9 - Vancouver

Vancouver 18.-22.12.

18.12.
Den predtim bylo mensi rozluckove posezeni s Jonnym a Annikou, ze ktereho jsem se rozhodl „prchnout“ drive, abych se aspon trochu vyspal na muj primy let do Vancouveru v 7.15. Bohuzel den nezacal dobře. A to vubec.
Místo v jedenact vecer jsem usnul az něco po druhé v noci, coz vzhledem k tomu, ze jsem vstaval po pate, mi rozhodne nepomohlo. Rano jsem si tedy sbalil svých pet svestek a vydal jsem se do downtown autobusem, kde jsem chtel pote chytit taxi na letiste (holt jsem chtel usetrit nejake ty love). Bohuzel se tohle rozhodnuti neukazalo byt zrovna stastnym, neboť stalo a padalo na dochvilnosti autobusu i taxiku. Zatimco první zminovany vicemene nezklamal, ten druhy faktor se ukazal byt horsim. Pote, co zavolany taxik 15 minut neprijizdel, jsem zacal trochu (trochu vice) zmatkovat a mavat na nahodne projizdejici taxiky. Nastesti jsem po chvili „hajlovani“ jeden chytl a mohl jsem vyplaznout svých 15 babek za cestu na letiste (Nakonec se rozhodnuti vydat se do města a odtamtud chytit taxik ukazalo byt prece jenom stastnym. Vzhledem k tomu, ze počet taxiku jedoucich kolem koleji je téměř nulovy, tak si nedokazu predstavit, jak dlouho bych musel venku v mrazu (-32 stupnu) postavat, nez bych jeden chytil. K tomu mrazu – je to takova zima, ze se minutovy telefonat ukazuje byt pomerne bolestivy – vzhledem k tomu, ze tlacikta na mobilech jsou tak mrnava a v rukavicich cit prazadny, byl jsem rad, ze jsem po jedne minute svy prsty vubec citil.). Cesta taxalem rychle ubehla a ja se na letiste dostal zhruba pul hodiny před odletem (coz je hranice na check-in). Bohuzel me uvitala OBROVSKA fronta, kterou jsem o trictvrte na sedm rano rozhodne necekal. Snaha predbehnout ostatní, abych stihl svůj let, se ukazala byt marnou – pan securitak suse řekl, at si vystojim radu na security check. Takze jsem dvacet minut stal v rade a pote, co jsem uslysel svůj last-call a stále cekal v rade, se na to vybodl a sel jsem zmenit svůj let. Nakonec jsem letel v deset do Calgary a od tamtud v jednu do Vancouveru, kam jsem priletel nekdy po treti. Jinymi slovy, patnactiminutove cekani na pana taxikare me nakonec stalo něco kolem 8 hodin, které jsem mohl stravit ve Vancouveru. Ale co uz, hlavne ze jsem se tam dostal.
Během letu se nic vazneho nestalo, tedy az na odmrazovaci proces v Calgary, kde nas (samozrejme ne nas osobne, ale myslim jako nase letadlo) postrikaly horkou parou (para se strika???), abychom vubec mohli vzletet. No jo, Kanada.

Po priletu do Vancouveru me do oci zasahly dve věci – ze zde za rok a něco budou zimni olympijske hry (fakt, který jsem az dosud krasne ignoroval), coz jsem poznal diky rade giftshopu (at uz na letisti nebo ve meste) a také rada First Nations umeni vystavenych na letisti. K tomu prvnimu: muzu vam aspon dopredu prozradit, ze maskoty her budou tri pandulaci – holcina Miga, Quatchi (velkej chlupatej Saskquatch, takova obdoba ledniho muze, akorat hneda) a ještě jeden cyp, jehož jmeno si ted nepamatuji. A k tomu druhemu – samozrejme ze je tady spousta umeni First Nations (budu pouzivat anglickou terminologii, neboť prislusna ceska ještě poradne neexistuje. Ze by namet na magisterku?), neboť se nachazime na Severozapadnim pobrezi! Takze pro vsechny, co měli Native Class u nas doma – tohle je ta cast Ameriky, kde se staveli long houses, budovali se totemy (fungujici jako jmenovky ci vypravejici pribeh – samozrejme pouze za predpokladu, ze vite, jak totemy cist) a plavalo se v kanoich. Mezi dulezite narody patrili například Kwakiutl ci Nisqa'a, ti druzi jmenovani dosahli prelomoveho Nisqa'a Agreement, diky kteremu dostali zpet velkou cast svého puvodniho uzemi, stejne tak dosahli urcite miry self-government. Ale dost mentorovani (ano, o tomhle bych mohl povidat hodne dlouho). Jen ve zkratce – First Nations art miluji a prave narody Severozapadniho pobrezi byly obzvlaste produktivni...

