5

Hey!
Vzhledem k povaze věcí v tomto dopisu popisovaných budu v některých místech stručný...fotky hovoří za vše.

17. září
Nothing important happened. I když...viz další den.

18. září
Staly se dvě důležité věci: Powwow a mé rozhodnutí zůčastnit se výpravy do Rockies.
Ad jedna:
Lingua Lexikon uvádí k heslu „powwow“:
1.shromáždění/obřad severoamerických indiánů (ano, opravdu tam mají to ohavné slovo „indián“, navíc ještě s malým písmenem, jak kdyby se nejednalo o příslušníka/příslušnici etnika, ale o nějaké povolání nebo něco. Dokážete si to představit třeba na daňovém přiznání?)
2. schůzka, setkání, diskuze
Tedy se dá čekat, že tam budou lidé. Hm, to je dobrý začátek, ne?
Tento powwow, odehrávající se v Kinesiology Centre U of S (ano, tam kde hraji squash např.), byl vlastně soutěží v tanci a hře na buben mezi jednotlivými národy původních obyvatel tzv. Nového kontinentu. Takže taková pěkný přehlídka folkloru pro Vašeho zapisovatele (tedy mě, ne Jindry Hojera. Proč Jindry Hojera? Protože je blonďák. Blonďák, tedy Árijec. Árijská idea byla zneužita nacisty před Druhou světovou. Kdo nenávidí nácky? Já aneb odvození Jindry Hojera. Nedává to smysl, že?). Bohužel jsem to ve své občasné zapomnětlivosti trošku zaspal, takže jsem dorazil do haly až v odpoledních hodinách těsně před mou Modern Genres and Contexts in Literature 2 class a při vstupu na místo dění mě uvítala poloplná hala (ne poloprázdná, jsem optimista), nicméně i tak to byl pamětihodný zážitek.
Abych přiblížil typ soutěže. Soutěžilo se vždy zároveň na dvou úrovních – tanec a hra na buben. Obě úrovně byly přitom v různých věkových kategoriích, většinou youth a adult, plus u tance se rozlišovalo pohlaví (bubny jsou – pravděpodobně kvůli typu zpěvu a fyzické náročnosti – téměř výhradně mužskou záležitostí), tančily z 60 procent ženy. Něco k tanci: tančí se vždy jeden specifický tanec k hudebnímu doprovodu určítého bubnu (viz níže) a každý tanečník je porotou hodnocen zvlášť. K tanci je potřeba patřičné oblečení a to, které jsem viděl na powwow, mi vskutku bralo dech. Nemá smysl jej moc popisovat, mrkněte se na (rozmazané) fotky. Něco ale na fotkách vidět není: každý z tanečníků a tanečnic má spoustu ulit, lastur či rolniček na svém ošacení, a to i dokonce úzký pruh rolniček u kotníku. Tohle je velmi důmyslné, neboť tyto zvuk vydávající nástroje plní hned dvě funkce: kromě fuknce doprovodu k hudbě indikují také chyby v tanci – prostě pokud člověk tančí blbě, tak jeho zvonění/štěrchání vypadne z rytmu, případně působí naprosto disharmonicky. Prostě dva v jednom, jako z Teleshoppingu Horsta Fuchse.
Bubnování: každý buben se hodnotil zvlášť. A když říkám buben, myslím jeden kurevsky velký buben – většinou kolem něm sedělo deset lidí. Tito hudebníci kromě bubnování ještě zpívají a tady se projevuje kouzlo jejich hudby: do rychlého až velmi rychlého a monotónního rytmu bubnu totiž zní vysoké, silně melodické nápěvy – součet těchto dvou protikladů působí velmi harmonicky a kouzelně. A pak přijde krátká změna rytmu bubnu, několik silných úděrů, a rytmus je zase ten samý. Zní to nejspíše jednoduše, ale ta síla jdoucí z několika páru rukou a několika hrdel je opravdu, opravdu veliká. Do toho si ještě musítě představit jednotlivé tance – velký důraz je kladen na pohyb ramen, rukou a chodidel (celek vypadá jako mix foxtrotu a opravdu vytůněného puknového poga, nicméně mnohem umírněnější a technicky na úrovni) a jsou poměrně složité a velmi krásné. Do toho jejich nádherné šaty...prostě lahoda pro uši a oči.
A nejlepší na tom bylo, že tyto tradice se očividně přenáší z generaci na generaci bez větších problémů. V tanci stejně jako bubnech bylo velké množství mladých lidí a pohled na mladého Native, jak si před svým tancem předcvičuje kroky (a taky po zásluze vyhrál) byl vskutku příjemný. Vrchol této soutěže bylo, když v přestávce začali hrát uprostřed haly dva bubny mladistvých, nažeč lidé sešli z tribun, vytvořili kolečko a tančili. A to jakkoliv – padesátiletý Native ve svém tradičným ošacení tančil svůj tanec, zatímco děti z místní školky se drželi za ruce a prostě tančili tak, jak to cítili – chlapci i děvčata, běloši či asiaté...všichni ruku v ruce tančící do jednoho rytmu. Potřebovali bychom nějaký globální powwow, nemyslíte?

