm feelin')... Ad busy – nastupuje se předními dveřmi a buď se k bus driverovi (ach, rodově neutrální slova mají své kouzlo) dají peníze či kupóny do takové kasičky, nebo mu/jí ukážete Student ID s přelepkou na dopravu zdarma. On/ona se na vás usměje a jdete si sednout. Připomíná mi to mé pravidelné cestování na vesnici, akorát bez těch úsměvů.
Taky jsem si všiml zajímavých sandalobot (spodek sandále, vršek bota), které si brzo koupím a pak se jimi po mém příletu můžete i kochat (ale nešahat!). Možná to zní trochu jako kočkopes (prasopes, pudlovepř, kozokur či mastodon na můřích nohách, říkejte tomu, jak chcete), ale jsou fakt dobré. Jo a taky jsem si koupil nějaké ty hadříky, ale o tom se tady nebudu rozepisovat (Tak proč to vlastně zmiňuji?! Teď jsem si vzpomněl na špendlíkovou nástěnku v učebně ARTS 210, na které je lihovkou napsáno „Na tuto tabuli se nesmí psát.“ Geniální a přitom jednoduché).
Taky by stálo zmínit moji evening class, tedy večerní hodinu. Mám ji ve středu, začíná v 19:00 a končí v 21:50. Takže pokud budete někdo vstávat kolem šesté hodiny ranní (Kooki, sem se mi dívej!), tak si na mě vzpomeňte. Tou dobou totiž budu na cestě do apartment...
12. září
Po škole a dalších peripetiích jsme se večer my, exchange studenti (minus německá část), vydali k Mario's. Italská restaurace překvapila příjemným prostředím, kvalitním personálem (normálně když chcete navíc sýr, tak za vámi přiskotačí slečna s takovým strojkem, ze kterého strouhá sýr! Připadal jsem si jak buran, kterej, protože nikdy neviděl výtah, se musí projet nahoru a dolů aspoň pětkrát.) a nelíbivým Budweiserem (tzv. „Bud“) za 5 doláčů. Asi si udělám tunel do olomoucké Ponorky nebo jinak asi zhebnu, velebnosti.
Vzhledem k tomu, že německá část exchange studentů s námi nebyla (pak jsem se dozvěděl, že byli pozváni na grilování k jednomu německému profesorovi, holt jsme pro ně plebs :)), jsem se aspoň mohl seznámit s dalšími lidmi. Kromě mě a Jany žádný zástupce slovanského jazyka přítomen nebyl, neboť zbytek byl tvořen výhradně Finy, Švédy a Nory (a jedním již skoro kanaďanem Gokulem původem odněkud z Tichomoří či co). Díky Norovi Gudjonovi (nad tim „o“ má být taková ta rovná čárka, ale hledejte to v Open Officech) znám již druhého člověka, který studujie filosofii a chce se stát policistou (jo, ségra blonďatá, s tebou mluvím). Svět snad získá dalšího uvědomělého Strážce (vesmíru?), Platón by měl radost. I když Gudjon se asi nebude chtít o svou Malinu (ano, to je vskutku norské ženské jméno! Celým je to Malin Anitadatter Karlstad) chtít dělit tak, jak pan Pé pro Strážce zamýšlel.
Po Mario's se část skupiny (včetně mě) odtrhla s tím, že už pokračovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jsem si do krabičky vzla zbytek „pasta“ (zbytek je nepřesné, porce to byla naprosto dostačující na oběd další den), tak jsem nijak moc pařit nechtěl. Možná by to byla dobrá známka punku pařit se špagetami v ruce (a posléze třeba i na hlavě a za trikem), ale punk je přeci jinde...teda aspoň lidi to říkaj. Nicméně jsem tak brzo na kutě přeci jenom nešel. Nakonec jsme Shawnem a jedním klučinou jen tak zevlili a bavili se o prostituci, AIDS a dalších příjemných věcech. A taky jsem pochopil, proč je tady voda v koupelnách tak horká (na požádání opět vysvětlím) (na tanga se mě kromě Michala nikdo nezeptal! Že vy to nečtete!).
13. září
Špatný den v Kanadě je asi 13. sobota, neboť tento den byl fakt mizerný. Vstal jsem o půl jedné, oběd ve čtyři, večeře o půl desáte, prostě troska. Aspoň jsem měl čas nafotit, jak to u nás vlastně vypadá, tak se pak můžete aspoň mrknout na fotky. A můžu vám říct, že v kanadských záchodech je strašně hodně vody, ale fakt! Shodli jsme se na tom s Gudjonem i Malinou (Jahodu jsem nepotkal. Ani jahodu na jahodu (za tento interní vtip jen a pouze pro dzj a Kookiho se omlouvám.)), takže nejsem jediný, kdo si to myslí :)
14. září
Podruhé jsem si zahrál squash, jen abych zjistil, že ten padouch Daniel to i přes svá slova „já to neumím“ umí rozhodně líp než já. Sice jsem byl po zápase relativně mrtvolný, ale i tak jsem zvládl se stavit na pokoj 401 za grupou lidí (ne, žížal, blbe). Večer to byl mile poklidný, panoval mezinárodní klid a mír. Všichni, nehledě na původ či rasu, vyznání nebo jazyko, jsme boží tvorové a jako takoví bychom se tak i měli chovat. Což se nám v tento den opravdu povedlo. A když Kanaďané dokážou být vstřícní k absolutně komukoliv (viz. předchozí dopisy), tak to jistě dokážeme i my, co děláme pivo ze chmelu. Nebo ne?
15. září
Konečně jsem viděl něco z města, a to jen díky sličné Katherine Schwetz (takže Katka Šveců, má ukrajinské předky, ale tohle je prostě Kanada). Tak jsme šli od kampusu ke mně na pokoj a tam... Ano, tam jsem si sundal batoh, ve kterém jsem měl svých 8 čerstvých úlovků z řad učebnicových, vzal peněženku do Alpine Pro tašky a šli jmse s Katkou na „sightseeing“. Nebo jste copak čekali nějaké muchlování?
Poprvé jsem se dostal na Broadway, ulici pro „Arts“ lidi – spousta (prý) skvělých hospod, klubů, ale taky i kino hrající nezávislé filmy, nejlepší Vinyl (vyslovuj „vajnl“) Store v Saskatoonu (jj, LPčka v Americe frčí. Asi si jich taky pár koupím), fajn obchod s piercingem, tetováním a mj. I červenou palestinou (ta je v ČR poměrně těžko sehnatelná) a pěkný bookstore s mírně excentrickým prodavačem. Příští týden mají na Broadway být nějaké lokální kapelky, už se nemůžu dočkat! Taky jsme se prošli bohatou čtvrtí města (viz. fotky, škoda, že jsem ten největší dům nevyfotil. To není dům, ale palác!) i kolem řeky Saskatchewan, což doprovázel všudypřítomný dialog (jejíž, ty nemůžeš říct prostě, že jste u toho kecali, že? Ty musíš říct „dialog“, snobe. Ještě si nasaď čapku a zapal fajfku, explicitní narativito.) Tak jsem se dozvěděl něco o Kanadě (v javorzemi existují prakticky tři odlišné kultury – quebecká, First Nations a „zbytek“ Kanady, teda anglo-americká), stejně jak jsem využil možnosti k poučování (to dělám rád) o historii naší matičky. Ještě za zmínku stojí Katčino tetování „fiction“ („fikce“, rozumíte mi? Myslím si, že jen jeden či dva lidé naplno ocení tohle tetování), které je prostě geniální. Vážně uvažuji o „Non-fiction“, vždyť přece nejsem imaginární, ale skutečný (doplňte si podmět podle své vůle)!
16. září
Tento den byl důležitý kvůli třem věcem: koupě lístku na koncert Bad Religion v pátek (a to koupě přímo ve škole!!!), druhý squash s Danielem (zase jsem dostal výprask, ale zlepšuji se), první laundry (sušičky jsem se zprvu bál, ale neukousla mi ani jeden prst, je to v suchu (doslova :)) a opětovné navštívení Louis' (tentokrát s občankou, ne ISICem). Pak jsme skončili seancí u vodní dýmky u Laurenta na pokoji a kolem druhé to rozpustili. Sice jsem měl dělat nějaké ty readingy, ale řekl jsem si „monkey shit“ a bylo rozhodnuto.
S Laurou jsme se domluvili, že ona přijede na prázdniny do ČR a já do Skotska, s Brendonem jdeme i s Kirsten na koncert Nine Inch Nails 1.12. (vtipně mám dva dny potom zkoušky), užili jsme si Shawnova telefonování pro pizzu („A jak se máte vy? Máte hodně práce? Já jsem teď opilý...Au“ *zakopne o patník*) a dalších věcí...
Sice je to trošku kratší než dva první maily, ale řekl bych, že i tak je čtení dost. O automobilových honičkách příště. Jen nápověda – souvisí to s Platónovým Symposiem. Nevěříte :) ?
Mějte se skvěle!
A víte co...
Ano, to :)
T.
Tuesday, September 9, 2008
3
Ok, zdravím vás v pokračování mých postřehů a zápisků. Tak s chutí do toho, tentokrát opět s diakritikou :-)
4. září
Vstal jsem velmi ráno, abych stihl takzvaný Big Flipping Pancake Breakfest, tedy snídani s typickými plackami a ano, pro Kanadu typickým javorovým sirupem. K tomu se jí párky a sice to zní hrozně (asi stejně jako rajčatový džus), ale je to (opět) pěkná pochutina. Hlavně jsem měl čas si víc popovídat s Ahmedem. Tak jsem se dozvěděl, že je tady jako všichni imigranti velmi, velmi šťastný. Také jsem se dozvěděl, že je z Afghánistánu, země, která je posledních třicet let neustále ve válečném stavu. Když na tohle přišla řeč, tak se viditelně rozesmutnil, ale mé ujištění, že my jsme byli v řiti 40 let a že jim tedy zbývá „jen“ let deset, ho, troufám si říci, rozveselilo.
Tento den jsem také měl první hodinu a...vypadá to, že to bude pohodka. Učí nás jistý Kevin (Kevin Flynn pro ty, co to chtějí plným jménem. Tituly nevím, ale nějaký to PhD tam je) a budem brát Gibsonova Neuromancera, takže to bude určitě gut.
Sliboval jsem taky něco o SIM kartách, takže tady to je:
Můžete si koupit buď SIMky na smlouvu nebo na kredit, tzv. Pre-paid. Nejdřív se mrkneme na ty se smlouvou. Smlouvu lze minimálně uzavřít na dva roky, což je pro lidi jako já naprosto naprd. Navíc odstoupením od smlouvy sice už volat nemůžete, nicméně musíte platit penále, které jsou téměř stejně vysoké jako samotný měsíční poplatek.
Kredit: pokud si chcete koupit SIMku na kredit, musíte si ji určitým množstvím peněz dobít. To není až tak neobvyklé, ale to, že za samotnou kartu platíte nějakých $25, neobvyklé už je. Navíc každý kredit ($10/$20/$40) má omezenou dobu platnosti na jeden měsíc, kdy, pokud jej neprovoláte, se vám SIM karta zablokuje a vy si ji musíte nabít minimálně deseti dolary, abyste ji aktivovali. Vychcané, že?