Po chvili zmatkovani na letisti jsem konecne nasel odjezd autobusu a byl jsem mile prekvapen faktem, ze autobusaci jsou zde ještě pratelstejsi nez v Saskatoonu. Takze mi první z nich odpustil jizdne (coz se mi stalo nekolikrat) a druhy mi usetril nejakej ten cent. Coz je jedine dobře, nutnost zde mit presnou castku (oproti naší zemi nemaji drobne, takze vam nemuzou rozmenit) je nekdy docela frustrujici. A nedivim se tomu, ze jsou vsichni autobusaci téměř vždy pozitivne naladeni. Mit takovy „well-paid job“ jako pry mají oni, tak bych se usmival. Ja se se svým vysokoskolskym titulem muzu u nas jit akorat zahrabat.
Po chvili povidani si s jednim klucinou, ze ktereho se krome studenta University of British Columbia vyklubal také cestovatel po zemich evropskych (CR nevyjimaje) jsem se po nejakych dvaceti minutach dostal do vancouverskeho downtownu. A město je to opravdu krasne – vezaky se tyci do vyse, ale nepusobi nijak klaustrofobicky, prave naopak. Navíc ma mnoho ulic takovy „evropsky“ raz – male domky, v nich utulne hospudky, kavarny ci obchudky, venku na ulici krasne lampy, to vse peclive udrzovane. A když se zacne smrakat, tak krasne osvetleni člověka sevre do naruce a nepusti. Ano, Vancouver jsem si hned zamiloval.
Proto jsem byl mirne v soku pote, co jsem se dostavil k hostelu. Nejdriv jsem si myslel, ze jsem si opsal spatnou adresu, neboť jsem na 55 Powell Street nic vypadajiciho jako hostel nevidel. Ale pote si muj ostrizi zrak vsiml maleho napisu „Grand Trunk Hostel“ na venkovnim stitu a ja si uvedomil, ze ta ne zrovne udrzovane vypadajici budova s mrizemi kolem okem a chatrne vypadajicimi dvermy je muj domov pro pristich 5 dni. Uvnitr me, krome opravdu krivych schodu (troufam si tvrdit, ze bych lepsi udelal sam vlastnima rukama (a to jsem mozna na podobny věci lempl)), uvital podivne vyhlizejici pan domovni, který byl plesaty a kulhal a to v tak podivne konstelaci, ze to na me pusobilo mirne mafianskym dojmem. Pozdeji jsem se dozvedel, ze je to pry velky hacker nebo co (coz zni mirne nepravdepodobne, neboť si myslim, ze mu jeho tucne prstiky cini trochu potize při tukani do klavesnice). Tak jsem dostal svůj klicek a po nekolikaminutovem zapoleni se zamkem od naseho pokoje (branil se fakt silne, mrcha) jsem se konecne dostal do spartansky zarizeneho pokoje. Hodil jsem svých pet svestek na postel a po chvili dorazil Mohammed, který me místo ve tri odpolko cekal v 9 rano. Po mensi obchuzce hostelu – kuchyn hrozna (napocitali jsme celkove jednu vidlicku v priborniku (ale co clovek chce od hostelu za $15
na noc, ne?)), ale koupelny prekvapive slusne (na pomery hostelu bych nevahal pouzit slovo „luxusni“) jsme se vydali na mensi obchuzku po okoli. Bohuzel jsem netusil, ze i pres umisteni Vancouveru na ctvrtem miste co se kvality zivota ve svete tyce zde uvidim temnou stranu kapitalismu.
Nikdy jsem nevidel tolik ocividne chudych lidi bez domova jako kousek od vancouverskeho centra. Jsme se s Mohammedem prochazeli po okoli a najednou jsme sli kolem jedne back alley – takove te temne ulicky, kterou jiste znate z americkych filmu, kde nevede silnice a jsou v ni zadni vchody do budov, pozarni schodiste a konejnery. Tak v jedne takove se pohybovalo snad dvacet bezdomovcu, coz byl pohled opravdu depresivni. Hned na to me dorazil pohled na slecnu „nocniho remesla“ lezici na zemi a kolem ni par chlapku. A pohled na lidi spici v ulicich ci na lidi tlacici vsechen svůj majetek v nakupnich vozicich, to uz na moje socialisticke zazemi bylo az moc. Co me zarazilo byl počet mladych lidi, kteří se ocitli na ulici. Tohle se s CR proste neda srovnavat. A nejvice me dostalo, když mi jeden z bezdomovcu po me odmitave odpovedi na jeho otazku, zda-li nemam nejake ty drobne, uprimne popral vesele Vanoce.
K tomuhle musim něco dodat, nechci, aby Vancouver vypadal jako centrum chudych. Duvod, proc spousta lidi spi na ulici, je ten, ze je to socialnich zarizeni nepusti s jejich voziky, tedy s jejich majetkem. A samozrejme, místo toho, aby clovek riskl ztratu vseho (cti „toho malo“), co ma, radsi vymeni nepohodli za jistotu. A navíc zde existuje takovy ten americky pocit komunity a krestanska pomoc bliznim. Když jsme další den sli k veceru zminovanou casti města, videl jsem starsi par, jak vyklada ze svého auta bednu plnou jidla a nese ji nekolika tem mene stastnym, co sedeli na ulici opodal. Tohle jsem v CR taky nevidel a nevim, jestli ještě nejakou dobu uvidim...
Ale dost smutnych věci (takze se nebudu rozkecavat o obrnenem bankomatu a protestu proti olympiade na „stolen native land“, viz fotky). Ducha jsme si museli s Mohammedem zvednout v blizke pekarne/kavarne, kde jsem stastne zvolil ovocny salat s musli (holt jsem potreboval trosku vybarvit si život). Po obchuzce jsme navstivili mistni samosku (vedenou, jak jinak, Cinany :)), nakoupili nejake to krmivo a cekali na Janin prilet do Vancouveru. Vse jsme krasne vypocitali tak, ze vecere byla hotova nejakych 5 minut po jejim prichodu do hostelu, navíc mela tu vyhodu, ze se neucastnila vareni, takze nevidela krasneho broucka, co se plazil po kredenci, ani misku s jedem na krysy pod umyvadlem. S plnymi pandery jsme naplanovali nasledujici 4 dny (samozrejme jsme stihli sotva polovinu) a cekali na Kerstin, která kvuli zpodeni priletela az po pulnoci. Pote, co jsme ji informovali, ze je vse naplanovano (nacez odpovedela suse „ok“, aniz by se zeptala na detaily), jsme se vydali na kute.

Další den se nesl ve znameni chuze, chuze a ještě jednou chuze (to pro zmenu). Po vydatne snidani v nam objevene pekarne/kavarne jsme se vydali pesky směr Stanley Park. Po nejake době jsme se doplahocili do mistniho pristavu pro osobní lode a dostali se do vyse zminovanem parku. Krome faktu, ze park se nachazi u pobrezi (takze nasledkem je spousta skvelych fotek) me potesila pritomnost dalsich First Nations totemu a také malinkeho obchudku s nejakymi temi darciky (jak rikaji zle Slovenky (rikam zle neboť Slovenky jsou zle a basta, akorat ta jejich rec je roztomila, ale to je jen maska, bacha na to, chlapi)). Vysledek byl jasny – tricko pro me a krasny blize neupresneny darek pro mamku (to aby ji to někdo, třeba jistej prasak se zaluskem na zeny stredniho veku, nahodou nenapraskal). Hodlal jsem svou nakupni manii udrzet na uzde, takze jsem ani nekoupil krasny hrnicek ani knihu o umeni Severozapadniho pobrezi, cehoz, nutno podotknout, dost lituji. Po nejake dvouhodinove prochazce parkem byla nase vyprava znavena (hlavne vinou spatne obuvi – ve Vancouveru je prumerna teplota v prosinci nejakych 7 stupnu nad nulou, nahle ale bylo -12 a hodne snezilo), tak jsme zavitali zpet směr downtown. Zde jsme navstivili utulnou kavarnu, ve které byl Mohammed velmi prekvapen otevrenosti kanadskych homosexualu, no jo, holt je v Iranu vesi (90 rocne!!!). Obed jsme si dali v malem cinskem bistru, kde jsem se rozhodl, ze se naucim jist hulkami (a taky ze naucil). Pak nastali mensi nakupni orgie nas všech, během kterych si holky koupily kazda dvoje boty a ja nevim co ještě, zatimco ja si koupil „jen“ uzasne cerne gate a snad ještě lepsi sedou mikinu s ruzovymi prouzky (ano, taky jsem byl zaskocen, ze si kupuji něco ruzoveho. No jo, asi jsem konecne pochopil, ze jsme v 21. stoleti). Pak nejake to zevlovani na hostelu – osazenstvo tvorili prevazne Kanadani, Irove a Japonci, ale nasli se i Saudsti Arabove (je to tak spravne) ci Brazilci, Mohammedovo prekvapeni, ze se vyse zminovany Brazilec zajima o deni v Iranu a ja ze si chci koupit Obamovu autobiografii (cemuz jsem nakonec odolal...ale stejne si ji koupim) – ze by dedictvi zapadni civilizace poznamenanou touhou po poznani? – a slo se chrnet. Ještě pro parany musim zminit nalezeni pobocky Electronic Arts a to je tak vsechno.