(na youtube jsem našel krásné video: http://www.youtube.com/watch?v=VuuG8Njavlk
první část ukazuje typickou hru na buben – všimněte si měnící se dynamiky skladby, druhá část zase jeden z mnoha tanců – pro změnu si povšimněte „rolniček“ (současná náhrada lastur) a tance soustřeďujícího se na chodidla a ramena)

(tohle video je taky super, další drum: http://www.youtube.com/watch?v=Sk8wWWUfzW4)


ad dvě) po noci plné přemítání, zda jet či ne, jsem se rozhodl se nakonec ve středu naplánované výpravy do Rockies jet. Vše bylo narychlo, takže jsme si až teď, den před odjezdem, naplánovali trasu, zabookovali hostely (jeden až v pátek) a zařídili pronajatí auta. A propos, „my“ jsme byli: já, Daniel („dumb-looking German...actually every German looks dumb“ by Shawn), Nora („hot-looking German chick“), Kirsten (holka z Rakouska) a Fin Matti. V plánu byly dva kanadské národní parky – Banff a Jasper...

A jak to dopadlo?

19. září – 20. září
Po koncertě Bad Religion (spolu s The Bronx a jednou nejmenovanou saskatoonskou kapelou, jejíž skladba Cone of Silence byla geniální i podle frontmana „Špatný víry“) (který byl mimojiné opět výborný, holt Bad Religion umí. A btw texty mají velmi povedené, tak to holt vypadá, když má textař PhD.) jsme se tedy někdy kolem půlnoci vydali směr Calgary. Vzhledem k tomu, že nemám řidičák, jsem byl ušetřen nepříjemné povinnosti řídit auto (já věděl, že se mi někdy bude hodit řidičák NEmít), takže zatímco ti zodpovědní – Daniel, Nora a Matti – řídili, já s Kirsten jsme se snažili užít si trochu nezaslouženého spánku. Po nějakých těch peripetiích jsme se o půl sedmé dostali do Calgary (která jse mimochodem obrovská, má něco kolem milionu, ale je mnohem větší než Praha), kterou jsme úspěšně objeli a konečně se mohli vydat na pravý cíl naší cesty, Banff National Park. Po natankování na benzince (50 litrů za něco mále přes 1000 Kč :-)) a zaplacení „parkovného“ (tedy poplatku za vstupu do parků v Rockies, ne za parkování) jsme byli vpuštěni do BNP. Značky „70 km/h max – divoká zvěř“ s obrázky jelenů či muflonů úspěšně vedly k městě Banff a cesty do tohoto města jsem se rozhodl využít studováním brožury s mapami parku a určitými pravidly chování v těchto parcích. Zaujala mě stránková příloha „Co dělat při střetu s medvědem“, přesněji jeden z prvních pokynů, a to „hrát mrtvého.“ „To by mi mohlo jít,“ zabručel jsem si a mírně znepokojen jsem pokračoval v čtení. „Pokud defenzivní útok medvěda přejde v útok agresivní, nehrajte mrtvého, ale s medvědem bojujte!