3

Ok, zdravím vás v pokračování mých postřehů a zápisků. Tak s chutí do toho, tentokrát opět s diakritikou :-)

4. září

Vstal jsem velmi ráno, abych stihl takzvaný Big Flipping Pancake Breakfest, tedy snídani s typickými plackami a ano, pro Kanadu typickým javorovým sirupem. K tomu se jí párky a sice to zní hrozně (asi stejně jako rajčatový džus), ale je to (opět) pěkná pochutina. Hlavně jsem měl čas si víc popovídat s Ahmedem. Tak jsem se dozvěděl, že je tady jako všichni imigranti velmi, velmi šťastný. Také jsem se dozvěděl, že je z Afghánistánu, země, která je posledních třicet let neustále ve válečném stavu. Když na tohle přišla řeč, tak se viditelně rozesmutnil, ale mé ujištění, že my jsme byli v řiti 40 let a že jim tedy zbývá „jen“ let deset, ho, troufám si říci, rozveselilo.
Tento den jsem také měl první hodinu a...vypadá to, že to bude pohodka. Učí nás jistý Kevin (Kevin Flynn pro ty, co to chtějí plným jménem. Tituly nevím, ale nějaký to PhD tam je) a budem brát Gibsonova Neuromancera, takže to bude určitě gut.
Sliboval jsem taky něco o SIM kartách, takže tady to je:
Můžete si koupit buď SIMky na smlouvu nebo na kredit, tzv. Pre-paid. Nejdřív se mrkneme na ty se smlouvou. Smlouvu lze minimálně uzavřít na dva roky, což je pro lidi jako já naprosto naprd. Navíc odstoupením od smlouvy sice už volat nemůžete, nicméně musíte platit penále, které jsou téměř stejně vysoké jako samotný měsíční poplatek.
Kredit: pokud si chcete koupit SIMku na kredit, musíte si ji určitým množstvím peněz dobít. To není až tak neobvyklé, ale to, že za samotnou kartu platíte nějakých $25, neobvyklé už je. Navíc každý kredit ($10/$20/$40) má omezenou dobu platnosti na jeden měsíc, kdy, pokud jej neprovoláte, se vám SIM karta zablokuje a vy si ji musíte nabít minimálně deseti dolary, abyste ji aktivovali. Vychcané, že?

A kovbojský bar? Hm...to je taky vtipná „stórka“. A hraje v ni hlavní roli Saskatoonské MHD. Už jsem se o něm zmiňoval jednou. Teď k dalšímu šílenému aspektu zdejšího transportu. Kromě toho, že je v každém autobuse velmi vtipné upozornění („Žádáme cestující, aby s ohledem na ostatní nejedli v autobuse slunečnicová semínka. Udržujte autobus čistý.“), se zde zastavuje na znamení, a to ne tlačítkem, ale takovým žlutým špagátem. Pokud totiž na zastávce nikdo není a řidič nedostane od cestujícího signál, že někdo chce na příští zastávce vystupovat, tak se prostě kolem zastávky projede. Všechno je to ještě „usnadněno“ tím, že v autobusech není žádná obrazovka indikující příští zastávku či směr jízdy. To se ukázalo pro mě, poměrů neznalého mezinárodního studenta, jako velmi fatální. Chystal jsem se vystoupit, nicméně jsme kolem ze tmy se vyloupnuvší zastávky jen projeli. Říkal jsem si „to je asi zastávka pro jinou linku“. Jenže když jsme odbočili doprava a stejným způsobem projeli kolem další zastávky, začal jsem mít menší pochybnosti. Mé pochybnosti se potvrdili a změnili v nasraniku (tedy mix nasranosti a paniky), když jsme vjeli na něco, co se tvářilo jako dálniční nadjezd. Naštěstí jsme se blížili k další zastávce, která byla již čičmundou obydlena, takže autobus bohulibě zastavil a já jsem v devět večer vystoupil před benzinkou ležící u tříproudové silnice nevěda, kde to vůbec jsem. Naštěstí hned z opačného směru přijížděl autobus a pan „strojvůdce“ mi i zastavil.
Tedy jsem se po menších peripetiích dostal k baru The Long Branch. Úlevu z dosáhnutí mého vytouženého cíle vytřídalo nasrání (panika tentokrát ne), když jsem zpozoroval frontu před barem. Byla totiž tááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle dlouhá a ještě o něco víc. Kdo mi nevěří, ať se směle podívá na fotky na rajčeti. Takže po ujištění, že všichni jsou už vevnitř a že já se k nim nemám šanci dostat, jsem se rozhodl si koupit lahváče (vedle baru bylo totiž „okýnko“ s alkoholem) a jít na koleje. Mezitím jsem byl však svědek zásahu policejní hlídky dohlížející na pořádek ve frontě. To takhle procházeli kolem dva příslušnící, když tu najednou na něco ve frontě posvítili baterkou. Že by tam někdo spal? Někdo někoho znásilňoval? Ne, viníkem bylo pivo, které na žádost uniformovaného jeden z davu obrátil a tím vylil jeho obsah. Ano, jak snad již víte, konzumace alkoholu je na veřejnosti v Kanadě zakázána. Holt drogy jsou špatné, áno?
Po cestě na koleje, které předcházelo odchytnutí mé osoby Migall a Laurentem, kteří postávali na rauchenpauze venku před vchodem pro tyto účely určený (fuj, ta věta, jak kdybych měl v kalhotech třicet slimáků), jsem se tedy po dobrodružné výpravě dostal zpět na Bohem zaslíbený pokoj 302. Sice jsem nebyl v baru, ale za to jsem konečně potkal mého posledního spolubydlícího. Jmenuje se Prapjot (určitě se to píše úplně jinak) a je, stejně jako Čól (tady jsem absolutně mimo), Keňan, a to dokonce sikh. Tedy složení našeho apartmá (podle pokojů): Keňa, Keňa, Kanada, ČR, Německo, Kanada. Pěkné, že? Tož jsme aspoň hodili řeč a s Danielem zahráli Rockband. Taky se zničeho nic objevil Francouz Julien, který mě vážne prudil. Ta jeho výslovnost, brrr, to je jako třicet piraní v gatích!!! No, pak jsem toho ale měl už dost (jestli Rockbandu, alkoholu nebo Žabožrouta nechám jen na vás) a šel na kutě. Na to, abych ještě pokračoval, jsem vážně neměl sil.

