Saskatoon, Day 1

Zdravím vás, přátelé a nepřátelé!
Právě čtete Našincovy zápisky s Javorzemě, čtivo, jež vás bude, jak doufám, oblažovat nejen svým obsahem, ale také svou formou. Nebudu zastírat, že jsem se inspiroval Břecovými zápisky z Anglie, takže nazdar Fojto! No nic, připravte si nějaký teplý nápoj, udělejte si pohodlí a ponořte se do čtení.
Tak jsme se ráno rozloučili s Anjetkou (viz. Fotky před odjezdem, je to taková ta roztomile opilá osůbka) a já se vydal na cestu směr Ruzyně. Bohužel musím všechny adrenalinu chtivé zklamat, neboť se při této cestě nic mimořádného nestalo. Žádná píchlá pneumatika, žádný únos teroristy a ne, ani toho ježka jsme po cestě nepřejeli. Prostě nic, nichts, nada. Na letiště jsem dorazil s dvouhodinovou rezervou a po shledání, jak to tam vlastně funguje, jsem se šel odbavit. Ne, to není synonymum pro „oddělat se“, ale jako že jsem šel k odbavovacímu prostoru, kde jsem dostal letenky na všechny mé tři lety (Praha – Frankfurt, Frankfurt – Calgary, Calgary – Saskatoon), byl informován, že si kufr nemusím ve Frankfurtu vyzvedávat (což mě přišlo až nebezpečně pohodlné, takže jsem se na to ještě dvakrát zeptal dvou jiných osob...se stejným výsledkem :-)) a šel k rentgenu. Tak a teď vy, co chcete, aby se něco dělo, zpozorněte. Došlo totiž k jistému extempore, které mi přijde jako vtipné, ale třeba vám ne...Mňo, když jsem šel k rentgenu, tak jsem vytáhl všechno, co jsem mohl (čuňačinky!!!) a dal jsem to na pás. Prošel jsem rámem pana Röentgena a ozvalo se zapípání. Typ, co to tam čekoval, si všiml mých nadutých kapsáčů (říkám žádné čuňačinky!!!) a chtěl, abych mu ukázal, co v nich mám (tak dost!!!). No, hádejte, co jsem tam měl. Toaletní papír s nápisem Happy Birthday, který jsem dostal od Anet a který se mi nikam jinam než tam nevešel :-). Osoba si uvědomila svou chybu a posléze si všimla mých těžkých bot KMM, takže jsem si je musel zout a dát je na pás vedle ostatních věcí. Tuto vyzouvací a obouvací proceduru jsem musel opakovat na každém letišti, což mi v Calgary nebylo moc příjemné, a to nejen kvůli mně, ale i kvůli ostatním. To víte, mít na nohou těžký boty víc než 18 hodin není pro tlapky nic příjemného.
Ale zpět na Ruzyni. Víra a příslušenství k církvi sice spolu nemají co dělat – proto je většina Čechů oficiálně ateistická, neboť mají k této instituci přirozený odpor (aby ne, stačí prolistovat učebnicemi dějepisu – Sarkandre, ty čuráčí ksichte, tu kapli si nezasloužíš!), ale zároveň v „něco“ věří – nicméně teď jsem si připadal jak v zemi neznabohů, neboť ceny byly vskutku nekřesťanské. Považte, 110 Kč za sendvič (ne, teď nemyslím tu sexuální praktiku) je přece jenom trochu hodně. Bral bych ji, kdybych ho jedl z klína pohledné blonďaté, ale ta flundra, co mě přišla obsloužit a ani mě nepozdravila, si to rozhodně nezasloužila (he). Po obejití nějakého toho obchodu a shledání, že ceny jsou možná „duty free“, zato s přirážkou, za kterou by se i Trautenberg styděl, jsem se vydal k příslušné gate (nevím proč, ale při tomto slově jsem si vzpomněl na „Budu blejt, velebnosti.“). Po čekání kvůli zpoždení mě byla odtrhnuta letenka a já se vydal takovým tím „slimákem“ do letadla, pociťujíc (na tohle jsem nikdy nebyl machr, tak mě kdyžtak opravte, ja?) mírné vzrušení. Tento pocit stoupl, když nám kapitán nařídil, ať se připoutáme...a zase opadl, když jsme byli informování, že na Ruzyni budeme kvůli zpoždění ještě nějakou dobu čekat. No ale pak to přišlo: začli jsme rolovat po runwayi směrem k odletové ploše. Dorazili jsme na ni, motory zaburáceli a já byl spolu s ostatními vtlačen do sedadla (ne do jednoho, ale každý do toho svého, samozřejmě). Krajina kolem nás ubíhala stále rychleji a rychleji a najednou jsme se odlepili od země a byli...nad zemí, ty poeto :-). Jak jsem se prvního letu obával, tak jsem nakonec shledal, že je to jako na horské dráze. Akorát toho vidíte o něco míň.