“ Kurňa, vždyť já nejsem Chuck Norris!!! (video zde: http://www.youtube.com/watch?v=z2XUgE6g7XU) Trochu jsem si pozasteskl, že jsem bojová umění nestudoval ani trochu (maximálně z videoher a la Street Fighter či Mortal Kombat) a že se mnou Váša, mistr to v judu, nebyl (využil bych ho jako štít proti medvědovi – on by se nažral a kozel by zůstal celý. Co Váša? To nevím, asi by si užíval medvedova trávícího ústrojí.), ale to už jsme byli ve městě Banff.
Malebné městečko nás okouzlilo svým okolím, nýbrž to byl jen začátek. Po snídani a menším pózováním jsme se vydali k prvnímu bodu naší výpravy – Bow Falls. Po nich následovala cesta na vrchol Sulphur Mountain (2451 m), která, protože jsme se rozhodli nevést si zadky v Banff Gondola (prostě lanovka, co vás vezme nahoru), trvala něco kolem dvou hodin. Během výstupu jsem asi zhodil nějakou tu unci (v uncích je zde dokonce i pití, považte, vždyť je to jednotka hmotnosti!!! Jedna unce = 29 g (téměř)), protože mám v gatích najednou nějak víc místa (v pase, samozřejmě) a taky jsme během cesty byli přivítani delegací přímo z přírody – zlatou veverkou (přesněji Golden-mantled Ground Squirrel), oproti těm českým méně ostýchavou. Po pár dalších zastávkách jsme se vydali k našemu hostelu Mosquito Creek. Všechny nás čekalo překvapení ve formě cedule na hlavní chatce: „No electricity, no water.“ Toto ostatní zrovna nepotěšilo, jenom já jsem to přivítal s radostí a pocitem dobrodružství (což se samozřejmě vyplnilo, jsem prostě dobrej). Po počátečním šoku i ostatní zjistili, že urpostřed lesa národního parku Banff elektřinu ani vodu moc potřebovat nebudeme, zvlášť, když je v hostelu sauna a blízko potok. Vidina sauny všechny ledy mých spolucestujících evidentně zbořila, neboť jsme se rozhodli hezky se svléci, vlézti do sauny, osvěžovati se pivem a pak, o půl osmé večer, vyběhnout jak nás příroda stvořila ven a skočiti do potoka. Voda byla velmi, velmi studená (5-6 stupňů), naštěstí jsem já i všechny mé tělesné partie v pořádku. A můžu vám říct, že pohled na tři nahá těla (neboť Matti a Kirsten do vody nevlezli) utíkající směrem k potoku, skotačící v něm a nadávající, jak je studený, překvapil jistého Němce, který si u potoku čistil zuby. „To je ale silná zubní pasta,“ musel si nejprve myslet. Zbytek večera proběhl klidně – konverzací s několika spoluložníky a s vedoucím hostelu, Brianem (myslím). „Snad si nás tady nikdo nesplete s medvědy a nezastřelí nás...“ „V národních parcích jsou pušky zakázané, takže jedinej, kdo má široko daleko pušku jsem já. A já vás přece střílet nebudu, šéfům by se nelíbilo, že jim střílím zákazníky.“ nás uklidnilo a šli jsme na kutě.