A kovbojský bar? Hm...to je taky vtipná „stórka“. A hraje v ni hlavní roli Saskatoonské MHD. Už jsem se o něm zmiňoval jednou. Teď k dalšímu šílenému aspektu zdejšího transportu. Kromě toho, že je v každém autobuse velmi vtipné upozornění („Žádáme cestující, aby s ohledem na ostatní nejedli v autobuse slunečnicová semínka. Udržujte autobus čistý.“), se zde zastavuje na znamení, a to ne tlačítkem, ale takovým žlutým špagátem. Pokud totiž na zastávce nikdo není a řidič nedostane od cestujícího signál, že někdo chce na příští zastávce vystupovat, tak se prostě kolem zastávky projede. Všechno je to ještě „usnadněno“ tím, že v autobusech není žádná obrazovka indikující příští zastávku či směr jízdy. To se ukázalo pro mě, poměrů neznalého mezinárodního studenta, jako velmi fatální. Chystal jsem se vystoupit, nicméně jsme kolem ze tmy se vyloupnuvší zastávky jen projeli. Říkal jsem si „to je asi zastávka pro jinou linku“. Jenže když jsme odbočili doprava a stejným způsobem projeli kolem další zastávky, začal jsem mít menší pochybnosti. Mé pochybnosti se potvrdili a změnili v nasraniku (tedy mix nasranosti a paniky), když jsme vjeli na něco, co se tvářilo jako dálniční nadjezd. Naštěstí jsme se blížili k další zastávce, která byla již čičmundou obydlena, takže autobus bohulibě zastavil a já jsem v devět večer vystoupil před benzinkou ležící u tříproudové silnice nevěda, kde to vůbec jsem. Naštěstí hned z opačného směru přijížděl autobus a pan „strojvůdce“ mi i zastavil.
Tedy jsem se po menších peripetiích dostal k baru The Long Branch. Úlevu z dosáhnutí mého vytouženého cíle vytřídalo nasrání (panika tentokrát ne), když jsem zpozoroval frontu před barem. Byla totiž tááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle dlouhá a ještě o něco víc. Kdo mi nevěří, ať se směle podívá na fotky na rajčeti. Takže po ujištění, že všichni jsou už vevnitř a že já se k nim nemám šanci dostat, jsem se rozhodl si koupit lahváče (vedle baru bylo totiž „okýnko“ s alkoholem) a jít na koleje. Mezitím jsem byl však svědek zásahu policejní hlídky dohlížející na pořádek ve frontě. To takhle procházeli kolem dva příslušnící, když tu najednou na něco ve frontě posvítili baterkou. Že by tam někdo spal? Někdo někoho znásilňoval? Ne, viníkem bylo pivo, které na žádost uniformovaného jeden z davu obrátil a tím vylil jeho obsah. Ano, jak snad již víte, konzumace alkoholu je na veřejnosti v Kanadě zakázána. Holt drogy jsou špatné, áno?
Po cestě na koleje, které předcházelo odchytnutí mé osoby Migall a Laurentem, kteří postávali na rauchenpauze venku před vchodem pro tyto účely určený (fuj, ta věta, jak kdybych měl v kalhotech třicet slimáků), jsem se tedy po dobrodružné výpravě dostal zpět na Bohem zaslíbený pokoj 302. Sice jsem nebyl v baru, ale za to jsem konečně potkal mého posledního spolubydlícího. Jmenuje se Prapjot (určitě se to píše úplně jinak) a je, stejně jako Čól (tady jsem absolutně mimo), Keňan, a to dokonce sikh. Tedy složení našeho apartmá (podle pokojů): Keňa, Keňa, Kanada, ČR, Německo, Kanada. Pěkné, že? Tož jsme aspoň hodili řeč a s Danielem zahráli Rockband. Taky se zničeho nic objevil Francouz Julien, který mě vážne prudil. Ta jeho výslovnost, brrr, to je jako třicet piraní v gatích!!! No, pak jsem toho ale měl už dost (jestli Rockbandu, alkoholu nebo Žabožrouta nechám jen na vás) a šel na kutě. Na to, abych ještě pokračoval, jsem vážně neměl sil.
5. září
Druhá hodina, tentokrát Canadian Fiction, na české poměry neobvykle vyučovaná dva semestry, a to navíc třikrát týdně. Nicméně se systém výuky nijak neliší od té na MU (ještě že jsem nešel do Olomouce!), takže bych s tím neměl mít žádné problémy. Nicméně kupovat každou knihu, brrr, na to teda zvyklý nejsem. Ať žije elektronický formát (a to říkám i přes to, že jsem jednou kvůli mému kvalitnímu harddisku jednu práci ztratil)! Ať žije industriál!
Dále jsem se šel trochu podívat do Recreation Center. Na vybavení si zde člověk stěžovat nemůže: posilovny, bazén a i horolezecká stěna. By mě zajímalo, kdy se MU vyšvihne a taky vybuduje něco takového. Je sice pěkné, že medici (nebo co to je) dostanou pěkný kampus za x stovek miliónů, ale na rozpadající se budovy A a B na fildě a na nějaká Pentia II v počítačových učebnách tamtéž se jaksi nedostává...Taky jsem viděl černoužlutou chlupatou pídalku (byla fakt rozkošná) a pořádně zapařil na kolejích, konkrétně na 202 (jak mi řekl Ahmed, Shawn a spol. „are very social people.“). Takže jednu dobu bylo v apartmá více než dvacet lidí, tedy se v něm nedalo ani moc hnout. Hrála se chlastací hrá „Social People“, se Shawnem jsme si udělali svítící „war paint“ a pak jsme si ho sloupali, abychom vypadali obzvláště nechutně (slovy Migall „Antonin, you look disgusting!“). No ale všechno jednou končí (prostě to nebylo „Jezero bez břehu,“ jak zpívaj Šrouby) a stejně tak i tato party musela někdy skončit. Já šel spát někdy kolem půl třetí, ale prý se pařilo až do čtyř. Jsem zvedavý, jak vypadají ty akce, kde se paří do osmi do rána...
6. září
Ráno opět brzké vstávání a šup na International Students Day. Kromě snídaně, obědu a večeře zdarma se diskutovalo s ostatními studenty u stolu a poslouchaly se více či méně důležité (pro mě jako velmi šikovného spíš méně) přednášky o životě v Saskatoonu a o důležitých věcech spjatých se studiem. Docela mě překvapilo množství studentů, kteří ani neměli zaregistrované předměty. No jo, ti Francouzi (jo, fakt je nemám rád, furt by jen pili kávu a stávkovali. Což potvrdil i jeden Francouz během diskuze o cen učebnic: „Když se nám zdají moc drahé, tak jdeme stávkovat!“). Překvapilo množství studentů z Číny (čínština je tady slyšet snad na každém kroku) a taky i to, že jsem poprvé v mém životě něco vyhrál. Ano ano, něco jsem vyhrál, a to dokonce něco typicky kanadského – dvě vstupenky na rodeo. Takže pokud budete někdo chtít, můžete jít se mnou.
Jinak se den nesl ve znamení poznávání nových lidí, takže jsem poznal Paula, který momentálně žije s Lenkou Š., účastnicí výměného pobytu z minulého roku, Naheda, velmi vstřícného Egypťana (který mi trochu připomíná jistého Chorvata, co hrál za Chorvatsku první ligu v hokeji – prohráli 2:7 s Kazachstánem) a hlavně „Deepyho“. To se takhle mí němečtí známí baví s nějakým čičmundou, který vypadá, že je z Indie (což se i potvrdilo) když on se na mě obrátí a plynulou češtinou se mě zepta: „Ty jsi Čech?“ Tak tohle jsem vážně nečekal. Nakonec jsem zjistil, že umí skvěle česky, protože v 90. letech studoval v Plzni osm let medicínu (tam je pobočka UK). Bylo tak fajn si konečně s někým zanadávat na místní pivo v mateřském jazyce. Když mi řekl „Teda člověče, tyhle piva jsou tak hrozná, že se mi z nich někdy dělá zle,“ tak jsem byl opravdu, ale opravdu dojat. Slyšet v češtině ódy na „zlatavý mok“ (ne déšť) od Inda, o tom se mi vážně nesnilo.
Po návratu na koleje (den to byl bohužel velmi dlouhý – celé toto trvalo deset hodin, proto ty jídla zdarma) jsem se nakonec stejně „socializoval“ (ne, to s Paroubkem a spol. nijak nesouvisí, jen mě nebaví pořád opakovat slovo „pařit“; ach, zlatá angličtina, která nepotřebuje synonyma). Někteří lidé se i přesocializovali – třeba Daniel a po něm i Kirsten – ale i tak to bylo vydařené. Využil jsem svých znalostí, abych mluvil o historii československa (no jo, pán je učitel), hrál se Texas Hold 'Em Poker (který jsem hrál poprvé a taky jsem ho rychle dohrál (nechci říct, že jsem prohrál, takhle to totiž zní, že jsem ho mohl i rychle vyhrát)...sice byla ve vedlejším apartmá mega pařba (a stejně jako při té páteční i teď musela zasahovat kolejní služba, aby to tam trochu ztišila – chudák Ahmed, ještě že tento týden nepracuje), ale rozhodně jsem neměl náladu na nic velkého. Takže zase po druhé zase na kutě.
7. září
Vychytal jsem garage sale – typickou severoamerickou záležitost, kdy se otevře garáž a do ní se naskládají veškeré nepotřebné věci a tyto věci se náhodným i nenáhodným (jako třeba já) okolojedoucím/chodícím/běhajícím prodávají. Tak jsem si koupil povlečení na postel, deku a pár dalších věcí za pouhých 8 dolarů. Taky jsem si koupil dreamcatcher, další typicky kanadskou věc. No není to krásné, že se tak odlišné zvyklosti jako výprodej nepotřebných věcí na jedné straně a chytač snů od Prvních národů na straně druhé dokážou spojit a vytvořit jeden národ, jednu identitu? Tohle je, prosím, Kanada :-) Prodávající byli velmi milý a jak se ukázalo, prodávají věci, neboť se stěhují do svého domu, protože jsou od počátku sprna čerstvě svoji (tedy married, abychom zůstali genderově vyvážení). Přeji tedy Ericovi a jeho sličné manželce (bohužel si nepamatuji její jméno, ale co, hlavně že to je blondýnka...vrrrr. Mimochodem, právě ten dreamcatcher a mnou zakoupenou čepku – tzv. toque a rukavice – tzv. Mittens – vyráběla právě ona) vše nejlepší do jejich společného života a ať mu stojí...a jí ostatně taky :-)
Jinak se nic moc nedělo. Četl jsem něco do školy, šel jsem si zahrát se Shawnem squash (na hru, kterou vedl 10-2 a která pak skončila 17-15 v můj prospěch jen tak nezapomenu...a on asi taky ne), bylo něco jako sraz spolubydličů (na který dorazila přesně polovina lidí, takže jmse řešili hlavně věci typu „kdo koupí toaleťák“ nebo „kdo bude kdy a co uklízet“; všechno jsme vyřešili slovy „prostě se uvidí“), pár taktů Rockbandu a šel jsem chrnět.