5. září
Druhá hodina, tentokrát Canadian Fiction, na české poměry neobvykle vyučovaná dva semestry, a to navíc třikrát týdně. Nicméně se systém výuky nijak neliší od té na MU (ještě že jsem nešel do Olomouce!), takže bych s tím neměl mít žádné problémy. Nicméně kupovat každou knihu, brrr, na to teda zvyklý nejsem. Ať žije elektronický formát (a to říkám i přes to, že jsem jednou kvůli mému kvalitnímu harddisku jednu práci ztratil)! Ať žije industriál!
Dále jsem se šel trochu podívat do Recreation Center. Na vybavení si zde člověk stěžovat nemůže: posilovny, bazén a i horolezecká stěna. By mě zajímalo, kdy se MU vyšvihne a taky vybuduje něco takového. Je sice pěkné, že medici (nebo co to je) dostanou pěkný kampus za x stovek miliónů, ale na rozpadající se budovy A a B na fildě a na nějaká Pentia II v počítačových učebnách tamtéž se jaksi nedostává...Taky jsem viděl černoužlutou chlupatou pídalku (byla fakt rozkošná) a pořádně zapařil na kolejích, konkrétně na 202 (jak mi řekl Ahmed, Shawn a spol. „are very social people.“). Takže jednu dobu bylo v apartmá více než dvacet lidí, tedy se v něm nedalo ani moc hnout. Hrála se chlastací hrá „Social People“, se Shawnem jsme si udělali svítící „war paint“ a pak jsme si ho sloupali, abychom vypadali obzvláště nechutně (slovy Migall „Antonin, you look disgusting!“). No ale všechno jednou končí (prostě to nebylo „Jezero bez břehu,“ jak zpívaj Šrouby) a stejně tak i tato party musela někdy skončit. Já šel spát někdy kolem půl třetí, ale prý se pařilo až do čtyř. Jsem zvedavý, jak vypadají ty akce, kde se paří do osmi do rána...