V sobotu 20. jsme vstali opet brzo a po mensi snidani (opet iniciovanou mnou) jsme se vydali na mistni nadzemku Skytrain. Po necele hodine jsme se vratili, odkud jsme zacali a vydali se hledat mistni cinske mestecko, které jsme samozrejme nasli. Uvitalo nas krasnou branou a napisi vetsinou pouze v cinstine (prekvapive). Jako první jsme navstivili Klasickou cinskou zahradu Dr. Sun Yat-Sena, které nas potesilo vyhrivanou mistnosti s horkym cajem, neboť ten den byla opravdu zima. Ze zahrady jsem si odnesl spoustu fotek, ale obavam se, ze zdaleka nezachycuji krasu teto zahrady (jejiz budovani bylo mimojine pozehnane cinskou vladou během 70. let a veskere materialy byly privezeny z Ciny, to jen abyste si nemysleli, ze to je jen tak nejaka zahrada). Taky by me zajimalo, jak vypada v lete, bez snehu. Tato zahrada, Stanley Park a muzeum antropologie jsou duvody, proc bych se do Vancouveru ještě jednou rad podival.
Po Zahrade nastala prochazka cinskou ctvrti – navstivili jsme typickou restauraci/lahudkarstvi s opravdu podivnymi pokrmy (tak podivnymi, ze po neschopnosti identifikovat obsah jednoho zakusku ho Jana proste odmitla jist, buh vi, co to bylo), krasnou cajovnu a také typickou cinskou ovoce/zelenina trznici – je v ni zima a prodavaji se tam velmi bizarni prisady (jako například jesterka na klacku, kterou nastrouhate do caje). Zabavne také pusobilo umisteni masny do stejne prodejny jako lahudkarstvi, vune se tam pekne michaly. To uz se ale zacalo stmivat a me sice uz nebyla zima (koupil jsem si druhy par ponozek za tri dolary), za to jsem dostal ukrutny hlad. Na ten den jsme měli naplanovanou indickou restauraci v indicke ctvrti, do které se cesta ukazala byti velmi strastiplnou pro muj zaludek (jak rikam, ve Vancouveru normalne nesnezi, ale najednou měli 30 cisel snehu. Prekvapive doprava zkolabovala), ale rozhodne se vyplatila. Ty chute, aaaa! Hlavne jsem se zamiloval do jejich chleba a do jisteho koktejloviteho napoje, jehož nazev bohuzel z hlavy nevim. Pote nakupovani v mistnich kramcich, kde jsem koupil asi ten nejlepsi darek, který jsem vubec mohl. Obdarovana osoba bude jiste rada.
Pote nam na seznamu pro tento den zbyvala pouze jedina věc – Festival of Lights v mistnim botanickem parku. Před nim nas uvitala nejvetsi postovni schranka na svete, kterou ocividne vlastni Santa Claus. Ale nechme schranku schrankou a supky na svetylka. Bylo jich opravdu hodne a bohuzel tezce fotografovatelne. Snad vam bude stacit, když vam reknu, ze místy mozna vypadaly trosku kycovite, nicmene jako celek to bylo velmi pusobive a takove americko-vanocni. A tresnickou na dortu byl detsky sbor zpivajici koledy. Samozrejme sklidily ohromne ovace. Zaslouzily si je.

Další den ještě vice snezilo a downtown jsme si prosli ještě vice. Bohuzel jsme toho kvuli počasí a jaksi spatnemu odhadu vzdalenosti a nasich sil moc nestihli. Aspon jsme se poradne prosli po meste, udelali spoustu fotek vezaku a vubec panoramat Vancouveru. Dostali jsme se na ostruvek Granville Island, který je plny utulnych kramku a hlavne te nejlepsi trznice, kterou jsem kdy videl – pod jednou strechou bylo neuveritelne mnozstvi obchudku prevazne s potravinami – ovocem, zeleninou, cukrovinkami, chlebem – plus nejaka ta kavarnicka ci bistro. Tam bych chodil nakupovat každý tyden. Bohuzel jsme spatne odbocili a minuli jedno z mistnich muzei, coz nam nevadilo, neboť jsme další den chteli navstivit Museum of Antropology (bohuzel nam to mělo vadit a do muzea jsme se vidat měli, viz dale. Stejne tak jsem se nevydal na vystavu feministickeho umeni 60. - 80. let, coz me o den pozdeji opet zamrzelo. Ale jak rikam, viz dale). Na cestu zpet jsme byli prilis vycerpani, takze jsme se akorat vydali na jednu z hlavnich ulic Vancouveru – Broadway. Ještě musim zminit kontejner na obleceni, kam muzete hodit sve nepotrebne osaceni ci obuv a tyto budou darovany nekomu, kdo je potrebuje. Ano, taky mi to vyrazilo dech. Ale zpet k Broadwayi. Tam jsme se po pulhodinovem cekani (coz bylo nejspis diky jeho indickemu pojeti casu stejne jako naprosto zkolabovane doprave) shledali s Amitem a vydali se hledat nejblizsi restauraci. Po chvili trmaceni jsme se dostali do vyborne japonske restaurace, kde jsem si dal skveleho lososa. Az se vratim, tak nebudu chodit do hospody a místo toho se naucim varit exoticka jidla (a pak budu si budu k sobe domu zvat slecny na svou sbirku kastrolu a panvi). Bohuzel chudak Mohammed nemel odvahu se zeptat, co si to vlastne objednava, takze jako první dostal malinkou misku s takovym velkym japonskym hraskem (a ani nevedel jak se to ji, tak to zprvu jedl i s lusky :D) a pote 8 kosticek masa na spejli...No jo, hola huba...
Co dalsiho duleziteho se stalo? Nalez mistni pobocky Scientologicke církve (tm) (takova ta cirkev, která byla zalozena neuspesnym spisovatelem sci-fi jako masina na peníze, která ze svých clenu vyzdime vsechen majetek a pak je pripadne odkragluje. Jo a mají trademarkovany vsechny „nabozenske“ terminy, které pouzivaji. Jo a mezi jejich cleny patri magori Cruis a Travolta (a ten druhy jmenovany natocil o tomto „nabozenstvi“ sci-fi film Bojiste země, který je pocitan jako jeden z nejhorsich filmu všech dob.)) na Homer Street (v tomto pripade asi ne Homer tam ze Stredomori, ale Homer Simpson), navsteva hospody v te chudsi ctvrti (takze takova normalni ceska ctyrka, na Capa to fakt nemelo), navsteva Canada Centre, do ktereho jsme se nedostali, ale aspon jsem si vyfotil dalsich par totemu, parou pohanene hodiny...A to je vse.

Poslední den – Pondeli 22.
Cil byl jasny – dojed do University of B.C., mrknout se na areal a pak jit do univerzitniho Museum of Antropology na vystavu First Nations art. Bohuzel se ne vsechno vydarilo. Po nejake pul hodine jizdy autobusem jsme se do kampusu konecne dostali a shledali, ze je vskutku veliky (i když asi ne nijak vyrazne vetsi nez ten nas na U of S). Vydali jsme se (tedy zacli jsme se brodit snehem, neboť „silnicari byli opet zaskoceni“) smerem k museu a po ceste navstivili mensi parcik v japonskem stylu. Hm, ucit se na zkousky v krasne opecovavanem parciku s malym jezirkem a altankem...
Po hodine jsme dorazili k museu, jen abychom byli slecnou Realitou placnuti pres tvar mokrym hadrem pouzivanym pravdepodobne k vytirani panskych zachodu – Museum je az do brezna zavrene!!! Tohle mel byt pro me asi nejvetsi udalost me navstevy Vancouveru (samozrejme krome navstevy samotne) a takhle dostat pres noc...Tak jsme si spravili naladu v recke restauraci a po chvili jsem se s ostatnimi rozloucil – do odletu meho letadla směr Saskatoon sice zbyvaly 3 hodiny, ale tentokrat jsem nechtel ponechat nic nahode.