8. září...ještě neskončilo, takže se nechci nijak ukvapit. Sice se nic vážného nestalo – až na to, že mé boty za 79 dolarů jsou naprd (vynásobte si to 16,91 Kč...koruna pořád klesá, já vám říkám, ať víc pijete, neboť to je asi jediný způsob, jak zastavit úpadek naší měny), takže za ně snad zítra dostanu refund – ale nechci se ukvapit. Taky jsem chtěl rozvést svou teorii automobilových honiček, ale o tom někdy příště.
Tož brzy ahoj, doufám, že si čtení mých zápisků užíváte tak, jako já jejich psaní
T.
4. září
Vstal jsem velmi ráno, abych stihl takzvaný Big Flipping Pancake Breakfest, tedy snídani s typickými plackami a ano, pro Kanadu typickým javorovým sirupem. K tomu se jí párky a sice to zní hrozně (asi stejně jako rajčatový džus), ale je to (opět) pěkná pochutina. Hlavně jsem měl čas si víc popovídat s Ahmedem. Tak jsem se dozvěděl, že je tady jako všichni imigranti velmi, velmi šťastný. Také jsem se dozvěděl, že je z Afghánistánu, země, která je posledních třicet let neustále ve válečném stavu. Když na tohle přišla řeč, tak se viditelně rozesmutnil, ale mé ujištění, že my jsme byli v řiti 40 let a že jim tedy zbývá „jen“ let deset, ho, troufám si říci, rozveselilo.
Tento den jsem také měl první hodinu a...vypadá to, že to bude pohodka. Učí nás jistý Kevin (Kevin Flynn pro ty, co to chtějí plným jménem. Tituly nevím, ale nějaký to PhD tam je) a budem brát Gibsonova Neuromancera, takže to bude určitě gut.
Sliboval jsem taky něco o SIM kartách, takže tady to je:
Můžete si koupit buď SIMky na smlouvu nebo na kredit, tzv. Pre-paid. Nejdřív se mrkneme na ty se smlouvou. Smlouvu lze minimálně uzavřít na dva roky, což je pro lidi jako já naprosto naprd. Navíc odstoupením od smlouvy sice už volat nemůžete, nicméně musíte platit penále, které jsou téměř stejně vysoké jako samotný měsíční poplatek.
Kredit: pokud si chcete koupit SIMku na kredit, musíte si ji určitým množstvím peněz dobít. To není až tak neobvyklé, ale to, že za samotnou kartu platíte nějakých $25, neobvyklé už je. Navíc každý kredit ($10/$20/$40) má omezenou dobu platnosti na jeden měsíc, kdy, pokud jej neprovoláte, se vám SIM karta zablokuje a vy si ji musíte nabít minimálně deseti dolary, abyste ji aktivovali. Vychcané, že?
A kovbojský bar? Hm...to je taky vtipná „stórka“. A hraje v ni hlavní roli Saskatoonské MHD. Už jsem se o něm zmiňoval jednou. Teď k dalšímu šílenému aspektu zdejšího transportu. Kromě toho, že je v každém autobuse velmi vtipné upozornění („Žádáme cestující, aby s ohledem na ostatní nejedli v autobuse slunečnicová semínka. Udržujte autobus čistý.“), se zde zastavuje na znamení, a to ne tlačítkem, ale takovým žlutým špagátem. Pokud totiž na zastávce nikdo není a řidič nedostane od cestujícího signál, že někdo chce na příští zastávce vystupovat, tak se prostě kolem zastávky projede. Všechno je to ještě „usnadněno“ tím, že v autobusech není žádná obrazovka indikující příští zastávku či směr jízdy. To se ukázalo pro mě, poměrů neznalého mezinárodního studenta, jako velmi fatální. Chystal jsem se vystoupit, nicméně jsme kolem ze tmy se vyloupnuvší zastávky jen projeli. Říkal jsem si „to je asi zastávka pro jinou linku“. Jenže když jsme odbočili doprava a stejným způsobem projeli kolem další zastávky, začal jsem mít menší pochybnosti. Mé pochybnosti se potvrdili a změnili v nasraniku (tedy mix nasranosti a paniky), když jsme vjeli na něco, co se tvářilo jako dálniční nadjezd. Naštěstí jsme se blížili k další zastávce, která byla již čičmundou obydlena, takže autobus bohulibě zastavil a já jsem v devět večer vystoupil před benzinkou ležící u tříproudové silnice nevěda, kde to vůbec jsem. Naštěstí hned z opačného směru přijížděl autobus a pan „strojvůdce“ mi i zastavil.
Tedy jsem se po menších peripetiích dostal k baru The Long Branch. Úlevu z dosáhnutí mého vytouženého cíle vytřídalo nasrání (panika tentokrát ne), když jsem zpozoroval frontu před barem. Byla totiž tááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle dlouhá a ještě o něco víc. Kdo mi nevěří, ať se směle podívá na fotky na rajčeti. Takže po ujištění, že všichni jsou už vevnitř a že já se k nim nemám šanci dostat, jsem se rozhodl si koupit lahváče (vedle baru bylo totiž „okýnko“ s alkoholem) a jít na koleje. Mezitím jsem byl však svědek zásahu policejní hlídky dohlížející na pořádek ve frontě. To takhle procházeli kolem dva příslušnící, když tu najednou na něco ve frontě posvítili baterkou. Že by tam někdo spal? Někdo někoho znásilňoval? Ne, viníkem bylo pivo, které na žádost uniformovaného jeden z davu obrátil a tím vylil jeho obsah. Ano, jak snad již víte, konzumace alkoholu je na veřejnosti v Kanadě zakázána. Holt drogy jsou špatné, áno?
Po cestě na koleje, které předcházelo odchytnutí mé osoby Migall a Laurentem, kteří postávali na rauchenpauze venku před vchodem pro tyto účely určený (fuj, ta věta, jak kdybych měl v kalhotech třicet slimáků), jsem se tedy po dobrodružné výpravě dostal zpět na Bohem zaslíbený pokoj 302. Sice jsem nebyl v baru, ale za to jsem konečně potkal mého posledního spolubydlícího. Jmenuje se Prapjot (určitě se to píše úplně jinak) a je, stejně jako Čól (tady jsem absolutně mimo), Keňan, a to dokonce sikh. Tedy složení našeho apartmá (podle pokojů): Keňa, Keňa, Kanada, ČR, Německo, Kanada. Pěkné, že? Tož jsme aspoň hodili řeč a s Danielem zahráli Rockband. Taky se zničeho nic objevil Francouz Julien, který mě vážne prudil. Ta jeho výslovnost, brrr, to je jako třicet piraní v gatích!!! No, pak jsem toho ale měl už dost (jestli Rockbandu, alkoholu nebo Žabožrouta nechám jen na vás) a šel na kutě. Na to, abych ještě pokračoval, jsem vážně neměl sil.
5. září
Druhá hodina, tentokrát Canadian Fiction, na české poměry neobvykle vyučovaná dva semestry, a to navíc třikrát týdně. Nicméně se systém výuky nijak neliší od té na MU (ještě že jsem nešel do Olomouce!), takže bych s tím neměl mít žádné problémy. Nicméně kupovat každou knihu, brrr, na to teda zvyklý nejsem. Ať žije elektronický formát (a to říkám i přes to, že jsem jednou kvůli mému kvalitnímu harddisku jednu práci ztratil)! Ať žije industriál!
Dále jsem se šel trochu podívat do Recreation Center. Na vybavení si zde člověk stěžovat nemůže: posilovny, bazén a i horolezecká stěna. By mě zajímalo, kdy se MU vyšvihne a taky vybuduje něco takového. Je sice pěkné, že medici (nebo co to je) dostanou pěkný kampus za x stovek miliónů, ale na rozpadající se budovy A a B na fildě a na nějaká Pentia II v počítačových učebnách tamtéž se jaksi nedostává...Taky jsem viděl černoužlutou chlupatou pídalku (byla fakt rozkošná) a pořádně zapařil na kolejích, konkrétně na 202 (jak mi řekl Ahmed, Shawn a spol. „are very social people.“). Takže jednu dobu bylo v apartmá více než dvacet lidí, tedy se v něm nedalo ani moc hnout. Hrála se chlastací hrá „Social People“, se Shawnem jsme si udělali svítící „war paint“ a pak jsme si ho sloupali, abychom vypadali obzvláště nechutně (slovy Migall „Antonin, you look disgusting!“). No ale všechno jednou končí (prostě to nebylo „Jezero bez břehu,“ jak zpívaj Šrouby) a stejně tak i tato party musela někdy skončit. Já šel spát někdy kolem půl třetí, ale prý se pařilo až do čtyř. Jsem zvedavý, jak vypadají ty akce, kde se paří do osmi do rána...
6. září
Ráno opět brzké vstávání a šup na International Students Day. Kromě snídaně, obědu a večeře zdarma se diskutovalo s ostatními studenty u stolu a poslouchaly se více či méně důležité (pro mě jako velmi šikovného spíš méně) přednášky o životě v Saskatoonu a o důležitých věcech spjatých se studiem. Docela mě překvapilo množství studentů, kteří ani neměli zaregistrované předměty. No jo, ti Francouzi (jo, fakt je nemám rád, furt by jen pili kávu a stávkovali. Což potvrdil i jeden Francouz během diskuze o cen učebnic: „Když se nám zdají moc drahé, tak jdeme stávkovat!“). Překvapilo množství studentů z Číny (čínština je tady slyšet snad na každém kroku) a taky i to, že jsem poprvé v mém životě něco vyhrál. Ano ano, něco jsem vyhrál, a to dokonce něco typicky kanadského – dvě vstupenky na rodeo. Takže pokud budete někdo chtít, můžete jít se mnou.
Jinak se den nesl ve znamení poznávání nových lidí, takže jsem poznal Paula, který momentálně žije s Lenkou Š., účastnicí výměného pobytu z minulého roku, Naheda, velmi vstřícného Egypťana (který mi trochu připomíná jistého Chorvata, co hrál za Chorvatsku první ligu v hokeji – prohráli 2:7 s Kazachstánem) a hlavně „Deepyho“. To se takhle mí němečtí známí baví s nějakým čičmundou, který vypadá, že je z Indie (což se i potvrdilo) když on se na mě obrátí a plynulou češtinou se mě zepta: „Ty jsi Čech?“ Tak tohle jsem vážně nečekal. Nakonec jsem zjistil, že umí skvěle česky, protože v 90. letech studoval v Plzni osm let medicínu (tam je pobočka UK). Bylo tak fajn si konečně s někým zanadávat na místní pivo v mateřském jazyce. Když mi řekl „Teda člověče, tyhle piva jsou tak hrozná, že se mi z nich někdy dělá zle,“ tak jsem byl opravdu, ale opravdu dojat. Slyšet v češtině ódy na „zlatavý mok“ (ne déšť) od Inda, o tom se mi vážně nesnilo.