6. září
Ráno opět brzké vstávání a šup na International Students Day. Kromě snídaně, obědu a večeře zdarma se diskutovalo s ostatními studenty u stolu a poslouchaly se více či méně důležité (pro mě jako velmi šikovného spíš méně) přednášky o životě v Saskatoonu a o důležitých věcech spjatých se studiem. Docela mě překvapilo množství studentů, kteří ani neměli zaregistrované předměty. No jo, ti Francouzi (jo, fakt je nemám rád, furt by jen pili kávu a stávkovali. Což potvrdil i jeden Francouz během diskuze o cen učebnic: „Když se nám zdají moc drahé, tak jdeme stávkovat!“). Překvapilo množství studentů z Číny (čínština je tady slyšet snad na každém kroku) a taky i to, že jsem poprvé v mém životě něco vyhrál. Ano ano, něco jsem vyhrál, a to dokonce něco typicky kanadského – dvě vstupenky na rodeo. Takže pokud budete někdo chtít, můžete jít se mnou.
Jinak se den nesl ve znamení poznávání nových lidí, takže jsem poznal Paula, který momentálně žije s Lenkou Š., účastnicí výměného pobytu z minulého roku, Naheda, velmi vstřícného Egypťana (který mi trochu připomíná jistého Chorvata, co hrál za Chorvatsku první ligu v hokeji – prohráli 2:7 s Kazachstánem) a hlavně „Deepyho“. To se takhle mí němečtí známí baví s nějakým čičmundou, který vypadá, že je z Indie (což se i potvrdilo) když on se na mě obrátí a plynulou češtinou se mě zepta: „Ty jsi Čech?“ Tak tohle jsem vážně nečekal. Nakonec jsem zjistil, že umí skvěle česky, protože v 90. letech studoval v Plzni osm let medicínu (tam je pobočka UK). Bylo tak fajn si konečně s někým zanadávat na místní pivo v mateřském jazyce. Když mi řekl „Teda člověče, tyhle piva jsou tak hrozná, že se mi z nich někdy dělá zle,“ tak jsem byl opravdu, ale opravdu dojat. Slyšet v češtině ódy na „zlatavý mok“ (ne déšť) od Inda, o tom se mi vážně nesnilo.
Po návratu na koleje (den to byl bohužel velmi dlouhý – celé toto trvalo deset hodin, proto ty jídla zdarma) jsem se nakonec stejně „socializoval“ (ne, to s Paroubkem a spol. nijak nesouvisí, jen mě nebaví pořád opakovat slovo „pařit“; ach, zlatá angličtina, která nepotřebuje synonyma). Někteří lidé se i přesocializovali – třeba Daniel a po něm i Kirsten – ale i tak to bylo vydařené. Využil jsem svých znalostí, abych mluvil o historii československa (no jo, pán je učitel), hrál se Texas Hold 'Em Poker (který jsem hrál poprvé a taky jsem ho rychle dohrál (nechci říct, že jsem prohrál, takhle to totiž zní, že jsem ho mohl i rychle vyhrát)...sice byla ve vedlejším apartmá mega pařba (a stejně jako při té páteční i teď musela zasahovat kolejní služba, aby to tam trochu ztišila – chudák Ahmed, ještě že tento týden nepracuje), ale rozhodně jsem neměl náladu na nic velkého. Takže zase po druhé zase na kutě.

7. září
Vychytal jsem garage sale – typickou severoamerickou záležitost, kdy se otevře garáž a do ní se naskládají veškeré nepotřebné věci a tyto věci se náhodným i nenáhodným (jako třeba já) okolojedoucím/chodícím/běhajícím prodávají. Tak jsem si koupil povlečení na postel, deku a pár dalších věcí za pouhých 8 dolarů. Taky jsem si koupil dreamcatcher, další typicky kanadskou věc. No není to krásné, že se tak odlišné zvyklosti jako výprodej nepotřebných věcí na jedné straně a chytač snů od Prvních národů na straně druhé dokážou spojit a vytvořit jeden národ, jednu identitu? Tohle je, prosím, Kanada :-) Prodávající byli velmi milý a jak se ukázalo, prodávají věci, neboť se stěhují do svého domu, protože jsou od počátku sprna čerstvě svoji (tedy married, abychom zůstali genderově vyvážení). Přeji tedy Ericovi a jeho sličné manželce (bohužel si nepamatuji její jméno, ale co, hlavně že to je blondýnka...vrrrr. Mimochodem, právě ten dreamcatcher a mnou zakoupenou čepku – tzv. toque a rukavice – tzv. Mittens – vyráběla právě ona) vše nejlepší do jejich společného života a ať mu stojí...a jí ostatně taky :-)
Jinak se nic moc nedělo. Četl jsem něco do školy, šel jsem si zahrát se Shawnem squash (na hru, kterou vedl 10-2 a která pak skončila 17-15 v můj prospěch jen tak nezapomenu...a on asi taky ne), bylo něco jako sraz spolubydličů (na který dorazila přesně polovina lidí, takže jmse řešili hlavně věci typu „kdo koupí toaleťák“ nebo „kdo bude kdy a co uklízet“; všechno jsme vyřešili slovy „prostě se uvidí“), pár taktů Rockbandu a šel jsem chrnět.

8. září...ještě neskončilo, takže se nechci nijak ukvapit. Sice se nic vážného nestalo – až na to, že mé boty za 79 dolarů jsou naprd (vynásobte si to 16,91 Kč...koruna pořád klesá, já vám říkám, ať víc pijete, neboť to je asi jediný způsob, jak zastavit úpadek naší měny), takže za ně snad zítra dostanu refund – ale nechci se ukvapit. Taky jsem chtěl rozvést svou teorii automobilových honiček, ale o tom někdy příště.

Tož brzy ahoj, doufám, že si čtení mých zápisků užíváte tak, jako já jejich psaní

T.