Po nejake te delsi době – ne, Vancouver opravdu nebyl pripraven na snih – jsem se opravdu na letiste dostal, kde jsem posleze upadl do naivniho klidu. Vzdyt uz jsem na letisti, uspesne jsem prosel check-inem i bezpecnostni prohlidkou (kde me mimojine securitak oslovil „Dobry den“, neboť rok pracoval jako vyucujici anglictiny ve Zline a rad by se do CR opet vratil), nic se mi prece nemuze stat! Tak jsem si hezky v klidu fotil něco ze soucasneho First Nations umeni (vetsina fotek bohuzel moc dobře nevysla) a cekal na muj let do Calgary. Bohuzel se ukazalo, ze Stesti si ze me nekdy opravdu rado strili. Nas let se zacal opozdovat a to vtipne kvuli tomu, ze nam chybeli piloti. Po dvou hodinach a něco se sice dostavili, ale zato jsme další hodinu a pul cekali v letadle na odmrazeni kridel (neboť místo toho, aby měli pojizdny odmrazovac jako v Calgary ci Saskatoonu, tak se odmrazovalo u jednoho hangaru, takze letadla musela stupidne rolovat po letisti a radit se do fronty jak na banany ci co) mi uz bylo jasne, ze se do Saskatoonu během nekolika pristich hodin nedostanu. Tak jsem si aspon kratil cas povidanim si s mymi sousedy v letadle – prijemnou Kanadankou nemeckeho puvodu a jednou rodilou Kanadankou. V letadle se nic nestalo – az na to, ze jedna z pasazerek se dvema detmi dostala nejaky zachvat a hodinu stravila na zachode a posleze s jednou z letusek vzadu v letadle, zatimco se ma sousedka a další letuska stridave starali o jeji deti – a do Calgary jsme se dostali nekdy o pul druhé v noci. Tak jsem udelal to, co jsem musel – svy věci jsem mrskl na zem, zul si sve cvachtave boty, sundal moje dvoje ponozky (nozky jsem si samozrejme oplachl, nehodlal jsem zpusobit plany poplach o uniku plynu) a na hodinu a pul ulehl na sedacky, kde jsem usnul zaslouzenym spankem. Před ctvrtou, coz byla doba, kdy se měli pracovnici schopni mi pomoci v me situaci dostavit do práce, jsem se tedy dostal do hlavni haly a byl jsem nemile prekvapen mnozstvim lidi v hale prede mnou – bylo jich MNOGO! Vsechny hlavni letecke uzly v Kanade – Vancouver nevyjimaje – byly silne zasazeny spatnym pocasim, takze letecka doprava naprosto zkolabovala. Spousta letu byla zrusena (v Edmontonu pry az polovina) ci mela velke zpodeni, takze lide, pokud vubec odleteli ze svého prvniho letiste, uvizli na letisti dalsim. Vzhledem k tomu, ze byly svatky = vsechny lety az do 26. byly vyprodany, byl jsem dan na stand-by list, coz znamena, ze v pripade nedostaveni se všech pasazeru budou lide ze stand-by listu podle neurcitych priorit prirazeni k danemu letu. To nebylo zrovna povzbudive – chlapik, co také letel do Saskatoonu (a který nakonec odletel stejnym letadlem jako ja) takhle cekal jiz od minuleho odpoledne.
První letadlo letelo v 7...a na nej jsem se samozrejme nedostal. Snazil jsem se vyspat, ale kvuli ocekavani dalsiho letu to moc neslo. Další let v 10...a zase nic. Nahle me zachvatil zmatek. Co když zustanu tvrdnout v Calgary ne par hodin, ale par dni? Uvazoval jsem o trech variantach, jak z toho ven – bud budu dale cekat na volny let (měly byt ještě další 4 lety), nebo si necham zbytek letenky proplatit a pujdu na autobus (jede 11-13 hodin, ale je to aspon jistota), a nebo hodim vsemi vecmi o zem a odkracim do neznama a třeba venku zmrznu nebo něco, ale aspon budu mit klid – a kazda z variant mela něco do sebe. Také jsem premyslel, ze bych si mohl booknout místo v nejakem hostelu na par dni a stravit cas prohlidkou Calgary, ale na to jsem nemel ani silu, ani energii. Nastesti me osud prece jenom rad ma, takze jsem se po mensim zvruseni dostal na let ve dve hodiny odpoledne. Ve vysledku jsem do Saskatoonu dorazil ve ctyri hodiny odpoledne, tedy o 15 hodin pozdeji, nez jsem mel. Muzu vam rict, ze jsem nikdy nebyl tak rad, když jsem uvidel tuhle silene plochou a studenou provincii! At zije Saskatoon! (pote jsem se dozvedel, ze podobne problemy měli vsichni, co leteli zpet do Evropy. A také, ze „Air Canada sucks“, abych citoval Malin(u). No hlavne ze jsem se dostal domu.)

Takove tedy bylo moje další cestovani po Kanade, tentokrat do mestskeho prostredi.
Na další cestovani se tesi

Vas Tonik :)

8

Hola hola!

Tentokrat to bude nejspise bez dat, nejak se mi to vsechno v povanocnim nicnedelani rozmazava a sice bych se mohl mrknout na data fotek, ale to byste toho po me chteli moc :) (no, vlastne jsem se na ne nakonec dival. Toz snad to ocenite.)

Koncem listopadu jsme si s ostatnimi exchange studenty zasli do recke restaurace, myslim, ze se jmenovala Mykonos (pro ty z vas, kdo by si v ni chteli zaridit rezervaci, se to jiste bude hodit :)). Krome chutneho pokrmu jsme s Gudjonem hrali hru „Uhodni filosofa,“ která urcite vsechny milovniky moudrosti potesi. Uvedu jednoduchy priklad: první sklenicka vladne druhé a treti, druha hlida první a treti a treti pracuje pro první dve sklenicky. Kdo to je? Schvalne to zkuste uhodnout. Ale jak rikam, je to velmi jednoduche.
Jinak tento den byl vyznacny i tim, ze jsem v baru, kam jsme na jedno po veceri s par lidmi skocili, dostal ale neuveritelnou...nutnost jit na toaletu. Nastesti jsem vse ve zdravi prezil (Ale jen tak tak!) a mohu tedy pokracovat ve svých zapiscich. Ale teda decka, to vam povim, takova sracka, to jsem dlouho nemel.