Po návratu na koleje (den to byl bohužel velmi dlouhý – celé toto trvalo deset hodin, proto ty jídla zdarma) jsem se nakonec stejně „socializoval“ (ne, to s Paroubkem a spol. nijak nesouvisí, jen mě nebaví pořád opakovat slovo „pařit“; ach, zlatá angličtina, která nepotřebuje synonyma). Někteří lidé se i přesocializovali – třeba Daniel a po něm i Kirsten – ale i tak to bylo vydařené. Využil jsem svých znalostí, abych mluvil o historii československa (no jo, pán je učitel), hrál se Texas Hold 'Em Poker (který jsem hrál poprvé a taky jsem ho rychle dohrál (nechci říct, že jsem prohrál, takhle to totiž zní, že jsem ho mohl i rychle vyhrát)...sice byla ve vedlejším apartmá mega pařba (a stejně jako při té páteční i teď musela zasahovat kolejní služba, aby to tam trochu ztišila – chudák Ahmed, ještě že tento týden nepracuje), ale rozhodně jsem neměl náladu na nic velkého. Takže zase po druhé zase na kutě.
7. září
Vychytal jsem garage sale – typickou severoamerickou záležitost, kdy se otevře garáž a do ní se naskládají veškeré nepotřebné věci a tyto věci se náhodným i nenáhodným (jako třeba já) okolojedoucím/chodícím/běhajícím prodávají. Tak jsem si koupil povlečení na postel, deku a pár dalších věcí za pouhých 8 dolarů. Taky jsem si koupil dreamcatcher, další typicky kanadskou věc. No není to krásné, že se tak odlišné zvyklosti jako výprodej nepotřebných věcí na jedné straně a chytač snů od Prvních národů na straně druhé dokážou spojit a vytvořit jeden národ, jednu identitu? Tohle je, prosím, Kanada :-) Prodávající byli velmi milý a jak se ukázalo, prodávají věci, neboť se stěhují do svého domu, protože jsou od počátku sprna čerstvě svoji (tedy married, abychom zůstali genderově vyvážení). Přeji tedy Ericovi a jeho sličné manželce (bohužel si nepamatuji její jméno, ale co, hlavně že to je blondýnka...vrrrr. Mimochodem, právě ten dreamcatcher a mnou zakoupenou čepku – tzv. toque a rukavice – tzv. Mittens – vyráběla právě ona) vše nejlepší do jejich společného života a ať mu stojí...a jí ostatně taky :-)
Jinak se nic moc nedělo. Četl jsem něco do školy, šel jsem si zahrát se Shawnem squash (na hru, kterou vedl 10-2 a která pak skončila 17-15 v můj prospěch jen tak nezapomenu...a on asi taky ne), bylo něco jako sraz spolubydličů (na který dorazila přesně polovina lidí, takže jmse řešili hlavně věci typu „kdo koupí toaleťák“ nebo „kdo bude kdy a co uklízet“; všechno jsme vyřešili slovy „prostě se uvidí“), pár taktů Rockbandu a šel jsem chrnět.
8. září...ještě neskončilo, takže se nechci nijak ukvapit. Sice se nic vážného nestalo – až na to, že mé boty za 79 dolarů jsou naprd (vynásobte si to 16,91 Kč...koruna pořád klesá, já vám říkám, ať víc pijete, neboť to je asi jediný způsob, jak zastavit úpadek naší měny), takže za ně snad zítra dostanu refund – ale nechci se ukvapit. Taky jsem chtěl rozvést svou teorii automobilových honiček, ale o tom někdy příště.
Tož brzy ahoj, doufám, že si čtení mých zápisků užíváte tak, jako já jejich psaní
T.
Thursday, September 4, 2008
Sask Vol. 2
Takze, nez zacneme, tak musim udelat par prohlaseni:
Tento mail pisu na anglicke klavesnici, proto neocekavejte neco jako diakritiku. Mozna si rikate neco jako „tak si prepni klavesnici, ucho/pero/(libovolna nadavka) jedno!“ To bych rad udelal, ale bohuzel to proste neni mozne.
A druha vec: nekdo me upozornil na na muj intelekt neobvykle velke mnozstvi hrubek. To je dano tim, ze pouzivam Open Office, ktery ma velmi slabou zasobu cestiny, takze neco jako automaticke opravy moc nefunguje. A kdyz pisete mail 2 hodiny, nechce se vam ho moc cist. Chcete, aby se k ctenarum dostal co nejdrive, a to i na ukor nejake te objevivsi se hrubky. Jinymi slovy, hrubky byly, jsou a budou. (No ne, umim obkecat uplne vsechno, asi se dam na politiku.)
Den 2.
Rano jsem se probudil ve svem pokoji (kazdy tady totiz ma svuj vlastni pokoj, ne jako ceske koleje, kde jsou v jednom pokoji namackani tri lide; vice o tom v nekterem z budoucich mailu.), roztahl zaluzie a uvidel zatazenou oblohu. „Typicke Saskatoonske pocasi, pomyslel jsem si.“ (Jak seredne jsem se mylil! Viz dale.) Vida, ze veci v mem pokoji jsou trochu vice rozhazene, radsi jsem se oblekl a vesele je ignoroval. A vzhledem k tomu, ze jsem nemel ani drobek jidla do pusy, sel jsem nakoupit.
Po nejakych dvanacti minutach chuze jsem dosel ke groceries. Po ceste jsem si vsimal typickych severoamerickych ukazu (nevim, jak to nazvat), jako treba kostely s obrovskou tabuly a rucne skladanymi pismeny (viz kostel v Simpsnech a taky jedna takova decka skladanka, ale uz nevim, jak se jmenuje...), siroke ulice a velka auta (a kdyz rikam siroke a velka, myslim tim velikost rozmeru pornoknizete Rosenberga), ukazatele ulic na krizovatkach misto na domech (mimochodem podle me velmi prakticke), typicke rodinne baraky (takze misto toho, aby staveli do vysky – tedy vice pater – stavi do sirky. Asi vi, ze 70% zen je klitorialnich)... Ale dost vaginalnich monologu a zpet ke groceries. Preklad na slovnik.cz oznacuje groceries jako „potraviny“ ci „kolonial (hovorove)“. To je ale rozhodne zavadejici, nebot groceries se rozklada na plose dvakrat az trikrat vetsi nez prumerna Billa nebyla (Sebrle, ty prodejna kurvo! Ze se nestydis delat ze sportu prodejny artikl!). A ano, vetsinu plochy opravdu zabiraji potraviny, takze je tady opravdu z ceho vybirat. Zaujaly me cervene hrusky (chutnaji prakticky stejne jako zelene) nebo treba bisoni maso (ktere ochutnavat rozhodne nechci). Ceny jsou vetsinou o trosicku drazsi, nicmene stale srovnatelne. Relativni drahota se vsak nahrazuje kvantitou: proc kupovat jogurt jeden, kdyz jich muzete mit sestnact za $5.99? Co treba 3 litry mlika? A takhle je to temer u vseho, treba i u zubni pasty, ktera je dvakrat vetsi nez ta ceska.
Druhy zarazejici rozdil je, ze jsou tady vsichni az nebezpecne pratelsti. Takze vam pani pokladni nejen popreje pekny den, ale taky se vas zepta, jak se mate, jestli jste vsechno nasel, do toho prohodi jeste nejakou tu prupovidku nebo vas obstastni mensim vtipkem. Nasince navykleho na uslintane kravi ksichty, kterym se z ust dere oder zavanejici po tyden mrtve verlybe (tedy ne zrovna libivy) dorazi mladice ci mladik, ktery na konci pultiku veskere zbozi sklada do tasek. Timto odpada neprijemnost ceskych ultramarketu, kdy si clovek ani nemuze v klidu dat veci do tasky, aniz by se mu do toho nepletly veci dalsiho zakaznika, nicmene je to stale trosku zvlastni. Proto jsem slecnu „davacku“ obstastnil pozdravem a sladkym usmevem, coz ji ocividne potesilo a cela se rozzarila (ne, tohle neni metafora oralniho sexu typicka pro cervenou knihovnu: „A zasunul sveho rudeho bojovnika do jejiho udoli lasky, nacez se cela prohnula jak luk.“). Dalsi, snad jeste vice zarazejici vec je alkohol. Nebo spis „neni alkohol“. Ano, alkohol proste v potravinach nekoupite, pro nasince ze zeme, ktera je prvni ve spotrebe piva (viz mapka http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/99/Map_of_world_by_beer_consumption.png, ano, jsme ta cerna skvrna uprosted). Pozdeji jsem se dozvedel, jak to s tim alkoholem je: v Kanade jsou dva typy obchodu, ktere mohou prodavat alkohol. Levnejsi, vladni, kterych je vsak poskrovnu a jejich oteviraci doba neni zrovna koser, a soukrome, drazsi, kterych je vice a maji otevreno az do tri do rana. V tomto obchode stoji 12-pack (tedy baleni s dvanacti lahvaci) kolem $30, coz je hodne, zvlast, kdyz se jedna pouze o tretinky (no, nejsou to presne tretinky, je toho trochu vic. Divne miry jsou tady obecne naprosto vsude, napriklad z automatu vam nevypadne 0,5 litru Coca Coly, ale presne 591 ml J). Pivo je navic drze nazvano Pilsner (na obalu jsou vsak puvodni obyvatele Noveho sveta (ne, slova Indiani ani Amerika v tomto kontextu proste pouzivat nebudu!), kteri mavaji na lokomotivu...he?), coz me jako nasince pomerne rozciluje, grrr #@#%^$^(*(@#$!!!! Nastesti to pivo docela ujde, lepsi nez psenicny Glacier, ktery jsem ten den ochutnal (viz dale) nebo jablecny (ugh)...
Tento den jsem si take prosel na chvili univerzitni kampus, konkretne hlavni budovu Place Riel (viz fotky). Na skoly ceskeho typu hned zapomente, jedna se o obrovsky komplex, kde je rada kavaren, pekaren, stanku pro soukrome firmy (neni jich hodne a vzdy se jedna o neco souvisejici se studiem, napriklad MHD ci SaskTel, spolecnost zarizujici internetove pripojeni apod.) a dokonce ma skola vlastni pocitacovou prodejnu (!). Vsude je wi-fi, cehoz jsem take hned vyuzil k odeslani prvniho mailu Tondovych cest... A taky jsem zazil svou prvni poradnou party, ktera byla rozhodne mnohem lepsi, nez seance u Guitar Hero.
To takhle slysim zaklepani na me dvere a kdyz je tak otevru, vidim, jak odchazi jeden takovy blondaty clovicek. Rekl mi, ze je kamarad Brendona (spolubydlici, ktereho jsem poprve uvidel az ve ctvrtek) a ze jestli chci, tak se mohu stavit na pokoj 202 (tedy presne pokoj o jedno patro nize). Tak jsem si rekl „OK“ (o.b.) a sel tam.