Na letiště ve Frankfurtu jsme dorazili něco kolem půl dvanácté, jesli se nemýlím. Trochu jsem se najedl, shledal, že ceny jsou stále nic moc, ale rozhodně lepší než v Praze (a pak se diví, že turistů ubývá, gumáci jedni) a rozhodl se vydat ke gate do Calgary. Po cestě k ní jsem si všiml jedné zajímavé věci, a to té, že na největším letišti v Evropě (aspoň to mi bylo řečeno) nejsou skoro žádné záchody. Holt si asi Němci myslí, že si svou potřebu lidé naplánovali až na letadlo. Ach, ti plánovači... Dorazil jsem ke gate B62 a všiml jsem si, že kousek od ní je nějaká dodatečná pasová kontrola. Měl jsem hodně času, tak jsem se tam vydal, to jako pro jistotu. Po projití skrz ni jsem ale shledal, že jsem někde úplně jinde, než jsem původně byl a hlavně když jsem k B62 konečně dorazil, tak jsem se zděsil. Byla to sice B62, ale úplně jiná. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal někde chybu, třeba že jsem se blbě podíval na tu první gate, začal jsem zmatkovat (zdravím Jardu K.!) a uprostřed kontroly jsem utekl. To už v té době do odletu zbývalo něco málo přes půl hodiny, takže jsem vyběhl zpět, odkud jsem přišel, shledal jsem, že jsem buď blbe a nebo dobře, ale že se v žádném případě nemohu vrátit k té původní „B62“ (bůhví, co to bylo :-)), začal kurvovat (možná pičovat, teď nevím) a šel teda volky nevolky k té „druhé“ B62. Samozřejmě se ukázalo, že jsem byl správně, takže jsem si oddychl a autobus nád odvezl k Boeingu 767.
Ten byl vybaven vskutku impresivně. V business class, kterou jsme procházeli, byli místo normálních sedadel tři řady takových vajíčkovitých kukaní, které nejen že působily elegantně, ale byly nejspíše i pohodlné. Ale ani ekonomická třída nebyla rozhodně k zahození: LCD dotyková obrazovka na předchozím sedadle, dostatek pohodlí, plus mé zarezervované místo u okna, prostě pohodka. Po vzletu, při kterém 767 burácela o poznání více, než to letadlo (ve srovnání s 767 spíš letadýlko) před tím, jsem se jal zkoumat spustivšího se LCD zařízení. A vida, spousta hudby, televizních seriálů a filmů ke sledování! A když říkám spousta, tak spousta. Už jen nabídka filmů byla monumentální: rodinné, současné, world, avantgardní, frankofonní (které jsem jako poctivý anglista přeskočil), hollywood, klasika a kanadské...a každá z těchto kategorií nabízela slušnou škálu filmů. Nakonec jsem shlédl Batman Begins (líbilo se mi to, ale na The Dark Knight to nemá), Kung Fu Panda (Jack Black je výborný! Překvapila mě mnužstvím kung fu scén, které jakoby vypadly ze starých filmů Jackieho Chana (třeba Drunken Master) (aby ne, když tam hrál, spíš teda namlouval tu opici). Jinak rozhodně dobré, lepší, než Rattatoille nebo jak se to píše, který jsem sledoval ve vlaku cestou do Prahy...Pipine! *fňuk*)díl Simpsonů a pár krátkých kanadských filmů (dobrý byl třeba ten o ledním medvědovi), z hudby jsem si poslechl pár skladeb od Portishead z alba Third (jsem říkal, že tam bylo z čeho vybírat), na víc jsem ale během toho devíti nebo kolika hodinového letu neměl sílu.
Věci, které mě ještě překvapily: jídelní servis a dvojjazyčnost. Ad 1) přes internet jsem si mohl vybrat speciální jídlo – např. vegetariánské, košer... Vybral jsem si tedy „veggie“ a byl mile překvapen. Porce nikterak veliká, ale zato vážně dobrá. A asi až moc zdravá, neboť jsem po zbytek dne na všech návštěvách WC plkal taková malá hovínka...ale nebudem to rozmazávat (zvlášť tohle ne). Kromě častých nápojů jsem také pocítil první kulturní odlišnost: jako desert jsem k hlavnímu jídlu dostal ananas s pár rozinkami politý sladkým, hustým jogrtem. A překvapivě to bylo dobré! Ble, říkáte si, ale to ještě nevíte, co jsem pil na cestě do Saskatoonu... Ad 2) všechno, ať už v písemném či ústním projevu, je vždy v angličtině a ve francouzštině. Takže mě až tak nepřekvapilo, když jsem na svém prvním nákupu v mallu uslyšel asijsky vypadajícího tatíka se synkem, kterak spolu mluví francouzsky. Ale k tomu se dostanem...