21. září
Po naprosto příšerném spánku (tak špatně jsem se dlouho nevyspal, možná ani vůbec. Zdá se mi, že i tehdy, kdy jsem na chvíli vytuhl na záchodě, jsem si odpočal víc.) přišel nejnáročnější den, což se samozřejmě ukázalo být naprosto děsivou kombinací. Přidejte taky špatné počasí – zima plus déšť – a máte asi obrázek o tomto dni. No, tak si ho radši změntě, protože i když se počasí nevyvedlo a všichni jsme byli unaveni, i tak návštěva Jasper National Park stála za to. Lake Louise (ta je ještě v Banffu), Athabasca Falls, Columbia Icefield a hlavně Bow Summit naprosto vynahradili celkovou nevydařenost počasí a nedostatek spánku. Na Kolumbijský ledovec jsme se sice nevypravili (počasí se na chození po ledovci fakt nehodilo, navíc jsme chtěli ušetřit a byli jsme značne znaveni), nicméně jsme měli více než plnohodnotnou náhradu. Výhled z dvoutisícového Bow Summit na krásně tyrkysově zbarvenou Peyto Lake, za kterou se tyčily majestátné hory, jejíž vrcholky mizely v mracích tam někde nahoře....pokud existuje Bůh, tady ji jistě najdete.
Spali jsme v hostelu Maligne Canyon, což byl hostel velmi podobný tomu předešlému jen s tím rozdílem, že zde byla elektřina. Po souhře několika náhod – spráce hostelu byl Němec, který se do Kanady odstěhoval v roce 1982 a shodou okolností pocházel ze stejného města jako Nora s Danielem + můj šťastný nákup šesti importovaných plzní z jasperského liquor store (za čtrnáct dolarů, tedy 40 korun za láhev! Ale co bych pro pivíčko neudělal...) jsme šli opět po troše socializace spát. A co taky, že?

22. září
Krásný Maligne Canyon + několik viewpointů, cesta do Edmontonu, večerní ubytování v hostelu., seznámení s Kanaďanem, co procestoval skoro celou Asii (Laos je prý jedna z posledních zemí, která je rájem pro baťůžkáře), Horned melon (více obrázky, chutná jako něco mezi okurkou a banánem, tedy moc dobře – bohužel stojí 5 dolarů), překvapivě ábavný film The Forbidden Kingdom (vidět na plátně Jackieho Chana a Jeta Li = epická rvačka), usměvavá Korejka Lucy, spánek...

23. září
Většinu dne jsme nakonec strávili v West Edmonton Mall, což je největší nákupní centrum v Severní Americe. Kromě řady obchodů je zde například i aquapark nebo největší indoor horská dráha světa (kterou jsme promptně zkusili, viz. foto:
http://img150.imageshack.us/my.php?image=m2309200830600fgd6.jpg
Ano, tvářím se jako Joker, tedy šašek. Aspoň se mě němusí nikdo ptát „Why so serious?“)...jo, bylo to veliký. Bohužel jsme v této Babylónské věži, do které jsem vtrhl se slovy „ať žije konzum!“, strávili až příliš mnoho času (aspoň jsem si to kompenzoval návštěvou Comic Book Storu, kde jsem si hned koupil mangu Gunsmith Cats, mohu jedině doporučit) (mimochodem, v tomto Comic Kingu – tak se tento obchod jmenoval – byl dva dny po našem odjezdu samozný Kevin Smith (Clerks, Dogma, Mallrats, Jay and Silent Bob Strike Back). Což mi připomíná, že Edmonton má samé výborné koncerty – The Bug, Baroness (do Saskatoonu nepřijedou! Ale hlavně že hrajou v Regině (ne „Vagině“, i když je to výslovnostně blíže, než se zdá.), Opeth (ti hrají v úterý spolu s High on Fire v Saskatoonu, možná si tam na ně zajdu), Stanton Warriors + nějaký to elektro...tady o kulturu nouze není), takže jsme z nějakých dalších pamětihodností (které jsme stejně naplánované neměli) jako třeba historické parky či Ukrainian Heritage Center kousek od Edmontonu moc neměli...vlastně nic. Ale těžko říct, jestli by z nich něco bylo – na výpravě se začali projevovat známky únavy a vyčerpání, navíc mi Matti začal lézt pěkně na nervy (a nejen mě).
Tento člověk je vlastně velmi zajímavý lingvistický materiál, neboť kromě toho, že jeho výslovnost je k posr...má silný finský přízvuk (místo „sure“ říká „sir“, tak jsem chvíli myslel, že mám soukromého otroka), tak hlavně říká věci naprosto out of the blue, tedy „z ničeho nic“ či „z čistajasna“ (doufám, že se to tak píše). Prostě je stejný jako detektiv Colombo: když je Colombo na odchodu z pracovny či domu zbohatlického vraha, tak vždy zničehonic řekne něco jako „Deštník?“ A v tu chvíli se náš upper-class hajzlík či hajzlice zarazí a zeptá se „cože?“, načež Colombo řekně něco jako „deštník vašeho syna, který na sobě nesl stopy šlehačky od Dr. Oetkera. Jste přece na mléko alergický, ne?“ Tak takto mluví Matti – naprosto ignoruje jakoukoliv logickou návaznost narativity, čili promluvy, stejně tak ignoruje jakékoliv „linking ideas“. Velmi, velmi zajímavý subjekt ke studování jazyka, škoda, že ho nemohu zavřít někam do klece a studovat, doktore Frankensteine...
Přesně o půlnoci jsme dorazili živi a zdrávi k Seageru, hurá!