Poprve jsem pochopil to, co mi pomalo dochazelo po setkani s cernosskym taxikarem a s univerzitnim pracovnikem Ahmedem (puvodem z Afghanistanu, o nem snad priste). Kanada je multikulturni, protoze proste multikulturni je. Ne, pockejte, to neni blabol (no vlastne trochu je): narodnosti je tady tolik, kolik jich muze snad byt. Na kampusu pobiha rada cinsky mluvicich studentu, muj spolubydlic Daniel je Nemec (kterych je tady rada), ale nejenom studenti, ale i „domorodci“ jsou „pomichani“. Prekvapil me uz asijsky vypadajici tatik mluvici se svym synkem francouzsky a na sobotni party jsem byl prekvapen jeste vice. Shawn, synek z farmarske rodiny (zminil jsem, ze Saskatchewan a Alberta jsou silne farmarsky zalozene?), je snad jako jediny „cistokrevny Kanadan.“ Migall je napul Cinanka, Christian je zase Cinan uplny, Laront (vyslovuje se presne naopak, tedy „Loraaant“) je napul Ir a napul Nemec, ale vsichni to jsou proste Kanadane. Tady se vynoruje zajimava otazka identity: maji copak Kanadane svoji vlastni identitu, kdyz jsou to z podstatne casti vlastne cizi kultury obyvajici jedno misto? Podle me ano, vzdyt celek je vice nez jen soucet svych vlastnich casti (viz. definice zanru „post-rock“ a dil „Legie“ Cerveneho trpaslika). Takze ano, rozmanitost a rozruznenost (?) je vec ciste kanadska. To, ze soucasny stav neni stoprocentni (tipoval bych tak 94%), dokazuje pritomnost nalepek „Stop Racism!“ (jedna z nich obyva i muj notebook) (coz mi pripomina mou nasivku, kde panacek haze hakenkrojc do kose, ktery jsem si vzal s sebou a ktery mi mel byt nekym prisit, ze Ydgredd J?), ale nejaky otevreny projev rasismu je zde podle me naprosto nemyslitelny. Neni tady totiz nikoho, kdo by neznal nekoho „nebileho“ („Arijec. Aby vase rasa bila byla.“ Ceska soda je proste skvela.). Jinymi slovy, nacci musi dostat na prdel snad od kazdeho.
Jen k party: byla moc vydarena (sel jsem na kute nekdy o pul ctvrte), skveli lide, hodne zabavy (napriklad jsme se ucili spravne vyslovovat slovo „America“. Nevyslovuje se totiz jako „emerika“ (prepis mezinarodni foneticke asociase IPA by asi vetsine lidi nic nerekl), ale jako „merika“, nacoz jsem poznamenal, ze to zni jak prvni zvuk, ktery vydal praclovek obyvajici jeskyni). Ochutnal jsem trochu kanadskeho svetonazoru („At si je kazdy gay nebo lesbicka, cernoch nebo asiat, dokud to jsou slusni a fajn lide, tak na tom vubec nezalezi.“), s kterym se mohu jedine ztotoznit, s cimz souvisi i mnou definovany postoj, ze jedine autority – at uz vladni ci nabozenske – cini rozpory mezi lidmi; normalne byste si s Cinanem misto dohadovani o lidskych pravech, ktere proste jeho vlada nerespektuje, zakourili travu (coz jsem i udelal). Take jsem prispej do diskuze svym plkem, ze pokud byl Clinton z postu prezidenta odvolan za jedno preblafnuti, tak by mel by Bush rovnou popraven (coz jsem ukradl od stand-up comedian Pattona Oswalta); bylo mi to odsouhlaseno. Dnes, tj. ve ctvrtek, jdeme do nejakeho kovbojskeho baru (ano, Saskatchewan a zvlast Alberta – kde lezi i Calgary – je hodne kovbojska. V Calgary je nejvetsi sraz kovboju na svete, pry...), takze se budu ucit two-step (to je ten kovbojsky tanecek, kdo videl nekdy nejaky dil Walker: Texas Ranger asi vi, o cem mluvim), mno, srandy bude kopec.
Den 3. – 1. zari
Tento den byl svatek a nic moc vyznamneho se neudalo. Nikam jsem nesel, ani nakoupit, ani nekam posedet nebo tak neco. Akorat dorazila ma studijni kolegyne z Masarykovy univerzity Anna, takze jsem si po dlouhe dobe vyzkousel mluvenou cestinu. Pro me jako lingvistu bylo zajimave sledovat vliv cizojazycneho prostredi na komunikaci, nebot ja s Annou i dve Nemky sedici s nami v jejich obyvacim pokoji jsme plynule prechazeli z nasi materstiny do anglictiny a zpet (tomuto se rika code-mixing, pro nas, anglisty J). Jinak jsem vetsinu dne prospal – lidske telo si pry musi na casovy posun zvykat tak tyden – a vecer se podival na film Cloverfield. Neni to spatny film, sice trochu predvidatelny, ale zase to vynahrazuje zpracovanim (je to vlastne film typu Godzilla, tedy o utoku obri nestvury na nejake mesto, nicmene je to zpracovane formou zaberu jedne digitalni kamery obycejnych civilistu, co oslavovali povyseni jednoho z nich, tedy je to cele takove skoro-dokumentarni). Jinak nic moc.
Den 4. – 2. zari
Utery byl orientacni den pro vsechny cerstve studenty, tedy i pro me, jinak ostrileneho kozaka ovenceneho Purpurovym srdcem za hrdinstvi v boji (rozumej Bc. J). Take prekvapilo krasnym slunnym pocasim (dokonce jsem si i sundal mikinu), o kterem jsem si myslel, ze je vyjimkou, pritom to prave je typicke pocasi pro Saskatoon. A to i v zime, proste i v tech nejvetsich mrazech vidi clovek modrou nad hlavou...Odeslal jsem dva dopisy (jeden matince a jeden...no, vsak se nechej prekvapit, osobo dotycna), vyrizoval jsem si zdravotni pojisteni (neni to nijak akcni historka, i kdyz by se to dalo mozna nejak napsat: „Vytahl pero. Pohledl rychle na papir a nalezl prislusnou kolonku. „Jednej rychle,“ pomyslel si. „Neni prilis mnoho casu nazbyt.“ Zacal s vypisovanim udaju. Social Insurance Number, co to je? „Sakra, rozhodni se rychle, neni cas!!!““). K orientaci: vsichni se sesli na nadvori (takzvany „The Bowl“) a jak vidite, bylo jich tam hodne (na UoS studuje 26,000 studentu). Kazdy dostal svou vlastni visacku s dulezitymi udaji (napr. jake predmety a informacni kurzy si zaregistroval), kde byla i napsana jeho skupinka. Po „kick-off“ se vsechny tyto skupinky rozesly do ruznych koutu kampusu a zacla prochazka budovami prislusne skupinky. Bohuzel jsem byl prirazen do skupinky samych biochemiku a farmaceutu (fakulta Arts and Sciences zahrnuje jak humanitni, tak i urcite vedecke obory), takze prochazka po budovach pro tyto predmety urcenych mi k nicemu moc nebyla. Aspon jsem si vyfotil pekne kostry dinosauru v budove geologie (ano, holt je to tady dobre vybaveno).
Je taky dulezite zminit cast obchuzky, kdy jsme dorazili do obrovske mistnosti plne ruznych obcanskych sdruzeni a univerzitnich klubu. Ano, podstatnou cast univerzitniho zivota na skolach severoamerickeho typu tvori sport (o tom priste) a prave studentske kluby, zahrnujici radu aktivit, ale take i studentske unie, ktere v pripade nejakeho problemu studenta (napriklad nekomunikace urciteho profesora) hned zasahnou. Tato unie je velmi silna a disponuje slusnym financnim zabezpecenim (pochazejicim nejspise ze skolneho, ktereho jsem byl nasetri usetren). Nektere stanky byly otravne (napriklad mi byla vnucena Bible, aspon mam cim topit – timto se omlouvam vsem, kteri potrebuji ke komunikaci s Bohem prostrednika. Ja s ni, holkou roztomilou, mluvim primo. A proc s Ni a ne s Nim? Je to jasne, prvni byla slepice a pak az vejce ;-)), nektere uchazejici (dostal jsem kucharku), nektere moc fajn, konkretne Women Center of U of S: davali pekne pohledy, buttony, nalepky (tu o rasismu) a lubrikovane i nelubrikovane kondomy ruznych barev (vzal jsem si zluty nebot „Zluta je barva nase!“. Jaroslav „Jestrab“ Foglar by na me byl hrdy.). Zaujalo me take srduzeni InterVision. Jedna se o krestanskou organizaci zajistujici jednou mesicne nejakou spolecenskou udalost – od obeda ci vecere az po sportovni seslost – pro mezinarodni studenty. Konkretne me zaujal zacatek jejich letaku: „Vybrali jsme si za cil pomahat ostatnim. Veskere nase sluzby jsou zdarma, nebot verime, ze my, Kanadane, mame povinnost pomahat tem mene stasnejsim ci movitejsim.“ Tohle je typicky kanadske a typicky neceske...
Jinak jsem opet cele odpoledne prochrnel a az vecer me zaklepanim probudil Skyler, kamarad Daniela (dvere do apartma se temer nikdy nezamikaji, jen ty od konkretnich pokoju, proto je naprosto normalni, ze prijdete do obyvaku a jsou tam naprosto cizi lide). Vyzval me na Ladies Night (snad to nemusim prekladat) do baru Double Deuce, ktery Shawn prekrtil na Double Douche (takova slovni hricka pro nas anglisty, vy ostatni sahnete po slovniku, tenhle mail pisu dve hodiny v kuse, takze veskere me prekladatelske schopnosti jsou ty tam.) Venku nas uvitala velmi dlouha fronta a bouncer – vyhazovac – ktery dovnitr pousti pouze pokud je v baru misto. Sice jsme dovnitr vpusteni byli, ale mista tam moc nebylo. U baru jsem cekali patnact minut, nez jsme byli obslouzeni (a obsluha na vine rozhodne nebyla), slecen tam sice byla rada, ale borcu jeste vice. Vzhledem k tomu, ze pivo stoji $3, je to opet ta pseudotretinka ani neni tocene (tocene jde sehnat, ale musi se clovek snazit), tak jsem presel radeji na panaky. Nicmene jsem jedno pivo, tentokrat Canadian, zkusil, a muzu rict, ze to je humus. Je to z prosa nebo z ceho a clovek po nem ma susaka hned, jak se napije. Takze se dvojita whisky s colou ukazala jako mnohem bezpecnejsi, a pro me i prekvapive velmi dobrou variantou. V baru se nicmene nic duleziteho nestalo (az na mensi eskapadu s panskymi tangy, na pozadani vysvetlim), „jen“ jsme si se Skylerem skvele popovidali a ja jsem se aspon neco dozvedel o Kanade (viz napriklad rozliseni obchodu s alkoholem).
Pak jsme se premistili do hospody kousek od tamtud (kousek = $6.50 taxikem), kde jsem mel tu „cest“ vyzkouset „pivo“ Strongbow. Dostal jsem zase nejakou podivnou miru (vypadalo to tak na 420ml) neceho, co vypadalo jak bile vino, chutnalo jak bile vino z jablek a stalo $7.70 – tedy nevermore! Opet se ukazala typicka kanadska zvedavost, kdy se Kanadane radi dozvi neco o okolnim svete a radi se seznamuji s novymi lidmi – byli jsme pozvani k vedlejsimu stolu jednim clovekem jen proto, ze se mnou byl v orientacni skupine, jinak jsme spolu do te doby neprohodili ani slovo. Podle jednoho meho kanadskeho kamarada je to proto, ze se ve skolach uci predevsim o Kanade samotne, o okolnim svete se toho tolik az moc nevi. Takto jsem si tedy i dalsi den popovidal s prodavacem bot (rekl mi, ze podle jedne televizni show je nejlepsi misto na „getting laid“ – tedy „zasunuti“ – zeme jako Rusko nebo prave Ceska republika...je to tak, damy? Jestli jo, tak jdu po priletu hrad Kanadana.) nebo dnes s pani z telefonicke spolecnosti (zanadavali jsme si na pocitace). A pak uz jen rozchod a cesta domu. Byla uz pomerne zima – tipl bych si tak 5-10 stupnu, ale ocividne to Kanadanum jako zima nepripada. Dokonce pry existuji lide, kteri jsou na zimu tak navykli, ze chodi v tricetistupnovych mrazech do prace v kratasech (samozrejme, ze do te prace nejspis jedou autem, ale i tak je to naprosto silene). No, po chvili jsem si i ja na to zvykl, ale takovy otuzilec ze me asi urcite nebude.