2.12. byl koncert NIN, o tom se nicmene rozepisu v samostatnem mailu, to abych nenutil lidi cist to, co nechteji...(burani :D)

Nasledujici rano jsem mel svůj první test (ne zrovna stastna doba, ze, po koncertu). Vlastne druhy (ano, skacu dopredu a dozadu v case jak se mi zlibi, heh). Krome toho, ze zde každý při psani testu dostane zaznamovy arch, který musí poctive vyplnit (vypada to podobne jako TSPcka na MU), jsem u těchto dvou testu byl jednou „malickosti“ pomerne znacne sokovan. Radsi tu situaci popisu:
Byli jsme zrhuba v prostredku trihodinoveho testu, když se z niceho nic draha pani profesorka zvedla, omluvila se, ze musí na zachod a odesla z mistnosti. A vite co pak nasledovalo? Nic!!! Presne tak, nic! Normalne by na nasich skolach nastalo urychlene listovani zapisy z hodin a obcas by do toho někdo zasycel „nahod!“ Ale tady se proste nic nestalo! Ok, jedna hlava se zvedla a podivala se na zavirajici se dvere, ale to je vse! Predstavte si to, Oni (=Kanadani) u zkousek proste nepodvadi. A ne ze by nemohli, ale proste je to ani nenapadne! Jak si mohou dovolit nepodvadet u neceho, co muze rozhodnout jejich budouci zivoty?!? Nejsou nejak moc drzi, tihle Kanadani? A nejenze neopisuji, ale je normalni, ze se v hodinach za pritomnosti profesora mluvi. Takhle jsem se po odevzdani svého testu bavil při první zkousce s ještě pisici Samanthou Medvedi o nadchazejici kalbe a o tom, jestli nechce se mnou, Derekem Provazem (to je opravdove jmeno, Derek Rope! Husty pitcho!) a Erin zapit naší první zkousku. A profesorka si nas vubec nevsimala! No tohle, to je proste des, nepodvadet! Predstavte si to, tady jede každý za sebe a podle pravidel! Individuality a u nas? Pche, k tomu je ještě daleko. Dekomunizace je u nas vice nez nutna a to se tyka i lidoveho „ten umi to a ten zas tohle a vsichni dohromady udelame moc“ (nebo jak ta socialisticka sragora je, chudak Werich, jiste mu bylo při nataceni teto sceny vice nez nevolno).
Další věc co me trosku zarazila byla orientace testu. Místo typickeho biflovani informaci, jak je u nas zvykem, se zde klade duraz na schopnost propojit jednu informaci s druhou, i když třeba ne tak do hloubky. Vhled a rozhled jsou dve rozdilne věci a ja osobne uprednostnuji tu první (neboť vhled JE schopnost opravdu necemu porozumet a byt schopen tyto informace pouzit i v jinem kontextu, NE vedet kazdou malickost o spouste vecech, ale nebyt je schopen uchopit...nebo ne? Takze je to vlastne oboje? Hm, radsi nad tim nepremyslejte, holt jsem se chtel tvarit chytre.)

Patek toho tydne (tedy myslim 6.) jsme stravili s Gudjonem a Malin (Malinou, to je proste uzasne :)) plkanim, sledovanim The Crying Game (musel jsem si holt doplnit vzdelani) a v mem pripade i pojidanim svele (to je ta norska pochoutka, o které jsem psal). Tak jsem se dozvedel, ze Norove jsou fakt velky cunata (prej Malinina mamka je uplne nejhorsi, asi ji seznamim s tou mou, budou si rozumet) a taky ze Tri orisky pro popelku jsou v Norsku neuveritelne popularni, a to tak, ze bez teto pohadky Vanoce proste nejsou Vanoce. O tom se ostatne muzete presvedcit na teto strance facebooku: http://www.new.facebook.com/home.php#/pages/Tre-ntter-til-Askepott-Tri-orisky-pro-Popelku/49193556476 Je to norska stranka naší pohadky a ma skoro deset tisíc clenu. Slusny, ne?
Taky prisly první saskatoonske mrazy. -30 ve dne, -38 v noci. Pohoda, ne? Ještě, ze poradne nefouka, to by byl konec...Momentalne je krasnych -20, s vetrem asi -24, coz je opravdu teplo (Ne, vazne je!).

Vikendove sledovani Persepolis s nasimi iranskymi kamarady Afshinem a Mohammedem také prineslo mensi vhled do situace v soucasnem Iranu. Zeny jiz nedostavaji 50 ran bicem za nedostatecne zahalenou tvar, je to „jen“ napomenuti a v pripade neuposlechnuti pokuta ci vyslech na policejni stanici. A homosexualove? Ti se samozrejme popravuji, a to obesenim. A kolik? 90 rocne...Nevim, kde budu v budoucnosti chtit bydlet, ale rozhodne vim, kde bydlet chtit nebudu. A Iran figuruje na prednich mistech. Skoda, verim, ze je to krasna země...


Parba v Pat's se také ukazala byti zajimavou. Uz jen kvuli tomu, ze mi pripomnela jeden kanadsky jev (nastesti velmi ridky), o kterem jsem se zapomnel zminit. V tech „lepsich“ (rozumej lepe se tvaricich) barech je k videni nejhorsi zamestnani světa – pomocnik na zachode. Jeho pracovni naplni je stat cely vecer u umyvadel na zachodech, nakapat tekute mydlo na ruce umyvajicich se navstevniku baru a pote jim podat papirovy rucnik. Plus nabizi moznost koupeni vonavky ci kondomu. A to vse v Pat's ještě korunovano tim, ze umyvadla se zrcadly jsou sikovne umistena hned naproti pisoarum. Nikdy mi nebylo nikoho lito tolik, jak toho snedeho, postarsiho chlapika, co tuhle praci vykonaval. Brrr....
Jinak je Pat's trapnej bar, kde se hraje uchazejici az shitozni hudba a chodi do nej hip hoperi a fashion victims. Never more!