24. a 25. září
...se neslo v duchu dohánění četby a spánku, hej! Konečně jsem také dočetl novelu The Imperialist od Sara Jeannette Duncan a můžu vám tuto knihu jedině doporučit. Je totiž tak špatná, že si to nedokážete představit! No posuďte sami: zatímco hlavnímu hrdinovi – místo překonávíní úskalí – se daří stále lépe a lépe, jistý Hugh Finlay na 200 stranách řeší problém, jestli holce říct, že ji miluje, nebo ne. Člověk u toho téměř kříčí „tak už něco udělej, sakra!“, ale on si v klidu filosofuje dál...Jak říkám, prostě must-read!!!

26. září
Koncert Sheepdogs se stal důležitým z několika důvodů:
1.První návštěva kulturního zařízení na legendární Broadway.
2.První shledání s Lenkou, češkou, co v Saskatoonu je již druhým rokem. Takže nám chybí čtvrtý člověk do našeho českého týmu a budeme kompletní!
3.Domluva s Janou na bramborák party – již několik lidí mělo tu čest ochutnat pokrm bohů...a bramborák taky.
4.Samotný koncert, Sheepdogs hrají takový indie jižanský rock a je to fakt dop pohody muzika
5.Ach, K.!

27. září a 28. září
Tak nějak normálka. Nějaké to popíjení na Seageru, návštěva přátel, bramborák pro Shawna, který utrpěl otřes mozku, Japonka Yang Wei (určitě to píšu blbě) s typickou „japonskostí“ (nevím, jak to jinak nazvat), chystaná party na první říjnovou sobotu na 202 (shodou okolností den naší bramborák party, asi se bude pařit s plným břichem) – po shledání dnešního testu aparatury („Tak jsem si tak seděl a najednou všechno začalo vybrovat“ = Pat o patro výše) to bude asi VELKÁ, slovy velká, party...rave někdy v listopadu (Mac the Alien nebo tak nějak)...shlédnutí The Thing (prostě genialita), čtení Neuromancera (ten jazyk je prostě skvělý, řekl bych, že skoro tak dobrý, jako Markéta Lazarová, ale to by znělo snad i kacířsky)...Občas jsem si i upšoukl, najedl se, napil, nějakej ten nádech a výdech, znáte to...

Tak zas někdy příště!

P.S. Přeji krásný den k oslavám české státnosti. Jsem rád, že jsem Čech (teda Moravák, sorry).