Den 5. – 3. zari
Dnes se opet nic velkeho nestalo – prosel jsem si knihovnu, setkal se s nekolika profesory (na Native Studies potrebuji vypis znamek z MU, ktery mi ale pani ze studijni proste elektronicky poskytnout nemohou, snad do nich hrom baci!) a vylekal se, ze mam nejak hodne predmetu. Mam jich 5 a vetsina ma 4, takze si asi jeden oddelam. Ted si rikate, ze to je nejak malo, ne? Ale problem je v tom, ze prumerny predmet zde ma 3 az 3 a pul hodiny a muze by rozlozen az do tri dnu, takze ve skole stravim casu prinejmensim stejne, jako na MU. Krome administrativnich zalezitosti, ktere musim resit trosku i dnes (a vubec se mi nechce), jsem byl na nakupech v Downtown (tedy centru mesta, hodlam si ho poradne projit v nedeli) v jednom z mallu, tedy obchodnich center (neco jak Olympia ci Vankovka) (koupil jsem si nejaky fusekle a dva pary bot) a pritom jsem si vsiml dvou veci: nefunkcni jizdni rad MHD a ohleduplnost ridicu.
Ad jedna) na zastavkach neco jako jizdni rad nehledejte – proste tam neni. Misto toho je tam cislo autobusu a kod zastavky. Podle kodu si musite najit v jizdnim radu, mezi jakymi zastavkami autobus jezdi, nebot v kapesnim jizdnim radu (ktery je formatu A3 a zvlast pro kazdou linku) jsou odjezdy pouze pro nekolik hlavnich zastavek. Navic autobusy casto na jednom z hlavnich uzlu stoji a cekaji na ostatni spoje (treba i deset minut) – jinymi slovy se maji Kanadane o MHD hodne co ucit. Stacilo by jednoduse poskladat jizdni rady tak, aby se autobusy vzajemne doplnovaly, a na zastavky zverejnit jednotlive odjezdy a hned by bylo lepe.
Ad 2) ohleduplnost ridicu je neuveritelna. To, ze jsou ridici absolutne tprelivy na prechodech (znacenych pouze pruhem a na nekterych mistech pouze znackou), by se dalo jeste prezit. Ale to, ze muzete ulici prejit prakticky na jakemkoliv miste a ridic vas VZDY pusti, to se mi jeste nestalo. V ulicich panuje takovy pocit bezpeci, o kterem si ceska mesta mohou nechat jen zdat – staci si vzpomenout na prechazeni prechodu u fildy v Brne, kde je clovek rad, ze ho nikdo nesrazil a kde kazdy jezdi jak hovado a hned mi prebehne husi kuze po zadech (jo, je to takovej rozdil!!!).
Taky jsem si koupil svou prvni ucebnici a uz chapu, proc na anglistice mame vse v elektronickem formatu. Vsechno je tak drahe! Pitomy sbornik povidek do jednoho predmetu (Canadian Fiction) stoji $45, pritom je to jen nekolik set stran vytisklych na tiskarne, ani to neni svazane! Ano, je to sice dvousemestralni predmet, ale stejne...A vzhledem k tomu, ze mame za rok precist kolem 12 az patnaci novel (cena kolem $10-15 pocitam), tak za to necham peknych par tisic. A uz jsem se zminil o tom, ze mistni dane se k nakupu pripocitaji az pri zaplaceni, tedy nejsou uvedeny v cene vyrobku? Dalsi matouci vec...
Vecer se opet projevil sok ze zmeny casoveho pasma (pocitam, ze bude jeste par dni trvat, nez se prizpusobim), takze jsem o ctvrt na 10 sel spat a usnul jsem velmi, velmi rychle. O mych problemech s aktivaci SIM karty a o vubec vypecenem systemu telefonovani, stejne jako o prubehu kovbojske party se doctete priste.
Mejte se skvele a at nam vite co...ano, at nam zdravi vydrzi hodne dlouho J
T.
Monday, September 1, 2008
Saskatoon, Day 1
Zdravím vás, přátelé a nepřátelé!
Právě čtete Našincovy zápisky s Javorzemě, čtivo, jež vás bude, jak doufám, oblažovat nejen svým obsahem, ale také svou formou. Nebudu zastírat, že jsem se inspiroval Břecovými zápisky z Anglie, takže nazdar Fojto! No nic, připravte si nějaký teplý nápoj, udělejte si pohodlí a ponořte se do čtení.
Tak jsme se ráno rozloučili s Anjetkou (viz. Fotky před odjezdem, je to taková ta roztomile opilá osůbka) a já se vydal na cestu směr Ruzyně. Bohužel musím všechny adrenalinu chtivé zklamat, neboť se při této cestě nic mimořádného nestalo. Žádná píchlá pneumatika, žádný únos teroristy a ne, ani toho ježka jsme po cestě nepřejeli. Prostě nic, nichts, nada. Na letiště jsem dorazil s dvouhodinovou rezervou a po shledání, jak to tam vlastně funguje, jsem se šel odbavit. Ne, to není synonymum pro „oddělat se“, ale jako že jsem šel k odbavovacímu prostoru, kde jsem dostal letenky na všechny mé tři lety (Praha – Frankfurt, Frankfurt – Calgary, Calgary – Saskatoon), byl informován, že si kufr nemusím ve Frankfurtu vyzvedávat (což mě přišlo až nebezpečně pohodlné, takže jsem se na to ještě dvakrát zeptal dvou jiných osob...se stejným výsledkem :-)) a šel k rentgenu. Tak a teď vy, co chcete, aby se něco dělo, zpozorněte. Došlo totiž k jistému extempore, které mi přijde jako vtipné, ale třeba vám ne...Mňo, když jsem šel k rentgenu, tak jsem vytáhl všechno, co jsem mohl (čuňačinky!!!) a dal jsem to na pás. Prošel jsem rámem pana Röentgena a ozvalo se zapípání. Typ, co to tam čekoval, si všiml mých nadutých kapsáčů (říkám žádné čuňačinky!!!) a chtěl, abych mu ukázal, co v nich mám (tak dost!!!). No, hádejte, co jsem tam měl. Toaletní papír s nápisem Happy Birthday, který jsem dostal od Anet a který se mi nikam jinam než tam nevešel :-). Osoba si uvědomila svou chybu a posléze si všimla mých těžkých bot KMM, takže jsem si je musel zout a dát je na pás vedle ostatních věcí. Tuto vyzouvací a obouvací proceduru jsem musel opakovat na každém letišti, což mi v Calgary nebylo moc příjemné, a to nejen kvůli mně, ale i kvůli ostatním. To víte, mít na nohou těžký boty víc než 18 hodin není pro tlapky nic příjemného.
Ale zpět na Ruzyni. Víra a příslušenství k církvi sice spolu nemají co dělat – proto je většina Čechů oficiálně ateistická, neboť mají k této instituci přirozený odpor (aby ne, stačí prolistovat učebnicemi dějepisu – Sarkandre, ty čuráčí ksichte, tu kapli si nezasloužíš!), ale zároveň v „něco“ věří – nicméně teď jsem si připadal jak v zemi neznabohů, neboť ceny byly vskutku nekřesťanské. Považte, 110 Kč za sendvič (ne, teď nemyslím tu sexuální praktiku) je přece jenom trochu hodně. Bral bych ji, kdybych ho jedl z klína pohledné blonďaté, ale ta flundra, co mě přišla obsloužit a ani mě nepozdravila, si to rozhodně nezasloužila (he). Po obejití nějakého toho obchodu a shledání, že ceny jsou možná „duty free“, zato s přirážkou, za kterou by se i Trautenberg styděl, jsem se vydal k příslušné gate (nevím proč, ale při tomto slově jsem si vzpomněl na „Budu blejt, velebnosti.“). Po čekání kvůli zpoždení mě byla odtrhnuta letenka a já se vydal takovým tím „slimákem“ do letadla, pociťujíc (na tohle jsem nikdy nebyl machr, tak mě kdyžtak opravte, ja?) mírné vzrušení. Tento pocit stoupl, když nám kapitán nařídil, ať se připoutáme...a zase opadl, když jsme byli informování, že na Ruzyni budeme kvůli zpoždění ještě nějakou dobu čekat. No ale pak to přišlo: začli jsme rolovat po runwayi směrem k odletové ploše. Dorazili jsme na ni, motory zaburáceli a já byl spolu s ostatními vtlačen do sedadla (ne do jednoho, ale každý do toho svého, samozřejmě). Krajina kolem nás ubíhala stále rychleji a rychleji a najednou jsme se odlepili od země a byli...nad zemí, ty poeto :-). Jak jsem se prvního letu obával, tak jsem nakonec shledal, že je to jako na horské dráze. Akorát toho vidíte o něco míň.
Na letiště ve Frankfurtu jsme dorazili něco kolem půl dvanácté, jesli se nemýlím. Trochu jsem se najedl, shledal, že ceny jsou stále nic moc, ale rozhodně lepší než v Praze (a pak se diví, že turistů ubývá, gumáci jedni) a rozhodl se vydat ke gate do Calgary. Po cestě k ní jsem si všiml jedné zajímavé věci, a to té, že na největším letišti v Evropě (aspoň to mi bylo řečeno) nejsou skoro žádné záchody. Holt si asi Němci myslí, že si svou potřebu lidé naplánovali až na letadlo. Ach, ti plánovači... Dorazil jsem ke gate B62 a všiml jsem si, že kousek od ní je nějaká dodatečná pasová kontrola. Měl jsem hodně času, tak jsem se tam vydal, to jako pro jistotu. Po projití skrz ni jsem ale shledal, že jsem někde úplně jinde, než jsem původně byl a hlavně když jsem k B62 konečně dorazil, tak jsem se zděsil. Byla to sice B62, ale úplně jiná. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal někde chybu, třeba že jsem se blbě podíval na tu první gate, začal jsem zmatkovat (zdravím Jardu K.!) a uprostřed kontroly jsem utekl. To už v té době do odletu zbývalo něco málo přes půl hodiny, takže jsem vyběhl zpět, odkud jsem přišel, shledal jsem, že jsem buď blbe a nebo dobře, ale že se v žádném případě nemohu vrátit k té původní „B62“ (bůhví, co to bylo :-)), začal kurvovat (možná pičovat, teď nevím) a šel teda volky nevolky k té „druhé“ B62. Samozřejmě se ukázalo, že jsem byl správně, takže jsem si oddychl a autobus nád odvezl k Boeingu 767.