Kromě přeletu nad Grónskem, které je očividně ovlivněno globálním oteplováním (dříve ledové plochy jsou teď hnědé, viz. fotky na rajčeti), se až tak nic vážného nestalo. Letiště v Calgary bylo pěkné (a mělo i dostatek záchodů), koupil jsem na něm nějaký ten pohled (pošlete mi adresy, bitches! Ale pravidlo je jasné – oko za oko, pohled za pohled) a sobě i knihu (William Gibson – Spook Country, dočetl jsem první z řady kapitol a pochybuji, že se k ní během prvních týdnů v tomto shonu dostanu) a čekání na let do Saskatoonu jsem si zpřijemnil sledování Revelations od Billa Hickse, ale ještě před tím jsem musel projít imigrační kontrolou. Vychytal jsem toho nejdrsněji vypadajícího úředníka (na místě by už jen kvůli vzhledu jejich uniformy bylo lepší spíše slovo policisté), který vypadal jak takovej ten polda z amerických filmů, co první střílí a až pak se ptá. Ale nakonec mi tento zlý polda laskavě vízum udělil. Cestu do Saskatoonu jsme strávili v malinkém letadýlku – tak 40 míst, typuji – a pil jsem při ní rajčatový džus, který jsem si vybral čirou náhodou. Když jsem se na něj tak díval, myslel jsem si, že ho asi rychle vrátím zpět (dostal jsem k němu led, ježkovy zraky), ale řekl jsem si „toho bohdá nebude, abych z boje utíkal.“ Tož jsem si teda lokl a zjistil jsem, že je...opravdu, ale opravdu... dobrý! Jakmile si člověk zvykne na tu zvláštní chuť, shledá, že je opravdu osvěžující – kyselost rajčete + led = epické vítězství.
Do Saskatoonu jsme přiletěli v devět hodin večer místního času, to známená, že u vás byly čtyři hodiny v noci/ráno. Mladá japonka (japonka, Vášo!!!) ve stánku univerzity mi dala nějakou tu mapku a já si objednal svůj taxík. Vezl mě African-Canadian, původně ze Západní Afriky, a skvěle jsem si s ním pokecal. Potešil mě svým vychvalováním kanadského multikulturalismu, ale nepotěšil mě moc svou predikcí špatného počasí. Saskatoon je prý velmi nevypočítatelný co se počasí týče, takže mrazy mohou přijít v listopadu stejně tak jako na konci září. Konkrétně dnes je hnusně, takže doufám, že se to obrátí a aspoň do konce října nebudu potřebovat bimní zundu (blbej vtip, vím). No nic, zpět k vyprávění. Šťastně jsme dorazili k mým kolejím Seager Wheeler Hall a šel jsem se tedy ubytovat. Po cestě k budově mě uvítala dva na sobě nezávislé úsměvy z dívčích úst (tak odkud asi, woe), doufejme, že to je predikce světlých zítřků (neboj, Lucy, dám jim co proto)! Pak mě ale zchladila ledová srpcha, a to když jsem se dozvěděl, že o mě nikdo neví, takže tam nemám klíče. Naštěstí se o ubytování na Seager Wheeler stará jistý Ahmed, který je absolutně vstřícný a nejvíc ochotný. Šli jsme tedy na hlavní kampus, kde jsme se mrkli do registrace, aby aspoň věděl, do jakého pokoje mě má ubytovat. Zjistili jsme aspoň toto a dnes mi ještě dorazili ze sličných rukou klíče, neboť je Ahmed u sebě neměl, a hlavně jsme si dobře popovídali a já se zase něco dozvěděl. Snad se brzo uvidíme, má u mě pivo, kluk jeden!
Konečně jsem se tedy dostal na svůj pokoj, vyndal jsem si pár věcí a byl jsem pozván na party mým spolubyldičem z pokoje č. 6. Pilo se pivo a hrál se Guitar Hero, což sice nebylo špatný, ale až tak mě to nebralo. Hodně lidí se tam znalo a jsou „teprve“ ve druhém ročníku, takže mi taky přišlo, že jsem (stejně jako punk) jinde. Ale uvidíme, hůl nad nimi lámat nebudu a pár lidí tam bylo hodně do pohody. Ale to se má čtyřiadvacetihodinová cesta začala na mém fyzickém stavu projevovat, takže jsem si dopil to své pivko, všem poděkoval a šel na kutě. Co se dělo další den, který jsem sice skoro celý strávil spaním a psaním tohoto mailu, ale také jsem navštívil první mall a taky probíhá party, na kterou jsem byl před chvílí pozván, se dozvíte později. Tento mail bych chtěl odeslat zítra v dopoledních hodinách (tedy u vás někdy k večeru), další budu posílat tak ve středu, možná až v pátek, podle množství novinek a přístupu k internetu, který na kolejích bohužel není :-(
Ale no nic, jdu se podívat na apartment 202, jak to tam jde.

Zatím ahoj a ať nám ♂ stojí.

Tonda

Fotky jsou na: http://samopal.rajce.net