Panjabi Music Event – tedy tradicni indicka hudba – se stala neuveritelne skvelym predstavenim absurdniho humoru. Nevim, jak moc je tento zazitek prenositelny na papir, ale i tak se jej pokusim popsat. Když jsme před sedmou vecer (coz byl uvedeny zacatek vystoupeni) dorazili do prekvapive velikeho salu, tak me devcata (sel jsem s Janou, Kerstin a Mareike) upozornila, ze jsme jedini „white“ v celem sale. To je trosku prekvapilo a popravde musim priznat, ze i me. Ale rozhodne jsem tomuto detailu nehodlal venovat zadnou pozornost (coz se nakonec ukazalo jako spravne, holt mam vzdycky pravdu). V 8 to vypadalo, ze se jiz brzy zacne, a ja zacal konecne chapat indicke pojeti casu a to, proc Amitoz vari veceri kolem druhé v noci. Indove mají ten cas proste trosku posunuty, takze si ke vsemu muzete pricist tak 2-4 hodiny. No nic, zpet k predstaveni. Po 8 tedy ctyri roztomili klucici zazpivali kanadskou hymnu a udelali prostor uvadeci. První, co me zarazilo, bylo to, ze jsem mu nerozumel ani slovo. Az po chvili jsem desifroval, ze nemluvi anglicky se silnym indickym prizvukem, ale hindsky (coz samozrejme vysvetlovalo, proc jsme mu nerozumeli). Po chvili uvedl první ucinkujici (coz jsme poznali pouze podle intonace a jeho pazi ukazujici smerem k opone)...a nic. Po minute postavani za pultikem se pan uvadec rozhodl nakouknout za oponu a sicive se s nekym za oponou dorozumival. Nahle se ze zakulisi vynorili 4 vyse zminovani klucici a za doprovodu svých asi maminek se vydali pres podium hledat místo v hledisti. WTF? Nahle se opona roztahla a spustila první panjabi skladba a velevazenym panum s turbany a fusiskami to opravdu jelo jak po masle. Po teto skladbe jsme byli patricne naladeni na další, nicmene opet prisel pan uvadec a zacal něco povidat. Bohuzel jeho povidani trvalo asi tak ctvrt hodiny. Když uz to vypadalo, ze se zacne opet hrat, neboť se novy muzikanti rozhodli usadit na sva mista, resil se asi tak další ctvrt hodinu problem s mikrofony. Nejdriv byly moc hlasity, pak moc potichu, nejdriv moc blizko, posleze zas prilis daleko. Co me zarazilo při tomto mikrofonovem defile byli panove zvukari. Místo typickych dreadatych typku ci dlouhovlasych manicek totiž vsechno stelovali dva padesatnici v dobře padnoucich oblecich s vizazi pravniku ci lekaru (kterymi nejspise opravdu byli). Po uchazejicim vystoupeni, během ktereho se ze zakulisi vynorilo dalsich 6 lidi a proste si uprostred skladby odkracelo usadit se do hlediste, se opet nejakych deset minut uvadelo. Pak vystoupila pani zpevacka, která ocividne neumela text, neboť drzela v pacickach papirek, do ktereho neustale nahlizela. Po peti minutach jejiho zpevu, který mi prisel podivne repetitivni, se nahle hudba trosku zmenila a divaci zacali jasat a tleskat. V tu chvili mi doslo, ze to asi pani vzdycky zapominala, kterym radkem skoncila, tak skladbu zacala vždy zpivat od zacatku a tleskot si zaslouzila za jeji první dobelhani se (v jejim pripade dozpivani se) k refrenu. Bravo, bravissimo! Po tomto uspechu si jeden z pravniku/lekaru usmyslel, ze vystoupeni vytuni poradnym stroboskopem a zacal instalovat podivne osvetleni k podiu. Bohuzel místo na ucinkujici namiril osvetleni na nas, takze jsme nahle byli oslepeni cervenou, zelenou a modrou, pomalu se mihotajici a propletajici mezi sebou. To jeden z divaku nevydrzel a pristoupil ke svemu pravnikovi/lekari a ukazal mu, ze je lepsi oslepit muzikanty, neboť tech je prece jenom podstatne mene nez divaku. A to uz jsem nevydrzel a vybuchl jsem smichy tak, ze mi slzy pomalu tekly po tvari a malem jsem se udusil. Touto reakci jsem vhodne doplnil naší skupinku: zatimco ja jsem se smal, Kerstin (nebo je to Kirsten? Asi jo, kdo se ma v tech Austrianech vyznat, sakra) usnula, Jana byla nasrana a Mareike krasne zmatena. Nase rozhodnuti bylo jasne – utek domu. Skoda, docela jsem toho litoval. Absurdni komedie to byla vytecna.

No, jedeme dale.
Kanadani si pestuji klasy obili jako okrasny prvek před svým domkem (viz fotky). A vypada to prekvapive pekne!

Pak parba na Seageru a posleze v gay baru Diva's (coz mi pripomina, ze jsem v te olomoucke ještě nebyl). Jeden z nejlepsich baru, co jsem tady videl. V pohode muzika, dobry ceny, prijemna marka ze satny (kdyby tak byla lesbicka, o la la !). Akorat vyhazovac nosil takovej ten „ruskej“ kozesinovej cepec, Mohammed nevim proc dve hodiny tancil s jednim borcem a zda se mi, ze na me kdosi vrhal mlsny pohled, ale jinak v pohode. A je taky dost vtipny vlizt v peti muzich do taxiku a rict, ze chcete do gay baru :) Ale není to prece jenom jedno? Gay, transsexualni lesbicka nebo heterac, jsme vseci jedna rodina! Unite, jak stoji na plackach rozdavanych univerzitou...
Po Diva's jsem se vratil unaven, ale rozhodl jsem se od Daniela vyzebracit nejake to „zelene“ a stavit se za Shawnem. Chlapika jsem dlouho nevidel a dobře jsme si potlachali. Uz se tesim, az budu starej paprda a každý den budu sedet v parku na lavicce, plkat o nicem a hazet drobky holubum. Nekdy kolem ctvrte dorazila Laura a za chvili jsem se odebral na kute. Prece jenom, byla to asi jejich poslední noc – Laura se vraci do Britanie, neboť zde uspesne dokoncila studium, zatimco Shawn k tomu ještě nejaky ten patek ma...

No a pak potluck – opet se varilo, opet se jedlo. Někdo i opet pil, například Mareike se absolutne roztomile opila, byla jak kotatko (je vubec někdo, kdo nemá rad kocky) a s kapuckou pres hlavu vypadala trosicku jak Nastenka. Ano, kocka a ruska skoro-princezna, mel jsem hrisne myslenky. Bohuzel jiz zde dorazil jeji pritel informatik (smarja noho), se kterym pry nemá nic spolecneho. Tohle bude asi nejaka nemecka vlastnost, byt ve vztahu s s nekym, se kterym nemam nic spolecneho – Nora to se svým „Skopcakem“ taky tak ma. No jo, Nemci. Nejen ze nemaj smysl pro humor, ale ještě tohle...

Uprostred zkouskoveho velka parba v Louis' – poslední před velke casti exchange studentu domu (tedy tech, co zde byli pouze na jeden semestr). Samozrejme jsme si vsichni dali poradne do trumpety, a to vcetne me. Mezi mymi fotkami je z nejakeho nepochopitelneho (spis „nepochopitelneho“ ;)) duvodu fotka Norina zadecku a na nekterych fotkach delam ksichty – znameni opilosti. Taky jsem konecne potkal tu RA kocenu odvedle (sakra jak se jen jmenuje! Budu si muset vymyslet nejakou zaminku na navstevu), no ale hlavne jsme se vsichni bavili. A taky jsem na vlastni kuzi (spis rasy, viz dale) zazil saskatoonskou zimu. Uprostred cesty zpet na koleje me Suzanne s Anikou zastavily a poznamenaly, ze mam pekne rasy. Proc? Protože cele zmrzly! Ano, i takova je tady zima.

17. byl den louceni s Jonnym a Annikou. Bohuzel jsem dlouho nesetrval, neboť jsem se chtel poradne vychrapat na svůj ranni let do Vancouveru. Tak jsem se aspon od Joshe dozvedel, ze me rozlouceni s Annikou formou jemneho polibku na tvar (to zni strasne pekne, ne? Jemny polibek na tvar, citim se jako uplny Oldrich Novy :)) je velmi evropsky. No, však jsme Evropani, ne? Co tan javorosirupak cekal!


O mych postrezich z Vancouveru viz pristi mail (napisu jej během jednoho tydne, slibuji ;))!

Ciao!

NIN

Ok, tak recenze na koncert z Lights In The Sky Tour je tady.