Ten byl vybaven vskutku impresivně. V business class, kterou jsme procházeli, byli místo normálních sedadel tři řady takových vajíčkovitých kukaní, které nejen že působily elegantně, ale byly nejspíše i pohodlné. Ale ani ekonomická třída nebyla rozhodně k zahození: LCD dotyková obrazovka na předchozím sedadle, dostatek pohodlí, plus mé zarezervované místo u okna, prostě pohodka. Po vzletu, při kterém 767 burácela o poznání více, než to letadlo (ve srovnání s 767 spíš letadýlko) před tím, jsem se jal zkoumat spustivšího se LCD zařízení. A vida, spousta hudby, televizních seriálů a filmů ke sledování! A když říkám spousta, tak spousta. Už jen nabídka filmů byla monumentální: rodinné, současné, world, avantgardní, frankofonní (které jsem jako poctivý anglista přeskočil), hollywood, klasika a kanadské...a každá z těchto kategorií nabízela slušnou škálu filmů. Nakonec jsem shlédl Batman Begins (líbilo se mi to, ale na The Dark Knight to nemá), Kung Fu Panda (Jack Black je výborný! Překvapila mě mnužstvím kung fu scén, které jakoby vypadly ze starých filmů Jackieho Chana (třeba Drunken Master) (aby ne, když tam hrál, spíš teda namlouval tu opici). Jinak rozhodně dobré, lepší, než Rattatoille nebo jak se to píše, který jsem sledoval ve vlaku cestou do Prahy...Pipine! *fňuk*)díl Simpsonů a pár krátkých kanadských filmů (dobrý byl třeba ten o ledním medvědovi), z hudby jsem si poslechl pár skladeb od Portishead z alba Third (jsem říkal, že tam bylo z čeho vybírat), na víc jsem ale během toho devíti nebo kolika hodinového letu neměl sílu.
Věci, které mě ještě překvapily: jídelní servis a dvojjazyčnost. Ad 1) přes internet jsem si mohl vybrat speciální jídlo – např. vegetariánské, košer... Vybral jsem si tedy „veggie“ a byl mile překvapen. Porce nikterak veliká, ale zato vážně dobrá. A asi až moc zdravá, neboť jsem po zbytek dne na všech návštěvách WC plkal taková malá hovínka...ale nebudem to rozmazávat (zvlášť tohle ne). Kromě častých nápojů jsem také pocítil první kulturní odlišnost: jako desert jsem k hlavnímu jídlu dostal ananas s pár rozinkami politý sladkým, hustým jogrtem. A překvapivě to bylo dobré! Ble, říkáte si, ale to ještě nevíte, co jsem pil na cestě do Saskatoonu... Ad 2) všechno, ať už v písemném či ústním projevu, je vždy v angličtině a ve francouzštině. Takže mě až tak nepřekvapilo, když jsem na svém prvním nákupu v mallu uslyšel asijsky vypadajícího tatíka se synkem, kterak spolu mluví francouzsky. Ale k tomu se dostanem...
Kromě přeletu nad Grónskem, které je očividně ovlivněno globálním oteplováním (dříve ledové plochy jsou teď hnědé, viz. fotky na rajčeti), se až tak nic vážného nestalo. Letiště v Calgary bylo pěkné (a mělo i dostatek záchodů), koupil jsem na něm nějaký ten pohled (pošlete mi adresy, bitches! Ale pravidlo je jasné – oko za oko, pohled za pohled) a sobě i knihu (William Gibson – Spook Country, dočetl jsem první z řady kapitol a pochybuji, že se k ní během prvních týdnů v tomto shonu dostanu) a čekání na let do Saskatoonu jsem si zpřijemnil sledování Revelations od Billa Hickse, ale ještě před tím jsem musel projít imigrační kontrolou. Vychytal jsem toho nejdrsněji vypadajícího úředníka (na místě by už jen kvůli vzhledu jejich uniformy bylo lepší spíše slovo policisté), který vypadal jak takovej ten polda z amerických filmů, co první střílí a až pak se ptá. Ale nakonec mi tento zlý polda laskavě vízum udělil. Cestu do Saskatoonu jsme strávili v malinkém letadýlku – tak 40 míst, typuji – a pil jsem při ní rajčatový džus, který jsem si vybral čirou náhodou. Když jsem se na něj tak díval, myslel jsem si, že ho asi rychle vrátím zpět (dostal jsem k němu led, ježkovy zraky), ale řekl jsem si „toho bohdá nebude, abych z boje utíkal.“ Tož jsem si teda lokl a zjistil jsem, že je...opravdu, ale opravdu... dobrý! Jakmile si člověk zvykne na tu zvláštní chuť, shledá, že je opravdu osvěžující – kyselost rajčete + led = epické vítězství.
Do Saskatoonu jsme přiletěli v devět hodin večer místního času, to známená, že u vás byly čtyři hodiny v noci/ráno. Mladá japonka (japonka, Vášo!!!) ve stánku univerzity mi dala nějakou tu mapku a já si objednal svůj taxík. Vezl mě African-Canadian, původně ze Západní Afriky, a skvěle jsem si s ním pokecal. Potešil mě svým vychvalováním kanadského multikulturalismu, ale nepotěšil mě moc svou predikcí špatného počasí. Saskatoon je prý velmi nevypočítatelný co se počasí týče, takže mrazy mohou přijít v listopadu stejně tak jako na konci září. Konkrétně dnes je hnusně, takže doufám, že se to obrátí a aspoň do konce října nebudu potřebovat bimní zundu (blbej vtip, vím). No nic, zpět k vyprávění. Šťastně jsme dorazili k mým kolejím Seager Wheeler Hall a šel jsem se tedy ubytovat. Po cestě k budově mě uvítala dva na sobě nezávislé úsměvy z dívčích úst (tak odkud asi, woe), doufejme, že to je predikce světlých zítřků (neboj, Lucy, dám jim co proto)! Pak mě ale zchladila ledová srpcha, a to když jsem se dozvěděl, že o mě nikdo neví, takže tam nemám klíče. Naštěstí se o ubytování na Seager Wheeler stará jistý Ahmed, který je absolutně vstřícný a nejvíc ochotný. Šli jsme tedy na hlavní kampus, kde jsme se mrkli do registrace, aby aspoň věděl, do jakého pokoje mě má ubytovat. Zjistili jsme aspoň toto a dnes mi ještě dorazili ze sličných rukou klíče, neboť je Ahmed u sebě neměl, a hlavně jsme si dobře popovídali a já se zase něco dozvěděl. Snad se brzo uvidíme, má u mě pivo, kluk jeden!
Konečně jsem se tedy dostal na svůj pokoj, vyndal jsem si pár věcí a byl jsem pozván na party mým spolubyldičem z pokoje č. 6. Pilo se pivo a hrál se Guitar Hero, což sice nebylo špatný, ale až tak mě to nebralo. Hodně lidí se tam znalo a jsou „teprve“ ve druhém ročníku, takže mi taky přišlo, že jsem (stejně jako punk) jinde. Ale uvidíme, hůl nad nimi lámat nebudu a pár lidí tam bylo hodně do pohody. Ale to se má čtyřiadvacetihodinová cesta začala na mém fyzickém stavu projevovat, takže jsem si dopil to své pivko, všem poděkoval a šel na kutě. Co se dělo další den, který jsem sice skoro celý strávil spaním a psaním tohoto mailu, ale také jsem navštívil první mall a taky probíhá party, na kterou jsem byl před chvílí pozván, se dozvíte později. Tento mail bych chtěl odeslat zítra v dopoledních hodinách (tedy u vás někdy k večeru), další budu posílat tak ve středu, možná až v pátek, podle množství novinek a přístupu k internetu, který na kolejích bohužel není :-(
Ale no nic, jdu se podívat na apartment 202, jak to tam jde.
Zatím ahoj a ať nám ♂ stojí.
Tonda
Fotky jsou na: http://samopal.rajce.net
Právě čtete Našincovy zápisky s Javorzemě, čtivo, jež vás bude, jak doufám, oblažovat nejen svým obsahem, ale také svou formou. Nebudu zastírat, že jsem se inspiroval Břecovými zápisky z Anglie, takže nazdar Fojto! No nic, připravte si nějaký teplý nápoj, udělejte si pohodlí a ponořte se do čtení.
Tak jsme se ráno rozloučili s Anjetkou (viz. Fotky před odjezdem, je to taková ta roztomile opilá osůbka) a já se vydal na cestu směr Ruzyně. Bohužel musím všechny adrenalinu chtivé zklamat, neboť se při této cestě nic mimořádného nestalo. Žádná píchlá pneumatika, žádný únos teroristy a ne, ani toho ježka jsme po cestě nepřejeli. Prostě nic, nichts, nada. Na letiště jsem dorazil s dvouhodinovou rezervou a po shledání, jak to tam vlastně funguje, jsem se šel odbavit. Ne, to není synonymum pro „oddělat se“, ale jako že jsem šel k odbavovacímu prostoru, kde jsem dostal letenky na všechny mé tři lety (Praha – Frankfurt, Frankfurt – Calgary, Calgary – Saskatoon), byl informován, že si kufr nemusím ve Frankfurtu vyzvedávat (což mě přišlo až nebezpečně pohodlné, takže jsem se na to ještě dvakrát zeptal dvou jiných osob...se stejným výsledkem :-)) a šel k rentgenu. Tak a teď vy, co chcete, aby se něco dělo, zpozorněte. Došlo totiž k jistému extempore, které mi přijde jako vtipné, ale třeba vám ne...Mňo, když jsem šel k rentgenu, tak jsem vytáhl všechno, co jsem mohl (čuňačinky!!!) a dal jsem to na pás. Prošel jsem rámem pana Röentgena a ozvalo se zapípání. Typ, co to tam čekoval, si všiml mých nadutých kapsáčů (říkám žádné čuňačinky!!!) a chtěl, abych mu ukázal, co v nich mám (tak dost!!!). No, hádejte, co jsem tam měl. Toaletní papír s nápisem Happy Birthday, který jsem dostal od Anet a který se mi nikam jinam než tam nevešel :-). Osoba si uvědomila svou chybu a posléze si všimla mých těžkých bot KMM, takže jsem si je musel zout a dát je na pás vedle ostatních věcí. Tuto vyzouvací a obouvací proceduru jsem musel opakovat na každém letišti, což mi v Calgary nebylo moc příjemné, a to nejen kvůli mně, ale i kvůli ostatním. To víte, mít na nohou těžký boty víc než 18 hodin není pro tlapky nic příjemného.