Upustim od introductions a vrhnu se revnou k samotnymu koncertu.
No vlastne docela kecam, nebot musim zminit merchandising. Takhle predrazeny koncertni veci jsem snad nikde nevidel - tricka za 40-55CAD a mikina za 80-95CAD? To se snad Trent zblaznil. Jen pro informaci - letenka do Vancouveru ze Saskatoonu me stala 119 CAD plust tak dvacku CAD za palivo, tak si to muzete domyslet sami (teda zpatecni byla skoro i tak drazsi, ale i tak...). Navic treba tricka se na nin.com prodavaji za 20USD, coz vychazi na 30CAD, ktery bych za triko klidne dal (i kdyz to je na triko i tak hodne). Ale ctyricet? Rozhodl jsem se nebyt ten "cool" clovek s trickem z US tour, staci mi byt ten "cool" clovek, co neni nucen stadem k nakupovani.

Tolik tedy k merchu a ted uz samotny koncert.

Predskakovali The Bug, ktere jsem videl az asi tak od druhe poloviny. Hala se teprve zaplnovala, ale i tak byla reakce divaku slusna, i kdyz ne nejak moc vyrazna. Pro ty z vas co The Bug znaji musim poznamenat, ze nezpival muzsky, ale zensky MC. Zpivala dobre a, jak kdosi poznamenal, trosku nadrzene, coz mi rozhodne nevadilo. Celkove me na koncert naladili, holt maji vyborne "bum bum" beaty, ale na tak velky prostor se nehodili. Navic nebyli az tak nahlas a zvuk nebyl cisty, jak bych si pral. Ale ja jsem zas perfekcionista, ja zkritizuji vsechno (o cemz se presvedcite dale).

Po necele pul hodine cekani nastoupili NIN. Pro jednoduchou orientaci nejdrive playlist:

999,999

1,000,000
Letting You
Discipline
March of the Pigs
Head Down
The Frail
The Wretched
Closer
Gave Up

The Warning
The Great Destroyer

Ghosts 1
Ghosts 28*
Ghosts 19
Ghosts Piggy

The Greater Good

Wish
Terrible Lie
Survivalism
The Big Come Down**
Ghosts 31
Only
The Hand That Feeds
Head Like a Hole

Encore***:
Echoplex
Reptile
The Good Soldier
Hurt
In This Twilight

Poznamky - vychazim z oficialniho playlistu, ale skutecny byl pritom jiny.

* Bud se misto jednoho z Ghosts, asi 28, hral jiny (ted nevim, nemam u sebe album), nebo se hrali 28 i ten jiny. Nemuzu to presne rict, nebot dojmu z vecera je tolik, ze si tohle presne nepamatuji.

** The Big Come Down se nehral, misto toho, pokud si to dobre pamatuji, zaznel Pinion, ktery pak presel do Ghosts 31.

*** Pridavek nebyl zadny! Viz dale.

Hala ztmavla a spustila se 999,999.
Pak postupne zacali objevovat jednotlivi hraci a zacali hrat 1,000,000. Je to slusny zacatek koncertu podobny The Beginning of the End, ktery, coz jsem jeste necekal, predznamenal tempo celeho koncertu. Po peknem otviraku zacal Letting You, coz je pekna koncertni vypalovacka. Nicmene divactvo cekalo na nejakou znamejsi skladbu, takze mosh pit byl relativne neaktivni. Tesim se, az se tahle skladba zacne po nejakem tom dalsim albu znenadani objevovat uprostred playlistu, uvidite, ze se spusti opravdova smrst. Hlavne konec je povedeny, staronovy kytarista ukazuje, ze v nem prece neco jenom je. Ale k zhodnoceni stavajici sestavy se dostanu.
Pak nasledovala Discipline, ktera je, slusne receno, veru sukezni. Troufam se tvrdit, a ted me odpurci The Slip a "pravoverni" fanousci jiste ukamenuji, ze je prinejmensim stejne fuckable jako Closer. Mozna o trosku vic, nebot zatimco Closer je ocividne perverzni, Discipline jde na to tak nejak skryteji, nenapadneji, at uz textove ci hudebne. A skryte perverze je v jistem ohledu mnohem perverznejsi nez ta otevrena, coz je mi velmi, velmi sympaticke. Bohuzel jsem nemel zadnou slecnu, o kterou bych se mohl "otirat", takze zadne hlubsi dojmy ( ) nemohu popsat. Coz se neda rict o mych spolukoncertnicich, ktere bohuzel meli tu "cest" nejakeho toho otirace potkat. Dale se jeste tesim, az Discipline bude mit trosku lepsi vizualni efekty. Ne ze by ty stavajici nebyli vyborne (nad kapelou je 7 sad otocnych svetel, kazda sada ma tak 20 "zarovek", ktere se jako lidske oko otaci sem a tam a oproti normalnim svetlum netvori kuzely svetla), ale chtelo by to neco...specialniho. Ano, mam hrisnou naladu. Ale s tim se u NIN holt musi pocitat.

Pak konecne (alespon pro vetsinu publika) se zahrala nejaka "ta od podlahy", konkretne March of the Pigs. Standart.
Po ni Head Down, vyborna strednetempa az rychla skladba s menicim se tempem, podle me cerny kun budoucich koncertu, podobne treba jako The Big Come Down. Navic doplnena efektnim vizualnim doprovodem v duchu bookletu The Slip.

Pote The Frail a The Wretched, o nich se moc rozepisovat nebudu. Obe skladby proste funguji, navic se tady myslim jeste vali moje recenze z videnskeho koncertu pred rokem a pu, kde jsem se o tom rozepisoval dele.

Closer byl doplnen skvelou vizualizaci, kdy na retezovou obrazovku v pozadi byl promitan Trentuv oblicej u mikrofonu..

Closer byl taky tradicne prolozen The Only Time (je to ta spravna skladba? ted se mi ti nazvy nejak pletou...). Po nem Gave Up, kterou spolu s Wish nemusim nejak extra moc, ale nazivo funguje. Vizualizace typicka, tedy navzajem se bijici modre a cervene reflektory.

Zatim tedy relativne ocekavany prubeh, pak ale nastal sok. The Warning, skladba, kterou jsem rozhodne necekal. Ji predchazelo spusteni zadni obrazovky a la The Great Destroyer. Vizualizace podobna jak u Me, I'm Not, jen s tim rozdilem, ze "pruhy" na pozadi byly cervene a prechazeli pak do celobledemodre obrazovky. Nazivo je vyborna, takova hodne intimni, zaverecne kytarove solo taky nebylo spatne. Pote nasledoval The Great Destroyer, stejny jak v Praze, az na to, ze misto hlukoveho lomozu jak je na albu poslednich tak 20 sekund patrilo jemnemu poducavani rytmu skladby, coz se hodilo do pomalejsiho vyzneni celeho koncertu.