Ale zpět na Ruzyni. Víra a příslušenství k církvi sice spolu nemají co dělat – proto je většina Čechů oficiálně ateistická, neboť mají k této instituci přirozený odpor (aby ne, stačí prolistovat učebnicemi dějepisu – Sarkandre, ty čuráčí ksichte, tu kapli si nezasloužíš!), ale zároveň v „něco“ věří – nicméně teď jsem si připadal jak v zemi neznabohů, neboť ceny byly vskutku nekřesťanské. Považte, 110 Kč za sendvič (ne, teď nemyslím tu sexuální praktiku) je přece jenom trochu hodně. Bral bych ji, kdybych ho jedl z klína pohledné blonďaté, ale ta flundra, co mě přišla obsloužit a ani mě nepozdravila, si to rozhodně nezasloužila (he). Po obejití nějakého toho obchodu a shledání, že ceny jsou možná „duty free“, zato s přirážkou, za kterou by se i Trautenberg styděl, jsem se vydal k příslušné gate (nevím proč, ale při tomto slově jsem si vzpomněl na „Budu blejt, velebnosti.“). Po čekání kvůli zpoždení mě byla odtrhnuta letenka a já se vydal takovým tím „slimákem“ do letadla, pociťujíc (na tohle jsem nikdy nebyl machr, tak mě kdyžtak opravte, ja?) mírné vzrušení. Tento pocit stoupl, když nám kapitán nařídil, ať se připoutáme...a zase opadl, když jsme byli informování, že na Ruzyni budeme kvůli zpoždění ještě nějakou dobu čekat. No ale pak to přišlo: začli jsme rolovat po runwayi směrem k odletové ploše. Dorazili jsme na ni, motory zaburáceli a já byl spolu s ostatními vtlačen do sedadla (ne do jednoho, ale každý do toho svého, samozřejmě). Krajina kolem nás ubíhala stále rychleji a rychleji a najednou jsme se odlepili od země a byli...nad zemí, ty poeto :-). Jak jsem se prvního letu obával, tak jsem nakonec shledal, že je to jako na horské dráze. Akorát toho vidíte o něco míň.
Na letiště ve Frankfurtu jsme dorazili něco kolem půl dvanácté, jesli se nemýlím. Trochu jsem se najedl, shledal, že ceny jsou stále nic moc, ale rozhodně lepší než v Praze (a pak se diví, že turistů ubývá, gumáci jedni) a rozhodl se vydat ke gate do Calgary. Po cestě k ní jsem si všiml jedné zajímavé věci, a to té, že na největším letišti v Evropě (aspoň to mi bylo řečeno) nejsou skoro žádné záchody. Holt si asi Němci myslí, že si svou potřebu lidé naplánovali až na letadlo. Ach, ti plánovači... Dorazil jsem ke gate B62 a všiml jsem si, že kousek od ní je nějaká dodatečná pasová kontrola. Měl jsem hodně času, tak jsem se tam vydal, to jako pro jistotu. Po projití skrz ni jsem ale shledal, že jsem někde úplně jinde, než jsem původně byl a hlavně když jsem k B62 konečně dorazil, tak jsem se zděsil. Byla to sice B62, ale úplně jiná. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal někde chybu, třeba že jsem se blbě podíval na tu první gate, začal jsem zmatkovat (zdravím Jardu K.!) a uprostřed kontroly jsem utekl. To už v té době do odletu zbývalo něco málo přes půl hodiny, takže jsem vyběhl zpět, odkud jsem přišel, shledal jsem, že jsem buď blbe a nebo dobře, ale že se v žádném případě nemohu vrátit k té původní „B62“ (bůhví, co to bylo :-)), začal kurvovat (možná pičovat, teď nevím) a šel teda volky nevolky k té „druhé“ B62. Samozřejmě se ukázalo, že jsem byl správně, takže jsem si oddychl a autobus nád odvezl k Boeingu 767.
Ten byl vybaven vskutku impresivně. V business class, kterou jsme procházeli, byli místo normálních sedadel tři řady takových vajíčkovitých kukaní, které nejen že působily elegantně, ale byly nejspíše i pohodlné. Ale ani ekonomická třída nebyla rozhodně k zahození: LCD dotyková obrazovka na předchozím sedadle, dostatek pohodlí, plus mé zarezervované místo u okna, prostě pohodka. Po vzletu, při kterém 767 burácela o poznání více, než to letadlo (ve srovnání s 767 spíš letadýlko) před tím, jsem se jal zkoumat spustivšího se LCD zařízení. A vida, spousta hudby, televizních seriálů a filmů ke sledování! A když říkám spousta, tak spousta. Už jen nabídka filmů byla monumentální: rodinné, současné, world, avantgardní, frankofonní (které jsem jako poctivý anglista přeskočil), hollywood, klasika a kanadské...a každá z těchto kategorií nabízela slušnou škálu filmů. Nakonec jsem shlédl Batman Begins (líbilo se mi to, ale na The Dark Knight to nemá), Kung Fu Panda (Jack Black je výborný! Překvapila mě mnužstvím kung fu scén, které jakoby vypadly ze starých filmů Jackieho Chana (třeba Drunken Master) (aby ne, když tam hrál, spíš teda namlouval tu opici). Jinak rozhodně dobré, lepší, než Rattatoille nebo jak se to píše, který jsem sledoval ve vlaku cestou do Prahy...Pipine! *fňuk*)díl Simpsonů a pár krátkých kanadských filmů (dobrý byl třeba ten o ledním medvědovi), z hudby jsem si poslechl pár skladeb od Portishead z alba Third (jsem říkal, že tam bylo z čeho vybírat), na víc jsem ale během toho devíti nebo kolika hodinového letu neměl sílu.
Věci, které mě ještě překvapily: jídelní servis a dvojjazyčnost. Ad 1) přes internet jsem si mohl vybrat speciální jídlo – např. vegetariánské, košer... Vybral jsem si tedy „veggie“ a byl mile překvapen. Porce nikterak veliká, ale zato vážně dobrá. A asi až moc zdravá, neboť jsem po zbytek dne na všech návštěvách WC plkal taková malá hovínka...ale nebudem to rozmazávat (zvlášť tohle ne). Kromě častých nápojů jsem také pocítil první kulturní odlišnost: jako desert jsem k hlavnímu jídlu dostal ananas s pár rozinkami politý sladkým, hustým jogrtem. A překvapivě to bylo dobré! Ble, říkáte si, ale to ještě nevíte, co jsem pil na cestě do Saskatoonu... Ad 2) všechno, ať už v písemném či ústním projevu, je vždy v angličtině a ve francouzštině. Takže mě až tak nepřekvapilo, když jsem na svém prvním nákupu v mallu uslyšel asijsky vypadajícího tatíka se synkem, kterak spolu mluví francouzsky. Ale k tomu se dostanem...
Kromě přeletu nad Grónskem, které je očividně ovlivněno globálním oteplováním (dříve ledové plochy jsou teď hnědé, viz. fotky na rajčeti), se až tak nic vážného nestalo. Letiště v Calgary bylo pěkné (a mělo i dostatek záchodů), koupil jsem na něm nějaký ten pohled (pošlete mi adresy, bitches! Ale pravidlo je jasné – oko za oko, pohled za pohled) a sobě i knihu (William Gibson – Spook Country, dočetl jsem první z řady kapitol a pochybuji, že se k ní během prvních týdnů v tomto shonu dostanu) a čekání na let do Saskatoonu jsem si zpřijemnil sledování Revelations od Billa Hickse, ale ještě před tím jsem musel projít imigrační kontrolou. Vychytal jsem toho nejdrsněji vypadajícího úředníka (na místě by už jen kvůli vzhledu jejich uniformy bylo lepší spíše slovo policisté), který vypadal jak takovej ten polda z amerických filmů, co první střílí a až pak se ptá. Ale nakonec mi tento zlý polda laskavě vízum udělil. Cestu do Saskatoonu jsme strávili v malinkém letadýlku – tak 40 míst, typuji – a pil jsem při ní rajčatový džus, který jsem si vybral čirou náhodou. Když jsem se na něj tak díval, myslel jsem si, že ho asi rychle vrátím zpět (dostal jsem k němu led, ježkovy zraky), ale řekl jsem si „toho bohdá nebude, abych z boje utíkal.“ Tož jsem si teda lokl a zjistil jsem, že je...opravdu, ale opravdu... dobrý! Jakmile si člověk zvykne na tu zvláštní chuť, shledá, že je opravdu osvěžující – kyselost rajčete + led = epické vítězství.
Do Saskatoonu jsme přiletěli v devět hodin večer místního času, to známená, že u vás byly čtyři hodiny v noci/ráno. Mladá japonka (japonka, Vášo!!!) ve stánku univerzity mi dala nějakou tu mapku a já si objednal svůj taxík. Vezl mě African-Canadian, původně ze Západní Afriky, a skvěle jsem si s ním pokecal. Potešil mě svým vychvalováním kanadského multikulturalismu, ale nepotěšil mě moc svou predikcí špatného počasí. Saskatoon je prý velmi nevypočítatelný co se počasí týče, takže mrazy mohou přijít v listopadu stejně tak jako na konci září. Konkrétně dnes je hnusně, takže doufám, že se to obrátí a aspoň do konce října nebudu potřebovat bimní zundu (blbej vtip, vím). No nic, zpět k vyprávění. Šťastně jsme dorazili k mým kolejím Seager Wheeler Hall a šel jsem se tedy ubytovat. Po cestě k budově mě uvítala dva na sobě nezávislé úsměvy z dívčích úst (tak odkud asi, woe), doufejme, že to je predikce světlých zítřků (neboj, Lucy, dám jim co proto)! Pak mě ale zchladila ledová srpcha, a to když jsem se dozvěděl, že o mě nikdo neví, takže tam nemám klíče. Naštěstí se o ubytování na Seager Wheeler stará jistý Ahmed, který je absolutně vstřícný a nejvíc ochotný. Šli jsme tedy na hlavní kampus, kde jsme se mrkli do registrace, aby aspoň věděl, do jakého pokoje mě má ubytovat. Zjistili jsme aspoň toto a dnes mi ještě dorazili ze sličných rukou klíče, neboť je Ahmed u sebě neměl, a hlavně jsme si dobře popovídali a já se zase něco dozvěděl. Snad se brzo uvidíme, má u mě pivo, kluk jeden!
Konečně jsem se tedy dostal na svůj pokoj, vyndal jsem si pár věcí a byl jsem pozván na party mým spolubyldičem z pokoje č. 6. Pilo se pivo a hrál se Guitar Hero, což sice nebylo špatný, ale až tak mě to nebralo. Hodně lidí se tam znalo a jsou „teprve“ ve druhém ročníku, takže mi taky přišlo, že jsem (stejně jako punk) jinde. Ale uvidíme, hůl nad nimi lámat nebudu a pár lidí tam bylo hodně do pohody. Ale to se má čtyřiadvacetihodinová cesta začala na mém fyzickém stavu projevovat, takže jsem si dopil to své pivko, všem poděkoval a šel na kutě. Co se dělo další den, který jsem sice skoro celý strávil spaním a psaním tohoto mailu, ale také jsem navštívil první mall a taky probíhá party, na kterou jsem byl před chvílí pozván, se dozvíte později. Tento mail bych chtěl odeslat zítra v dopoledních hodinách (tedy u vás někdy k večeru), další budu posílat tak ve středu, možná až v pátek, podle množství novinek a přístupu k internetu, který na kolejích bohužel není :-(
Ale no nic, jdu se podívat na apartment 202, jak to tam jde.
Zatím ahoj a ať nám ♂ stojí.
Tonda
Fotky jsou na: http://samopal.rajce.net
Subscribe to:
Posts (Atom)