Rikam pomalejsiho? Ano, pak totiz nastala cast, ktera naznacila soucasne smerovani NIN. Ghosts.

spustily se vsechny tri "mrize" - jedna v popredi mirne nad kapelu, dalsi dve za kapelou uplne dolu. Na prvni bylo promitano nebe, zatimco na druhou a treti pisecne duny, takze vznikla dkonala iluze 3d obrazu. Ghosts 1 zacala, jemna skladba, kdy se novopeceny basak chytl kontrabasu, zatimce Trent obsluhoval klavesy a mikrofon; zbytek kapely nepritomen. Ja jsem velky fanousek Ghosts, takze jsem tuhle skladbu naprosto hltal, dokazi si ji predstavit i na zacatku celeho setu. Je etericka a spolu s projekci dokaze cloveka opravdu unest do jineho sveta.
Pak zacala Ghosts 28 (ted si nejsem jist, ale je to skladba, ve ktere hraje xylofon). Projekce se zmenila, scena vsak zustala. Na horni cast a nejzadnejsi byly promitany "zmutovane rakosy", zatimco prostredni zobrazovala mihotani na hladine vody, opet "zmutovane" (viz fotky). Skladba opet skvela, ale ocekaval jsme nejakou rychlejsi. Cely set to ocividne zpomalilo, coz pro me nebylo na skodu, ale hodne "obycejnych posluchacu" ztratilo trpelivost a sli se necim posilnit. Jinak kapela byla jiz cela a Josh Freese obsluhoval mini xylofon u svych bici; velky xylofon u Trenta zustal jeste nedotcen.
Pak byl cas na Ghosts 19. Predni mriz se spustila a byl na ni promitan "zmutovany" dest. Posleze se v nem udelala dira a byla videt cela kapela. Trent busil do xylofonu, ostatni kapela zas do svejch nastroju , kytarista solo zvladl dobre. Tady (a jeste u Ghosts 31) se ukazal pravy duch soucasnych NIN - mene rockovy, vice orientovany na rytmus ci presneji receno na beaty (podobne jako treba The Bug). At uz The Slip ci Ghosts, novi NIN jsou vic ne tanecnejsi, ale vic "electronica", clovek vnima rytmus podobne jako u pomalejsiho metalu (znate to sverepe mlaceni hlavou ne?), nicmene akceptujici hip-hopove pouzivani rukou (znate ty boreczky, co tak mavaj vztycenou rukou, ale nacci to nejsou, ne?). Zvlast u Ghosts 31 to bylo nejznatelnejsi. Ano, skladba ma jasny metalovy zaklad, ale hlavni zvuk zde tvori beat. A ten je vyborny, vsklutku. Ale zpet k "Devatenactce". Na zivo super, beatova, paradni. Na misto v playlistu se fakt hodila, hodne ozivila a naladila, pritom ne nijak okate.

Pak NIN spustili Ghosts Piggy, tedy Piggy zacatou nejakou skladbou z Ghosts (tedy asi odtud prameni muj pocit, ze hrali jedny Ghosts navic, zjistim konkretni skladbu jak jen to bude mozne). Vizualizace podobna Me, I'm Not jen s tim rozdilem, ze mriz byla stale v popredi, tedy pred kapelou. Piggy mam rad, ale nijak ji nezeru. O to vice jsem byl tedy prekvapen, kdyz se jednalo o jeden z vrcholu koncertu. Ne ze by koncert byl spatny, prave naopak. To jen Josh Freese svym uzasnym a dlouhym solem skladbu vysperkoval k dokonalosti. Odchazet se ma ve velkem stylu a Freese tomu rozhodne dostal.
Po prekvapive vybornem Piggy, kdy jsem ocekaval zas nejakou tu "tancovacku", nastal dalsi sok. The Greater Good. Opet necekana skladba podtrhujici naladu celeho tour - elektronicke, temnejsi, melancholictejsi a i tajemnejsi. Vysledny dojem doplnen vybornou vizualni prezentaci, kdy cela predni byla pokryta modrym "necym", mezi kterym postupne vynikal oblicej zpivajiciho Trenta. Tedy vyborne, prekvapive intimni a takove "klubove", ve velkych sportovnich halach asi plne nedocenitelne.
Pak prisel pan se svetelnym "zmizikem" a postupne vyzmizikoval vsechnu modr z mrize. Ta se pak vyzdvehla nahoru, prostredni zustala v prostredni vysce a ta zadni v nejnizsi - prostor pro Wish. Karminove ruda se k teto skladbe vyborne hodi, jedna z nejlepsich vizualizaci vecera.
Pote Terrible Lie - jedna z mych nejoblibenejsich. Viz recenze z Vidne.
Survivalism byl doplnen o vybornou vizualizaci ve stylu samotneho videoklipu, kdy ruzne rozmistene kamery snimaly cleny NIN na obrazovky v pozadi, uprostred obrazovka s napisem Censored - For Your Protection. Opet vyborna vizualizace a skvela skladba, i kdyz zrovna nemela takovou stavu jako treba v Bratislave ci Praze. Hrala se standartni koncertni verze, tedy ta s prodlouzenym koncem.

Ghosts 31 - jedna z nejlepsich "ducharin" a jedna z nej skladeb koncertu. Pred kapelu se spustila predni mriz, na ni projekce modreho koure, vzadu take modra projekce. Silne metalova a pritom v podstate beatova skladba, tady jsem se uz neudrzel a tancil jsem ve svem paricim ctverci s neviditelnou kytarou v ruce. A paril jsem fakt dobre
Pak nasledovala Only. Stejne vyborna jak v Praze, jen s tim rozdilem, ze vizualizace byla jeste lepsi. Celou predni obrazovku pokryl opet sedobily sum, ale Trent nehral na kytaru, takze mohl volne pobihat za mrizi. Kdykoliv zamaval rukou smerem k obrazovce, sum se protrhl, takze kdyz mavl od jednoho konce ke druhemu, trhlina poslusne nasledovala jeho ruku a projela take od zacatku mrize az k jejimu konci. Slovy nepopsatelne, to se musi videt.
Pak uz The Hand That Feeds, doplnena nezvyklym kytarovym intrem, nasledovana Head Like a Hole. A pote jen tma a obri logo NIN, pro zmenu cervene.

Pote jsme se dozvedeli, ze se melo hrat dalsich pet skladeb, nicmene na ne z nejakeho duvodu nedoslo. Zvazuji dve varianty - unava kapely ci omezeni majitelu a osobne se priklanim k druhe variante, nebot se behem jedne z poslednich skladeb k Trentovi naklonil nejaky cip a neco mu suskal do ucha...
I tak byla delka koncertu vyborna - neco pres 100 minut - ale koncert by asi vyznel trosku jinak. Nezaziti Echoplex, Reptile a In This Twilight hodne mrzi.
Koncert byl rozhodne skvely, a to i pres nulovou komunikaci kapely. Prekvapive pomaly a zadumany, velmi prekvapivy vyber skladeb. Skoda jen toho pridavku a chybejici The Big Come Down, chtel bych videt koncert, ktery obe veci zahrnoval. To by pak byl jiste nejlepsi predstavitelny koncert NIN.

Nej skladby - Discipline, Terrible Lie,Piggy, Ghosts 31
Nej vizualizace - Closer, Ghosts 1, The Greater Good, Wish, Only.

Nova sestava je jiste kvalitni, ale neprijde mi tak sehrana a navzajem se doplnujici jak ta minula, tedy ta s Twiggym a Aaronem. Novy basak je sice nevyrazny, ale rozhodne schopny, coz nevadi. Horsi je to s kytaristou. Je sice schopny hrac a ma skvely paco, ale na Aarona proste nema, at uz prezentaci ci samotnou hrou.

Po samotnem koncertu jsem, notne vycerpan, ulehl s naprostou spokojenosti a nemel jsem absolutne zadne starosti ohledne dnesniho exam. A opravnene, podle me dopadne dobre.